Problémem není přímá volba prezidenta či všeobecný zákon o referendu, jichž se československý disent domáhal už v roce 1988. Problémem je, že česká liberální elita zcela zanedbala péči o společnost. A tak se jí dnes bojí.
Manifest československého disentu Demokracii pro všechny v roce 1988 požadoval ústavní zákon o referendu i všeobecnou volbu hlavy státu. Co se za třicet let změnilo?
„Ústava by měla zavést institut referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu; posílit pravomoci prezidenta republiky; zavést jeho všeobecnou volbu; zřídit správní soudnictví. Nezbytné je, aby byl zřízen Ústavní soud jako nejvyšší orgán obrany ústavnosti.“
V listopadu 1988 rok před listopadovou revolucí formuloval takto některé politické požadavky vůči dodýchávající komunistické moci manifest Demokracii pro všechny, kterým československý disent přešel z důrazu na obranu lidských práv k formování politické opozice.
První věta manifestu, na jehož koncipování se velkou měrou podíleli Rudolf Battěk a Jaroslav Šabata a jehož editorem byl Václav Havel, ostatně zní „Čas dozrál k práci vpravdě politické.“ Text je pozoruhodný jako celek (v DR jsme jej vydali k jeho 25. výročí), a mimořádně pozoruhodný je i seznam prvních signatářů, který najdete zde.
Pavel Barša i Václav Benda, Ján Čarnogurský i Jan Dobrovský, Václav Havel a Ivan Hoffman, Eva Kantůrková i Daniel Kroupa, Vladimír Mlynář i Petr Placák, Jiří Ruml i Jáchym Topol, Milan Uhde i Alexandr Vondra, ti všichni a mnozí další se v roce 1988 domáhali na komunistickém režimu „zavedení institutu referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu“ a také „všeobecné volby prezidenta republiky“.
Fakt, že mnozí z nich, a s nimi valná většina české i moravské liberální elity, dnes proti zavedení referenda vehementně vystupují, zatímco komunisté – najednou čáry máry – patří k jeho nejhlasitějším zastáncům, před nás staví některé ne zcela pohodlné otázky o povaze uplynulých třiceti let. Co se to během nich stalo s českou společností?
…
Co když po takřka třiceti letech reálné demokracie neoliberálního střihu je český lid méně způsobilý si vládnout, než byl po čtyřiceti letech komunistické tak zvané totality? Co když?…
Celý článek najdete ZDE
Stanův komentář: Co se to stalo s českou společností? Otočily se role. Z disidentů a jejich dětí jsou mocipáni, z bývalých mocipánů, pokud nepřevlékli kabáty, disidenti. Titíž lidé, kteří tehdy požadovali přímou demokracii, se jí dnes děsí, protože by je lid (celkem oprávněně) mohl připravit o jejich polistopadové výsady. A děsí se jí úplně stejně, jako se skutečné demokracie bála předlistopadová věrchuška. Žádný liberalismus, konzervatismus či fašismus v tom nehraje roli.
