V těchto dnech si připomínáme devadesáté výročí červencových událostí roku 1936 ve Španělsku. Šlo o útok na demokracii, nebo bylo tehdejší povstání legitimním zásahem na záchranu civilizace, vlasti a práva před hrozbou bolševické tyranie?
Rozklad státu a křížová výprava proti revoluci
Tehdejší zápas byl provázen tragédiemi a nesmírnou krutostí obou bojujících stran, která dodnes jitří rány. Přesto však mýtus o „vzkvétající a demokratické“ republice v historické realitě neobstojí. Od vítězství levicové Lidové fronty v únoru 1936 se Španělsko zmítalo v anarchii. Stát rezignoval na zajištění bezpečnosti občanů. Levicové milice rozpoutaly v ulicích vlnu násilí, která vyvrcholila 13. července 1936 chladnokrevnou státní vraždou vůdce opozice Josého Calva Sotela. Obrana vlasti se zbraní v ruce se stala jedinou možností, jak nezemřít na popravišti.
Nejbrutálnější úder levice směřoval proti katolické církvi. Během řádění tzv. rudého teroru bylo zmasakrováno téměř sedm tisíc duchovních – včetně 13 biskupů, tisíců kněží a řeholnic. Armáda pod vedením generála Francisca Franca a dalších vlastenců tak nevstupovala do bojů s cílem svrhnout fungující právní stát, ale s vědomím, že brání samotné základy lidskosti a víry.
Tragická spirála brutality a Guernica
Občanská válka je však nejstrašnějším typem konfliktu, neboť ničí rodiny a vymazává lidskost na obou stranách fronty. Pokud máme podat úplný obraz tehdejších hrůz, musíme otevřeně přiznat, že ani národní síly nezůstaly v krutosti pozadu. Válka se rychle změnila v totální střet, kde se s odpůrci zacházelo bez milosti. Masové popravy na dobytých územích, čistky v zázemí a tvrdá ruka nacionální justice zanechaly hluboké šrámy.
Do této spirály brutality fatálně zasáhly i cizí mocnosti. Proti sovětským dodávkám zbraní a tisícům Interbrigadistů stála nacionální strana podporovaná italskou a německou intervencí. Právě zapojení německé legie Condor a tragické bombardování baskického města Guernica v dubnu 1937 se stalo pro celý svět temným symbolem utrpení civilního obyvatelstva.
Idealismus na špatné straně fronty
Tato brutalita nacionálních sil – byť z jejich pohledu diktovaná vojenskou nutností potlačit revoluci – měla zásadní mezinárodní důsledky. Poháněla antifašistický sentiment v zahraničí a přivedla do řad republikánských dobrovolníků tisíce západních intelektuálů. Mezi nimi byl i mladý britský novinář George Orwell.
Mnozí z těchto idealistů však brzy zažili kruté vystřízlivění. Jak Orwell později mistrovsky popsal ve svém díle Hold Katalánsku, v republikánském zázemí nenašel boj za svobodu, ale brutální stalinistické čistky řízené přímo z Moskvy, kde komunisté likvidovali své vlastní levicové partnery. Orwellův příběh tak paradoxně potvrzuje klíčovou konzervativní tezi: hlavní hrozbou pro Španělsko byl všepohlcující totalitní komunismus. Pokud by národní síly v čele s armádou nenašly odvahu povstat, Pyrenejský poloostrov by zahalila sovětská železná opona o desítky let dříve.
Odkaz pro dnešek: Zápas o paměť nekončí
I po devadesáti letech zůstává toto téma živé. Současná španělská progresivní levice se prostřednictvím revizionistických zákonů snaží vymazat historickou komplexnost, zamlčovat rudý teror a jednostranně politizovat památku obětí.
Pro moderního konzervativce je odkaz tehdejšího povstání varováním i inspirací. Ukazuje, jak tragicky končí společnost, která dopustí rozklad práva a institucí a kam až může zajít ideologické rozeštvání národa. Španělští vlastenci v roce 1936 sice v brutalitě občanské války zaplatili strašlivou morální cenu, ale zachránili svou zemi před osudem sovětské gubernie. To je historická realita, kterou žádná současná politická korektnost nedokáže vymazat.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
