V zahradě ve Worcestershire v Anglii poprvé plodí skutečně vzácný druh “borovice”, známý jako Wollemie vznešená nebo též “dinosauří strom”. Tento pamětník, jehož stáří přesahuje 90 milionů let, byl kdysi považován za vyhynulý. V roce 1994 však byla v odlehlém údolí v Novém Jižním Walesu v Austrálii objevena malá skupina těchto prehistorických stromů.
Desátého prosince roku 1994 slanil David Noble, zaměstnanec správy národního parku Wollemi ležícího v jihovýchodní Austrálii, do úzkého kaňonu. Nevedla do něj totiž jiná cesta než právě po laně. Zaujaly ho velmi zvláštní stromy, které nikdy předtím v přírodě neviděl. Noble odebral pár větviček a za několik dnů je ukázal botanikům. Rovněž ti ale tápali a materiál se nakonec dostal na stůl přírodovědce zběhlého v paleobotanice. Onen strom totiž znal pouze ze zkamenělin – měl vyhynout již před dvěma miliony let! Patrně nepřekvapí že objev byl označen za nejvýznamnější botanický nález 20. století.
Obratem se objevila otázka, jak zachránit rostlinný druh, jenž dokázal nepozorovaně přežít miliony let v jediné skalní průrvě kdesi v buši jihovýchodní Austrálie, ale který by mohla zahubit prostá lidská touha vlastnit něco výjimečného anebo třeba jen jeden jediný lesní požár. Velmi rychle tak byl schválen zákon k absolutní ochraně tohoto druhu a absolutní utajení místa, kde tyto stromy rostou. Dalším opatřením bylo opatrné rozmnožení těchto stromků a jejich prodej movitým zájemcům po celém světě. Výdělek byl použit na ochranu místa přirozeného výskytu wollemií a dalších vzácných druhů. Rostliny z první generace množení se dražily za veliké peníze, ale ani dnes není levný. V roce 2006 se na evropském trhu se semenáček zhruba metr vysoký dražil za 3200 euro. Od té doby ale jejich cena již klesla a živoucí fosilie již zdobí nejednu botanickou i soukromou zahradu. To je moc dobře, protože těch původních rostlin v jejich přirozeném prostředí, je jen asi šedesát (některé údaje uvádí méně než 200).
Pro zajímavost uvedu, že všechny divoce rostoucí wollemie se nachází ve čtyřech lokalitách blízko sebe a tudíž je ohrožují tamní časté lesní požáry. Při tom velkém v roce 2019 muselo vzácnou květenu přednostně chránit speciální komando hasičů. Naštěstí se jim to povedlo, takže oheň ožehl jen dva stromy a i ty řádění živlu nakonec přežily.
Nutno upozornit, že Wollemia nobilis je sice jehličnanem, leč nemá s borovicemi vůbec nic společného, patří totiž do čeledi araukáriovitých (Araucariaceae). Tento druh zachránila až do dnešních dnů spousta šťastných náhod. Předpokládá se, že se mohou dožívat 500 až tisíce let. Dokáže se také množit vegetativně – okolo mateřské rostliny je většinou mnoho dalších stonků (z velké míry nejspíš půjde o klony). Schopnost vytvářet klony propůjčilo rostlině možnost omezit sexuální reprodukci a potlačovat příval mutací v dobách, kdy jakékoliv změny by byly ku škodě. Pravděpodobným limitem venkovního rozšíření wollemie bude mrazuvzdornost, neboť v místě jejího přirozeného výskytu teplota neklesá pod minus pět stupňů Celsia (i když existuje jedna zpráva z Japonska, kde prý vydržela až dvanáct pod nulou). To znamená, že u nás bude nejspíše “odsouzena” do role rostliny do nádob, skleníků a zimních zahrad nebo pod pečlivě připravený zimní kryt. Jedním exemplářem se může pochlubit i pražská botanická zahrada, kde byla rostlina umístěna do jakési klece, aby nedoznala úhony.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
