DAVID MARTÍNEK
Pro dnešek jsem připravil článek na velmi aktuální téma. A k úvaze.
Hysterie, která se rozpoutala kolem rušení veřejnoprávních poplatků za televizi nabrala včera a předevčírem velmi nebezpečný směr. Kromě potyček u sněmovny, demonstrací a obvyklých plamenných výzev k zachování demokracie a zároveň poplatků za televizi se na internetu se objevila i výzva, která zveřejnila číslo na premiéra Andreje Babiše. S dovětkem, „kdyby mu chtěl někdo něco napsat..“. Zdánlivě nevinná výzva ale odstartovala nekontrolovatelné množství telefonických útoků na Andreje Babiše, útoků na jeho rodinu, matku či výhrůžky smrtí. Je to neospravedlnitelné, zákeřné a nechutné.
Babiš na smsky odpovídal trpělivě, podle vlastních slov, přes 14 hodin. Pak to vzdal a ohlásil věc veřejně. Za původce označil aktivistickou úderku Milion chvilek, která věc vzápětí dementovala.
Smyslem aktuálního nátlaku je pochopitelně znovu adjustovat veřejné nálady. Zabránit vládě splnit klíčový volební slib. Ulevit občanům od poplatků a pokusit se prosadit veřejnou kontrolu provozu veřejnoprávních médií. Nádavkem, opozice velmi ráda využije veřejných nálad k získání uvadající podpory. Co na tom, že jedná falešně. Pokřik o „ochraně demokracie“ je obvyklá taktika.
Obvyklá lež.
Vládní plán na převod financování pod mandatorní výdaje státního rozpočtu znamená pro televizi a rozhlas zaručený, stabilní a bezpečný zdroj příjmů. Kabinet reaguje na realitu, kdy ve společnosti roste vůči Kavčím horám značný odpor. Lidé odmítají nuceně dotovat instituci, s jejímž obsahem hluboce nesouhlasí. Druhou rovinou jsou agresivní poplatky naúčtované firmám a živnostníkům. Třetí, tou zásadní, je masová nespokojenost se zpravodajstvím a publicistikou.
Vláda tak situaci paradoxně stabilizuje. Česká televize i rozhlas budou mít zajištěny prostředky na vlastní fungování, ve vládou stanoveném rozsahu. A právě zde narážíme na jádro pudla. Vláda logicky chystá škrty a tlak na úspory.
Vedení médií okamžitě spustilo protest s tím, že budou muset omezovat provoz.
Jenže ruku na srdce. Mluvíme o provozu, který je nesmírně nákladný, přebujelý a v mnoha ohledech zcela zbytný.
Pokud stát v rámci rozpočtové odpovědnosti vyžaduje efektivitu a úspory od všech svých institucí, neexistuje jediný důvod, proč by zrovna Kavčí hory měly zůstat nedotknutelnou oázou neefektivity.
𝗭̌𝗮́𝗱𝗻𝗲́ 𝘇𝗲𝘀𝘁𝗮́𝘁𝗻𝗲̌𝗻𝗶́ 𝗮𝗻𝗶 𝗽𝗼𝗹𝗶𝘁𝗶𝗰𝗸𝘆́ 𝘁𝗹𝗮𝗸
Cílem kabinetu není opozicí proklamované „zestátnění“ ani politický tlak. Vládní koalice hnutí ANO, SPD a Motoristů, nebo mimoparlamentní Stačilo!, veřejnoprávní média k politickému přežití vůbec nepotřebují. Tyto subjekty od počátku čelily soustředěné palbě redakcí ČT a Českého rozhlasu. Vytvořily si vlastní kanály, kterými mluví k milionům voličů napřímo a v reálném čase. Mediální prostor navíc zaplavila dravá konkurence nezávislých médií, podcastů a názorových lídrů, kteří nešetří nikoho. Pokud vládní politici do ČT přesto přijdou, nečeká je debata, ale denunciace, názorově předpojatí moderátoři, vymlčování a manipulace. Panuje zde evidentní preference opozice a spřízněných mluvčích. Toto aranžmá nemá s objektivitou nic společného.
Česká televize, bohužel, dlouhodobě uvízla v hodnotovém koridoru, který naprosto míjí realitu všedního života.
Atmosféra v redakcích, dělba společnosti na „akceptovatelné“ a „zavržené“ (viz dokumenty o „dezolátech“, unifikovaná propaganda či kyselé úsměšky na adresu vládních voličů) vychází ze zcestných představ managementu, tvůrců i kreativních producentů o vlastním publiku.
V reálném tržním prostředí by tito lidé neobstáli. Vidíme to na někdejším etalonu publicistiky Václavu Moravcovi.
Poté, co z televize odešel, jeho nový pořad a názorový dosah propadl na periferii zájmu. Podobně dopadly i další bývalé postavy veřejnoprávního dění. Marek Wollner, Nora Fridrichová či Barbora Kroužková. Po odchodu z média jejich reálný dopad citelně poklesl.
Bublina České televize jako chráněné dílny pro vybrané tvůrce umožňuje přežívat, pod plachtou veřejnoprávnosti, nekonkurenční tvůrce. Výsledky mluví jasně. V kategorii do 45 let má dnes jediný post úspěšného blogera větší mediální výtlak než lineární denní sledovanost pořadů veřejnoprávního schématu v této věkové skupině.
𝗠𝗲́𝗱𝗶𝗮 𝗺𝗶𝗺𝗼 𝘃𝗲𝗿̌𝗲𝗷𝗻𝗼𝘂 𝗸𝗼𝗻𝘁𝗿𝗼𝗹𝘂
Tato situace mohla nastat pouze proto, že veřejná média v praxi nejsou pod žádnou reálnou kontrolou. Nejsou vystavena konkurenčnímu tlaku ani zpětné vazbě od lidí, kteří nedobrovolně financují jejich provoz.
V praxi neexistuje funkční nástroj veřejného dohledu nad náklady a výdaji na tvorbu. Rady tento úkol plnit nemohou.
Redakce tak žijí v hlubokém přesvědčení, že plní svou funkci bezchybně, a zároveň si osobují právo určovat celospolečenský diskurz. Obojí je fatální omyl. Výsledkem je stav, kdy televize není schopna zajistit názorovou pluralitu, respekt k její práci se propadá a značka veřejnoprávních médií klesá. Televize ani rozhlas nedokážou realisticky reflektovat problémy společnosti. Nabízí velmi pokřivené zrcadlo v otázkách politiky, ekonomiky, vědy i kultury. Tento stav má obrovský destruktivní dopad na celou zemi, což si málokdo z halekajících demonstrantů uvědomuje.
𝗣𝗼𝗰̌𝗮́𝘁𝗲𝗸 𝗼𝗯𝗻𝗼𝘃𝘆: 𝗩𝗲𝗿̌𝗲𝗷𝗻𝗮́ 𝗸𝗼𝗻𝘁𝗿𝗼𝗹𝗮
Převedením financování pod kapitoly státního rozpočtu získá stát povinnost vykonávat veřejnou kontrolu, prostřednictvím například institucí typu NKÚ. A to je možná hlavní a ústřední problém v tématu veřejnoprávní televize i rozhlasu.
Připomenu, že pokud zde v minulosti proběhl pokus o nápravu situace, jako v případě, kdy byla do Rady ČT kooptována ekonomka Hana Lipovská, dopadl tento pokus za obrovského bojkotu televize naprosto odpudivým a odstrašujícím způsobem. Lipovská, která od počátku svého působení deklarovala jako hlavní cíl prověření hospodaření a finančních toků České televize a podrobné prověření tehdejšího generálního ředitele Petra Dvořáka, byla z televize vyobcována. K největšímu incidentu došlo v dubnu 2021, kdy Hana Lipovská dorazila na řádné jednání
Rady ČT v doprovodu policistů v civilu kvůli ohrožení osobní bezpečnosti.
Pokus provést veřejnou kontrolu fungování televize tehdy selhal. Nutno také dodat, že Lipovská se sama později diskvalifikovala, poté, co se rozhodla kandidovat ve sněmovních volbách za politické uskupení Volný blok, což legislativa u členů Rady výslovně zapovídá. Nicméně incident s Lipovskou jednoznačně ukázal, čeho se řada lidí v televizi obává. Ztráty nedotknutelnosti a reálných nástrojů veřejné kontroly.
Nejde o žádné „ohrožení demokracie“, „boj za Českou televizi“, natož „boj za demokracii“.
Jde čistě o počátek nutné strukturální reformy, která vrátí televizi lidem. Všem, bez rozdílu.
Andrej Babiš a další vládní politici mluví o tom, že nechtějí zasahovat do programu, dosazovat své nominanty, ani prosazovat své politické programy.
To je v pořádku. Politici zde jednají v rovině správců státu, kteří mají za povinnost dohlédnout na to, kam směřují veřejné prostředky. V roli správců mají plné právo žádat, aby se s osmimiliardovým balíkem peněz zacházelo účelně a hospodárně.
Shrnuto. Vláda prosazuje čistě správní akt převedení poplatků pod státní rozpočet, podobně jako je tomu ve většině zemí Evropské unie. Toť vše.
𝑽𝒔𝒖𝒗𝒌𝒂, 𝒑𝒐𝒔𝒕𝒓̌𝒆𝒉
Jdu kolem demonstrace Ostravské univerzity. Studenti protestují proti „ohrožení demokracie a poplatkům“. Musím se tomu usmát. Mladí lidé. Nemohou vědět, co se dělo v roce 2000 a 2001. Tehdy se z popudu politiků Rumla a Pilipa, dvou dnes již zapomenutých figur, kteří se trhli od ODS a založili Unii svobody, spustili tehdy podobný virvál jako dnes. Slavná „spacáková revoluce“.
Protestovalo se proti legálně zvolenému řediteli Jiřímu Hodačovi a Janě Bobošíkové, která se stala ředitelkou zpravodajství. Hodač byl přitom zkušený manažer se stážemi v BBC a na Kavčích horách. Chtěl prosadit moderní, transparentní britský model fungování. Proti tomu se okamžitě zvedla vlna odporu tehdejšího televizního establishmentu. Aktivisté a vzbouření redaktoři vyhlásili otevřenou revoltu, která nakonec vedla až k bezprecedentnímu vypnutí signálu a černé obrazovce.
V Ostravě byla situace jiná. Lidé stáli před budovou televize a šli zachraňovat demokracii. Z okna nikdo nemával a ze dveří nikdo nevyšel. Lidé prostě dokončovali směnu. Procházeli jsme tehdy se zkušenými pracovníky televize, kteří jen kroutili hlavami, co je to za nesmysl, kolem stojícího a čekajícího davu. V Praze se chystali do spacáků, divadlo pro masy nabíralo na síle, ale revolucionáři jaksi opomenuli, že televize má další dvě studia. V Ostravě a Brně. Hysterie byla tehdy podobná a měla stejný politický účel. Ruml, jak sám tehdy prohlásil, cítil, že ochabuje revoluční nadšení.
Lidé, po privatizaci a obrovských skandálech, které ji provázely, začali hromadně reptat. Televizní revolta „za záchranu svobody slova“ spolehlivě nabudila veřejnost a přišla jako na zavolanou. Výsledkem neskutečné agresivity vůči Hodačovi a Bobošíkové, kterou tehdy začínající redaktor Marek Wollner v prostorech zpravodajství dokonce fyzicky napadl, byl ústup rozumných sil.
Tehdejší televizní revolucionáři se následně pevně usadili ve svých postech, rozebrali si vlivné funkce a na další čtvrtstoletí dokonale ovládli veřejnoprávní prostor. Výsledkem jsou dnešní zabetonované pozice. Historie se opakuje jako fraška. Ale také platí, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš.
𝗣𝗼𝘁𝗿̌𝗲𝗯𝗮 𝗿𝗲𝗳𝗼𝗿𝗺𝘆
Zkusím tímto textem navrhnout, jak jít dál. Pro politiky i média.
Jsem přesvědčený, že potřeba uvolnit zabetonované poměry v České televizi a Českém rozhlase. A zajistit plnou pluralitu názorů. Otevřít dlouho opomíjená témata. Umožnit vstup kvalitním odborníkům z různých odvětví. Změnit názorový diskurz, diktovaný zevnitř televize, postupně, na reálnou, užitečnou službu, znovu opakuji, pro v š e c h n y občany této země.
Lidé si televizi a rozhlas platí. A mají právo usilovat o to, aby televize sloužila nikoliv jako tlampač názorů lidí, pracujících uvnitř televize. Nebo vlivových aktérů, navázaných na televizi. Nebo agend, prosazovaných částí politického spektra, navazující na rozhodnutí EU a EK, kde má Česká televize stát rozhodným způsobem na straně domácích, národních zájmů.
Jako instituce veřejné služby má za úkol zajistit veřejnosti především kvalitní informace. Objektivitu. Nestrannost. Věcný, poučený vhled.
Česká televize má výsadní postavení. Díky zákonu a zajištěnému financování nepodléhá vlivu a rozhodování soukromých investorů, majitelů nebo provozovatelů, jako je tomu u komerčních televizí. Není pod diktátem zisku.
Jako jediná má výsadu zabezpečeného rozpočtu. Vybudované technologické zázemí. Budovy, auta, střižny, zajištěné terestriální vysílání po celém území státu, dostatek kvalitních lidí pro zajištění provozu. Tedy, všechny potřebné podmínky, aby svou roli bezezbytku plnila.
𝗧𝗲𝗹𝗲𝘃𝗶𝘇𝗶 𝗺𝘂𝘀𝗶́ 𝘃𝘆𝗿̌𝗲𝘀̌𝗶𝘁 𝗹𝗶𝗱𝗲́ 𝘇 𝘁𝗲𝗹𝗲𝘃𝗶𝘇𝗲 𝘀𝗮𝗺𝗼𝘁𝗻𝗲́
Za veřejnoprávní média tohle zadání nevyřeší politici. Tohle si musí vyřešit veřejnoprávní televize a rozhlas vlastními silami. Bez dalších zásahů politiků.
Politici mohou nastavit pravidla financování a pravidla pro kontrolu nad ekonomickým provozem veřejnoprávního média. Což je přesně to, oč v tuhle chvíli jde. A je to naprosto v pořádku.
Naopak, mělo být provedeno už dávno. Podobnou věc ostatně chtěli politici ODS v roce 2009 či Piráti v roce 2017.
Bohužel, v tomto záměru selhali, v roce 2009 zákon neprošel v Senátu o jediný hlas.
Vidím u televize obrovský dluh vůči veřejnosti. Televize věnovala enormní úsilí vytvoření mantinelů veřejné debaty.
Obrovské úsilí věnované vytvoření panoptiku politických ikon, spojených s listopadovým převratem 1989. Gloriole „vítězů demokracie“, z nichž se etabloval naprosto mylný úzus, který po celé tři dekády vytvářel dojem, že polistopadové strany a popřevratová generace veřejných mluvčích jsou trvalým „nositelem a garantem demokracie“.
Nic není vzdálenějšího pravdě.
Demokracie je neustálý politický a společenský zápas, v němž mají mít všechny strany stejná pravidla a stejné možnosti pro prosazování svých myšlenek ve prospěch státu, občanů a společnosti.
𝗣𝗼𝗷𝗱̌𝗺𝗲 𝗸 𝗼𝗯𝘀𝗮𝗵𝘂 𝗮 𝗽𝗿𝗼𝗱𝘂𝗸𝗰𝗶
Pokud se letmo dotkneme obsahu, filmů, dokumentu, dětské tvorby či publicistických formátů, lze konstatovat, že posledních třicet let hraje prim a důraz na vypořádávání s bývalým komunistickým režimem a komunistickým dědictvím. Je to směšné. Návrat komunismu dnes hrozí leda prostřednictvím návrhů reglementu, pocházejících z EU.
Komunisté přirozeně odchází, výsledky voleb hovoří jasně.
Naopak, témata, spojená se znovunastolením kapitalismu, hluboké rozpory, která reinstalace tohoto systému vrátila zpět do jádra společnosti – nerovnost, kriminalitu, ničení a výprodej státu, drogy, násilí, zanedbané rodinné vztahy, defragmentaci společnosti na úroveň atomizovaných jedinců, pokles životní úrovně celých tříd, či naopak vznik nových kapitalistických elit a postupná konverze ke spotřebě, kultuře hédonismu a rezignace, tohle všechno dnes představuje obrovské výzvy.
Česká televize ve své tvorbě tato témata pominula.
Výjimkou je několik povedených projektů a fenoménů typu Most!, Rapl nebo Svět pod hlavou, ilustrujících téma sociální periferie, kriminality a morálního rozkladu. Ve snímcích Jana Prušinovského (Kobry a užovky) nebo Bohdana Slámy (Štěstí, Divoké včely) Česká televize přinesla zcela upřímný a nesmlouvavý pohled na každodenní realitu. Děje se tak ale téměř výhradně skrze autorské, artové filmy v koprodukci, které sice sbírají České lvy, ale tomuto subžánru chybí systematický přesah do hlavního vysílacího času ČT, publicistiky a diskusních pořadů. Zatímco tito tvůrci ukazují žitou realitu bez příkras, mainstreamový diskurz a politické elity před realitou života lidí po tři dekády zavíraly oči. V duchu hesla, že za svůj neúspěch si může každý sám, systém prezentuje chudobu a sociální propad jako pouhé osobní selhání.
V reálném světě je přitom úspěch či neúspěch člověka vždycky pevně spjatý s prostředím a systémem, ve kterém žije.
Pokud se týká rozsáhlé kriminální majetkové činnosti devadesátek, témat jako privatizace, vznik nových politických a ekonomických elit, jejich fatální strukturální přešlapy s devastujícím účinkem na českou společnost, ekonomiku i politiku, i zde existuje obrovský veřejný dluh. Z rozsáhlé činnosti nových podnikatelských elit si televize vybrala jediného adepta – Andreje Babiše. Důvodem nebyl Babišův podnikatelský profil, který se ukázal jako solidní a úspěšný. Babiš po léta platil státu na daních miliardy korun ročně. Do hledáčku médií se dostal Babiš v poloze kontroverzní figury pouze proto, že nastoupil dráhu politika, který měl evidentní schopnost ustát obrovský tlak a vytvořit reálnou politickou konkurenci polistopadovým stranám. Což se nakonec stalo realitou.
Televize zmapovala kriminální gangy a figury typu Starka, Jonáka nebo Mrázka. Projekt Devadesátky, velmi povedený, ale nemůže saturovat postupné prorůstání kriminálních elit do nejvyšších pater společnosti. Pokud televize neví, o čem zde píšu, stačí aktuální příklad mafiánských podnikatelských struktur, napojených na STAN či TOP 09 kolem kauzy Dozimetru. Které veřejnoprávní televize v klíčovém investigativním pořadu jednoduše vymlčela a rovnou zařízla. Jak ukázal soud mezi redaktorkou Dobiášovou v kauze Hlubučka a Wollnerem, který zároveň poukázal i na tristní poměry v redakcích.
Mohu se domnívat, že podnikatelské, mediální či vlivové struktury, navázané na dnešní opozici, jsou bůhvíproč považovány redaktory, manažery nebo tvůrci za pokračovatele demokratického kurzu. Navzdory faktu, že existují prokázané vazby mezi zastupujícími právníky, redaktorkami, či vrcholnými politiky, kteří v kauze Dozimetr, nebo související kauze vytěžování pražského dopravního podniku a pozemků v Lysolajích čile kooperovali. To je typický námět na pro publ, zpravodajství, dokumenty a nakonec úspěšné filmy nebo seriály. Příkladů je nepočítaně. Televize si vybrala za terč Babiše, který byl na tapetě přes 13 let a patří dnes mezi nejprověřenější postavy politické scény.
Zatímco lidé, kteří přes své kontakty, neziskovky, „veřejně prospěšné“ organizace, financování či lobbing napojené na politiku i televizi zároveň úspěšně prolongují své podnikatelské aktivity i politické preference se v tématech televize neobjevují. A jsou i mimo okruh zájmů televizních investigací. Proč?
𝗧𝗲𝗹𝗲𝘃𝗶𝘇𝗲 𝗻𝗮 𝘀𝘁𝗿𝗮𝗻𝗲̌ 𝗹𝗶𝗱𝗶́? 𝗔𝗻𝗶 𝗻𝗮́𝗵𝗼𝗱𝗼𝘂.
Máme v zemi přes 600 tisíc lidí v exekucích. Přes milion lidí se stále, i přes vytrvalou snahu o zlepšení poměrů, vládou prosazeného snížení inflace, cen za energie a potraviny, či daňových úlev, podpor, tlaku na růst platů, ořezávaní zisků bank či hypotečních domů; milionu lidí se nedaří vybřednout z tristní situace života na existenční hraně. Televize se těmto problémům nevěnuje.
Jde o strukturální záležitost, která má kořeny v ekonomické řádu. Tento typ kritických dokumentů, s tématem narůstající krize systému, která se projevuje v celé Evropě, zpravidla z produkce ČT neuvidíme. Kritika EU?
Zapovězeno. Kritika migrace, příčin a důsledků? Nehrozí. Věcná reflexe podmínek, které vedly k válce na Ukrajině?
Zapomeňte. Kritika dnešní opozice? Důsledné rozkrytí obrovských kauz? Ticho po pěšině.
Televize vysílá kritické dokumenty. Ano. Ty kvalitní mají v naprosté většině mají původ v zahraničí.
Realita televize: Hitler 100 x jinak. Tendeční politizující dokumenty. 13. komnaty. Neutrální a bezcenné lokální vhledy na domácí témata. Sama doma. Reprízy. Uštěkané politické debaty ve formátech, které byly zastaralé už v době po pádu režimu. A jako bonbónek na dortu psychotická show Máte slovo. Katastrofický formát, vystihující Českou televizi v její ryzí podobě. Plytké, uřvané střety bez obsahu a šance na nalezení řešení.
Podívejme se i na 𝗳𝗶𝗹𝗺. Vlajkovou loď televize, kde ČT hraje prostřednictvím Státního fondu kinematografie jako producent nebo koproducent ústřední roli.
Z historických dat vyplývá, že mezi lety 2008–2012 vložila ČT do filmů přes 585 milionů Kč (cca 110–120 milionů ročně). V posledním desetiletí (přibližně od roku 2015) se roční investice ČT stabilizovaly na částce 150 až 200 milionů Kč ročně. Česká televize se od roku 1992 podílela na výrobě více než 400 až 500 celovečerních filmů a dokumentů. Podle analýzy HN se odhad vynaložených nákladů v produkci ČT (1992–2026) pohybuje ve výši cca 4,5 až 5 miliard Kč přímých investic a věcných plnění do filmů určených pro kina.
Pokud tato proinvestovaná miliardová čísla srovnáte s úspěchem na mezinárodním poli, jako jsou prestižní festivaly kategorie A – Cannes, Benátky, Berlín nebo americký Oscar, výsledná bilance za posledních 35 let je pro český film tristní. Jedno vítězství za Kolju, 2 nominace za Musíme si pomáhat a Želary. Toť vše. Za posledních více než 20 let český film na Oscarech v podstatě neexistuje.
Pan Nikdo proti Putinovi získal Oscara za dokument. Českou stopu tak zachraňují animátoři. Švankmajer v Cannes. Tomáš Luňák za Aloise Nebela, Evropská filmová cena. Dcera Darie Kashcheeva, studentský Oscar. Nebo Život k sežrání Kristiny Dufkové, která si odnesla cenu poroty v MFF Annecy.
Zatímco sousední kinematografie, například Polsko s režiséry jako Pawlikowski, Rumunsko se svou „novou vlnou“, nebo Maďarsko pravidelně vozí hlavní ceny z Cannes i Oscary, český film zůstává uzavřený v lokální bublině.
𝗩𝘆́𝘀𝗹𝗲𝗱𝗸𝘆? 𝗡𝗲𝗽𝘁𝗲𝗷𝘁𝗲 𝘀𝗲.
Ukazuje se totiž, že obrovské finanční prostředky z veřejných zdrojů, především z kapes koncesionářů ČT vytvořily v České republice uzavřený, ekonomicky soběstačný skleník. Filmaři nejsou motivováni točit univerzální, silná lidská a strukturální témata, která by rezonovala ve světě. Protože systém je nastaven tak, aby ukojil lokální poptávku. A tato lokální poptávka byla po celých 30 let saturována primárně antikomunismem, nostalgickými retro-komediemi, které ČT masivně koprodukovala a politickým kýčem, který uměle udržoval status quo polistopadových mýtů.
Je to nesmírná škoda. Nemám potřebu se obouvat do kolegů, do dokumentaristů, tvůrců a filmařů. Věřím, že odevzdávají na place, ve střižnách i postprodukci duši. Film je tvrdé řemeslo. Podle mě je problém v samotném systému ČT.
Tato vláda usiluje o úspěch republiky. Jak v ekonomice, zahraničních misích, ekonomické diplomacii, sjednávání a podpoře státních zakázek. Zatímco doma vře hysterie, Babiš a Havlíček odjel na další misi do Alžírska, kde státu a domácím firmám vybojovávají prostor pro další miliardové zakázky. A stejně tak je na programu zajištění energií, plynu, pro diverzifikaci a energetickou bezpečnost země.
Po úspěšné Havlíčkově a Bednárikově misi v Asii a návratu na východní trhy, bez okázalých gest, vláda usiluje o postavení země mezi předními exportními a průmyslovými firmami.
Zatímco průmysl a byznys pochopily, že bez expanze na globální trhy a bez odvahy riskovat země stagnuje, česká kulturní scéna se zabarikádovala v defenzivě a bojuje o udržení svých jistot. Namísto aby vládě nabídla ofenzivní, exportní vizi kulturní diplomacie.
𝗩𝗶𝘇𝗲, 𝗷𝗮𝗸 𝗱𝗮́𝗹
Věřím, že by vcelku snadno mohlo dojít k výraznému posílení aktivit v oblasti kultury, filmu, hudby nebo například podpory výtvarného umění. Problém není ve vládě. Úspěch domácí produkce, například filmové tvorby, po vzoru Dánska s jeho kontrakulturní vlnou Dogma kolem Larse von Thiera nebo islandský model podpory hudební produkce, které světu představili unikátní islandskou hudební produkci, nad níž svět užasl, je cesta do budoucna.
Ale zcela určitě je podmínkou korektní a soustředěná spolupráce. Vláda podle mě usiluje o narovnání poměrů ve veřejnoprávní televizi. Do tohoto procesu a procesu revitalizace kultury, umění a podpory značky České republiky by měly do debaty vstoupit svazy tvůrců. ARAS, APA, herecké asociace, producentská centra a na stůl položit smysluplnou vizi, o níž se dá vůbec jednat. Šaškováním před parlamentem a hysterií se nedocílí ničeho. Přesně naopak.
Nebudu komentovat výlevy Ebena, Cibulky před rozhlasem, redaktora Moláčka s jeho prohlášením, že si „musí ohlídat“, aby se do programu nedostaly alternativní pohledy například na éru Covidu z producentské dílny Jany Škopkové. Natož vzlykání Stacha a blábolení Geislerové na demonstracích. Je to marnost, s níž nemá cenu ztrácet čas.
Lze pochopit, že hysterie může výrazně změnit veřejné nálady a je vlastně cílem a prostředkem, s níž se opozice pokusí zarazit úspěšné tažení vlády ve všech sektorech. Stejně tak nemá cenu vzdychat, že veřejnoprávní média jednoduše vymlčují ofenzivní nástup vlády k obnově ekonomiky a rodící se hospodářský restart země. Výsledky se tak jako tak postupně dostaví.
𝗝𝗮𝗸𝘂𝗯𝗼𝘄𝗶𝗰𝘇 𝗮 𝗻𝗼𝘃𝗮́ 𝗲𝗸𝗼𝗹𝗼𝗴𝗶𝗲 𝗺𝗲́𝗱𝗶𝗶́: 𝗖𝗲𝘀𝘁𝗮 𝘇𝗲 𝘀𝗹𝗲𝗽𝗲́ 𝘂𝗹𝗶𝗰̌𝗸𝘆
Jsem jednoznačným podporovatelem a zastáncem veřejnoprávních médií. Vidím hluboký smysl v jejich provozu. Ale v debatách a úvahách o možné reformě mi lidé celkem často píší, že nevěří, že by náprava stavu byla možná.
Proberme si i tuto variantu.
Problém je dvojí. Pro reformu České televize musí přijít smysluplný impulz zevnitř. Politici nebudou natáčet za redaktory a reportéry jejich reportáže. Politici si dnes odbavují vlastní agendu sami, na sociálních sítích, kde mají v souhrnu už miliony denních uživatelů a často paradoxně větší, bezprostřednější dosah než samotná veřejnoprávní média. Pokud ale tento vnitřní transformační impulz nenastane, což je z historické zkušenosti s defenzivním chováním Kavčích hor vysoce pravděpodobné a mezi vládou a televizí vznikne jen zbytečná, vyčerpávající zákopová válka, pak existuje radikální, ale teoreticky podložená cesta.
Pokud znáte práce předních mediálních teoretiků, jako je Marshall McLuhan (který definoval média jako extenzi člověka v globální vesnici), Noam Chomsky (popisující roli médií při výrobě souhlasu a udržování politických statusů quo) nebo u nás Jan Jirák či na Slovensku Elena Remišová, víte, že současný model není posvátný ani neměnný.
Klíčový koncept pro dnešní krizi zformuloval polský profesor a mezinárodně uznávaný expert Karol Jakubowicz ve své unikátní studii Nová ekologie médií: Konvergence a metamorfóza. Jakubowicz detailně popsal cesty pro možnou a nutnou transformaci zastaralých institucí veřejné služby v digitálním věku.
Jednou z těchto legitimních cest je zrušení veřejnoprávních médií v jejich současné rigidní, monopolní podobě. Stát by v takovém modelu vypsal otevřený konkurz na provozování televizního vysílání, do kterého by nabídl stávající vysílací kanály a frekvence. O tyto licence a vysílací práva (například na dobu šesti let) by se utkaly nejrůznější producentské a autorské subjekty.
Vláda by pak, s přísným ohledem na zajištění maximální plurality a hluboké reflexe společenských, politických i ekonomických témat vybrala nejkvalitnější projekty a udělila jim koncesi. Tímto způsobem lze vytvořit několik zcela nezávislých, konkurenčních kanálů. Jejich souběhem a ostrou soutěží o diváka i obsah by se konečně docílilo skutečného stavu plurality a zastoupení reálných názorových proudů ve společnosti. Obsah by byl osvobozen od ideologického a názorového vyhranění, které je bohužel příznačné pro aktuální stav České televize.
Otevřela by se tak stavidla pro tvůrce, producentské týmy, herecké soubory, dokumentaristy, investigativce a štáby.
Takto zformovaný mediální trh by v ostrém konkurenčním zápase získal potřebný impulz pro celospolečenskou debatu, autentické politické střety i hlubokou podporu klíčových ekonomických témat. A samozřejmě by dal vzniknout špičkovým kulturním projektům.
Pro zajištění minimálního legislativního rámce a témat, která komerční trh z podstaty neuživí, by pak bohatě stačil provoz jediného, úzce profilovaného státního kanálu (či servisní platformy). Tento kanál by ze zákona zajišťoval pouze zpravodajství a krizovou státní komunikaci, formáty menšinového charakteru, lidskoprávní tematiku a sociální inkluzi, lokální kulturu a dokumentární paměť. Ve tvaru pořadů regionálního významu, které neaspirují na masovou sledovanost, ale mají nezpochybnitelný edukační a archivní význam.
Vše ostatní, od celovečerních filmů přes publicistiku až po diskusní arény, by se odehrávalo v dynamickém a otevřeném prostředí licencovaných kanálů. Je to funkční alternativa k dnešnímu stavu, kdy občané nedobrovolně dotují instituci, která se místo reflexe přítomnosti zabarikádovala v minulosti.
𝗖𝗲𝘀𝘁𝗮 𝗺𝗶́𝘀𝘁𝗼 𝗽𝗿𝗮́𝘇𝗱𝗻𝘆́𝗰𝗵 𝗿̌𝗲𝗰̌𝗶́
Jsou zde dvě cesty. Reálné řešení. Namísto prázdných řečí, ideologického povyku a zákopových válek nabízí tento text jasný koncept a reálnou cestu.
Lidé, a především politici, kteří kolem České televize rozpoutávají nekonečné kulturní války, divákům žádné skutečné řešení nenabídnou. Nabízí jen hluk, zastrašování a permanentní politickou show, z níž pochopitelně čerpají body pro svou vlastní politickou existenci. Naprosto stejný mechanismus ale funguje i uvnitř samotných veřejnoprávních médií.
Jakákoliv potřebná reforma totiž bezprostředně ohrožuje tamní privilegované postavení. Unikátní možnost za státní peníze formovat názory mas ve velkém je příliš silným lákadlem, než aby se této pozice aktivisté uvnitř instituce vzdali bez boje.
Občané přitom dali v parlamentních volbách jasně najevo, co si přejí. Dali nové vládě silný mandát, který se plně vztahuje i na otázku budoucnosti veřejnoprávních médií. Pravdou totiž je, že hlučná debata o samotné výši televizních poplatků je jen špičkou ledovce. Pod ní se skrývá hlubinná nespokojenost se stavem televize a rozhlasu. Veřejnost od vlády právem očekává, že se postupně, konsensuálně, rozumně a věcně pokusí o nápravu těchto polistopadových, desítky let zabetonovaných poměrů. Cesta k modernímu mediálnímu ekosystému existuje. Teď je řada na odvaze ji prosadit.
FB
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Anonym 70,- Kč, Bohumír Holeček 500,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, František Burda 50,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Anonym 300,- Kč, Vladimír Pospíšil 250,- Kč, Miroslav Hloušek 200,- Kč, Petr Maděra 3 333,- Kč, W.A.T. 300,- Kč, Ivo Kadlčík 500,- Kč, MVDr. Eva Krejbichová 200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 3000,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Anonym 200,- Kč, Josef Tichý 2000,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Pavel Schwarz 800,- Kč, Jan Petr 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Alena Dvořáková 1000,- Kč, Zora Kudelková 200,- Kč, Marie Baroňová 500,- Kč, Miloslav Čermák 200,- Kč, Jiří Duda 300,- Kč, Ivo Pimper 400,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, Marek Janičko 500,- Kč, Jana Kanová 50,- Kč, V. Trulley 500,- Kč, Michal Němeček 500,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Miroslav Meder 400,- Kč, Petra Hujová 111,- Kč, Anonym 150,- Kč, MUDr. Margita Kaisrová 500,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Michal Dirhan 500,- Kč, František Surman 1000,- Kč, Jarmila Malkusová 200,- Kč, Jan Olšák 300,- Kč, Květoslav Ondráček 30,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, ing. Zorka Vacková 20,- Kč, Anonym 100,- Kč, Miroslav Jana 500,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, Anonym 1000,- Kč, Vladimír Dlouhý 100,- Kč, René Hladík 200,- Kč, Petr Hučín 50,- Kč, Zdeněk Palička 200,- Kč, Jitka Králová 500,- Kč
Celkem za měsíc: … 33 104,00 Kč
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
1 přečtení
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
