Události, k nimž došlo v Polsku v noci z 30. na 31. října, představují výmluvnou případovou studii obou aspektů neřešitelného konfliktu – pojmu, který od konce 90. let teoreticky rozvíjejí političtí psychologové, jako je například Daniel Bar-Tal – s nímž se potýká postmoderní společnost.
Na jedné straně jde o dokonalý příklad způsobu jednání vlků v rouše beránčím, kteří (stále) tvoří současný politický establishment ve většině států západního světa. Učebnicový pokus o státní převrat, který byl do určitého bodu proveden dokonale.
Jakmile se tito jedinci s diktátorskými a dokonce sociopatickými sklony a ambicemi dostanou k moci, právě toto dělají. S patologickou pokryteckostí se pokoušejí svrhnout ústavní pořádek a změnit celý legislativní rámec, aby upevnili a udrželi svou moc. Jsou tak daleko od moci lidu, která je jedinou mocí, na níž by v demokracii mělo záležet.
„Právní stát“ jako politická zbraň
Proč mluvit o pokrytectví? Protože zatímco pečlivě prosazují svou antidemokratickou agendu, vydávají se za „obránce právního státu“ – ať už to znamená cokoli, jelikož konkrétní, přesná a všeobecně přijímaná definice tohoto pojmu dosud neexistuje. Je považován za „podstatně sporný pojem“, termín, který v roce 1956 zavedl britský filozof W. B. Gallie. Právě proto si s ním každý nakládá, jak se mu zlíbí.
V našem případě se premiér Donald Tusk pokusil násilně prosadit příznivou většinu v polském Ústavním soudu s cílem usnadnit si cestu před parlamentními volbami v roce 2027. Porušuje zákon, porušuje ústavu, porušuje vůli prezidenta – přesně ty samé hříchy, které tak klidně připisuje svým konzervativním politickým protivníkům.
Právě tyto „argumenty“ si jako zbraň osvojila Evropská komise, která vůči předchozí polské vládě uplatnila do očí bijící dvojí metr jako záminku k odříznutí Polska od evropských fondů. Jenže v případě vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) se bruselští byrokraté mýlili. Odmítnout přijmout do své země hordy nelegálních migrantů není ani protiústavní, ani v rozporu s „právním státem“. Stejně tak není protiústavní ani v rozporu s „právním státem“ chránit vlastní ekonomiku, vlastní občany a vlastní odvětví namísto těch, která vnucuje Brusel. V únoru 2024, sotva dva měsíce po nástupu Tuska do úřadu, Komise oznámila, že Polsku uvolní až 137 miliard eur z fondů EU.
Dramatická noc
Nyní však skutečně čelíme podvracení polského státu ze strany jeho vlastní vlády. Prostřednictvím akce ve stylu hnutí „Occupy“, při které využil krátké nepřítomnosti prezidenta Karola Nawrockého v Polsku, vyslal premiér Tusk své samozvané „ústavní soudce“, aby se v podstatě vloupali do Ústavního soudu. Podle pečlivě promyšleného plánu se pokusili nezákonně sesadit oprávněné soudce této instituce, kteří se nelíbí současné varšavské moci. Večer 30. října oznámila nejdéle sloužící soudkyně Ústavního soudu Anna Korwin-Piotrowská, že suspendovala jeho předsedu Bogdana Święczkowského a převzala vedení soudu.
Na druhou stranu průběh událostí dokázal, že Polsko má skutečného prezidenta, oddaného národu: Karola Nawrockého. Uprostřed letu do Senegalu prezident otočil letadlo a zamířil přímo ke schodům Ústavního soudu. Navzdory počátečnímu odporu policejních sil, které tam byly nasazeny způsobem připomínajícím podsvětí, prezident vstoupil do Ústavního soudu a „rozsvítil světla“, jak rádi říkáme. Napětí tak bylo prozatím uklidněno.
Tím, že polský prezident odmítl přísahu sporných soudců, nepřekročil své pravomoci; naopak uplatnil zásadní ústavní veto a využil prezidentský úřad jako nepostradatelný mechanismus brzd a protivah, aby zabránil obsazení nejvyššího soudu.
V této chvíli vyšly do ulic stovky Varšavanů, aby bránily svůj Ústavní soud a svého prezidenta. Polsko opět odolalo.
Dlouhý pochod institucemi a pasivita většiny
Konflikt však přetrvává. Vždyť „Dlouhý pochod institucemi“ se nikdy nezastaví, že? To je základní princip vetkaný do globalistického, neomarxistického světového názoru. Jejich základní evangelium. Vše staré je špatné, zastaralé, musí být dekonstruováno, rozbito na drobné kousky a přeskupeno, protože dobré je pouze to nové. Věčné, tisícileté hodnoty musí být přeměněny na pouhé pomíjivé sociální konstrukty.
V praxi však „Dlouhý pochod“ (slogan, který na konci 60. let popularizoval německý studentský vůdce Rudi Dutschke) a kulturní hegemonie, jak si ji představují všichni neomarxističtí ideologové počínaje Antoniem Gramscim, uspějí pouze tehdy, pokud nenarazí na žádný odpor. Pouze pokud většina zůstane mlčet. Nedostatek reakcí, pasivita a lhostejnost většiny jsou ve veřejném prostoru po celém západním světě skutečně usilovně podporovány a stávají se sociální – společenskou – normou.
V zemích, jako je Rumunsko, tento jev již dosáhl svého vrcholu, počínaje nedostatečnou reakcí veřejnosti na zrušení prezidentských voleb v roce 2024 a pokračující volbou „prezidenta na věšáku“ v roce 2025, který je ze všech hledisek nevhodný pro roli „hlavy státu“. Země jako například Bulharsko, které po desetiletí stály poněkud ve stínu Rumunska, získaly alespoň morální převahu a čest tím, že změnily své politické vedení.
Zopakujme: Polsko se i nadále brání, tak jako tomu bylo v průběhu celé historie. Není divu, že jeho prezident byl kdysi šampiónem.
Zároveň tím, že Donald Tusk vytrvá v tomto bezohledném a zoufalém úsilí, prohraje volby ještě dlouho předtím, než se vůbec otevřou volební urny.
Globální volební rok 2027 a naděje na usmíření
V roce 2027 nebudou volit jen Poláci. Francouzi si zvolí svého prezidenta. V Argentině se budou konat souběžné parlamentní a prezidentské volby. Italové si zvolí nový parlament, stejně jako Řekové, Slováci, Finové, Švýcaři a Estonci, mimo jiné. V mnoha z těchto zemí vedou v průzkumech veřejného mínění konzervativci a vlastenci.
Ve své práci Intractable Conflicts: Socio-Psychological Foundations and Dynamics (2013) Bar-Tal strukturoval fáze celého cyklu neřešitelného konfliktu následovně:
Vypuknutí – v podstatě starší nedorozumění se vynoří z latentního stavu a promění se v otevřený konflikt mezi dvěma tábory.
Eskalace – jedná se o nejdelší a nejničivější fázi, kdy se konfrontace stává ústředním prvkem a nenávist ovládá společenský život.
Deeskalace – unavené a vyčerpané frakce se stávají méně agresivními a více otevřenými dialogu a usmíření.
Usmíření – závěrečná, nejhlubší a nejtrvalejší fáze. Strany postupně opouštějí étos konfliktu a v průběhu času se znovu učí důvěřovat si a spolupracovat na společné budoucnosti.
Po celých desetiletích, kdy jsme uvízli ve druhé fázi (zhruba od 60. let), jsme možná konečně připraveni vstoupit do třetí fáze. Možná éra bláznů pomalu končí, nevolení byrokraté již nebudou vládnout, lidé budou svobodně volit své zástupce a naše společnosti se smíří. Ze sociálně-psychologického hlediska je to ta nejtěžší část. Musíme však doufat. V noci 30. října se Polsko vzepřelo. Možná se vzepře i evropská civilizace. A s ní i celý Západ, jak ho známe.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
