napsal Leo K.
Naše demokratické hodnoty ohrožuje…Babiš, píše Forum 24. Bodejť by ne, kdyby to nebyl Babiš, tak by to bylo Rusko, nebo Čína. Vyberte si. Deník Forum 24 napadá vždy to, co frustruje vládu. „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou,“ básnické varování před jadernou válkou, v němž Atlantidu smete zneužitá třaskavina, které napsal v roce 1956 Vítězslav Nezval. Drbu si hlavu, jestli ten titulek není aktuální dnes znovu, když to znepokojuje dokonce i Pavla Šafra a jeho medium.
Karel Marx napsal, že vládnoucí ideje jsou vždy idejemi vládnoucích tříd a z toho vyplývá, že stesky ohledně ohrožení naší euroatlantické civilizace, naší svobody a práv vyjadřují obavy těch, co jimi vládnou.
Euroatlantickou civilizací rozumím, pro účel tohoto článku, souhrnné označení pro ty státy Evropy, Ameriky a Oceánie, které pojí podobné kulturní, hodnotové a společenské rysy jako svoboda, lidská práva, vláda práva, rovnost, individualismus, tolerance a liberální demokracie. Tedy ještě stručněji:systémy s „řádem podle pravidel,“ jak tomu pojmu rozumí Západ s velkým Z. V minulosti udržoval v západní civilizaci svobodu a rovnost morální řád vztahující se k národnímu a státnímu kolektivu. Jakmile byl zpochybněn stát, národ a rodina, začalo to mít nezamýšlené důsledky – morální řád se neměl k čemu vztahovat.
V šedesátých letech se jeden z nevýznamnějších fyziků Richard P. Feynman zamyslel nad tím, zda ateisté mohou založit svou morálku na tom, co jim říká věda tak, jako věřící mohou opírat svou morálku o víru v Boha. Vždyť věda hromadí stále více a více faktů, ale žádné vědecké tvrzení není o tom, co je pravda. Ale všechna taková tvrzení jsou o různé míře pravděpodobnosti.
Uvědomíme-li si, že vlastně žijeme v nejistotě, měli bychom si to také přiznat, říká Feynman
a já pokračuji – je tady skupina lidí, kteří se jistot nechtějí vzdát a rozum nahradili středověkou vírou. A protože víru v křesťanského Boha už dávno ztratili, postavili na piedestal fanatické víry zlaté tele představené ikonou Spojených států. Dostali se na scestí. Přehlédli, že za zlatým obalem už dávno není americký lid a proto říkají: Je snad na službě správné věci něco špatného?
Ti lidé opravdu Věří, že predikují svou Vírou nový lepší svět. A myslí si, že nejlepší cestou k tomu je zákaz zlých myšlenek.
Svou nekritickou a fanatickou vírou jsou nejlepším dárkem pro poslední přeživší stalinisty v řadách různých politických stran. Kdybych je měl zařadit do oblíbených škatulek, asi bych si vsadil na Piráty
„Raději se budu mýlit s Amerikou, než mít pravdu s Ruskem…“(pamatujete na Jiřinu Šiklovou?).
Dnešní problém pak jako vždy spočívá v omylu. Za současného znehodnocení státních a rodinných entit se západní lidé spoléhají na morální řád, aniž by věděli, čemu slouží. Tento omyl se ale vymstí, pokud kolektiv není důležitý, společenská pravidla se rázem stávají zbytečnými.
Nevěřím v žádný kecy věřím už jen v sebe
a to co neurvu to nebudu mít
pročpak mi slibujete po mý smrti nebe,
když jsem se jednou narodil tak chci i žít
jsem jenom jeden z téhle miliardy lidí
kolečko v soukolí, co krásně zapadá
já nechci stavět vaše blbé pyramidy
dejte mi pokoj a vlezte mi na záda
i s vaším plebs blues…(Jarek Nohavica)
Euroatlantické společenství není na planetě samo. Jak se na ně dívají další státy? Viditelným a nezpochybnitelným principálem našeho Západu jsou Spojené státy. Na jedné straně argumentují řádem a pravidly, které ale i samy nedodržují. Nejen v „globálním Jihu,“ ale i v samotných USA se už ozývají protesty kvůli metodám boje proti teroristům, mezi které patří zacházení s vězni ve věznicích Guantánamo a Abu-Ghrajb, provozování tajných věznic CIA mimo americké území, ve kterých bylo prováděno mučení vězňů (Egypt, Pákistán, Polsko, Litva nebo Rumunsko), masové odposlouchávání svých občanů i spojenců (viz odhalení Edwarda Snowdena o činnosti NSA), kvůli válce v Iráku, která destabilizovala region a vyžádala si velké množství obětí (odhady se pohybují zhruba od 115 000 do až 461 000 mrtvých od roku 2003), nebo z důvodu vojenské intervence v Libyi, která se po svržení libyjského režimu propadla do chaosu.
Celý svět se mohl o dvojaké tváři Ameriky přesvědčit na příběhu šáha Réza Páhlaví. Předchozí premiér Mossadek byl svržen proto, že si dovolil znárodnit britskou ropnou společnost Anglo-Iranian Oil Company: připadalo mu nefér, že do Velké Británie odvádí podstatně větší část zisku, než kolik zůstává v Íránu samotném. Výsledkem puče byla restaurace proamerického „loutkového“ režimu šáha Páhlavího s mnohem větším pochopením pro zájmy Západu, který však byl mezi obyvatelstvem rok od roku nepopulárnější. Šáha se Spojené státy nakonec zřekly přesně v okamžiku, kdy jim po íránské revoluci v roce 1979 přestal být od moci odstavený vůdce jakkoliv užitečný.
Churavému a umírajícímu muži, kterého dlouhá léta před televizními kamerami nazývaly nejlepším přítelem, odmítly poskytnout jak politický azyl, tak i péči na svých klinikách.
Podobné postupy vzbuzují smrtící kombinaci pocitů vůči USA: nenávist (podpora „loutek“ a tyranů všemi prostředky) a opovržení (chladná a pragmatická zrada letitých spojenců).
Íránský příklad se v očích veřejného mínění Středního východu stal jakýmsi prvním „prototypem“ Amerikou uplatňovaných „dvojitých standardů“. Jde o to, že v posledních desetiletích zde sílí přesvědčení o pouze verbální a pokrytecké podpoře demokracie a občanských svobod ze strany USA, protože Američané ve skutečnosti spolupracují s tyranskými, zkorumpovanými a neoblíbenými vládami v regionu všude tam, kde se jim to hodí. 11. Září 2001 se mnozí Američané ptali: „Proč nás nemají rádi?“
Svou měnu, která slouží téměř výlučně světovému obchodu, zneužívá USA jako zbraň. Lidé zastupující zájmy finančního „průmyslu“ (State Street Corporation, Vanguard group, BlackRock, Capital Group Companies a další), zbrojních korporací Lockheed Martin, Boeing, Norhrop Grumman, Raytheon a General Dynamics, technologických firem ze Silicon Valley (Apple, AMD, Adobe, Cisco, Facebook, Google, Intel, nVidia atd.) a kterým u nás říkáme „kmotři“ ve spolupráci se státní byrokracií ve Spojených státech vytvářejí těleso nazývané Deep State, které ovládá politiky. Nebo si ještě myslíte, že o politice Spojených států
rozhoduje americký lid ve volbách?
Deep State se stará o zasíťování nejenom Spojených států, ale celého světa vlivovými agenturami, nadacemi, fondy, neziskovými, případně i pseudohumanitárními organizacemi. I u nás máme fungující ukázky jako Aspen Institute, Člověk v tísni…
Jsou to všechno nevolené instituty financované ze zahraničí s privilegovaným přístupem k vládě – pravý opak institutů pravé občanské společnosti. Svého času se nechal unést i Václav Klaus a komentoval to slovy: Jedna skupina našich spoluobčanů (Michael Žantovský, Tomáš Klvaňa, Petr Pithart, Roman Joch a někteří další) si spolu s obdobně uvažujícími lidmi z dalších zemí střední Evropy zmonopolizovala exkluzivitu vztahů k USA (resp. s jednou skupinou lidí z USA) a založila NGO zvané Aspen Institute Central Europe. Vypadá to tak, že na to mají – díky sponzorům – dost peněz.
Jsou to lidé, kteří bez sebemenšího zakolísání přežili všechny ideové obraty a zvraty politiky nejen naší, ale i politiky americké. Přežili všechny americké prezidenty a velmi se lišící vládní konstelace. Vždycky byli „in.“ Vždy byli na straně značně proměnlivé americké politiky – přežili staré bushovce stejně jako Clintona (a Albrightovou) s jejich jugoslávským dobrodružstvím, éru neokonů mladého Bushe, podporu arabských (a jiných) jar v éře Obamy, a i když měli největší potíže smířit se s Trumpem (cítí se nad ním být intelektuálně a morálně povzneseni), tváří se, že mají na Ameriku stále monopol.
Je to snaha „posvětit“ naší služebnou roli. Proč se tedy společnost prostřednictvím svých zástupců v Parlamentu proti těmto NGO (protože to opravdu nejsou neziskovky) nepostaví? Když se vyvarujeme představ o finančním pozadí takového souhlasu, je nejpravděpodobnějším argumentem, že by se jednalo o „krok proti spojencům“ a obvinění z proruských aktivit. Což vidíme v přímém přenosu na příkladu reakcí „Západu“ na Orbánovo Maďarsko. Kterou cestu považují Spojené státy za správnou? A k dovršení bídy vrchního manipulátora a vzoru liberální demokracie studie OSN z prosince 2017 konstatovala, že 40 milionů Američanů žije v chudobě a 5 milionů žije v podmínkách třetího světa. Profesor Philip Alston, ve zprávě konstatuje:
Lidé, s nimiž jsem měl příležitost mluvit, se mě často ptali na to, jak si Spojené státy vedou ve srovnání s jinými zeměmi. Jakkoli taková porovnání nejsou vždy přesná, průřez několika statistickými indikátory dává dosti jasný obraz nesouladu mezi bohatstvím, vynalézavostí a pílí Američanů a společenskými výsledky, k nimž se zemi podařilo dopracovat.
- Podle většiny měřítek jsou Spojené státy jednou z nejbohatších zemí světa. Na zbrojení vydávají víc, než Čína, Saudská Arábie, Rusko, Velká Británie, Indie, Francie a Japonsko dohromady.
- Výdaje na zdravotní péči na osobu jsou v USA dvakrát vyšší, než je průměr zemí OECD, a podstatně vyšší než ve většině ostatních zemí. Přesto má země o poznání méně lékařů a nemocničních lůžek na osobu, než je průměr zemí OECD.
- Míra dětské úmrtnosti byla ve Spojených státech v roce 2013 nejvyšší v celém vyspělém světě.
- Američané jsou častěji nemocní a umírají dříve než obyvatelé jakékoli jiné vyspělé demokracie a rozdíl mezi Spojenými státy a jim podobnými zeměmi se v tomto ohledu zvětšuje.
- Míra nerovnosti je v USA daleko vyšší než ve většině evropských zemí…
Celá zpráva je ZDE
Jak porovnat tuto zprávu z poměrně respektované nadnárodní instituce se senzačními titulky New York Times o Číně? Osm set milionů lidí se vymanilo z chudoby. To je dvaapůlkrát více než počet obyvatel Spojených států. Čína dříve tvořila velkou část světové chudiny. Nyní tvoří velkou část světové střední třídy. V zemi stále pronásledované kulturní revolucí, kde je politika stále pevně ohraničena autoritářským státem, patří Číňané k nejoptimističtějším lidem na světě – podle průzkumů veřejného mínění mnohem více než Američané a Evropané.
Co se změnilo? (podle New York Times)
Čína nyní vede svět v počtu majitelů domů, uživatelů internetu, absolventů vysokých škol a v některých případech i miliardářů. Extrémní chudoba klesla na méně než 1 procento. Stejně jako Spojené státy má Čína stále zející propast mezi bohatými a chudými – a nejchudší Číňané jsou mnohem chudší. Asi 40 procent populace, žije za méně než 5,50 dolaru na den. Přesto má čínská společnost podle některých měřítek zhruba stejnou úroveň nerovnosti jako Spojené státy (graf v NYTimes).
Bezprecedentní ekonomická expanze, která nemá v moderní historii obdoby
Obecně se předpokládalo nebo doufalo, že se Čína nakonec přizpůsobí tomu, co bylo považováno za zavedená pravidla modernizace: Prosperita podpoří lidové požadavky na politickou svobodu a přivede Čínu mezi demokratické národy. Nebo se čínská ekonomika zhroutí pod tíhou autoritářské vlády a byrokratické hniloby. Ani jedno se však nestalo.
Místo toho čínští komunističtí vůdci znovu a znovu vzdorovali očekáváním. Přijali kapitalismus, i když se nadále nazývali marxisty. K udržení moci používali represe, aniž by však potlačovali podnikavost nebo inovace. Obklopeni nepřáteli a soupeři se až na jednu krátkou výjimku vyhnuli válce, i když doma rozdmýchávali nacionalistické nálady. A řídili 40 let nepřetržitého růstu, často s neortodoxní politikou, o níž učebnice tvrdily, že selže.
Koncem září dosáhla Čínská lidová republika významného milníku, když překonala Sovětský svaz v délce trvání. O několik dní později oslavila rekordních 69 let komunistické vlády (psáno v listopadu 2018). A Čína se možná právě dostává na vrchol – nová supervelmoc s ekonomikou na cestě stát se nejen největší na světě, ale poměrně brzy i s velkým náskokem největší. Svět si myslel, že může Čínu změnit, a v mnoha ohledech se tak stalo. Úspěch Číny byl však tak velkolepý, že stejně často změnil svět – a také chápání toho, jak svět funguje. Našli jsme 112 zemí, kde Čína financovala projekty bez předchozích podmínek.
Globální Jih sleduje 2 vzory: Bohaté ale Jánusovské Spojené státy a dravou Čínu. Kdo je pro ně přijatelnější?
Kabinet Petra Fialy přehodnotil Lipavského nulovou variantu a poslal do Číny Tomáše Pojara. Tomáš Pojar – zkušený diplomat – dosáhl v Pekingu slušného výsledku. Přijal jej ministr zahraničí Wang I, šéf čínské diplomacie po stranické i státní úrovni. Pojar tu přirozeně a z mnoha jasných důvodů hrál roli českého ministra zahraničí, i když je podle vizitky jen „poradce ve věcech bezpečnosti.“ Musel však spolknout i hořkou pilulku. A to v podobě proškolení v základech diplomacie, zejména „dodržování vzájemných politických slibů, nevměšování se do vnitřních věcí jiných zemí, uznávání cizí státní svrchovanosti a územní celistvosti“. A na to mohl reagovat jen potvrzením české zahraniční politiky „jedné Číny“.
I to je cena za politické vítězství „pětikoalice,“ upřednostňující ideologii a falešnou hru na morální maják před normálním mezinárodním obrazem České republiky jakožto čitelného a pragmatického partnera. Pro svůj rozvoj a cestu z krize potřebuje Česká republika mimo jiné přímé letecké spojení do Číny, a tak se na tomto jednání hovořilo také o lince Praha – Peking. Spojení do byznysové Šanghaje by bylo lepší, ale jakákoliv přímá linka bude oproti dnešku posun. Připomeňme, že jsme v letech 2019 až 2022 měli hned čtyři přímá letecká spojení s Čínou. Sami jsme je rozbili. Ať už exprimátor Hřib, domnívající se (2019), že „čínští turisté u nás stejně neutrácejí a když, tak jen v Pařížské, kde to stejně patří podnikatelům jako je pan Bakala“, nebo vysoký úředník ministerstva zahraničí, který na podzim 2022 mlžil do médií, že zavíraný „generální konzulát v Čcheng-tu nesplnil (ekonomická) očekávání“. Cílem tu však bylo jen na politickou objednávku zlikvidovat konzulát i kancelář CzechTrade. A popřít i linku do Čcheng-tu, lidnatějšího než celá Česká republika.
Opakovaně jsem psal, že konzulát v Čcheng-tu si však na sebe vízy za 50 euro bohatě vydělal. Podílel se tím na rekordních ročních 600 tisících příjezdů čínských turistů (2018-19), kteří po odlivu Rusů živili mnoho ze čtvrt milionu našich občanů v pohostinství, dopravě, prodeji a dalších službách. Čínskou útratu u nás si pan Hřib mohl spočítat i z miliardových vratek DPH čínským turistům za nákupy nad dva tisíce korun. Ovšem lidem, kteří nikdy nepodnikali, je toto asi zbytečné vysvětlovat.
Nevyšlo bohužel ani poněkud „ideologické“ přesunutí generálního konzulátu z Čcheng-tu do indické Mumbaje. Indie nemá o přímou linku zájem a indičtí turisté ani podnikatelé se do Prahy nehrnou. Na rozdíl od Číňanů. Tato ideologičnost zkrátka nefunguje a není ani účelná, podíváme-li se na skutečnost, že stejně spolupracujeme se spoustou problémových režimů. Čínská ambasáda u nás od podzimu 2022 ohlašovala znovuotevření linky Praha – Čcheng-tu na duben 2023. Linka však byla kvůli misi předsedkyně parlamentu na Tchaj-wan pozastavena „na neurčito“. Nešťastné bylo i označování jarní mise premiéra Petra Fialy do zemí jihovýchodní Asie za hledání alternativy k Číně. Komu jsme to sdělovali? Opět pouze a jen domácímu publiku. Všichni navštívení partneři s Čínou ve velkém obchodují a vydávat vlastní kroky za postup proti někomu, to je přece čiré zoufalství.
Současná vláda neměla a nemá pražádnou politickou vizi kromě věrné transatlantické služby. Nevytvořila předpoklady pro vstup do diplomatického mariáše, ani po způsobu Polska a již vůbec ne Maďarska. Zatímco Poláci slouží s perspektivou ‚něco za něco‘a Maďaři nejsou ochotni sloužit nikomu,
pro část našeho národa, kterou stále ještě reprezentuje nynější vláda, je služba, respektive posluhování, sama o sobě ctností.
V jejím rámci se Češi dobrovolně a s jásotem zbavili všech výhod, které v ekonomických i politických vztazích s RF požívali a všech trumfů, které v rámci V4 a EU drželi v rukou. Buďme už konečně jednou sami sebou. Nežijme na cizí účet, na cizí svědomí!
