VÁCAV KLAUS
Ve Stuttgartu jsem byl – nemýlím-li se – naposledy před deseti lety. Bylo to u příležitosti mého vystoupení na kongresu AfD a tehdejší prožitek pro mne zůstává nezapomenutelný. Vzpomínka není pozitivní: dominují v ní stovky vysoce ozbrojených policistů, kteří tam museli chránit účastníky kongresu. Něco podobného jsme v České republice mohli zažít naposledy v komunistické éře. Nikoli 25 let po jejím skončení.
I celá radikální politická, ekonomická a sociální transformace naší země proběhla v klidu a bez násilí. Ne náhodou se hovořilo o české sametové revoluci. Neměli jsme žádnou Antifu, žádné radikály na pravé straně politického spektra a levičáci spjatí s komunismem byli rychlou a úspěšnou transformací natolik otřeseni, že si žádné hlasité či násilné protesty nedovolovali. Stará levicová ideologie byla komunismem natolik zdiskreditována, že nepředstavovala skutečnou hrozbu. Nová levicová ideologie současnosti, která teď vítězí i u nás, je něco úplně jiného. Beru to jako osobní porážku, jako osobní selhání, jako osobní neúspěch. Měli jsme být na toto nebezpečí lépe připraveni.
Atmosféra v ulicích českých měst dodnes zůstává relativně klidná. Nová, tolik potřebná vzpoura davů – ve smyslu Ortégy y Gasseta – ještě ani zdaleka není na pořadu dne. Německo je v tomto smyslu pravděpodobně dále. Jak je to možné? Jsou Češi ve srovnání s Němci „mírumilovné holubice“? Je naše mentalita tak odlišná? Nebo jsme jen línější, pohodlnější a stále ještě dostatečně spokojení s životní úrovní, která až do éry Covidu rostla a která se již blíží průměru hrubého národního produktu na obyvatele v EU?
Nevím. Každopádně je mi jasné, že – i po téměř 35 letech – vzpomínky na komunismus naše chování, naše pocity, naše reakce silně ovlivňují. A to včetně vzpomínek na sovětskou okupaci v době Pražského jara 1968. Německá minulost byla jiná. Naštěstí má Německo k dispozici téměř “kontrolovaný experiment”, kterým je vývoj v západním a východním Německu po znovusjednocení. Letošní evropské volby přesvědčivě ukázaly, že rozdíly v tamním vývoji a vzpomínkách přetrvávají dodnes.
Česká republika nemá své „východní“ Česko. Neměli jsme bohatého či bohatšího bratra, který by nám umožnil provádět nezbytné systémové změny bez radikální transformace. To se ukázalo být výhodou. Všichni jsme se museli podílet na procesu hluboké změny, což bylo velmi poučné.
Proto věřím, že mé zkušenosti z komunistické éry, má aktivní role v transformaci společnosti po pádu komunismu a mé politické aktivity v posledních třech desetiletích doma i na evropské úrovni jsou i dnes relevantní. Dávají mi možnost podívat se na Německo z jiné perspektivy. Německo – přes všechna svá specifika a charakteristické rysy – prochází víceméně stejným vývojem jako všechny další země Západu. Není zde žádný „Sonderweg“.
Naše komunistická zkušenost začíná být pro pochopení dnešní západní společnosti stále důležitější, protože se západní Evropa (a Amerika) vyvíjejí směrem ke shora řízené a kontrolované společnosti. My – mám na mysli obyvatele střední a východní Evropy – jsme v komunistické éře nejen zbytečně ztráceli čas. My jsme se i něco důležitého, něco, co se Západoevropané, kteří tuto tragickou zkušenost neměli, naučit nemohli. My, nebo někteří z nás, jsme vzhledem k minulosti k dnešnímu západnímu světu kritičtější než většina Západoevropanů.
Nejenže jsme po pádu komunismu nečekali tak masivní, tak nepřátelské, a tak arogantní prosazování progresivistických, globalistických, konstruktivistických, levicově orientovaných idejí a tendencí, ale ani jsme si nic takového nedokázali představit.
Měli jsme úplně jiné plány a sny než vytvořit postdemokratickou společnost dneška. Chtěli jsme rychle zavést svobodné tržní hospodářství ve smyslu Misesově a Hayekově – jak vždy říkám, tržní hospodářství bez přívlastků – a klasickou pluralitní parlamentní demokracii s ideologicky jasně vymezenými politickými stranami. V žádném případě ne dnešní postdemokratické uspořádání EU, které je charakterizováno centralizací rozhodovacích procesů v Bruselu, hrou na parlamentarismus v evropském kvaziparlamentu, vítězstvím pokrokářské ideologie nad racionalitou a zdravým rozumem obyčejných lidí, potlačováním a omezováním tržního hospodářství, atd.
Dnes jsme svědky a nedobrovolnými účastníky zásadní přeměny západní společnosti v duchu progresivismu, environmentalismu, genderismu, multikulturalismu a dalších podobných ideologických ambicí, které však jsou zcela nepřijatelné.
Zabrzdit tento proces se stalo nejdůležitější výzvou dnešní doby. U nás doma, zde v Německu, i na celém Západě. Bez porážky těchto ismů nelze provést jakékoli smysluplné a účinné změny. Je to jako s komunismem. Tehdejší vláda také chtěla různé věci nepřetržitě měnit a zlepšovat, ale beze změny systému a jeho podstaty to nebylo možné. Ani dnes dílčí reformy nestačí. Je opět nutná transformace (neboli systémová změna).
Lidé jako já prožili podstatu debaty o svobodě (a nesvobodě) autenticky, nestudovali ji jen teoreticky. Je proto třeba, abychom jasně a nahlas řekli, že podobnost mezi dnešním světem a světem pozdní komunistické éry cítíme velmi intenzivně.
Dnes už zase nemůžeme svobodně mluvit, musíme se bát o svou kariéru, rodinu, svobodu, někdy dokonce i o život. Svoboda je ironizována, přednost mají jiné cíle. Žijeme v monoideologické éře tzv. liberální demokracie, v níž svoboda není nejvyšší prioritou. Opět žijeme v éře intelektuálního konformismu, v níž vládne jedna dominantní ideologie. Setkáváme se sice s doktrínami s různými názvy, ale jejich podstata je téměř totožná – eliminovat svobodu lidí, vybudovat “Brave New World” shora regulované společnosti. Neměli bychom rezignovat. I malé kroky jsou důležité. Ale nestačí.
To vše je dobře známo a diskutuje se o tom již dlouho. Přesto dnešní tendence pokračují, aniž by se jakkoli zpomalovaly. Jako by s nimi všichni souhlasili. Existuje pouze slabá a nejednotná politická opozice, která je oslabována tím, že se hádá spíše o detaily než o hlavní stavební kameny dnešní západní společnosti. A – na druhé straně – stojí dobře organizovaná politická a mediální moc, která nám vládne.
Jak se to mohlo stát? Známý švýcarský novinář Roger Köppel napsal v polovině července v Die Weltwoche tato slova: “USA jsou dnes epicentrem pseudonáboženského zvratu nejen politiky, ale všech oblastí života, včetně kultury a sportu.” S tím souhlasím, ale neměli bychom podceňovat roli Evropy. Dnešní politická a společenská realita na Západě – a zejména v Německu – je realizací myšlenek šedesátých let a s nimi spojeného způsobu myšlení a pohledu na svět. Zdá se mi, že jsou v Německu tyto myšlenky zakořeněny hlouběji než v jiných západních zemích – snad s výjimkou Ameriky.
Ideje, které nyní hrají zásadní roli, k nám nepřišly zvenčí. Nejde o import myšlenek z jiného kontinentu nebo jiné civilizace. Byly vytvořeny u nás doma. A námi. O roli německých šedesátých let jsem se již zmínil. Tam shledávám skutečný počátek – Frankfurtská škola, zelená ideologie, feminismus, události roku 1968, Rudi Dutschke atd. Tam to všechno začalo.
Vývoj v USA a Velké Británii byl důležitý, ale největší vinu nacházím v Evropě, zejména v postdemokratické podobě evropské integrace, která vede k nezodpovědnému kontinentalismu a k likvidaci klíčové pozice národního státu. Dnešní vývoj EU, to znamená vývoj po Maastrichtu a Lisabonu (což nazývám unifikací, nikoli integrací), je postdemokratickým konstruktem, který se svobodou a demokracií nemá téměř nic společného. Demokracie totiž vyžaduje stát a s národním státem spojený lid. Někteří říkají demos, neboť to zní sofistikovaněji. V Evropě však žádný demos, žádný lid není. Jsou tam občané jednotlivých národních států. Letošní evropské volby to ukázaly zcela jasně.
Zmínil jsem multikulturalismus, který je těsně spojen s masovou migrací. Představuje její ideologickou oporu a záštitu. Tato masová migrace destruuje samotné základy naší společnosti. Už dávno není okrajovým jevem. Nespadla z nebe. Byla dlouho ideologicky připravována a byla a je pragmaticky organizována. Proto jsou migranti tady.
Nebojme se říci, že masovou migraci nezpůsobili migranti, ale evropští politici. Chování těchto politiků pro pozorné pozorovatele není nevysvětlitelné. Evropští politici migranty v podstatě potřebují. Chtějí z nich vytvořit nového evropského člověka, homo bruxelarum. Ten by měl mít autentickou evropskou, nebo spíše novo-evropskou mentalitu a instinkty. To se jim z nás udělat nedaří. Tak tvární nejsme.
Osudovou roli dnes hraje vedle multikulturalismu i zelená ideologie, environmentalismus, který s ochranou životního prostředí už dlouho nemá nic společného. V České republice jsme se doktríně globálního oteplování, údajně způsobeného člověkem, dlouho smáli, dnes ale máme Green Deal.
Měli bychom proto rychle zahájit nové kolo debaty o roli emisí CO2 v globálním oteplování. Zelení fanatici říkají, že “věda je vyřešena”, že věda je uzavřena, což je v zásadě nesmyslný a neobhajitelný výrok, ale v tomto případě je to i výrok komický. Co může být uzavřeno (a popřeno) je hypotéza o lineárním nebo snad dokonce exponenciálním vztahu mezi emisemi CO2 a globálním oteplováním, na níž stojí a je založena podstata dnešních politických rozhodnutí.
Před 17 lety jsem vydal o zelené ideologii, o environmentalismu a o absurditě doktríny globálního oteplování knihu s názvem “Modrá, nikoli zelená planeta”, která vyšla v 18 jazycích. Není téměř nic nového, co by k tomu teď bylo třeba doříci. Za těch 17 let jsem navíc ztratil motivaci opakovat známé argumenty. Politici je neslyší, protože je slyšet nechtějí. Tuto falešnou doktrínu – stejně jako multikulturalismus – potřebují k tomu, aby s námi mohli manipulovat.
Debaty na všechna tato témata v Německu sice vnímám, ale pravidelně nesleduji. Mám obavu, že je neposlouchají a nečtou ani místní politici. Mohou si to dovolit. Před jakoukoli kritikou se imunizují rychle se měnícími nesourodými vládními většinovými koalicemi, které připomínají staré Lidové fronty. Žijeme proto v době monologů. Byl bych nerad, kdyby byl takto přijímán i tento můj text. Zkusme zahájit dialog.
Václav Klaus, vystoupení na Bürgergipfel, Stuttgart, 7. září 2024
