Doc. PhDr. Petr Sak, CSc.: 17.11.1989 – Převrat či sametová revoluce

Doc. PhDr. Petr Sak, CSc.: 17.11.1989 – Převrat či sametová revoluce

Role StB

Nejpozději na jaře 1989 část StB kolem 1. náměstka ministerstva vnitra generála Aloise Lorence „odepsalo“ stranické a státní vedení a začalo dělat politiku na vlastní pěst.

Do této politiky také patřila příprava státního převratu. V České televizi v pořadu k výročí 17.11.1989 přiznal generál Aloiz Lorenc, že převrat připravovala StB od léta 1989. Příčinou osamostatnění politiky StB od stranického vedení bylo vyhodnocení stranického a státního vedení jako neschopného reagovat na novou krizovou vnitro i mezinárodně politickou situaci a také osobní ambice aktérů převratu, které mohly být úspěšným státním převratem uspokojeny. Možná však, že nejsilnější příčinou tohoto osamotnění StB byly mezinárodní souvislosti.

O konání manifestace na Albertově 17.11.1989 k poctě událostí a jejich obětí, které se udály před padesáti lety, se dlouze jednalo v rámci orgánů Socialistického svazu mládeže (vysokoškolský výbor, městský výbor, ústřední výbor) a v závěru se rozhodovalo na ÚV KSČ. Koncept manifestace z mládežnického prostředí přenášel na ÚV KSČ Vasil Mohorita, který byl předsedou ÚV SSM a členem sekretariátu ÚV KSČ. Díky této pozici při rozhodování o konání manifestace prosadil stanovisko o povolení manifestace. Manifestace byla povolena s dvěma základními podmínkami:

  • 1. manifestace se nepřesune do centra města;
  • 2. nedojde ke střetu policie s účastníky manifestace.

Nejen v průběhu manifestace, ale ještě před jejím zahájením bylo jasné, že tyto podmínky splněny nebudou, ba naopak. U Národní třídy byli připraveni příslušníci Pohotovostního pluku VB, což vyžadovalo rozhodnutí a příslušné rozkazy řadu hodin již před vlastním zahájením manifestace. V přilehlé ulici byl na telefonu generál KGB V.F. Gruško. Generálporučík Gruško byl podle výpovědi gen. A. Lorence 17.11.1989 na jejich společné večeři. Při vyšetřování událostí 17. listopadu zjistila generální prokuratura, že v řídícím štábu na MS VB podplukovníka M. Danišoviče byl přítomen sovětský generál Teslenko (generál milice-policie).

Je to i potvrzení jednoho ze závěrů Parlamentní vyšetřovací komise 17. listopadu 1989 – Tisk č. 1236 FS ČSFR § 13, odst. b/ „vlastní zásah byl řízen dvěma velitelskými místy, která byla odlišně instruována“.

Podle neověřené informace součástí příprav byla instrukce, že ti, kteří nepatřili k demonstrantům, ale k opačné straně, měli mít bílý karafiát. S bílým karafiátem se mohli bezpečně pohybovat v zóně průniku demonstrantů a policie.

Silným argumentem pro tvrzení, že v listopadu šlo o připravovaný převrat StB, je epizoda s mrtvým studentem. Na Národní třídě v průběhu zásahu policie zůstal na zemi ležet mrtvý mladý člověk, který byl následně odvezen. Petr Uhl v rozporu se zásadami žurnalistky o ověřování informací a jejich zdrojů předal západním agenturám informaci, kterou telefonicky předala pro něho zcela neznámá Drahomíra Dražská, že na Národní třídě byl zabit student Martin Šmíd.

„Náhodou“ otec tohoto studenta byl redaktorem Československé televize a matka byla redaktorkou celostátního tištěného deníku Svobodné slovo. Když informace o zabitém studentovi zasáhla formativně vědomí lidí a společnosti a stimulovala je k posunu v chování vůči stávajícímu režimu, bylo odhaleno, že šlo o dezinformaci a nikdo na Národní třídě nebyl zabit, společnost již byla nevratně někde jinde.

Postupně vytvořené dvě parlamentní komise k vyšetřování událostí 17. listopadu s odborným zázemím kolem mrtvého studenta nic neodhalily. Dodatečně se odhalilo, že více než polovina členů těchto komisí byli agenti StB. Studenti pedagogické fakulty si také vytvořili vyšetřovací komisi a tato amatérská komise odhalila, že ten, kdo sehrál na Národní třídě roli mrtvého, byl důstojník StB Ludvík Zifčák, který několik měsíců před listopadem měl za úkol se infiltrovat do studentského hnutí a na Národní sehrát roli mrtvého. Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček, v časopisu Paměť a dějiny podrobně popsal, jak se vlastně Zifčák krátce před listopadem dostal do prostředí opozičních skupin, odkud měl získávat informace.

Kuriozitou je, že to nebyl Zifčák, kdo jako první na jaře 1989 kontaktoval disidenty. Byla to disidentka Anna Šabatová, manželka signatáře Charty 77 a představitele Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných Petra Uhla, kdo Zifčáka první oslovil. Zifčák tehdy použil jméno Milan Růžička.

Zajímavé také je, že na bruntálské bydliště agenta Růžičky upozornil Václava Bartušku generál A. Lorenc (při návštěvě členů studentské vyšetřovací komise v jeho bytě…) a dokonce uvedl, že přesnou adresu snad znají v Bruntále na poště (při dotazování studenti zjistili, že na stejnou adresu docházely i dopisy na jméno „Ludvík Zifčák“).

Dle výpovědi samotného Zifčáka měl u sebe 17.11. letenku a bezprostředně po splnění úkolu měl odletět do Moskvy. Protože neodletěl, před trestem za nesplnění rozkazu ho prý zachránil jen rozklad po převratu. 

Jak z absurdního dramatu je, že klíčová pro nastartování mýtu sametové revoluce, jejímž hlavním heslem bylo vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávisti, byla lež o zabití figuranta, důstojníka StB. Nebo slovy T.G. Masaryka, že státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly, tedy že polistopadová společnost stojí na základech lži.

V nejkritičtějších minutách a hodinách, kdy se rozhodovalo nejen o přítomnosti, ale především o budoucnosti stávajícího režimu, aktéři převratu zahalili státní a stranické vedení do informačního stínu. Generální tajemník M. Jakeš byl telefonicky ubezpečován, že vše je v pořádku, nic mimořádného se nestalo a neděje (Jakeš, Pilný, 2019). Zatímco směrem k M. Jakešovi byla vyslána tato informace, v knize rozhovorů s K. Lovašem říká generál A. Lorenc, že rodině do Bratislavy sděloval: „Na víkend nepřijedu, v Praze je státní převrat“ (Lovaš, Lorenz, 2014).

V pátek večer se vracel z Moskvy tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík a zcela nestandardně na něho čekal na letišti důstojník ministerstva vnitra a ubezpečoval ho, že je vše v pořádku a může jet rovnou na Orlík (do rekreačního zařízení).

To, že se převrat uskutečnil po dohodě SSSR a USA a pod dohledem sovětských orgánů neznamená, že v převratu nebyli aktivní příslušníci dalších zpravodajských služeb, naopak, je to velmi pravděpodobné, protože Praha, jako již mnohokrát v historii, byla průsečíkem zájmu řady států. Také měli řadu svých agentů mezi československými občany, zvláště mezi těmi, kteří působili služebně v zahraničí. Proto také Ján Mlynárik v parlamentu vystoupil proti záměru lustrovat aktivitu nových poslanců i v cizích zpravodajských službách a návrh poslance Miloslava Ransdorfa „lustrovat“ spolupráci se všemi zpravodajskými službami, byl zamítnut. Naopak českoslovenští agenti v zahraničí byli cizím zpravodajským službám prozrazeni.