Když jsem kupoval dvě levné letenky do Dubaje na jarní prázdniny, čekal jsem slunce, pláže a návštěvu nejvyšší budovy světa.
Místo toho jsme s dvanáctiletou dcerou strávili týden sledováním raketových poplachů v telefonu, posloucháním výbuchů protivzdušné obrany nad Perským zálivem a zoufalým obnovováním stránek aerolinek při hledání cesty domů.
Tohle je příběh naší první cesty do Dubaje – dovolené, která se nečekaně odehrála uprostřed raketové přestřelky mezi Íránem a Izraelem.
Proč zrovna Dubaj
V červenci 2025 jsem začal hledat destinaci pro jarní prázdniny 2026, kam bych mohl vyrazit s dvanáctiletou dcerou. Nijak zvlášť jsem netoužil po výletě do další muslimské země. V minulosti jsem navštívil Egypt, jižní Turecko, severní Turecko (Německo), Írán a skoro dva roky žil v Británii (ještě před dokončením její islamizace). Ani jedna z těchto zemí mě zrovna neuchvátila. Ale narazil jsem na informaci, že emirátské nízkonákladové aerolinky Air Arabia otevírají novou linku Praha–Sharjah.
Sharjah je jeden ze sedmi emirátů Spojených arabských emirátů a sousedí s Dubají.
Spojené arabské emiráty
Termín od 26.února do 5.března téměř přesně odpovídal našim jarním prázdninám, počasí takřka ideální a cena byla velmi lákavá – asi 3 000 Kč za každou letenku. Ve stejné době mi navíc banka nabídla kreditní kartu s desetiprocentním cashbackem na nákupy.
Nechal jsem si kartu vystavit a koupil dvě zpáteční letenky za 2000 emirátských dirhamů. 1 dirham = ~6 Kč. Po započtení cashbacku asi 10 800 korun za dvě zpáteční letenky.
Měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem na tuhle dovolenou docela vyzrál.
Dovolená se blíží
Pár týdnů před odletem jsem začal studovat cestovatelské weby, videa a tipy od zkušenějších turistů.
Dozvěděl jsem se, že zvláštností emirátu Sharjah je, že se jedná o “suchý” emirát – je tam nelegální alkohol. Hotel jsem i proto vybíral raději v Dubaji. Tam je alkohol legální, ale musíte pro něj do specializovaného obchodu, kde se coby turista musíte prokázat pasem. Případně přímo v hotelu za silně přemrštěné ceny.
Objednal jsem na Bookingu ubytování ve výborně hodnoceném 3* hotelu Rove Bur v místní části Healthcare City.
Zároveň jsem si všiml, že znovu roste napětí mezi Izraelem a Íránem. Zajímal jsem se i o letové trasy – některé spoje do Sharjah létaly přes Írán, jiné přes Irák a Kuvajt.
Typická trasa za normální situace
Upřímně jsem tomu ale nepřikládal velkou váhu. V roce 2012 jsem strávil pracovně šest týdnů přímo v Íránu, na opačném pobřeží Perského zálivu, a už tehdy se v médiích psalo o možnosti ozbrojeného konfliktu. Nic se nestalo.
Říkal jsem si, že při nejhorším poletíme jinou trasou. Zhruba takto:
Čtvrtek 26. 2. – Dovolená začíná
Ráno nás sestra ve Vysočanech naložila do služebního hybridu Škoda Kodiaq iV s dojezdem na elektřinu až 120 km, který zvládl celou cestu na pražské letiště. Po klasických letištních procedurách jsme o pár hodin později nastoupili do Airbusu A320 společnosti Air Arabia.
Posádka byla převážně asijská, pilot starší pán, což mi dodávalo jistou důvěru. Před vzletem zazněla arabská modlitba “Alláhu Akbar”, což už tolik důvěry nevzbuzovalo. Ale vzlétli jsme, byť s půlhodinovým zpožděním, hladce.
Hned po vystoupání do letové hladiny jsme nafasovali jídlo – já hovězí karbanátky s kaší, dcera kuřecí popcorn s mac&cheese. K tomu vodu v petce s oddělitelným víčkem a dva fíky.
Na palubě se dalo koupit občerstvení za překvapivě lidové ceny. Půl litr vody stál 3 dirhamy, croissant 7, sendviče kolem 20 dirhamů. Pro přepočet na koruny stačilo násobit zhruba šesti.
Nízkonákladový Airbus byl v holobytu, v opěradlech před námi tak chyběly obrazovky. To nám ale nevadilo – sledovali jsme na notebooku staré díly seriálu Alf a občas výhled z okna. Místa na nohy bylo víc než je zvykem u evropských nízkonákladových aerolinek. Šestihodinový let tak utekl poměrně rychle.
Ke konci letu jsme viděli osvětlené hlavní město Kataru Dauhá a krátce poté jsme dosedli na přistávací dráhu v Sharjah.
Na letišti nám během vstupní kontroly skenovali i oči. Úředník v tradičním hábitu byl ale velmi příjemný – zvlášť poté, co jsem ho pozdravil „Salam alejkum“. Popřál nám hezkou dovolenou, vyzvedli jsme kufry a vyrazili sehnat taxi.
Taxi naháněči před terminálem nabízeli odvoz do Dubaje v zánovním Lexusu ES 350 za pevných 170 dirhamů, což mi přišlo moc. Nechal jsem si od naháněče ukázat, kde najdu levnější odvoz a během tří minut jsme seděli ve slušně zajeté Toyotě Corolla a vyrazili směr Dubaj.
Řidič si z rychlostních limitů hlavu nedělal, jel jako Filip Turek po “německé” dálnici, jen v místech s rychlostními kamerami sundal nohu z plynu. Pětačtyřicetiminutovou cestu zvládl za necelou půlhodinu
Za 102 dirhamů nás vysadil přímo před hotelem Rove.
První noc v Dubaji
Po ubytování v útulném pokoji bez balkonu v devátém z jedenácti pater jsme vyrazili na krátkou noční procházku.
Blížila se půlnoc, ale ulice byly plné lidí. Otevřené stánky s jídlem, barber shopy, malé obchody a dílny, kde šili tradiční arabské hábity.
Nevím, nakolik za to mohl ramadán, ale opravdu to v ulicích žilo.
U jednoho z bister mě zastavil příjemný číšník a nabídl ochutnávku. Nakonec jsem si koupil shawarmu za 10 dirhamů a slušně se najedl – zhruba za cenu kelímkového espressa v centru Prahy.
Na pokoj jsme se vrátili kolem druhé ráno.
Pátek 27. 2. – Stará Dubaj
Po příjemné noci v kvalitně zatemněném pokoji jsme vyrazili metrem směrem k Dubai Creek.
Dubajské metro je čisté, moderní a překvapivě přehledné. Místní zaměstnanec nám pomohl koupit karty Nol a vysvětlil, jak funguje systém zón.
Prošli jsme se kolem zálivu, zašli na oběd do restaurace s výhledem na Dubai Creek, která měla na Google mapách hodnocení 4.8*. Objednali půlku grilovaného kuřete včetně tří druhů příloh, k tomu extra hranolky a dvě vody. Cena 48 dirhamů. Během jídla jsme pozorovali tradiční loďky abra a po obědě jednou z nich přepluli na druhý břeh.
Cena? Jeden dirham.
Pak jsme zamířili na Spice Souk – tradiční trh s kořením. Prodejci byli aktivní, ale zdaleka ne tak otravní jako v Egyptě nebo Turecku.
Nakonec jsme se nechali zlákat do jednoho obchodu, kde jsem po půlhodinovém vyjednávání koupil suvenýry a čaje.
Prodavač byl shodou okolností Íránec a když zjistil, že jsem kdysi byl v Íránu, výrazně slevil.
Mimochodem, nejčastější otázka, kterou v Dubaji uslyšíte je “Where are you from?” Důvod je jednoduchý, 85-90% obyvatel emirátů jsou totiž naplaveniny ze všech koutů světa.
Sobota 28. 2. – První zvláštní zvuky
V sobotu jsme jeli hotelovým shuttle busem na nejznámnější dubajskou pláž Kite Beach.
hotelový shuttle bus
Cestou jsem na českých zpravodajských serverech zahlédl zprávu, že Izrael s podporou USA zaútočil na Írán.
Tehdy jsem ještě netušil, jak moc se nás to dotkne.
Na pláži panovala naprostá pohoda. Lidé se koupali, sportovali, děti stavěly hrady z písku.
sobotní pohoda na Kite Beach
Mezitím se o útoku na Írán dozvěděla i exmanželka – dceřina maminka – se kterou jsme uskutečnili videohovor, abychom ji uklidnili. Ukazovali jsme jí záběry místních i turistů užívajících si sobotní odpoledne na pláži a prstem ukazovali směrem k vodě, že “tam na druhé straně je ten Írán, ale je to daleko a nás se to nijak netýká”.
Těsně po skončení hovoru se ozval zvláštní zvuk – něco mezi prolétajícím letadlem a hromem.
Vidět nebylo nic. Lidé se na chvíli rozhlédli a pak pokračovali v opalování, jako by šlo o běžnou součást víkendového programu.
O chvíli později se ozvaly dvě rány a na jinak úplně modré obloze se objevily dva bílé mráčky.
Tehdy jsem ještě netušil, že sledujeme zásah protivzdušné obrany.
I tak jsme raději vzali taxi a vrátili se na hotel.
Následoval náš už tradiční dubajský program. Zašli jsme na večeři. Dívali se na Alfa. Kolem půlnoci dcera zalehla, já ještě čučel do telefonu. Moje tělo si na tříhodinový časový posun ještě nezvyklo. Spát se mi ještě nechtělo.
Noční poplach
Zhruba půl hodiny po půlnoci se ztichlým hotelovým pokojem rozeznělo hlasité zvonění telefonu z recepce.
Automatický hlas ze sluchátka oznámil varování před možným raketovým útokem a vyzval nás, abychom vyhledali úkryt.
Přestože byly oba naše mobily v tichém módu, tak se ve stejnou chvíli na plné pecky rozezněly s varovnou zprávou:
– “Vzhledem k aktuální situaci a možnému raketovému ohrožení se prosím okamžitě ukryjte v bezpečné budově, mimo okna, dveře a otevřené prostory, a vyčkejte na oficiální pokyny.”
Sebral jsem pasy a mobily a s dcerou stále v pyžamu jsme sjeli výtahem do lobby.
Během několika minut se tam shromáždilo asi čtyřicet hostů.
Personál hotelu byl překvapivě klidný. S úsměvem opakoval, že jde jen o preventivní opatření.
Strávili jsme tam asi hodinu a půl.
Pak jsme se vrátili na pokoj.
Tu noc už jsem nespal. Zvenčí bylo občas slyšet vzdálené rány a i přes tlusté závěsy sem tam prosvítaly záblesky. Byl jsem rád, že náš pokoj není v nejvyšším patře.
Ráno se ukázalo, že Írán v reakci na napadení odpálil směrem k oblasti Perského zálivu drony a rakety. Údajně na americké cíle. Prakticky všechny mířící do emirátů protivzdušná obrana sestřelila ještě ve vzduchu. Škody tak nadělaly pouze padající úlomky.
Zrušené atrakce
Nedělní program měl být jasný – návštěva vyhlídky ve 148. patře nejvyšší budovy světa Burj Khalifa. Lístky stály skoro šest tisíc korun.
Ráno ale přišel e-mail:
Návštěva se z bezpečnostních důvodů ruší.
Byl jsem za to rád. Po minulé noci bych tam nejel tak jako tak.
Podobně dopadl i Dubai Frame, který měl být na programu o dva dny později. Vzhledem k tomu, že jde o 150 metrů vysokou stavbu na relativně otevřeném prostranství, to vlastně nebylo velké překvapení..
Další dny
Další dva dny jsme zůstávali na hotelu a v jeho nejbližším okolí.
Pro uklidnění blízkých jsme natáčeli videa, kde jsme ukazovali jak to vypadá v hotelu a přilehlých ulicích. Zdokumentovali jsme běžný život místních obyvatel.
Život v Dubaji totiž běžel překvapivě normálně. Ulice byly plné lidí, restaurace otevřené a většina obyvatel působila naprosto klidně.
Letecký provoz, který byl během víkendu úplně přerušen, se dočkal aspoň částečného obnovení.
V pondělí večer dokonce přišli dva nejvyšší představitelé celé země – prezident Mohammed bin Zayed Al Nahyan a dubajský vládce Mohammed bin Rashid Al Maktoum mezi lidi do Dubai Mall na kafe, aby ukázali, že situace je pod kontrolou.
To spoustu lidí včetně mě uklidnilo.
Úterý 3.3. – Muzeum budoucnosti
V úterý jsme tak neváhali a vydali se navštívit Museum of the Future.
Vysmátý pákistánský řidič taxíku tvrdil, že současná situace má jednu velkou výhodu – na silnicích je prý jen polovina aut co obyčejně. Za dvacet minut nás tak vysadil přímo před muzeem.
Zvenku vypadá budova jako obří stříbrný prsten s arabskou kaligrafií. Uvnitř je kombinace futuristické výstavy a interaktivního zážitku.
První část simuluje cestu na vesmírnou stanici v roce 2071. Výtah s obrazovkami na všech stěnách vás veze nahoru, přitom se třese a člověk má opravdu pocit, že startuje do vesmíru.
Druhá část je knihovna DNA – obrovská tmavá místnost s tisíci skleněných kapslí obsahujících modely organismů.
Poslední část je zaměřená na smyslové vnímání a duševní pohodu.
Strávili jsme tam dvě hodiny a úplně zapomněli, že se venku řeší rakety.
Zdálo se, že se všechno zase vrací k normálu. Ten pocit bohužel nevydržel dlouho.
Středa 4.3. – Emocionální jízda na horské dráze
Anabáze s letenkami
Původně jsme měli zpáteční letenky na čtvrtek ráno u Air Arabia. Aerolinky ale přišly ve středu v 5 ráno s nepříjemnou zprávou – e-mailem dorazilo oznámení, že náš plánovaný let zpět do Prahy byl zrušen.
Aerolinka nabízela dvě možnosti: vrácení peněz, nebo rebooking na jiný termín. Když jsem projel dostupné varianty, nejbližší volné místo vycházelo až na sobotu 13. března, tedy o více než týden později. Nechtěl jsem zůstat úplně bez jistoty, takže jsem v tu chvíli zvolil rebooking na tento termín.
To znamenalo, že jsme sice měli náhradní letenky, ale návrat domů byl stále velmi vzdálený.
Na recepci hotelu nám doporučili zkusit hledat alternativní lety u jiných aerolinek. Zároveň nám řekli, že hotel sice už vláda neproplácí (emirátská vláda údajně prvním uvízlým turistům proplácela náklady spojené s nuceně prodlouženým pobytem), ale naši rezervaci mohou bez problémů prodloužit za stejných podmínek. Nechal jsem tedy pobyt prodloužit do další soboty a začali jsme intenzivně hledat další alternativy.
Jak se dalo čekat, nebyli jsme zdaleka jediní v podobné situaci. Letenky mizely doslova před očima – několikrát jsme našli vhodný let, ale než jsem vyplnil všechny údaje a dostal se k platbě, už byl pryč. V Dubaji byly v té době statisíce lidí, kteří se snažili dostat pryč. A nabídka byla velmi omezená. Ceny letenek na víkend se v tu dobu pohybovaly v řádech nižších statisíců korun.
Po několika dalších marných pokusech se nám podařilo najít let na pondělí u Emirates za nějakých 21 000 Kč na osobu. Výhodou bylo, že šlo o tarif s možností bezplatného zrušení. Takže jsem ho pro jistotu koupil, abychom měli další variantu návratu.
Ani tím ale hledání neskončilo. Když jsme objevili další zajímavé spojení, narazil jsem tentokrát na technický problém – nešla provést platba. Převod z Raiffeisenbank na Revolut se nedařil a platba debetní kartou byla zamítnuta. Nakonec jsem musel volat na infolinku banky do Prahy, kde mi sdělili, že transakci zablokovalo jejich bezpečnostní oddělení. Na můj pokyn ji odblokovali a pro jistotu jsem si ještě nechal navýšit limit na kreditní kartě.
Mezitím jsem ve facebookové skupině Češi v Dubaji našel telefonní číslo na premiéra Andreje Babiše a několik lidí tam psalo, že jim pomohl zajistit místo v letadle společnosti Smartwings. Po krátkém váhání jsem se rozhodl vyzkoušet mikromanažerské schopnosti pana Babiše a poslal mu SMS s žádostí o zařazení do tohoto letu. Odpověď sice nepřišla – a dost možná zprávu ani nečetl – ale jako by se tím celé naše letenkové prokletí zlomilo.
Hned nato se nám totiž podařilo najít let na následující den v 17:10 u FlyDubai za asi 22 000 Kč za oba. Tentokrát se nákup podařil dokončit a konečně jsme měli pocit, že cesta domů je opravdu na dosah. Připadali jsme si jako bychom právě vyhráli v loterii.
Ve výsledku jsem tedy během několika hodin pořídil tři různé zpáteční letenky – původní u Air Arabia, náhradní variantu u Emirates a nakonec ještě let na druhý den společnosti FlyDubai. Dohromady bratru za nějakých 77 000 Kč. A cítil jsem se jako vítěz.
Dubai Mall a Burj Khalifa
Povzbuzeni úspěšným nákupem letenek jsme se ve středu odpoledne vydali do Dubai Mall.
Dubai Mall je spíš malé město než nákupní centrum.
Uvnitř je obří akvárium vysoké několik pater, kluziště, stovka restaurací a víc než tisíc obchodů.
Když jsme vyšli na druhé straně Dubai Mallu ven před Burj Khalifa, začalo se stmívat.
nejvyšší budova světa Burj Khalifa
Po chvíli čekání začala světelná show promítaná přímo na fasádu nejvyšší budovy světa. Stál jsem tam s otevřenou pusou a snažil se celou stavbu zachytit na telefon. Krátce nato začala fontánová show.
Jedním slovem nádhera.
Čtvrtek 5.3. – Cesta domů
Ráno v den odletu jsem s obavou odemykal mobil. Po zkušenostech z předchozích dní jsem napůl čekal, že objevím další e-mail oznamující zrušení letu. Mailová schránka naštěstí zela prázdnotou. Zdálo se, že to tentokrát vyjde a poletíme domů.
Odlet byl naplánovaný na 17:10, s běžným příletem do Prahy kolem 21:05. Bylo ale jasné, že v aktuální situaci to tak hladké nebude. Ze zkušeností lidí ze skupiny jsem očekával zpoždění na příletu tři až čtyři hodiny.
Důvody byly dva. Zaprvé se kvůli uzavřenému vzdušnému prostoru nelétalo obvyklou trasou přes Perský záliv, ale oklikou přes Saúdskou Arábii a Egypt. A zadruhé bylo téměř jisté, že bude potřeba mezipřistání na dotankování, protože Boeing 737-8 MAX společnosti FlyDubai pravděpodobně nedokáže prodlouženou trasu zvládnout na jedno natankování. V tu chvíli mi ale i desetihodinová cesta připadala jako drobnost.
Checkout v hotelu jsme měli ve 14:00, což byl pro nás vlastně ideální čas. Stihli jsme si ještě zajít na oběd, v klidu se sbalit a zavolat taxi. S velmi ochotným recepčním jsme se domluvili, že nám ještě do večera podrží rezervaci na další dny, kdyby náhodou let zrušili až ve chvíli, kdy budeme na letišti. Byla to taková malá psychologická pojistka.
Rozloučili jsme se, nasedli do taxíku a za patnáct minut vystupovali před terminálem 3 dubajského letiště. Za normální situace nejfrekventovanějšího letiště světa.
Terminál byl poloprázdný, protože počet letů byl v té době velmi omezený a bez platné letenky se do budovy prakticky nedalo dostat. Uvnitř tak probíhalo všechno překvapivě rychle. Přesto mi připadala nekonečná samotná cesta pěšky ke gatu – terminály na dubajském letišti jsou obrovské a člověk má pocit, že jde snad až do vedlejšího emirátu.
Nakonec jsme se dostali ke správnému gatu, prošli poslední kontrolou a nastoupili do autobusu, který nás odvezl k letadlu. S drobným zpožděním jsme kolem 17:20 dubajského času konečně odstartovali.
Boeing 737-8 MAX, kterým jsme nakonec letěli zpátky
Druhý den jsem se dočetl, že zhruba v čase našeho odletu byl v Dubaji vyhlášen další poplach označený jako „potential missile threat“ – tedy možné raketové ohrožení – a cestující čekající na letišti byli nahnáni do podzemí. My jsme o tom během našeho nástupu neměli ani tušení.
teprve v letadle jsme se dozvěděli, že budeme přistávat v Instanbulu
V letadle jsme narazili na další drobný paradox celé dovolené. Na sousedním sedadle seděla první a jediná osoba za celý týden, která neuměla anglicky. Byla to starší Ruska v nafouklé zimní bundě, která se – jak je u Rusů neblahým zvykem – poměrně výrazně roztahovala do sousedních prostor.
Samotná cesta byla dlouhá. Po více než šesti hodinách jsme absolvovali hodinové mezipřistání v Istanbulu, kde letadlo tankovalo palivo.
skutečná trasa našeho zpátečního letu
Naštěstí byl v Boeingu FlyDubai docela kvalitní palubní zábavní systém, takže se i relativně dlouhý let dal celkem dobře přežít.
Po opětovném startu už úsek z Istanbulu do Prahy utekl poměrně rychle. Krátce před půlnocí jsme po téměř deseti hodinách v letadle konečně přistáli na Ruzyni.
Po příletu nás čekala ještě jedna drobná komická pointa. Zjistili jsme, že naše uklidňující zprávy a videa rodině zřejmě fungovaly až příliš dobře. Zatímco jiní spolucestující se na letišti v slzách objímali se svými rodinami za přítomnosti kamer CNN Prima News, moje sestra místo čekání na letišti doma spokojeně spala – a my jsme si tak po přistání museli sehnat Uber.
Média a realita
Zajímavý byl kontrast mezi místními a českými médii.
Místní informovala věcně a klidně.
Česká média měla tendenci situaci zbytečně dramatizovat. Myslím, že díky nim naši blízcí doma prožívali celou situaci hůř než my přímo na místě.
Realita v Dubaji totiž byla překvapivě normální – restaurace otevřené, lidé v ulicích, pozemní doprava fungovala. Kromě oné noci, kdy nás vytáhli z postele poplachem, jsme se necítili v nebezpečí. Nejvíc to bohužel logicky odnesla doprava letecká.
Politici
Zaujalo mě i chování místních politických lídrů.
Prezident SAE Mohammed bin Zayed Al Nahyan a dubajský vládce Mohammed bin Rashid Al Maktoum vyrazili v době, kdy na jejich zemi létaly rakety, mezi lidi do Dubai Mall. Fotili se s návštěvníky a dávali jasně najevo, že situaci mají pod kontrolou.
Vzpomněl jsem si na českého prezidenta Petra Pavla, jeho fňukání kvůli škaredým esemeskám od ministra Macinky a následný útěk na dovolenou.
Došlo mi, že na rozdíl od našeho prezidenta, emirátští vládci krize nevytváří, ale řeší. Emirátští vládci v krizi neutíkají na dovolenou. Naopak, vyrazí mezi lidi a celou situaci uklidní.
Ten kontrast s chováním našeho prezidenta byl extrémní.
Ministra zahraničí Macinku musím pochválit. Jeho podřízení z ambasády v Abú Dhabí fungovali na jedničku – zejména konzulární referentka Alžběta Polončeková, která i v neděli odpoledne odpověděla na mail za 7 minut. Informace, které Macinka poskytoval novinářům a jeho ministerstvo prostřednictvím DROZDu nám, dávaly smysl. Byť by jejich častější aktualizace nebyla od věci. A jeho trolling s Rudým právem mi v nelehkém čase výrazně zvedl náladu.
Kolik to celé stálo
Celkem jsem použil asi 109 000 Kč.
Z toho cca 77 000 Kč padlo na náhradní letenky.
Za normálních okolností by nás týdenní dovolená pro dva (včetně atrakcí, na které jsme v našem případě nešli) vyšla na nějakých 38 000 Kč.
Skutečné náklady naší neobyčejné dovolené budou někde mezi 55 000 a 67 000 Kč v závislosti na tom, jak se se zrušenými letenkami vypořádají aerolinky Air Arabia. Čekám, že zůstane u té vyšší částky s tím, že dostanu voucher v ceně zrušeného letu (~12 tisíc).
Detailní rozpis nákladů:
Shrnutí
Byla to nezapomenutelná dovolená. Asi první, kde jsme místo předpovědi počasí sledovali předpověď raket.
Donutila mě vystoupit z komfortní zóny, zachovat klid ve stresové situaci a hlavně ukázat dceři, jak důležité je nepanikařit a umět se domluvit cizím jazykem.
Měli jsme štěstí v neštěstí
Pokud by byl termín jarních prázdnin v našem okrese o týden dřív, užili bychom si úžasnou dovolenou za krásné peníze. Pokud by jarní prázdniny byly o týden později, nikam bychom neletěli. Vyšlo to ale tak, jak to vyšlo.
Na druhou stranu, mnoho lidí zůstalo v Dubaji “uvězněných” ještě dlouhé dny. Ve skupině jsem zaznamenal případy, kdy některým zrušili už tři různé lety a oni doufali, že ten čtvrtý konečně vyjde. Jiní se sice dostali z Dubaje, ale do jiné destinace (například sehnali let do Milána, ale auto měli na placeném parkovišti v Katovicích). My jsme se nakonec dostali domů téměř podle plánu.
Závěrem chci pochválit i přístup českých telefonních operátorů, v mém případě O2, kteří nám už v neděli odpoledne aktivovali datový balíček s 5GB dat zdarma. V Emirátech jsem ho sice nepotřeboval, měl jsem lokální eSIM s 10GB balíčkem, ale při mezipřistání v jižním Turecku přišel dárek vhod.
Dubaj a Spojené arabské emiráty mě moc příjemně překvapily. Přátelskostí a nadhledem místních lidí, skvělými službami, čistotou, vynikajícím jídlem a kávou, překvapivě nízkými cenami a vládci, kteří jsou opravdovými vůdci.
Pokud to půjde, rád se tam někdy vrátím.
15.02.2026 JV
Související články:
124x přečteno
