JIŘÍ WEIGL
Hitem současných politicko-ekonomických eurodebat je zpráva bývalého italského úřednického premiéra a guvernéra Evropské centrální banky Maria Draghiho, kterou na objednávku Evropské komise zpracoval na téma vývoje konkurenceschopnosti EU a jejích perspektiv. Je to zpráva velmi kritická a zabývá se i návrhem východisek z nynější velmi neuspokojivé situace.
Celkově lze říci, že s Draghim lze souhlasit v kritickém pohledu na současný vývoj v EU, který v rozporu s do omrzení nám vtloukanou optimistickou oficiální propagandou vede k nezadržitelnému zaostávání, chudnutí a ztráty pozic ve světovém hospodářství i politického vlivu. EU se katastrofálně propadá za USA i Čínou v tempu růstu ekonomiky, objemu investic, vývoji produktivity práce, inovacích, demografickém vývoji atd. Ve stále větší míře není schopna naplňovat své cíle, a tak začíná ztrácet smysl své existence, říká Draghi.
Příčiny vidí v nedostatečné integraci, přílišné a decentralizované regulaci a nedostatečném objemu investic v klíčových oblastech. K hledání cesty z pasti však přistupuje stereotypně pod zprofanovaným heslem „Více Evropy“. Radí ještě více zcentralizovat ekonomické rozhodování, regulovat vše jednotně z bruselské úrovně, sjednotit daně a společně se masivně zadlužit. Z centra pak vybrat perspektivní obory a masivními dotacemi je dostat na světovou špičku na úkor rozvoje a financování tzv. neperspektivních oborů. Všechno špatně.
S Draghiho zprávou lze souhlasit jenom v předpovědi o tragickém směřování EU k nezadržitelnému úpadku. Ve všem ostatním prokázal, že evropské euroelity nejsou schopny vyjít z labyrintu etatistického socialismu, kterému propadly, a že je pro ně levičácký zelený progresivismus nepřekročitelnou hranicí, za níž se neodvažují ani podívat. Starší generace pamětníků u nás si musí nad těmito elaboráty připadat jako probuzená ve svém raném mládí, kdy komunističtí kvazireformátoři zneklidnění evidentním hlubokým zaostáváním centrálně plánovaného systému rovněž meditovali o oživovacích kůrách, ovšem přísně v duchu mírného pokroku v nepřekročitelných mezích marxistické ortodoxie.
Stejně jako dnes Draghi i oni viděli spásu v podpoře technologického rozvoje, který tehdy nazývali vědecko-technickou revolucí. Ale příčina tehdejšího zaostávání nebyla v nepochopení významu technologických inovací. Příčinou bylo centrální plánování a vůbec samotná podstata tehdejšího „reálného socialismu“. Dnes je to stejné. Příčinou fatálního zaostávání EU je etatistický model přestavby společnosti, v zásadě socialistický, centralistický a dirigistický, který současná EU prosazuje a uskutečňuje. Tak jako brežněvovští reformátoři v mezích zákona, tak také Draghi nijak nezpochybňuje základní stavební kameny EU dneška – bezuhlíkovou budoucnost a dotační dirigismus. Naopak, chce jich ještě více. Hlavně ne návrat ke svobodnému trhu, hlavně ne tržní alokaci zdrojů. Byrokrati jako on, ne trh, budou vybírat vítěze a poražené, oni budou určovat, které odvětví je perspektivní, a které nikoliv. Jen se to má nějak nevysvětlitelně dělat lépe než dnes. Hlavně je potřeba se ještě více zadlužit než dnes, pokud možno celounijně. To vadí Němcům a Nizozemcům, protože vědí, že by museli platit za ostatní unijní bankrotáře. Ale to je jenom jedna část problému.
Draghimu ani slovem v jeho údajném tažení proti přeregulovanosti EU nevadí ESG a povinná tzv. taxonomie při rozhodování finančních institucí o alokaci zdrojů. Nevadí mu absurdní zelené cíle EU, které vyvolávají umělou drahotu, likvidují konkurenceschopnost a definičně táhnou EU do ekonomického propadliště.
Celá věc je totiž daleko horší, než za starého, nechvalně známého reálného socialismu. Tehdejší papaláši opravdu chtěli zvyšovat životní úroveň svých spoluobčanů a prosperitu svých zemí, jenom nechápali, že v jejich starém systému je to vyloučené. Současné progresivní západní elity, jejichž ideologie stojí v pozadí fungování dnešních evropských institucí, takové cíle nemají. V základě jejich ideového přesvědčení, jehož kořeny lze vysledovat na barikádách studentské revolty na západoevropských univerzitách v roce 1968, je původně maoistická představa o prospěšnosti pokrokové společenské askeze, revoluční chudoby a potřeby permanentní aktivizace ideologicky zpracovávaných mas. Všechno to se před našima očima děje.
Naivní ekonomové se sice přou o to, jak urychlit ekonomický růst v EU, ale vládnoucí ideologové mají dávno jasno – jejich ideálem je „nerůst“, módní pojem, o němž progresivističtí intelektuálové vznešeně diskutují. Dnešní progresivní Západ ve skutečnosti usiluje o umělé a záměrné zchudnutí vlastní společnosti, o konec konzumu a růstu životní úrovně. Tomu napomáhají všechny krize, války, inflace, epidemie a další přírodní katastrofy, stejně jako katastrofické scénáře klimatického armagedonu a podobných vizí, které jsou usilovně šířeny. Dnešní záminkou k obětem není jako ve starém komunismu osvobození proletariátu, ale tentokrát údajná záchrana planety. Stejným směrem mají působit všechny další silně propagované levičácké koncepty, jako je „nepodmíněný příjem“ atd. Cílem je zničit kapitalismus, meritokracii, volný trh a občanské svobody a nahradit je všemocným „osvíceným“ státem, uskutečňujícím velké progresivistické vize přeměny společnosti.
Nepřítelem je jako vždy „zburžoaznělý měšťák“, spořádaný středostavovský občan žijící konzumním způsobem života, který vyznává občanské svobody a demokracii a jehož nekonečně rostoucí spotřeba roztáčí kola kapitalistické ekonomiky. Nová, uvědomělá, antikapitalistická společnost, kterou chtějí věrozvěsti “lepšího“ světa za našimi zády a proti naší vůli vybudovat, záměrně a vědomě pracuje s úpadkem, regresem, masovou chudobou ve všech jejích dimenzích, a totalitním způsobem vládnutí, který jediný takový záměr může realizovat. Demokracie a občanská svoboda jsou na překážku, svobodní občané by nesouhlasili. Aktivisté této zářné progresivní budoucnosti lidstva jsou přesvědčeni, že při dnešní úrovni digitálních technologií může centrálně řízená ekonomika fungovat, že dnes je už možné vyřadit trh a podřídit obyvatelstvo potřebné totální státní kontrole ve všech aspektech jejich života, a tak lidstvo i proti jeho vůli „zachránit“.
Proto zažíváme explozi dotačních titulů a dotačních schémat. Státní byrokracie, nikoliv trh, o všem rozhoduje. Zdrojem obživy nemá už být hlavně výdělek v práci, ale další a další dávky od státu. Tzv. social scoring je na postupu – dávky a další „výhody“ dostanou jen ti konformní a poslušní. Alternativní tresty zažijí rozmach. Náš údajný, v médiích démonizovaný nepřítel – Čína – je ve skutečnosti pionýrem procesu, kterého dnešní Západ v tichosti následuje v metodách kontroly společnosti.
Draghi a jeho zpráva pouze odváděj pozornost a vyvolávají plané diskuse. Budovat prosperitu v dnešní EU už nikdo nechce. Její elity když tak chtějí zabránit v prosperitě jiným částem světa, aby Unii tak viditelně nepředbíhaly. Dnes se vede boj o to, zda se této perverzní levičácké ideologii, která ovládla současný Západ, podaří podřídit si celý svět. Většina normálních lidí v Evropě i jinde s tím nesouhlasí. O tom je dnešní zápas. Draghi a jeho zpráva jsou jenom falešným hlasem na poušti, který ve skutečnosti radí pokračovat po stále stejné špatné cestě.
Jiří Weigl, IVK
