Pane doktore, na Letné se protestovalo za stažení zákona o zrušení poplatků. Byli tam Ivan Trojan, David Prachař, David Koller… Je to vlastně už takový ustálený program Milionu chvilek? Jen se tam pokaždé napíše jiný titulek?
Přítomnost herců a zpěváků, všech těch, kteří se živí předváděním se na veřejnosti, by nám měla být pochopitelná. Jejich působení na divadelních prknech a estrádách je krátké, namáhavé a vysilující snažení a jen málokterým se podaří dožít se dlouhověkosti. V naší zemi není běžné, aby americká star hrála jednu roli několik měsíců a každodenně. I ty největší české celebrity jdou z role do role a každý den musí měnit svůj charakter. Kdyby to jeden den byla Desdemona a druhý den stará Klásková. Navíc, jeden neúspěch může odsunout i ty dnes nejslavnější nepaměti do propasti. Nebo ze světel velkých světových scén do snadno zapomenutelného vystupování „na oblasti“ nebo městské periférii. A tak o svou budoucnost hrají každý den.
Rozdíl v účinkování v programech Milionu chvilek a šmírou v maloměstské sokolovně není zas tak velký, jak si mnozí aktéři i jejich obdivovatelé myslí. V jejich trochu monotónně se opakujících životech je třeba stále nových a novější osobnosti. Konkurence je velká, soutěžících mnoho.
Navíc když se ukazuje, že projekt jehož tváří je pan Mikuláš Minář, trochu připomíná světově proslulý film maďarského filmového režiséra Istvána Szabó. Ten ve svém filmu Mefisto, podle románu Klause Manna (syna Thomase Manna), využil talentu rakouského herce Burgtheatru Klause Mario Brandauera (1981) a dal mu roli Hendrika Höfgena. Ten byl hlavní postavou příběhu začínajícího herce malých rolí, který zahájil svou kariéru už za Výmarské republiky, Později se stal obdivovatelem nacismu a nakonec dělal kariéru i po druhé světové válce. Ve filmu je jeho osud soustředěn na schopnost mimesis mimesis (napodobování a přetvářky) a její využití v politice.
Kdybychom chtěli najít shodné rysy s účinkujícími divadla v přírodě, které se hraje pod názvem Milion chvilek pro demokracii, našli bychom až překvapivě shodné rysy, i když v trochu jednodušším provedení. Ale i Klaus Brandauer dokázal hrát role Cyrana z Bergeracu, Bílého tesáka nebo Plukovníka Redla. Podobný cit pro poznání takové příležitosti mají nejen mladí kandrdasové, stejně jako ostřílení bardi a jejich ještě rychleji stárnoucí partnerky. Navíc, když se toto vše ozdobí velkou myšlenkou boje se zlem a za pravdu všech pravd, pak nevadí, že se ze slavného Havlova textu Moc bezmocných, který má nápadně shodné rysy s myšlenkami Ladislava Hejdánka a Jana Lopatky, stane ve vzpomínání účinkujících na Letné divadelní hra. A takových nedopatření bylo ve včerejším programu až nepočítaně.
Před demonstrací se připomínalo pravidlo 3,5 procenta politoložky Eriky Chenowethové, podle něhož byly nenásilné protesty s účastí alespoň 3,5 % populace historicky mimořádně úspěšné. Ale různí mluvčí z toho dělají bramboračku ve smyslu, že 3,5 % demonstrující populace povalí vládu. Zatřese Letná Babišem?
Nevím, z jakých historických událostí vámi vzpomínaná politoložka své poznatky odvodila. Přiznejme jí, že to nebyla, jak je dnes zvykem, ta za politické vědy se skrývající tlachavost. Ale proč ne. I politologové se musí nějak živit.
Pokud studovala anglickou revoluci 17. století, nebo o století později další krvavou Velkou francouzskou revolucí, obě byly charakteristické popravami králů a restaurací autoritativních režimů v obou zemích. Pak bychom se nad tím mohli zamyslet. Ale doporučoval bych brát to raději jako kratochvilné čtení třeba v parlamentních lavicích nebo při ozdravných procházkách v přírodě. V obou případech mohou mít ale tyto dva způsoby význam opět teatrálně mobilizační. Snad proto bychom mohli dávat pozor na všechny krysaře, kteří nám slibují, že nás zbaví škůdců. I politický start-up má svoje vlastní pravidla.
Opoziční voliči se na Letné utvrdili ve svém rozhořčení a dodali si kuráže, že „ich mnogo“. Může ale tato demonstrace znejistit i vlažné vládní voliče, kteří by se mohli chtít přidat k tomuto „správnému a sílícímu proudu“? Zvlášť když může z mediálního obrazu působit jako dominantní, přinejmenším v Praze?
Neumím předvídat ani svou, natož naši politickou budoucnost. Jen může být jasné, že začíná něco nového v českém politické tradici. Že to nebude slovy Petra Chelčického „nenásilné odporování zlému“, nám na Letné vysvětlili i osoby duchovní, včetně těch, kteří hlásí k duchovní tradici Jednoty bratrské. I ti se na Letné snažili stát v řadách zarputilých bojovníků, jak se ukázalo v závěrečnémholdu u právě znovuobjeveného totemu osob duchovních.
Měli bychom se snažit pochopit, zda silná slova volající nejen po odstoupení Andreje Babiše (pokud by se dodržovala ještě stále dosud platná ústava ČR, by to znamenalo rezignaci celé vlády a nejen několika znenáviděných ministrů) znamenají konec nebo začátek nového politického procesu. Podle těch, kteří volají po odstranění oligarchie pomocí oligarchů, nebo odvolání vojenských osob na ministerstvu obrany, které prý dosud nemají státně bezpečnostní prověrku (podobně jako ti v okolí prezidenta republiky), mohlo by to způsobit vývojřekněme s jistotou nejistý.
Avšak pro Babišovo ANO je lstivost a zrádnost jejích členů, kteří používají politickou stranu, jejímž prostřednictvím se dostali ke kariéře a bohatství, typická. Nemusíme si dělat žádné iluze o pokračovatelích paní Jourové, pana Teličky ani o těch, kteří se je budou snažit napodobovat. A jen jim připomenout Bilakovo pověstné „buď budeme držet pohromadě, nebo budeme viset každý zvlášť“. Je to v našem Kocourkově a Hulvátově historicky ověřená pravda pravdoucí.
Ivan Trojan doporučil Klempířovi a Okamurovi, ať se odstěhují do Ruska. Čím si vysvětlujete tuto neustálou fixaci umělců na Rusko? Jako by na něj mysleli pořád. A není vykazování někoho z vlasti kvůli jeho názorům v rozporu s demokratickými principy?
Slovo demokracie má přece Minářova nátlaková skupina ve svém názvu. Že se mnohým z lidí, kteří se považují za umělce, zdá, že bychom se mohli dozvědět něco zapomenutého o ruské kultuře a umění v Rusku, je zřejmě noční můrou. Dávno jsou pryč doby, kdy se jezdilo po celém Sovětském svazu pašovat a prodávat tam tehdy nedostatkové zboží. Dnes tam na ně u kamionů vykládajících Plzeňské ještě v devadesátých letech nikdo nečeká. A ani neexistuje zvýhodněný směnný kurz, kterým si vylepšovali prostřednictvím Tuzexu svou domácí chudobu. Jen si to dnešní ponížení mnozí nechtějí přiznat.
Jiný problém je, že nás o situaci v Rusku, informují jen zpravodajové jen o svých nedokonalých čtení s PC. Moskevský zpravodaj Rožánek je výjimkou, ale i on musí opatrně volit slova, aby nepoškodil české autostereotypy. Žijeme jako Alenka v říši divů před a za zrcadlem. Dobře nebo špatně – Rusáci jsou russáci, i kdyby byli v nedohlednu. A my si přece na nich chceme odpočívat. Když se objeví někdo s novými informacemi, je pomlouván, i kdyby to byl umělec uznávaný kdekoliv ve světě. U Lipavských a Votápků nemá naději.
Možná, že na to má vliv ukrajinská diaspora, pro kterou se zdá být Česká republika ekonomicky i s ohledem na československy prehistorické styky, sympatickou zemí. Příklad kulturně zaostalého ignoranta, který se chodil ptát na ukrajinské velvyslanectví, zda zakázat nebo povolit v Praze koncert Anny Netrebko, je jeden z mnoha příkladů kulturní polovzdělanosti. I s tou mají problémy nejen v ČT problémy a tak se zdá, že při naší cestě na Západ kráčíme přes ukrajinský Východ.
Konečně ani na poslední Letné jsme se neobešli vedle státní vlajek ČR a EU bez té ukrajinské. Tak trochu bokem, ale viditelná byla na začátku i na konci celého představení.
Jakási kapela mladých umělců z pódia oznámila, že je pro „svobodu Palestině“ a „smrt oligarchii“. Přinejmenším to druhé je asi silný tabák. Není to už výzva k „třídnímu boji“?
Ano, neměli bychom zapomínat na dramaturgii a režii této poslední Letné. Protože předpokládám, že se jednalo jen o předehru dalších aktivit, bude docházet k podobným nedorozuměním pravděpodobně častěji. Mimo jiné i proto, že se na ní podílejí lidé s omezeným vzděláním anebo vzdělaní v učilištích nevalné úrovně. I když třeba v tzv. kolektivním západním zahraničí.
Mezi hesly na panelech předstírajících lidovou tvořivost bylo podobných neurvalostí mnoho a snad to nebyla příprava na dny budoucí. Ta smrt oligarchii asi nikoho neurazí. Od tohoto publika ani nikdo nic skromnějšího nepředpokládal. Ale ta „svoboda Palestině“ byl asi omyl scénáristů. Nebo si možná tito mladí mysleli, že kritizují Andreje Babiše kvůli jeho cestě do Izraele.
Pan bývalý nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, blahé paměti, nasadil pro takové případy vysokou laťku předsudečné nenávisti. Podle jeho slov by měla začínat od třech a půl roku výše. Jeho nástupkyně, paní Lenka Bradáčová, se svým nedávným dovoláním vůči osvobozujícímu rozsudku příslušného soudu kvůli nechvalně známému varujícímu plakátu SPD před migranty, vážila téměř s lékárnickou přesností, zda se nemýlí v hermeneutickém chápání slov a pojmů. Snad by se její úřad mohl zabývat podstatně brutálnějšími výrazy a nadávkami, které během demonstrace na obranu demokracie byly na Letné publikovány. Jsou nakažlivé a jak říká staré české přísloví, zlé slovo ani párem volů zpět do huby nedostaneš.





