Válečné bojiště v současnosti prochází obrovskými změnami. Přicházejí na něj nové, od starších konvenčních zbraní principiálně odlišné, bojové systémy, jako jsou drony či vyčkávací munice, ale také pozemní robotická vozidla. Tyto nové systémy zásadně mění charakter současných konfliktů, a jejich masový nástup je proto srovnatelný s někdejším příchodem kulometu nebo tanku, tedy zbraňových systémů klíčových pro první a druhou světovou válku.
Foto: Válečné bojiště v současnosti prochází obrovskými změnami | Shutterstock
Zároveň ale platí i to, že tyto systémy i přes svou technickou pokročilost nesplňují všechny požadavky, které na ně armády mají. Tyto systémy si proto teprve hledají své místo v bojové taktice, ale také ve struktuře moderních armád. Lépe řečeno armády hledají způsob, jak potenciál těchto systémů co nejlépe využít.
Svou roli zde hraje i faktor finanční. Armády si dobře uvědomují, že jejich finanční možnosti nejsou neomezené, a že si nemohou dovolit vše, co si zamanou. I proto se někdy objevuje otázka, který druh dálkově řízených systémů mají armády upřednostňovat – drony, nebo pozemní robotické systémy?
Drony – král bojiště, ale se slabinami
Zřejmě nejpopulárnější z těchto nových zbraňových dálkově řízených systémů jsou drony. Částečně je to dáno i vysokým rozšířením civilních dronů, které si lze snadno pořídit. Často se ale zapomíná, že civilní drony jsou zcela jiné než vojenské, a rozhodně nemohou pokrýt všechny úkoly, které armády od dronů vyžadují. I civilní drony jsou v některých asymetrických konfliktech využívány, např. v občanské válce v Libyi či Sýrii. Je ale příznačné, že tyto drony zde vykazují jen chabé výsledky.
Je také třeba vzít v potaz i to, že drony představují neobyčejně rozsáhlou kategorii, a že mezi jednotlivými typy dronů jsou obrovské rozdíly. Jednu stranu spektra představují miniaturní, někdy i jen několik dekagramů vážící drony určené k průzkumným účelům, a na druhé straně zde jsou velké drony konstrukčně podobné klasickým letounům, které mohou plnit úderné úkoly na vzdálenosti stovek kilometrů. Obrovské rozdíly jsou i v naváděcích systémech těchto dronů. Nezanedbatelnou roli hraje také finanční faktor, kdy malý jednoduchý dron lze pořídit za několik tisíc, zatímco velké drony určené pro plnění strategických úkolů stojí i desítky milionů dolarů. I proto si armády musí pečlivě zvažovat, co si pořídí.
Důležité je, že jak drony, tak i jim technicky blízká vyčkávací munice byly již opakovaně nasazeny v různých válečných konfliktech současnosti. Pro drony a vyčkávací munici byl zlomovým konfliktem válka mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Náhorní Karabach, která je pro masivní nasazení bezpilotních prostředků někdy nazývána jako „válka dronů.“ Právě zde se ukázaly výhody, ale i nevýhody dronů. Tyto zkušenosti pak jen potvrdila současná válka na Ukrajině, která je také příznačná masivním nasazením bezpilotních systémů.
Předně se ukázalo, že drony jsou poměrně snadno sestřelitelné. Zní to možná poněkud banálně, ale je to tak – u dronů stejně jako u jakýchkoliv létajících prostředků je zásadní nevýhodou to, že je lze detekovat, a následně sestřelit. Detekci dronů přitom dokážou zajistit i zastaralé radarové systémy. Například radar RPK-2 Tobol známého sovětského protiletadlového systému ZSU-23-4 Šilka prokázal během konfliktu o Náhorní Karabach vysokou efektivitu i v boji proti rychle manévrujícím dronům. U moderních vyspělých radarů pak tato schopnost bude jistě mnohem vyšší.
Stejně tak se ukazuje, že drony lze snadno sestřelit. Je faktem, že některé klasické protiletadlové systémy v této roli naprosto zklamaly. Nízkou efektivitu prokázaly např. známé sovětské systémy OSA, ale stejně tak i mnohem modernější ruský systém Pancyr. A je to docela logické – systémy, určené pro působení proti zcela jiným vzdušným prostředkům, ať jsou to letadla a vrtulníky či rakety, nemají schopnosti potřebné pro boj proti malým, rychle manévrujícím dronům. Ale v případě modernějších protiletadlových systémů, u kterých se již konstruktéři poučili z těchto zkušeností a pamatují i na boj proti dronům, jsou tyto schopnosti výrazně vyšší.
V boji proti dronům se navíc výrazně uplatňují i systémy kategorie „soft-kill“, působící proti naváděcím systémům těchto létajících prostředků. Jde především o známé rušičky atd. Především ty dosahují výborných výsledků, přičemž jejich výkony jsou postupně navyšovány.
Výsledkem je to, že jednotky zajišťující ochranu proti dronům dosahují až překvapivých úspěchů, a že bývá sestřeleno 70-80 % nasazených dronů. Je zajímavé, že těchto úspěchů je dosahováno jak proti jednoduchým dronům, jako jsou známé íránské systémy Shahed-136, masově nasazované na Ukrajině či v Sýrii, tak i proti moderním pokročilým dronům s výrazně vyššími schopnostmi.
Jak armády, tak i výrobci dronů jsou si toho dobře vědomy. Drony jsou proto konstruovány tak, aby mohly lépe odolávat protidronové obraně. Jsou zdokonalovány jejich řídicí systémy, aby byly odolné proti rušičkám. Na to ale odpovídají výrobci rušiček jejich čím dál vyššími výkony. Stejně tak již dnes je široce aplikován princip, kdy vedle těžkého úderného dronu letí i další, méně výkonné drony, které plní úlohu klamných cílů, s úkolem zahltit protivníkovu protivzdušnou obranu. Mezi drony a systémy boje proti dronům tak probíhá jakýsi souboj, v lecčem podobný někdejšímu souboji „děla versus pancéřování“, který probíhal u bitevních lodí na přelomu 19 a 20 století. A lze konstatovat, že šance obou stran jsou v současnosti vyrovnané. Ukazuje se tak, že drony i přes své unikátní schopnosti a čím dál vyšší výkony nemohou být nějakou univerzální, vše řešící zbraní. I proto se čím dál častěji upíná pozornost k pozemním dálkově řízeným systémům.
Pozemní dálkově řízené systémy
Pozemní dálkově řízené systémy jsou poněkud ve stínu dronů a dalších létajících bezpilotních systémů. Pozemní robotické systémy, především vozidla kategorie UGV (unmaned ground vehicles) jsou přitom velice starou kategorií vojenské techniky. První vozidla kategorie UGV se totiž začala objevovat již před druhou světovou válkou, a za války se některé systémy UGV dočkaly i bojového nasazení. Tehdejší stav technického poznání ale nedovolil těmto systémům dosáhnout nějakých výraznějších úspěchů, a proto se tyto systémy ani nedočkaly většího rozšíření.
Dnešní situace je ovšem zcela jiná, a to především proto, že došlo k výraznému zlepšení komunikačních systémů, takže operátor může daný prostředek mnohem lépe ovládat a především může pružněji reagovat na různé situace. Stejně tak technologický pokrok umožnil i po stránce čistě technické a mechanické konstruovat systémy, které se vyznačují vyššími výkony, především vyšší pohyblivostí.
Obdobně jako v případě létajících bezpilotních prostředků můžeme konstatovat, že kategorie pozemních dálkově řízených systémů je neobyčejně široká; obsahuje obrovské množství různých systémů lišící se svými charakteristikami, ale i svým určením. Existují robotické systémy, které svými vlastnostmi napodobují lidskou či zvířecí postavu, systémy kráčející po nohou, ale i systémy osazené na kolový či pásový podvozek. Stejně tak se tyto systémy liší
i svým určením, kdy existují robotická vozidla určená k zásobování, k monitorování určité oblasti, ale i k plnění plnohodnotných bojových úkolů.
Zřejmě nejzajímavější je právě kategorie bojových robotů. Tedy vozidel UGV, vybavených různými zbraňovými systémy – obvykle různými kulomety, případně i protitankovými střelami a protiletadlovými raketami kategorie MANPADS. Právě v tom spočívá neobyčejný půvab vozidel UGV – lze vytvářet celé rodiny zbraňových systémů postavených na jednom podvozku, případně i celé bojové jednotky (byť zatím jen menší, nejdále se v tomto směru pokusilo jít Rusko), sestavené z ozbrojených vozidel UGV.
Filozofie těchto ozbrojených UGV je jednoduchá – de facto jde o náhradu člověka, vojáka. Vychází přitom z faktu, že tyto ozbrojené UGV nesou výzbroj, jakou nesou i běžní vojáci. Jestliže se vojenská jednotka dostane do mimořádně obtížné situace, a je zřejmé, že při ní může dojít k vysokým ztrátám, pak do této situace může velitel pro splnění palebného či podobného úkolu místo vojáka poslat ozbrojený UGV. V takovém případě třebas dojde ke ztrátě daného UGV, přesto se podaří zachránit to nejcennější, lidský život.
Stejně tak je velkou výhodou UGV i to, že mohou nést systém, který je pro vojáka až příliš těžký. Proto se také ve výzbroji UGV čím dál častěji objevují velkorážové kulomety, vynikající zbraně s vysokou účinností, které ale nemůže unést jeden voják (svou roli zde navíc hraje i vysoká hmotnost munice). Takovéto robotické systémy pak mohou sloužit jako jakási miniaturní vozidla palebné podpory. Velkou výhodou ozbrojených vozidel UGV je přitom především fakt, že jsou snadno skrytelné. Zní to možná poněkud paradoxně; je ale třeba si uvědomit, že vozidla UGV jsou obvykle velice nízká, jejich výška nepřevyšuje 1,5 metru, a většinou je ještě nižší. Tato vozidla je proto někdy obtížné zjistit i moderními pozorovacími systémy.
Čím dál víc se proto ukazuje, že ozbrojená UGV jsou leckdy obtížněji zjistitelná než létající bezpilotní systémy. Jak již bylo zmíněno, drony jsou poměrně snadno detekovatelné různými radarovými systémy. Moderní radary navíc díky svým vysokým výkonům často dokážou bezpilotní systémy detekovat i na velké vzdálenosti. Pro moderní armády je pak příznačná vysoká nasycenost radarovými systémy, a to různých typů (typické je v tomto směru např. ukrajinské bojiště, kde obě strany disponují mimořádně hustou sítí různých radarových systémů – i to je důvod, proč na Ukrajině dochází k tak vysokým ztrátám bezpilotních prostředků). Oproti tomu malá, nízká, po zemi se pohybující UGV se mohou snadno skrývat, mohou využívat různé terénní vlny, mohou se skrývat za porostem, sutinami atd.
Na druhou stranu vozidla UGV mají i celou řadu nevýhod. Jednou z nevýhod vozidel UGV je to, že jsou schopna zabezpečit jen velmi nedokonalý výhled na bojovou situaci. Vzhledem k tomu, že tato vozidla mají v důsledku malé siluety nízko posazené své kamerové systémy, nejsou schopna zabrat dostatečný prostor. Obraz, který je následně předáván operátorovi systému, je proto často velmi omezený, a může vést i k nesprávnému vyhodnocení situace. Například v ruské armádě se tento problém při spíše zkušebním nasazení bojových robotů v Sýrii řešil tak, že operátor vozidla byl součástí bojové jednotky, vozidlo UGV tak plnilo jen úkoly palebné podpory této jednotky. Význam takto koncipovaných systémů je ale poměrně malý – je zřejmé, že mnohem lepší by bylo, kdyby vozidlo UGV mohlo určitý bojový úkol vykonávat samostatně, a kdyby jej mohl na dálku ovládat operátor z krytu.
V současné době přitom nelze tento handicap vozidel UGV efektivně řešit. Určitým řešením by bylo, kdyby vozidlo UGV mělo senzory a pozorovací systémy umístěné na nějakém teleskopickém stožáru, který by bylo možno v určitém okamžiku vysunout, a tak obhlédnout bojiště a získat potřebné informace. A je faktem, že určité pokusy v tomto směr již byly učiněny. Jenže výsledky byly spíše negativní – ony teleskopické stožáry byly příliš těžké, vozidla UGV pak byla nestabilní, při poryvu větru docházelo i k jejich převrácení. Je přitom nepravděpodobné, že by se v blízké době podařilo tento problém nějak vyřešit.
Zkušenosti z některých asymetrických konfliktů, především z občanské války v Libyi a Sýrii, nám ale napovídají, že ony potřebné informace, nutné pro skutečně efektivní nasazení vozidel UGV, mohou těmto pozemním robotům poskytnout – bezpilotní prostředky. Drony, které se pohybují ve velké výšce, a které navíc mohou svou letovou výšku snadno měnit, mohou totiž svými detektory obsáhnout i poměrně velké území. Mohou tak snadno detekovat protivníka, mohou zjistit jeho postavení, a jakými bojovými prostředky disponuje. A to lépe než jakýkoliv jiný současný systém. Jenže stejně tak může protivník tyto detekovat tyto bezpilotní systémy. Jde tak o jakýsi začarovaný kruh. Nicméně při vhodné taktice, kdy dron je nasazen jen v určitém okamžiku, a kdy vystoupá vzhůru pro zjištění potřebných informací a vzápětí zase klesne, aby nebyl protivníkem zpozorován, je tento problém řešitelný.
I proto se dnes objevují poměrně kuriózní UGV, které si samy nesou menší průzkumný dron. Jeho prostřednictvím si operátor před nasazením UGV zjistí potřebné informace, a až teprve na základě jejich vyhodnocení se rozhodne o vhodném nasazení UGV. Zatím jde spíše o pokusné konstrukce, je však zřejmé, že třeba i tohle je vhodný způsob, jak skutečně efektivně nasadit jak UGV, tak i bezpilotní prostředky, a to bez jejich zbytečných ztrát. Jelikož drony mohou být relativně malé, běžné UGV je snadno uvezou. Další možností je vytváření samostatných jednotek, které by disponovaly jak drony sloužícími k průzkumu (případně i bojovými drony), tak i vozidly UGV.
Ukazuje se tak, že drony, resp. bezpilotní prostředky a pozemní vozidla UGV nejsou žádnými konkurenty, ale spíše spojenci. Skutečné efektivity svého nasazení mohou dosáhnout jedině ve vzájemné spolupráci, společným nasazením. Je proto vnímat problematiku bezpilotních prostředků a vozidel UGV skutečně komplexně, a nezaměřovat se toliko na takticko-technická data jednotlivých systémů.
Je také pravděpodobné, že výrobci i ve vyspělých státech budou přicházet se systémy, které budou představovat jakousi kombinaci UGV a bezpilotních prostředků – vozidlo UGV vedle své výzbroje ponese dron či třeba i několik dronů. Vozidlo UGV pak bude sbírat informace od těchto dronů, a předávat je operátorovi, který se následně rozhodne jak o nasazení UGV, tak i dronů. Vzniknou tak jakési „systémy systémů“, což je ostatně jev, který lze pozorovat
i v jiných kategoriích vojenské techniky.
Lze také očekávat, že armády budou na tento jev reagovat vytvářením celých jednotek, které budou disponovat jak bezpilotními prostředky, tak UGV, a které budou podřízeny vyšším organizačním celkům (na úrovni brigády tak může existovat patrně i celý prapor vybavený bezosádkovými systémy, na úrovni praporu může existovat obdobně koncipovaná rota atd.). Je zřejmé, že v případě těžkých bezpilotních systémů plnících úderné úkoly na velké vzdálenosti je situace jiná. U dálkově řízených systémů působící na taktické úrovni je ale tento scénář realizovatelný.
Masivní příchod jak bezpilotních prostředků, tak vozidel UGV nám ukazuje též na proměnu dnešního bojiště, které bude mnohem složitější a dynamičtější než kdy dříve. Klíčové proto bude, jak se jednotlivé armády, včetně AČR, s tímto jevem vyrovnají.
Zdroj: Unmanned airspace, Defense Magazine, Center for a New American Security
