Řítí se na nás svět čistě elektronických peněz a vnímáme, že se to nedá zastavit. A to bez ohledu na to, jestli nám to připadá úžasné nebo děsivé.
Jak takové situace řešit? Jednu možnost bych nazval čistou negací. Pěstovat si pocit zoufalství, snažit se to zdržovat a dobře vědět, že se to nedá zdržet natrvalo. Sem můžeme zařadit všechny ty seznamy práv a ústavní dodatky o právu na hotové peníze. K čemu mi jsou mince a bankovky, když je ode mne přijme minimum obchodů? Nebo když mi naúčtují drastický příplatek za zpracování hotovosti (může se to jmenovat sleva za elektronickou platbu).
Nebo k tomu můžeme přistoupit z druhé strany. Přemýšlet detailněji o problémech, jaké vyvstanou a co se tím dá dělat. Z toho vyplývá, co potřebujeme a co je reálně prosaditelné.
V první řadě právo na elektronické finanční služby. Tak, jako v energetice funguje dodavatel poslední instance, tak musí i ve finančním světě existovat státem garantovaná instituce, která mi vydá kartu a zpracuje platby, pokud odmítnou všichni ostatní.
To je naprostá nutnost. Jenže vedle toho potřebujeme také velkorysý stát. V Číně, kde už se hotovost místy fakticky nepoužívá, se přes elektronické platby běžně řeší drobné kšeftíky, místní úplatky, nevykázané služby atd. Lidé s tím nemají problém, protože vědí, že stát se o tyhle drobnosti nezajímá.
Na to je zapotřebí se zaměřit. Pokusy zachránit svět papírových bankovek je ztrátou času.
Aby nedošlo k mýlce. Já osobně platím hotově, kdykoliv je to možné. Ale nedělám si iluze, že tím zadržím elektronickou vlnu navždy.
