Nedávno tu bylo několik poznámek věnováno tomu, co je to populismus. Pokusil jsem se vyjasnit, co tím výrazem myslí příslušníci mocenské a finanční elity a taky připomenout, co znamenal před 130 lety, kdy v USA působila Populist Party.
Před pár dny se k témuž vyjádřil v obsáhlejším článku Oskar Krejčí a dívá se na to ještě z jiné strany. Podle něj není populismus politickým programem ani ideologií, ale stylem (a souborem přesvědčení, které s tím souvisí). V podstatě každá ideologie může mít svou populistickou verzi. Jde například o to, jak se politik vyjadřuje a jakým způsobem komunikuje. Jestli respektuje, že některé věci se v lepší společnosti neříkají. Jestli se odvolává spíš na každodenní životní zkušenost nižších tříd nebo na něco jiného. V tomhle pojetí je pak naprosto pochopitelné, že pokud si někdo zakládá na vybraném chování a vznešeném jemnocitu, je pro něj naprosto nesnesitelná představa, že by ve vedení země mohl být někdo, kdo nemá ani vybrané chování ani jemnocit.
Styl sám o sobě je vlastně rebélií.
