Tentokrát jen připomenu něco, co říkají společenští kritici už 150 let a pořád si s tím nevíme rady. A sice, že po ovládnutí přírody potřebujeme ovládnout sami sebe.
Ještě někdy v 15. století byl člověk hříčkou přírody. Stačil výkyv počasí, neúroda a umíralo se hlady. Epidemie byly nezvladatelné, i když se lidé chovali překvapivě racionálně (racionálněji než dnes). V lesích šelmy. I taková nemoc nebo úraz, který bychom dnes označili za banální, býval smrtelný. To vše provázáno záplavou iracionálních pověra velmi nízkou schopností pochopit, co se vlastně děje.
Pak Západ vstoupil do éry racionality, empirismu, vědy a techniky (a po Západu další civilizační okruhy). Vznikla společnost natolik produktivní, aby se nemusela bát výkyvů počasí či podnebí. Společnost schopná bez problémů zajistit dostatek jídla pro všechny, bydlení v suchu a teple pro všechny, lékařskou péči, celkem bezpečné prostředí, vzdělání a dokonce i takové nevídané záležitosti jako kulturní vyžití…jenže něco zvládnuto nebylo. Sami lidé, jejich hamižnost, pověrčivost, někdy zbytečná agresivita a jindy zbabělost. Ono to není horší než ve starých dobách, ale tehdy to tolik nevadilo, protože byly jiné problémy. Jenže teď to generuje pohromy. Zatím hlavně v západním civilizačním okruhu, kde probíhá deindustrializace a hroutí se v podstatě vše od finančního systému přes způsob vládnutí až po vzdělanost. Opět přichází záplava iracionálních pověr, nová legitimizace kastovního uspořádání…a postupně o ty vymoženosti posledních staletí přicházíme.
Tohle riziko je vidět dlouhodobě, jenže nikdo si tím nevěděl rady. Jedinou reakcí byly utopické představy, jak jednou budou všichni lidé šťastní, budou se k sobě hezky chovat, nebudou chamtiví… problém je, že všechny pokusy to realizovat skončily naprostými katastrofami. A i ty nevyzkoušené, když se na ně podíváme pořádně, obsahují spoustu nejasností, rozporů a zjevně naivních iluzí. Navíc nikdo neví, jak se do toho ideálního stavu dostat.
Jenže to není konec příběhu. Vědecké bádání postupuje a konečně víme o mozku tolik, abychom mohli rozumět svým vlastním emocím a pracovat s tím. Víme toho tolik, abychom byli schopní nacházet ve společenské struktuře chyby, které generují kolektivní imbecilismus, ať už imbecilismus elit nebo jiný. Což je celkově dobrá perspektiva. Pokud se toho náš civilizační okruh dožije.
