Pokládal jsem nasazování autonomních strojů do válečných operací za něco nesmírně pozitivního, protože to znamená, že umírá méně lidí. Místo, aby byli na bojišti zabíjeni živí vojáci, jsou rozbíjeny stroje. Nicméně postupně se ukazují i velmi negativní aspekty. Dobře je shrnul John Severini na Palladiu.
Za prvé. Když je méně obětí, je snadnější zahajovat války. To se týká zejména států západního civilizačního okruhu, kde veřejnost nedokáže snášet ani desítky nebo stovky mrtvých, natož desetitisíce. Ale že je někam posláno pár beden robotů, to je každému v zásadě lhostejné. Kvůli tomu žádné protiválečné demonstrace nebudou.
Ta druhá změna je mnohem vážnější a probíhá nám v podstatě před očima. Nejvýrazněji na Ukrajině. Ukrajina dostává peníze od EU a za ty nakupuje zbraně. Ale pozor! Málokdy nakupuje od vlád, většinou od korporací. A ty korporace často nedodávají hromady nábojů ani hromady kanónů ani řady tanků, ale ucelené válčící systémy. Ty nemá pod kontrolou žádná vláda. A kdyby je snad chtěla některá vláda dostat pod kontrolu, příslušná korporace se prostě přesune do jiné země. Lze si velmi snadno představit, že Palantir Technologies povede soukromou válku někde v Africe a americké vládě to bude lhostejné. Ale od toho je jen krůček k tomu, aby taková technologie byla nasazena proti vlastní vládě. Tak jako v hospodářství získaly některé korporace větší sílu než menší státy, totéž se může stát i ve vojenství.
Netvrdím, že se to určitě stane, ale je to myslitelný scénář.
Když Curtis Yarvin tvrdí, že od roku 1848 se v západním světě neodehrála žádná revoluce prostě proto, že vládním silám se nemůže nikdo postavit (představa, že s domácími zbraněmi válčíte proti bojovým vrtulníkům, je komická), poslední technologická vlna situaci mění. Najednou tu jsou nestátní subjekty schopné se vládám postavit a nepotřebují státní podporu (na rozdíl od teroristických skupin). Dalekosáhlá mocenská změna, jejíž důsledky nedohlédne nikdo.
