Výraz „entryism“ se stal součástí běžné americké politické diskuze. Doslova bychom ho mohli překládat jako „vstupismus“ (entry – vcházet), ale mnohem výstižnější je „infiltrace“. Jde o to, že členové nejrůznějších skupin blízkých Muslimskému bratrstvu se dostávají do vedení univerzit, politických stran, do místní politiky, do školských rad, úřadů, korporací, dobročinných organizací, bezpečnostních složek apod. A všude prosazují zásady islámského životního stylu jako oddělování mužů od žen, zákazy rouhání, zákazy zobrazování různých věcí, nadřazenost muslimů nad nevěřícími, halal stravování, prostor pro pravidelné modlitby, trestání bezbožného životního stylu a mnoho dalšího.
Jak jsem kdysi napsal, až bude islám vyhlášen oficiálním státním náboženstvím, nikdo nebude protestovat, protože veškerá jednotlivá opatření budou už dávno platit.
Je to přesně ten postup, který profesor Keller kdysi nazval „strategií pokojného ovládnutí“. Muslimové, kteří to prosazují, nejsou ti stejní, kteří podřezávají nevěřící na ulici nebo vjíždějí auty do davů. Nicméně jejich základní cíl je stejný a vlastně se dobře doplňují. Požadavky na nošení hidžábu nebo čehokoliv jiného se prosazují mnohem lépe v režimu „když se nedomluvíš se mnou, nastoupí ti násilní magoři“. Dalším významným zdrojem podpory jsou investice z Kataru a dalších bašt muslimského fundamentalismu. To se to vznášejí požadavky vůči vedení univerzity, když je univerzita štědře podporována ze Saudské Arábie.
Diskuze o „entryismu“ (infiltraci) spočívá převážně v tom, že jedna strana dává každý nový muslimský požadavek do souvislosti s jinými požadavky. Požadavek na vyřazení vepřového masa z jídelníčku třeba do souvislosti s požadavky na zákaz rouhání a na respektování dětských sňatků. To neznamená, že by se mělo jednat o organizované spiknutí nebo dokonce spiknutí centrálně řízené. Jde o to, že ty věci tvoří přirozený celek – v tomto případě postupnou likvidaci západní civilizace a její nahrazení islámskou (připomínám, že civilizace je vlastně jen takový komplexní soubor zvyklostí). Lidé s tímhle pohledem už dosáhli řady dílčích vítězství – mimo jiné zákazu islámského práva šaría na Floridě a v Texasu. Pokus o prosazení podobného zákona probíhá ve Francii. Nicméně jsou to úspěchy dílčí, které trend pouze zpomalují.
Druhá strana tvrdí, že dávat jednotlivé požadavky do souvislostí je projevem bigotnosti, rasismu a xenofobie. A většinou v tichosti počítá s islámskou budoucností, přinejmenším jako menším zlem. To je případ mnoha lidí, jinak celkem rozumných, v Demokratické straně. Raději islámskou Ameriku než Donalda Trumpa!
Trojským koněm (a zvláště silným tématem) muslimské infiltrace je v posledních letech antisemitismus. Muslimové přicházejí jako osvoboditelé od židovské nadvlády. Když se prosadí v další organizaci, zpravidla začínají s odsouzením Izraele, pak následuje zákaz rouhání, pak požadavky na stravování a oblékání…
To, že „entryism“ (infiltrace) je legitimním předmětem debaty, posouvá situaci úplně jinam než v bezbranné většině Evropy. Nicméně rozhodně to neznamená, že by to mělo stačit na zastavení islámského postupu.
Shrnutí a základní teze: Islamizace nemusí mít podobu organizovaného převratu, vítězství v občanské válce nebo vítězství islamistické politické strany. Není ani zapotřebí získání početní převahy („dobytí Evropy dělohami“). Stačí, když dostatečné množství lidí prosazuje jednotlivá islámská pravidla uvnitř existujících organizací a institucí. Každá změna může vypadat nevinně a izolovaně, ale jejich součet postupně likviduje západní civilizaci a nahrazuje ji civilizací islámskou. Právě to probíhá v USA i většině západní Evropy, s tím, že různé země jsou v různém stadiu vývoje.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
