K nejtěžším úlohám ve společenských vědách patří rozřazení objektů do skupin tak, aby to dávalo smysl. Je k tomu celá třída statistických postupů jak určit, že právě tihle lidé a tyhle podniky jsou si navzájem více podobné a nějaké další je jim méně podobný. Proč jsou si Pavel a Tomáš podobnější než Pavel a Honza nebo než Honza a Tomáš?
Ještě obtížnější je třídění států a politických systémů. Vezměme třeba tyhle tři:
- Husákovské Československo
- Západní Německo 80. let
- Současná Česká republika
Které dva patří k sobě? Oficiální liberální stanovisko říká, že k sobě patří Západní Německo a současná Česká republika. Oba členové EU, oba členové NATO, oba pod americkým dohledem a obyvatelé mohou volně vycestovat ze země.
Jenže jsou právě tohle rozhodující vlastnosti? Není podstatnější, že husákovské Československo a Západní Německo byly koncipovány jako průmyslové státy s vysokou mírou hospodářské soběstačnosti? Oba státy spojoval rychlý rozvoj infrastruktury, důraz na průmysl a technické školství, masové zvyšování životní úrovně a systematické pěstování národní soudržnosti. Jsou to faktory méně důležité?
Když do obrazu zahrneme i postřeh západoněmeckého politologa Leo Strausse, podle nějž musí být do „politického režimu“ započteny i převládající společenské zvyklosti a vzorce každodenního života (včetně pohledu na rodinu, roli muže a ženy, vztah k sexuálním menšinám atd.), rýsuje se celkem jasně, že husákovské Československo a tehdejší Západní Německo byly dvě verze režimů opačných k tomu, v čem žijeme dnes.
Když jsem 23. srpna napsal, že „pokud nepochopíme podstatu toho konfliktu, nebudeme schopni zastavit civilizační kolaps,“ měl jsem na mysli právě tohle. A prosím ty čtenáře, co si dosud neobjednali plnou verzi Hamplova druhého pohledu, aby tak učinili zde.
