Jeden kolega ve svém blogu okomentoval můj starší text O ženské a mužské vybíravosti a připojil pár zajímavých poznámek. Třeba tuhle:
„Mohou se tedy ženy od mužů lišit tím, že preferují úspěšné, sebevědomé a zábavné partnery? Z hlediska evolučních zákonitostí je to nesmysl. Takový znak pro pohlavní výběr dávno hypertrofoval do podoby nabubřelé arogance. Inteligentní žena znalá přírodních zákonů si pak říká: ‚Bože, ten chlap je ale arogantní hovado. Je zázrak, že ještě vůbec žije. Naši synové sice po něm zdědí to nabubřelé ego, které mu dovolí jen tak tak přežít, ale naše dcery zdědí jen tu jeho zázračnost.‘“
Není to tak, že by se úspěch, sebevědomí a společenská obratnost převtělily do arogance, nicméně je to tak, že jsou arogancí často doprovázeny. V tom má kolega pravdu. Má pravdu i v tom, že mnoho žen se cítí takovými muži přitahováno až fascinováno. I když to nemá podobu vědomé kalkulace. Žena prostě ví, že ten muž je nesnesitelný a příšerně arogantní, ale stejně ho miluje. A pokud budou synové po otci, nebude to žádný problém. Najdou se jiné ženy, které budou takové muže pokládat za nesnesitelné a přesto jimi budou přitahovány.
Připomínám, že je to jen jedna z ženských evolučních strategií a že ty strategie byly laděny pro jiné prostředí, než v jakém žijeme.
Nicméně to dilema tu je. Pokud chce muže atraktivního (kombinace zdrojů, inteligence, agresivity a fyzické zdatnosti), musí za to platit, to znamená snášet jeho aroganci. Leda by sama mohla nabídnout stejně výjimečnou atraktivitu. V knize Moc krásy, na které jsem se kdysi podílel, jsou citovány výzkumy, které ukazují, že když je jeden z partnerů výrazně atraktivnější než ten druhý, vede to k dramaticky nerovnému uspořádání vztahu. Ten méně atraktivní si toho musí nechat hodně líbit.
Třeba pan inženýr Richard Chlad. Kdyby se měřila tupá primitivní arogance, mohla by se měřit v mikrochladech. Běžní lidé by měli od pěti do sedmi mikrochladů, výjimeční hulváti 10 mikrochladů a víc. Celý jeden chlad, to je vesmírný unikát. Přesto zjevně nemá nedostatek zájemkyň o generaci mladších a celkem atraktivních. Rozumná volba pro obě strany. Ale těžko by mohl žít se sebevědomou herečkou, špičkovou modelkou či dědičkou impéria. Ta by si byla vědoma, že také nabízí hodně, a chtěla by za to i dobré zacházení. A nejspíš by našla miliardáře, který by jí to poskytl.
Je to princip, který funguje ve všech společenských vrstvách. S tím, že obyčejní příslušníci středních vrstev si musí přivážet nevěsty z chudých zemí třetího světa, pak kalkulace opět vychází.
A jeden méně známý případ. Jeden z nejúspěšnějších českých manažerů 90. let (pracoval pro americkou technologickou firmu), rozvedený a s dospělými dětmi, si vybral nevěstu tak, že když nakupoval v supermarketu, oslovil prodavačku u kasy. Ta žena dostala zabezpečení a život v bohatství, o jakém ve své společenské vrstvě nemohla ani snít. On dostal něco mezi manželkou a otrokyní, s perfektní češtinou, znalostí české kuchyně a místních zvyků. A když se ta žena bude hodně snažit, dostane i to dítě. Z jeho pohledu to není evoluční ztráta, protože kvalitní potomky už zplodil s někým jiným.
Až na to, že za nějakých dvacet let ta žena získá sebevědomí a návyky vyšší třídy, pak se s ním rozvede a získá část jeho majetku (procentuálně malou, ale bude to stačit na pohodlný život). I to k tomu patří.
K dotazům, jestli to funguje také pro soužití velmi atraktivních žen a chudých mužů. Samozřejmě, že ano!
Shrnutí a hlavní teze: Výrazná nerovnost v partnerské atraktivitě vytváří nerovnováhu moci ve vztahu. Partner, který nabízí méně žádaných vlastností nebo zdrojů, má zpravidla slabší vyjednávací postavení a musí častěji tolerovat nepříjemné chování druhého.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
