Jedním z pozoruhodných rysů liberálního politického režimu je tvrzení, že nemá politické vězně. Vždyť je to přece na první pohled nepravdivé, všichni vědí, že je to nepravdivé, a všichni to zohledňují ve svém chování (dávají si pozor, aby neskončili ve vězení). Vědí to a zohledňují i ti, kdo tvrdí, že tu žádní političtí vězni nejsou.
A tak jako všude i tady platí, že když je popírána realita, vytváří to mnohem větší prostor pro manipulaci a zneužívání.
Ve skutečnosti patří existence politických vězňů ke všem režimům v dějinách (vyjma těch, kde jsou odpůrci rovnou zabíjeni). Každý režim přece trestá dva typy narušení pravidel:
Člověk něco ukradne, rozbije, ublíží někomu, podvede ho, zkrátka podnikne něco proti jinému člověku, ale nemá v úmyslu útočit proti politickému zřízení. Politické zřízení je mu zpravidla lhostejné. To jsou kriminální delikty.
Potom jsou tu činy, jimiž pachatel usiluje o změnu politického režimu. V našem právním řádu je jich asi deset: založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, hanobení národa, rasy a etnické skupiny, popírání a schvalování genocidia atd. Lidé odsouzení na základě příslušných paragrafů jsou krystalicky čistými případy politických vězňů.
Není třeba se nad tím rozčilovat. Každý politický režim se brání proti svému nahrazení jiným režimem. Platilo to o všech režimech v minulosti a bude to platit i o všech budoucích režimech. Nemusíme si však vyměňovat stupidní lži, že když své odpůrce vězní nebo zabíjejí liberálové, je to humanitární. To je nedůstojné dospělých lidí.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
