asi všichni známe profesionální sociální síť LinkedIn. Je to celkem užitečná věc, nicméně je třeba žít s tím, že asi polovina všeho, co tam stojí, je lež. Tedy, ona to není lež, ona je to taková nějaká jinačí pravda. Podstatu problému vystihuje toto meme:
Znám jednoho zmrda na vysoké vedoucí pozici. Jeho manažerské dovednosti netroufám si hodnotit. Ale vlastně ano, troufám, Všechna rozhodnutí, co kdy udělal a o kterých jsem se dozvěděl, stála za hovno, takže on jako vedoucí taky stojí na hovno. Je to zmrd a loser, protože ho už z iks firem vyhodili, ale taky ho v iks plus jedna zaměstnali. Je s ním spojena záhada, která občas zaměstnává mojí hlavu. Když tenhle zmrd mluví, lidi nerozumí, co po nich chce, protože používá směs slovenštiny, češtiny, angličtiny a vulagrismů. Například věta „na to ja fakujem“ znamená „lituji, ale tomu nemohu vyhovět“. Když píše e-mail, jedná se o shluky slov bez jakéhokoli smyslu a s náhodnou interpunkcí, takže je to nutné přečíst šestkrát, aby si příjemce udělal alespoň představu, co chtěl vyjádřit. Taky někdy komunikuje anglicky, tedy produkuje tří- až šestislovné sekvence podobné programu v jazyce Basic, jen to nemá čísla řádek. Vietnamský prodavač z večerky sjetý kratomem je proti němu hotový oxfordský slovník. Nicméně je posedlý sebeprezentací a tak velmi důsledně opečovává svůj profil na LinkedInu, a na něm se neprojevuje vůbec nic z toho, co jsem popsal shora. Kdyby ho někdo hodnotil jen podle toho profilu, tak bych byl oslněn jeho výřečností a vůbec bych neřekl, že jde o hotentota s vyjadřovacími schopnostmi prasete. Ne že bych kvůli tomu nespal, ale občas si na to vzpomenu a vždy dojdu ke stejnému závěru. Že je to buď zázrak, jako když se Kenny v Southparku naučil zpívat jako Bocelli, nebo to někdo píše za něj. No ale kdo by psal obsah na sociální síť jako je LinkedIn, kde je stejně už tolik nedůvěryhodného obsahu. A jakou ekonomickou stránku by to mělo mít, když těch sraček je na Linkáči tolik, že prošly skoro úplnou devalvací. Je jich hrozně moc a nikdo je nečte. To je pořád samé unleash potentials, empower, sustainable success, effective leadership, high performance teams, to může v pohodě vymýšlet nějaký robot. Fakt někdo zaplatí za tyhle nesmysly jedinou korunu?
Dnes jsem potkal jednoho vohrndíru, co svého času školil soft skills pro vedoucí pracovníky a tak jsem ho taky poznal. Jako školitel tedy za moc nestál, ale když mu byl někdo ochotný platit peníze za recyklaci různých frází, no tak proč né.
Jeho nejlepší kousek ve školení aplikovaného zmrdismu byl praktický příklad na requirements management, kdy rozdal každému účastníku padesát kostek lega se zadáním, že z kostek mají postavit co nejvyšší věž, co půjde. A malým textem dole stálo, že je možné vztyčit i více věží, v tom případě že kejpíáj je součet výšek jednotlivých věží. Samozřejmě všichni postavili věž tak jak nejlépe uměli, přičemž od určité výšky to začalo padat, takže bylo nutné vynaložit pár kostek na fundament věže, který zajistil její stabilitu, takže v podstatě celý úkol znamenal hledání kompromisu mezi výškou a stabilitou. Podle očekávání na stabilnější věž o stejné výšce bylo třeba víc kostek a za předpokladu stejného počtu kostek pro všechny týmy vyhrál ten, kdo postavil takovou věž, která byla těsně před sesypáním. Podobnost s různými reálnými stavitelskými projekty nebo technickými výrobky je samozřejmě pouze nahodilá. Náš zmrdokouč nakonec vyhodnocoval kejpíáj v podobě splnění požadavku zákazníka, kterým byla maximální výška. Ti, co postavili stabilní věž, ti prohráli, protože spotřebovali kostky na stavbu základu věže, zatímco z hlediska kejpíáj nejlepší řešení bylo kostky prostě vysypat z pytlíku na zem. Proč? Protože výška věže je součet výšek jednotlivých věží a když se vysype pytlík kostek jen tak na zem, tak je to padesát malých věží, které stojí i bez fundamentu. Wow. No, nemohl jsem s tím souhlasit. Zákazník chtěl přece věž. Věž je principiálně něco, co ční do výšky. Ale tento přístup pozorujeme vlastně všude. Nemusíme přece pít kávu, můžeme jít do Starbucks a zaplatit sto padesát korun za nějakou smrdutou hnědou tekutinu, na které je napsáno, že je káva, ale chutná to jak sušený holubí trus. Nikdo přece neřekl, že to má někomu chutnat. Tak teď aspoň víte, kde se to bere.
Hlásil se ke mně už z daleka a tak jsme tedy pokecali. Dozvěděl jsem se, že už neškolí, asi se nenašlo dost firem dost šílených na to, aby mu dávali prachy za moudra, co si den předtím na hotelu nahledal na internetu a které si tam mohl nahledat každý z účastníků jeho školení zadarmo, nebo na trhu už není poptávka po věžích z lega.
„A co teda děláš?“
„Copywritera.“
„A co píšeš?“
„Různý texty. Weby, propagační texty a tak. Taky třeba ghoustuju na sociální média. Třeba na Linkáč.
„Goustovat“ je ghostwriting. To je, že si najmete šmejda a ten píše texty za vás. Vy je pak vydáváte za svoje. Používalo se to třeba u diplomových prací a tam se to mělo za podvod. Ale tady už to není podvod, protože to má anglické jméno.
No vida. Zase jedna záhada je objasněna. Je to velké vítězství inkluze. I polodementní hotentot může v dnešní pokrokové době mít krásný profil na LinkedIn, jen musí obětovat pár korun za duchopisce.
12.01.2025 D-FENS
4 748x přečteno
