Pohřeb kardinála Duku byl formou a duchem majestátní. Pokud se Češi dívali pozorně, museli vidět, že bez Slováků by to byla jiná událost.
Při vzpomínce na Dominika Duku myslím na 15. žalm. Řeší otázku, kdo obstojí před Pánem.
„Pane, kdo smí bydlet ve tvém stánku?
Kdo může najít odpočinek na tvém svatém hoře?“
Ten, co kráčí bez poskvrny a jedná spravedlivě,
co z upřímného srdce pravdu říká,
co nepodvádí svým jazykem,
nekřivdí svému bližnímu,
ani ho nepotupuje. (…)
Kdo si tak počíná, ten se nikdy nesklátí.“
Kardinál Duka obstál před nároky žalmisty.
A nejen to. K jeho odkazu patří, že uspěl v nejcitlivějším tématu: našel propojení mezi katolicismem a českou státností. Česká média pěstují kult Václava Havla, i Duka měl k němu blízko (seděli spolu ve vězení), ale přidal k tomu kult sv. Václava, který patří k základům české státnosti.
K Dukovi to všechno patřilo jaksi přirozeně. Napodobit to bude téměř nadpřirozeně obtížné. Víme o tom své. U nás měl k tomu nejbližší kardinál Korec, po něm už nikdo.
Symbol první
Katolicismus je krásný. Kdysi byl synonymem kultury, dnes umí být projevem vysoké kultury. Stačí, když je věrný své vlastní tradici.
Pohřeb začíná v 11 hodin, je chladno, za dvě hodiny už bude v katedrále zima. Ale pohřební mši to nenaruší, tři hodiny nebudou dlouhé, tak krásné to bude.
Všechno je na místě, všechno má řád (oblíbené slovo kardinála Duku). Pro celý průběh pohřbu bude příznačná harmonie, zpěvy, modlitby, sbor židů i jemný tón houslí vyzní dokonale. Katedrála je plná, všichni sedí, samostatně a krátce před kněžími a biskupy přichází prezident Petr Pavel. Po něm následuje dlouhý průvod kleriků, více o nich níže.
Během celé mše bude znít Requiem Antonína Dvořáka:
„Tobě se zpívá hymnus, Bože, na Sionu a Tobě se přináší oběť v Jeruzelémě. Tobě, který vysliší prosby, k Tobě přijde veškeré hříšné tělo.“
Všechno plyne dokonale organizovaně. První čtení z Pavlova Listu Římanům přečte režisér několika známých pohádek Jiří Strach. Byl dlouholetým přítelem kardinála Duku. Chvílemi se zdá, že ani nečte, ale mluví z paměti.
„Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (…) A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši.“
Následuje 126. žalm, zpívá ho kantor pražského katedrálního sboru Jakub Kos.
A opět hudba, opět Dvořák, kterého měl Duka rád. Dies irae , Dny hněvu.
„Onen hrozný den hněvu, Promění všechno v popel, jak o tom svědí David i Sibylla. Jaká hrůza nastane, až přijde soudce, aby vše přísně rozsoudil!“
Sbor hřmí silným hlasem, Dies irae, dies illa.. Aby za moment a ještě před evangeliem následovalo Händelovo Hallelujah .
Evangelium čte mladičký jáhen, je to zajímavý moment, tato pohřební mše bude mnohé přítomné ještě dlouho zavazovat k věrnosti odkazu velkého kardinála.
Čtení je z Janova evangelia, kde Kristus řekne, že je „cesta, pravda a život“. Jednoduché vyznání víry, v jistém smyslu je víra jednoduchá, buď člověk věří nebo nevěří, až důsledky jsou kolosální.
Když odnáší mladík Písmo k arcibiskupu Graubnerovi, zní Händel a předehra Juda Makabejský, jehož obraz obdivoval a pěstoval křesťanský středověk.
Arcibiskup Graubner v homilii hovoří o svém předchůdci s velkým respektem:
„Pan kardinál byl výraznou osobností. Syn vojáka, který měl rád lidi v uniformě, a dominikán s dobrou formací, muž s povahou cholerika, bojovník za pravdu a svobodu byl v současné zženštilé kultuře jasně rozeznatelný. Viděl, že dnešní jednostranné zdůrazňování Boží lásky k upuštění od zpovědní praxe a někteří přestali počítat is peklem. Přišli jsme o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost.
V dalším textu ještě naváže na téma zženštilosti, Graubner hovoří o kultuře příjemnosti a pohodlí a do kontrastu k tomu dává křesťanství se vším, co od nás vyžaduje Kristus. To první představuje přizpůsobování se době a dobové módě, to druhé si žádá čelit době a mravnímu úpadku kolem nás.
Dvě silné konotace s kardinálem Dukem jsou pro něj smysl pro kontext, mimořádná paměť a sčítanost na jedné straně, a nasazení a snaha o obnovu církve. Mnozí během pohřbu zmíní jeho lásku ke katedrále, ještě více mě ale zaujme poznámka, že se snažil na Hradčanech obnovit klášter.
Duka měl smysl pro církev a stát, vztah k disciplíně vyžaduje jedno nebo druhé.
Prosby věřících jsou promyšleně sestaveny, s jednou z nich vystoupí Vladimír Palko, prosí za dobré vztahy mezi národy střední Evropy, které spojuje svatojtěšská úcta. Celkově vystoupí tucet žen a mužů, mezi nimi několik mladých lidí. Dnes se zde tedy neuzavírá kapitola 63. nástupce sv. Vojtěcha, spíše se zdůrazňuje tradice, myslí se současně na odkaz a budoucnost.
Následuje slavení eucharistie. Dary přinášejí tři blízcí kardinála Duku, opět cítit myšlenku organizátora, jeden z darů nese například bývalý spoluministrant Jaroslava Duku (kardinálovo civilní jméno) z Hradce Králové. A znovu zní Dvořák, další část ze smuteční mše.
Během přeměnění vitráže oken zahřálo podzimní slunce. Chrám zůstal chladný, ale prosvětlenější.
Přijímání trvá dlouho, zejména u oltáře, desítky kněží přicházejí ve dvojicích, mnozí další kněží po celém chrámu rozdávají Tělo Kristovo. Opět zní Dvořák, U řek babylonských:
„Zpívejte nám některou píseň Sionskou, odpověděli jsme: Jak bychom mohli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců? Když se zapomenu na tobě, Ó Jeruzaléme, ó zapomeň i pravice má umění svého.“
Při konci mše přicházejí projevy. Mons. Jude Thadeddeus Kolem, nuncius v Praze, přečte dopis papeže Leva XIV. Nuncius je černoch z Nigérie, čte česky, ale zdá a mi, jako by měl slovenskou melodii řeči. Papež v textu zdůrazní oddanost Duku církve.
Následuje projev prezidenta Václava Klause, ještě nikdy jsem nezaznamenal, aby prezident Klaus o někom veřejně mluvil tak lidsky blízko a spřízněně. Duku označí za jednu z největších osobností českého národa – a nemluví o této době, ale dějinách. Od nikoho jiného tato poklona nemůže vyznít silněji. Když zanedlouho zazní česká státní hymna, propojí se Klausův projev a každý divák nebo účastník pohřbu si uvědomí, že odchází významná postava českého veřejného života.
Poslední projev přednese Zdeněk Wasserbauer, pomocný biskup pražský. Duka ho křtil, obraz a odkaz na tradici je tím dokonán. Biskup Wasserbauer mluví velmi pěkně, podaří se mu vtip, i pointa. Má to ducha bratrství a úcty k otcům, k Dukovi mluví jako svému duchovnímu otci.
Poslední rozloučení patří hudbě. Jaroslav Svěcený zahraje vlastní skladbu Metamorfózy lásky , věnovanou Dukovi.
Po mši přichází čas na průvod s rakví, nese ji osm přátel zesnulého kardinála, čtyři kněží, tři generálové a politik Alexander Vondra. Zní Verdiho Nabucco, sbor židů. Rakev je přenesena k jedné z bočních kaplí, kde bude uložena do základů katedrály. Dříve ale ještě přijde silný orientální motiv.
Nejdříve židovský kantor Fořt zazpívá v hebrejštině 16. žalm. Je to krásné. Zpěv je hluboký, hebrejština v chrámu překonává všechny hranice. Průvodce píše, že jde o poděkování Židů za náklonnost kardinála izraelskému národu.
Není to však všechno, poděkovat chtějí i Arméni. Barsegh Pilavčjan, který je archimandritem Arménské apoštolské církve, zazpívá Hymnus za odpočinutí duší.
„Ó Ty, který jsi na kříži vydal ducha a zlomil moc smrti, odpusť svým zesnulým služebníkům, až přijdeš soudit ty, které jsi stvořil svýma neposkvrněnýma rukama.“
Na shromáždění však nepůsobí význam slov, ale hlavně podmanivá barva krásného a většině z nás nesrozumitelného jazyka.
Vše završí nádherná Salve Regina, vyznání Panně Marii. A pak píseň Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus, Kristus vládne všem.
Katolické pohřby by neměly být smutné. Dukův pohřeb byl slavností.
Symbol druhý
Pohřeb kardinála Duku byla také velká politická událost.
V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradčanech bylo přítomno několik stovek lidí, jen biskupů a opatů přes 30, desítky kněží a řeholníků, možná dvě desítky politiků, mezi nimi tři čeští prezidenti, desítky vojáků, hasičů, hudebníků, mnozí věřící. Jak už to při takových událostech bývá, důležité je kdo promluví a kdo s vysokou funkcí mikrofon nedostane, kdo přišel, ale i kdo zde chybí.
Pohřební mši vedl již zmiňovaný Jan Graubner, pražský arcibiskup a český primas, přítomen byl maďarský primas Péter kardinál Erdő, osm slovenských biskupů. Chybí polský primas Wojciech Polak. Z Polska přišel kardinál Dziwisz, stařičký emeritní biskup Krakova a dlouholetý kancléř Jana Pavla II., doprovázený dvěma polskými biskupy.
Z celého Západu je přítomen pouze Josef Graf, pomocný biskup z Regensburgu. Chybí kdokoli z vedení německé církve, ještě více chybí vídeňský arcibiskup, ať už nový Josef Grünwidl, který je ve funkci jen pár dní, nebo kardinál Christoph Schönborn (nebo jeho pozdrav), jeho předchůdce, který má rodinný původ z českých zemí, a také je dominikán jako zesnulý Duka. Z Francie, na které tak rád odkazoval kardinál Duka, i dalších zemí (od Itálie po Ameriku) nepřišel nikdo.
Politický odkaz je podobný.
Přítomni jsou tři čeští prezidenti, Petr Pavel, Václav Klaus a churavějící Miloš Zeman. S projevem vystoupil pouze prezident Klaus, to, že nedostane prostor prezident Pavel je silné a mnohomluvné gesto. Každý, s kým si o tom povídám, to ocení.
Přítomen je příští premiér Babiš, bývalý premiér Topolánek (těžkou nemoc už na něm vidět), ale chybí dosluhující premiér Fiala. I to o něčem mluví. Je zde předseda parlamentu Okamura, Výborný a Cyril Svoboda z KDU. Z končící vlády vidět ministryni Černochovou, poslance Marka Bendu. Z nové vlády mají silné zastoupení Motoristé, předseda strany Petr Macinka s manželkou (stihneme si popovídat, pobavila ho pozornost Magdy Vašáryové), nechybí excentrický Filip Turek.
Ze Slovenska přišli tři ministři, Blanár, Šaško a Migal. Vzhledem k velkému gestu kardinála Duku z letošního léta z Nitry, kde říkal, že Češi nemají co poučovat Slováky o svobodě a demokracii, i po jeho poklonu památce Andreje Hlinky, kde šel Duka přímo proti Fialovi a Pavlovi, zde chybí premiér Fico. Čas si nenašel ani prezident Pellegrini. Přítomen je bývalý premiér Ján Čarnogurský. Z opozice je přítomen pouze jeden jediný politik – František Mikloško. Něco to mluví o stavu opozice.
Zvlášť sympaticky působí přítomnost zástupců slovenské židovské obce, Jaroslava Franka a Pavla Breinera (je sobota). Důležitou roli sehrál v pozadí náš velvyslanec Martin Muránský.
Kromě Slováků ale není přítomen žádný maďarský či polský známější politik, současný či bývalý. Z Rakouska, Německa či jiných států Západu také nikdo.
Kdoví, jestli si Češi uvědomují, že nebýt Slováků, tak by byl pohřeb kardinála Duku (politicky) vnitrostátní událostí.
Mile to potvrdí snadná dezorganizace. Slovenští a čeští politici měli původně sedět v jiných levicích, ale nakonec sedí pomíchání společně.
Díky tomu všemu se pohřeb kardinála Duku stal projevem československé blízkosti. Když se později po recepci loučíme s Janem Čarnogurským a Vladimírem Palkem s arcibiskupem Graubnerem, povídá si s námi čistou češtinou.
Masaryka s Benešem by to určitě překvapilo, ale katolicismus Čechů a Slováků spojuje. Otázka zní, jestli bude mít kdo na kardinála Duku navázat.
Autor je šéfredaktorem časopisu Marker, na jehož webu byl text publikován.
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
