Severokorejské zastaralé dvouplošníky An-2 by pravděpodobně mohly hrát v konfliktu na Korejském poloostrově, do kterého by se zapojily síly Severu, Jihu i Spojených států, svou roli. Mezi chátrajícími leteckými silami Kim Čong-una se letounu An-2 dostalo přiměřené pozornosti, kterou nepochybně podpořil jeho vzhled. Sledovat neohrožené výsadkáře, jak v dnešní době nastupují do takového letounu a jejich velení od nich očekává efektivní operaci, je pozoruhodné. Na druhé straně demilitarizované zóny však existují mnohem utajenější vojenské jednotky, které využívají stejný stroj, tedy An-2 – provozuje je totiž letectvo Korejské republiky (ROKAF), i letectvo americké (USAF). Cílem není nic jiného než se naučit proti severokorejským dvouplošníkům bojovat. Podceňovat protivníka, i když vypadá legračně, se totiž nemusí vyplatit.
Nejprve však něco k letounu An-2, u nás populárně nazývaného Andula. Stojí za to připomenout, že když se tento robustní užitkový letoun v roce 1947 poprvé objevil, byl již považován za anachronismus, a to díky svému dvouplošnému uspořádání, křídlům a ocasní části potažené látkou. Tuto konfiguraci tehdy zvolil konstruktér Oleg Antonov, protože nabízela nejlepší kombinaci nízké hmotnosti a výkonů při nízkých rychlostech; v příručce letounu prý ani není uvedena pádová rychlost . S nadsázkou lze říci, že by letoun snad zvládl i couvat.
Foto: Severkorejští výsadkáři vysazovaní z An-2 | státní televize KLDR / Public domain
Díky schopnosti velmi pomalého letu byl An-2 ideální pro aplikaci chemických látek nad rozsáhlými lány obhospodařovanými v SSSR kolchozy. Ale hodí se také pro nízké a pomalé lety – například přes demilitarizovanou zónu. Koneckonců, pokud by na Korejském poloostrově vypukl konflikt, všeobecně se očekává, že by se obrovské množství severokorejských An-2 nahrnulo do jihokorejského vzdušného prostoru a dopravilo jednotky speciálních sil ke klíčovým cílům. Kromě dopravy úderných jednotek mohou být letouny An-2 vyzbrojeny pumami a raketami a lze očekávat, že budou podnikat noční útočné lety, jaké trápily síly USA a OSN již během korejské války. Tedy před 70 lety.
Jižní Korea, která si je této potenciální pomalé hrozby dobře vědoma, rovněž vybudovala flotilu letounů An-2, které jsou používány jako agresoři, tj. k nácviku, jak se co nejlépe proti těmto záludným prostředkům bránit. Zejména pro stíhače ROKAF není odhalení a sestřelení An-2, který se drží při zemi, nikterak snadné, takže pravidelně trénovat letecké střelecké dovednosti proti těmto pomalým cílům má smysl. Totéž platí pro pozemní protivzdušnou obranu, zejména pro systémy protivzdušné obrany krátkého dosahu (SHORAD) a asi i pro námořní protiletadlové systémy.
Jihokorejské letouny An-2 jsou umístěny v Seongmu, jen několik minut letu od Cheongju, kde sídlí taktický mozkový trust stíhacích letounů ROKAF a jejich agresorská jednotka F-16. Pro větší realističnost mohou letouny An-2 ROKAF během cvičení proti infiltraci také dopravovat vojáky představující „červené síly“, a vysazovat je buď na krátkých úsecích polí či dálnic, nebo na padácích. An-2 je ideální výsadkovou platformou a je stále používán pro výcvik seskoků, a to i některými leteckými silami NATO, a samozřejmě i civilními provozovateli.
Foto: Antonov An-2 | Wikimedia Commons / Public domain
Určité množství An-2 využívá také americké letectvo. A sice 6. peruť speciálních operací, která nasazuje tento typ jako součást různorodé flotily pro své mise v oblasti leteckého bojového poradenství a pomáhá vyučovat instruktory, kteří následně poskytují výcvik zahraničním vzdušným silám. Další letouny An-2 provozuje americká armáda na základně White Sands Missile Range, a pronajaté exempláře využívá k výcviku i námořní pěchota.
Aby byly letouny An-2 ROKAF v roli „červeného letectva“ realističtější, jsou natřeny tak, aby kopírovaly své severokorejské protějšky, a to zeleným a hnědým kamuflážním vzorem na horních plochách a bleděmodrým spodkem.
Lze předpokládat, že ROKAF trénuje i využití An-2 právě stejným způsobem jako její protivník na severu. Jihokorejské speciální síly by tedy mohly obrátit jeho vlastní zbraň proti nepříteli a přijmout podobnou taktiku pronikání do nepřátelského vzdušného prostoru. Ačkoli se zdá, že tento druh taktiky připomíná spíše mise speciálních sil z druhé světové války, není vyloučeno, že by mohl být v určitých scénářích použit. V nejhorším případě si tedy lze představit dvouplošníky s hvězdicovými motory, které by překračovaly hranice v obou směrech a přepravovaly speciální síly hluboko za nepřátelské linie na jih, ale i na sever.
Kolik letounů An-2 ve flotile ROKAF je, je těžké přesně určit. Je zřejmé, že jejich přítomnost je utajovaná, což je umocněno používáním civilních registrací těchto strojů. Čísla se pohybují od HL-1082 do HL-1091, což naznačuje, že by jich mohlo být v provozu nejméně devět. Je známo, že dva exempláře byly ztraceny při nehodách, a to po poruchách motorů v květnu 2009 a červnu 2015. Další letoun nouzově přistál v řece v únoru 2016.
I když letouny An-2 ROKAF nepocházejí z ruských zásob, je třeba poznamenat, že vybavení sovětské nebo ruské konstrukce není v jihokorejských ozbrojených silách zcela neobvyklé, a to navzdory trvalým vojenským vztahům země se Spojenými státy.
Vzhledem ke značným dluhům, které Moskva vůči Soulu má, převedlo Rusko počátkem roku 2000 do stavu ROKAF vrtulníky Kamov Ka-32 a cvičné letouny Iljušin Il-103. Sedm Ka-32, které jsou Jihokorejci označovány jako HH-32A, se používá k pátracím a záchranným akcím, jsou vybaveny zařízením pro noční létání a mají také sekundární úlohu při hašení požárů. Celkem 23 letounů Il-103, známých jako T-103, bylo pořízeno pro Leteckou akademii, která s An-2 sdílí základnu Seongmu, ale od té doby byly nahrazeny domácími letouny KT-100 společnosti Korea Aerospace Industries. Ani jeden z těchto ruských typů Severní Korea neprovozuje.
Díky své legendární odolnosti a spolehlivosti není důvod, aby veterán An-2 v dohledné době služby ROKAF opustil. A dokud bude Severní Korea tyto hadrové dvouplošníky provozovat, můžeme očekávat, že letectvo jejího jižního souseda bude dělat totéž.
Zdroj: thedrive.com
