Omluvte prosím tento latinský neologismus, ale pokud se termín „patricida“ používá pro vraždu otce a „genocida“ pro vyhlazení celého národa, proč by se pojem „ecclesiacida“ nemohl použít pro pokus o zničení celé církve?
Právě k tomu totiž, k pokusu o likvidaci celé jedné církve, došlo před zhruba osmdesáti lety na Ukrajině, ve dnech 8.–10. března 1946, v katedrále sv. Jiří ve Lvově. Tam tenkrát údajný církevní koncil (neboli sobor) odhlasoval zrušení Brestské unie z roku 1596 – a tím rozhodl o opětovném sjednocení Ukrajinské řeckokatolické církve (UŘKC) s Ruskou pravoslavnou církví (RPC).
Řecko-katolická církev (někdy se nazývá „Uniatská“), která na základě Brestské unie vznikla, uznává primát římského papeže a přijímá římskokatolická dogmata, avšak ponechává si tradiční (pravoslavný) ritus, liturgickou řeč a také dobrovolnost celibátu pro nižší duchovenstvo. Zjednodušeně řečeno: vypadá jako pravoslavná, věří jako katolická církev.
Lvovský sobor z roku 1946 měl navrátit řeckokatolíky zpět do lůna ruské pravoslavné církve – což je čin, o kterém mi kdysi jeden vysoce postavený představitel ruského pravoslaví řekl, že takový krok, ať proběhne jakkoliv, „je vždycky legitimní.“
Nyní však z primárních zdrojů v ukrajinských státních archivech s jistotou víme, že takzvaný „Lvovský sobor“ z roku 1946 byl zinscenován sovětskými bezpečnostními službami a neměl o nic větší morální, duchovní ani právní legitimitu, než jakýkoli jiný čin vynucený pod hrozbou zbraní.
Tento „pseudo-sobor“ byl bezpochyby strategickým neúspěchem, jak krátce poté přiznalo sovětské ministerstvo státní bezpečnosti v pokynu svým agentům na území dnešní západní Ukrajiny:
Formální likvidace řeckokatolické uniatské církve, vyplývající z usnesení soboru z 8.–10. března, a formální sjednocení s RPC nepředstavují dokončení skutečné likvidace nepřátelských aspirací, jejichž nositeli bylo řeckokatolické uniatské duchovenstvo.
Následovaly masivní a často smrtící represe. Celkovým výsledkem tohoto pokusu o „eklesiocidu“ však bylo vytvoření největšího podzemního náboženského společenství na světě. UŘKC totiž přežila čtyřicet pět let díky tajným bohoslužbám, tajné náboženské výchově, tajné kněžské formaci a tajným biskupským svěcením, než se církev v roce 1991 vynořila z trosek rozpadlého sovětského impéria.
Dnes prosperující UŘKC roste co do počtu členů i vlivu. Její bezprostřední postsovětský vůdce, kardinál Liubomyr Huzar (1933-2017), byl nejrespektovanější morální autoritou na Ukrajině. Jeho důstojný nástupce, arcibiskup Sviatoslav Ševčuk, je od ruské invaze v únoru 2022 národní inspirací a zároveň se stal významnou globální osobností jako vzor biskupa 21. století.
UŘKC provozuje nejlépe hodnocenou vysokou školu na Ukrajině, Ukrajinskou katolickou univerzitu ve Lvově, která je první katolickou univerzitou na území bývalého Sovětského svazu. Rozsáhlé charitativní, vzdělávací, sociální a kulturní iniciativy řecko-katolické církve pomohly vybudovat ukrajinskou občanskou společnost, která nyní podporuje politický, vojenský a diplomatický boj národa proti barbarství cara Putina.
Skutečnost, že arcibiskup Ševčuk figuroval vysoko na seznamu ukrajinských vůdců určených k likvidaci, pokud by Putinovy hordy dosáhly svého cíle dobýt Kyjev za tři či čtyři dny, nám říká, že „eklesiocida“ UŘKC je stále ruským cílem; totéž dokazuje i ruské obsazení řeckokatolického kostela svatých apoštolů Petra a Pavla v Záporoží na Velikonoční neděli tohoto roku.
V roce 1946 se hierarchie Ruské pravoslavné církve, kterou Stalin v roce 1943 obnovil, aby získal podporu lidu pro Velkou vlasteneckou válku proti Německu, spolčila se sovětskými bezpečnostními službami na lvovském pseudosoboru. O osmdesát let později se moskevský patriarcha Kirill pokusil Putinovu agresi obalit náboženským leskem, přičemž hereticky prohlásil, že každému ruskému vojákovi zabitému ve válce jsou automaticky odpuštěny všechny hříchy. Není pochyb o tom, že Kirill, který jako mladý kněz měl přinejmenším vazby na KGB, by uvítal likvidaci UŘKC; proč by jinak žehnal válce, v níž byli duchovní UŘKC zabíjeni, unášeni a mučeni, když je zajaly ruské síly? Přesto uprostřed toho všeho biskupové, kněží a jáhni UŘKC stáli a stojí po boku svého lidu a každý den riskují své životy.
Konference, která se konala 27. a 28. března na Katolické univerzitě v Americe ve Washingtonu, se zabývala jak historií ruského pokusu o ukrajinský „ecclesiacide“ v polovině dvacátého století —který ve skutečnosti začal v září 1939, když Sovětský svaz obsadil území dnešní západní Ukrajiny díky nechvalně známému Molotov-Ribbentropovu paktu—i dnešní ruskou protiukrajinskou kampaní, vedenou pod záštitou obnovy „ruského světa“.
Konference se nesla na vysoké akademické úrovni; jeden z nejzajímavějších příspěvků přednesl Dr. Sergej Čapnin, bývalý úředník Moskevského patriarchátu RPC, který vysvětlil, jak byla idea Russkij Mir zneužita k tomu, čím je dnes: teopolitickou ideologií, jejíž jedním z cílů zůstává likvidace UŘKC (a ve skutečnosti likvidace samostatného ukrajinského národa). Arcibiskup Sviatoslav Ševčuk ve svém poselství zdůraznil, že „kdykoli Rusko okupuje část území Ukrajiny, naše církev je zakázána a zničena“.
To znamená, že pokud jde o Rusko a Ukrajinu, je to po osmdesáti letech stále totéž. Politici a diplomaté, kteří si myslí, že náboženské přesvědčení, ať už upřímné nebo zvrácené, nehraje v mezinárodních vztazích žádnou roli, by se nad tím měli zamyslet.
Publikováno v časopisu First Things
Poznámka redakce: Osud řeckokatolické církve v Československu se odvíjel podle sovětského vzoru. Po inscenovaném „slučovacím“ soboru v Prešově 28. dubna 1950 komunistický režim řeckokatolickou církev zakázal a postavil mimo zákon; její věřící (i její majetek) byli prohlášeni za součást pravoslavné církve, která v té době podléhala Ruské pravoslavné církvi. Mnoho řeckokatolických kněží bylo uvězněno, mezi nimi i biskup Gojdič a český kněz Matoděj Dominik Trčka, kteří byli odsouzeni na doživotí a ve vězení v Leopoldově zemřeli. Činnost řeckokatolické církve byla obnovena v roce 1968, avšak v plné šíři se rozvinula až po pádu komunismu v roce 1989.
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
