Desatero myšlenek z díla Adama Smithe, Friedricha Hayeka, Thomase Sowella a dalších.
(1) Zisk je daň placená společností
Zisk jednotlivce je obrácená daň. Klasickou daň platí jednotlivec společnosti. Obrácenou daň platí společnost jednotlivci, tedy v přeneseném významu tím, že respektuje a chrání zisk vytvořený tvrdou prací a inovacemi.
Vidina zisku je to, co dává lidem motivaci vzdát se drogy pravidelného příjmu, vybrat rodinnou kasu a zkusit nabídnou lidem něco nového. Pokud se jim to nebude líbit, žádný zisk jednotlivce nevznikne a společnost žádnou obrácenou daň neplatí.
Marxisté říkají, že bez zisku by bylo vše levnější. Teoreticky ano, ale historické experimenty, v nichž zahynuly desítky milionů lidí, přesvědčivě dokazují, že v praxi to bohužel neplatí. Zvýšení produktivity ve svobodné společnosti je násobně vyšší než zisk pro jednotlivce.
Osobní zisk je daň, která společnost platí jedinci za zvýšení produktivity výroby pro všechny.
(2) Madam Ztráta
Ztráta je možná ještě důležitější než zisk. Jedině ztráta donutí zbytnělé ego manažera přiznat chybu a začít to dělat jinak. Jedině ztráta donutí firmu, aby šetřila náklady nebo přestala vyrábět to, co lidé nechtějí.
Mravenci se dokáží obětovat pro mraveniště. Lidé to bez institutu ztráty nedokáží. Zisk je cukr, ztráta je bič. Až budou lidé dokonalí, nebude třeba ani cukru, ani biče. To je základní předpoklad všech rovnostářských teorií. Na rozdíl od jiných teorií má každý člověk možnost posoudit kvalitu předpokladů, na nichž jsou postaveny. Nemusí nic studovat, stačí se zamyslet sám nad sebou.
(3) Důležitá je suma znalostí, ne průměrná znalost
Deset nadprůměrně chytrých lidí ví v součtu výrazně méně než tisíc průměrně chytrých občanů. Proto byrokratické systémy selhávají, a svobodná společnost ne. Když deset chytrých lidí říká tisícům průměrných občanů, co mají dělat, jsou veškeré jejich znalosti ignorovány. Nerozhodují se sami za sebe, přestože jedině oni mají informace, co chtějí a co jsou ochotni pro to udělat.
Aneb i hlupák si umí obléci kabát lépe, než kdyby ho do něj oblékal moudrý muž. To si sociální inženýr nikdy neuvědomí, protože nechce. Jeho baví opojná moc organizovat druhé a zdůvodňovat to svým nadprůměrným vzděláním.
Součet, ne průměr!
(4) Bohatství, které nevznikne, nelze přerozdělit
Jediná věc, kterou lze přerozdělit, je již vytvořené bohatství. Nikdo ale nespočítá, jak velké bohatství nevznikne, když stát nevytváří podmínky pro jeho vznik a trestá lidi, kteří ho vytvoří.
Svrab komunistických rájů je důkazem, že objem bohatství, které nevznikne, je výrazně větší než to, co lidem v boji proti chudobě seberou a přerozdělí.
Nechtějí započítat bohatství, co nevznikne!
(5) Chudoba nevzniká
Chudoba je výchozí a rovnovážný stav společnosti. Chudoba nepotřebuje příčiny, bohatství ano. Bohatství vzniká, pokud mají lidé možnost svobodně využívat svoje schopnosti a motivaci je v potu tváře uplatňovat. Potřebují vidinu cukru.
Samotný bič nestačí. Důkazem je Sovětský svaz a Čína. Bolševici měli absolutní moc nad vším, všemi lidmi a zdroji. Přesto nebyli schopni zabránit hladomoru.
Bič bez cukru je k ničemu.
(6) Nerovnost je daň za blahobyt
Životní úroveň moderní společnosti je závislá na průmyslové výrobě. Ta se neobejde bez strojů, tedy kapitálu. Bez něj by většina lidí okopávala motyčkou pole nebo ručně hnětla těsto na chleba.
Ty stroje buď vlastní všichni, to je socialismus, nebo jenom někdo, to je svobodná společnost. Když je vlastní všichni, teoreticky by to mohlo fungovat, ale prakticky je to průšvih, jak prokázala opakovaně historie.
Ve svobodné společnosti vlastní stroje ten, kdo má odvahu, motivaci a schopnost je efektivně využívat. Bez schopností nejsou k ničemu. Efektivita využití se měří tím, že si lidé dobrovolně kupují vyrobené věci, protože zvyšují jejich materiální blahobyt.
Majitel strojů, který je schopen je efektivně využít, vytvoří zisk. Ale jen tehdy, když zvýší materiální blahobyt svých spoluobčanů.
Majetková nerovnost je daň za blahobyt pro všechny.
(7) Trh je nespravedlivý, ale nakonec nejmorálnější
Bohatství není ve společnosti rozděleno spravedlivě. Mnohdy neodpovídá úsilí a často závisí na štěstí. Přesto je svobodná společnost nejmorálnější.
Existuje několik způsobů, jak rozdělovat bohatsví. Všichni musí mít stejně, to je komunismus, o bohatství rozhoduje původ, to je feudalismus, nebo byrokraté určují, kdo dostane jaké dotace, to je současná Evropa. Poslední možností je svobodná společnost. Lidé chodí k „volbám” každý den a svými penězi rozhodují, koho učiní bohatým.
Každodenní hlasování občanů je nejmorálnější způsob rozdělování bohatství.
(8) Svoboda je neslučitelná s rovností
Lidé mají stejná práva, ale ne na stejné věci. Každý je jiný a jak svých schopností využije, je jen na něm. Dejte lidem svobodu a někdo bude dřít, zatímco druhý se bude válet na pláži. Když chce společnost rovnost, musí sebrat něco dříči a dát to povaleči. K tomu musí vytvořit rozsáhlý státní aparát vybavený velkou mocí rozhodovat, komu co sebrat a komu co dát.
Rovnost je konec svobody!
(9) Kapitalismus je nejlepší zbraň proti nerovnosti
Kapitalismus opticky zvyšuje nerovnost, ale reálně ji snižuje. To, co lidem sociální inženýři zatajují, je zákon klesajícího marginálního užitku. Ten říká, že výhra jednoho milionu v loterii učiní šťastnějším chudého člověka než stamilionáře. Jaká je opomíjená interpretace zákona?
Levné auto stojí polovinu toho co drahé auto. Obě však mají schopnost přepravit člověka z místa na místo. Marginální užitek serepetiček v luxusním voze je klesající. Člověk s drahým autem nemá „dvakrát” více než člověk s levným autem. Oba mohou dojet tam, kam chtějí.
Tento princip platí obecně. „Chudý člověk” poletí k moři irským „letadlobusem”, bohatší občan v byznys třídě. Ale oba poletí letadlem k moři.
Kapitalismus dává širokým masám přístup k produktům a službám, které mohly dříve užívat pouze privilegované vrstvy.
(10) Trh nevyřeší vše
Největší obhájci svobodného trhu nikdy netvrdili, že trh vyřeší všechno. Argumentovali, že všude, kde je konkurenční prostředí nejlepším způsobem, jak koordinovat ekonomické aktivity občanů, by měl převážit svobodný trh.
Proto by se jakákoli státní intervence měla řídit heslem stokrát měř a pak to přeměř ještě jednou. A když se to nepovede, regulaci zruš.
Post scriptum
Momentálně se sociální inženýři řídí heslem:
Mám kvazititul, a proto budu lidem říkat, co mají dělat. Nic měřit nebudu, protože tomu rozumím nejlépe. Podporu si zajistím krádeží a následným rozdělováním kořisti, což nazvu vznešeně dotacemi a sociální spravedlností. Když se to nepovede, nejde to zrušit, protože evropské regulace jsou na věčné časy.
