Ve druhém díle naší minisérie Elitní jednotky světa se podíváme na speciální síly Severní Koreje. V rámci této minisérie se budeme seznamovat s více či méně známými útvary světových speciálních sil. Znáte třeba izraelskou brigádu Golani, Severokorejské speciální síly, Létající Tigry z Hong Kongu, tálibánskou speciální jednotku GCPSU, nebo elitní ruskou jednotku Zaslon či somálskou brigádu Danab? Pokud ne, naše minisérie vám nejen tyto jednotky blíže představí.
Foto: Příslušníci speciálních sil na přehlídce v Pchjongjangu | KCNA
Speciální síly obecně se již řadu let těší veřejnému zájmu. Můžeme o nich vidět spoustu filmů, objevují se v různých videohrách i stovkách knížek. Často se však jedná o západní speciální jednotky, tedy evropské či americké (např. SEALs, SAS, Delta Force), nebo ruské (Specnaz), avšak speciálními silami disponují téměř všechny státy, jako např. Severní Korea na kterou se nyní blíže podíváme.
Díky silnému izolacionismu je velmi těžké odhadnout, kdy přesně vznikly speciální síly Severní Koreje. Jejich první zaznamenané nasazení je ovšem zdokumentováno v roce 1966. V letech 1966–1969 probíhala na Korejském poloostrově tzv. Tichá válka (Quiet War), kdy Severokorejské síly podnikaly tajné nájezdy na jihokorejské a americké posádky v okolí Demilitarizované zóny. Severní Korea se snažila na jih proniknout se svými specialisty na vedení partyzánského boje vycvičené v Sovětském svazu a podnítit v Jižní Koreji komunistické povstání.
V průběhu roku 1966 Severokorejci útočili převážně na jihokorejské pozice, přičemž jen v říjnu zabili 28 jihokorejských vojáků. 2. listopadu 1966 přepadla přepadová skupina Severní Koreje americké stanoviště s osmi vojáky, útok byl proveden bezchybně a Severokorejci nechali na živu jednoho amerického vojáka. Následovalo dalších 42 útoků na jihokorejské a americké síly, než Američané posílili svá stanoviště. Byly zavedeny přesunuté hlídky a zesílila se fyzická obrana stanovišť. Byla vztyčena i dlouhá fyzická bariéra. Ta se skládala z několika částí, první byl tři metry vysoký plot z vinutého ostnatého drátu tzv. Concertina Wall, za ním byla vytvořena uhlazená písečná část, která spolehlivě odhalila, pokud po ní někdo přešel. Následovalo 100 metrů široké prostranství plné protipěchotních min a tzv. Tanglefoot Wire Obstacles – jedná se o nízko položenou překážku z ostnatého drátu, ve které se mají protivníkovi zamotat nohy a ztížit mu další postup. Byly také vytvořeny nová hlídková stanoviště s pátracími světlomety.
Foto: V prostoru DMZ se stále využívá také fyzická bariéra postavená v 60. letech proti severokorejským specialistům. Povšimněte si písečně cesty, která odhalí, pokud přes ni někdo šel. | Wikimedia Commons / Public domain
Navzdory zesílení obranných pozic severokorejské síly dále podnikaly úspěšné útoky. V roce 1967 přišlo o život 15 Amerických vojáků a 65 jich bylo zraněno. Ve stejném roce ovšem bylo zabito více než 100 jihokorejských vojáků a přes 200 jich bylo zraněných.
Rok 1968 byl nejnásilnějším rokem Tiché války, kdy Severokorejci provedli přes 700 akcí. Mezi nejvýznamnější patří přepadení Modrého domu, obsazení USS Pueblo a vylodění u Ulčin-Samčchok.
.jpg)
Foto: USS Pueblo je stále k viděni v Pchjongjangu | Wikimedia Commons / Public domain
Modrý dům je prezidentská rezidence v Soulu a v roce 1968 podnikla speciální severokorejská jednotka 124 útok na rezidenci s cílem zavraždit jihokorejského prezidenta Pak Čong-Hui. 17. ledna 1968 ve 23 hodin proniklo 31členné komando překážkami Demilitarizované zóny v prostoru americké 2. pěší divize. 19. ledna komando překročilo řeku Imjin kde narazili na dva dřevorubce. Pokusili se je indoktrinovat o výhodách komunismu a dřevorubce propustili, ti ovšem utekli o jednotce informovat místní úřady. Po jednotce vyrazily pátrat tři prapory jihokorejské 25. pěší divize, ovšem neúspěšně. V Soulu byla zvýšena bezpečnost, což severokorejský původní plán zkomplikovalo, Severokorejci tedy museli improvizovat. 21. ledna v tichosti přepadli stanoviště vojáků jihokorejské 26. pěší divize a v tichosti je zabili. Oblékli se do jejich uniforem a vydávali se za jihokorejské vojáky pátrající po severokorejských diverzantech. Komando se dostalo až 100 metrů od Modrého domu, kde je ovšem zastavil policejní náčelník Čoj-Gjušin a jeho pobočník Jong-su. Po sérii otázek začal být policejní náčelník podezřívavý a sáhl po pistoli, přičemž byl Severokorejci na místě zastřelen, stejně jako jeho pobočník. Střelba zalarmovala jednotky v okolí a začal hon. Za pomocí střelby a granátů vyvstal krátký boj, kdy bylo několik severokorejských diverzantů zajato, ovšem podařilo se jim spáchat sebevraždu. Zbytek jednotky se rozptýlil a pokusil se uprchnout. Do 23. ledna byla většina příslušníků jednotky zabita, podařilo se přežít pouze dvěma vojákům. Jedním z nich je Kim Šin-Jo, který byl zadržen nedaleko hory Inwang v centru Soulu, druhému záškodníkovi, Pak Jae-Gyongovi se podařilo uniknout. Severokorejské ztráty činili 29 mrtvých a 1 zajatý, Jihokorejské ztráty byly větší, 26 zabitých a 66 zraněných včetně 24 civilistů + čtyři mrtví Američtí vojáci.
Hned následujícího dne po útoku na Modrý dům, 22. ledna byla severokorejskými speciálními silami zajata americká špionážní loď USS Pueblo, která se ovšem pohybovala v mezinárodních vodách. Severokorejci loď obsadili a posádku zajali a dodnes je k vidění v Pchjongjangu jako muzeum.
Další významná činnost severokorejských speciálních sil se udála 30. října 1968, kdy se 120členné komando vylodilo u vesnice Ulčin-Samčchok s cílem se infiltrovat a vyvolat ozbrojené komunistické povstání. Severokorejský útok ovšem skončil fatálním neúspěchem, kdy se během dvou týdnů podařilo Jihokorejcům a Američanům komando rozprášit. 110 diverzantů bylo zabitých, 7 zajatých a tři přeběhli k Jihokorejcům. Jihokorejci utrpěli ztráty v podobě 63 mrtvých včetně 23 civilistů, Američané ztratili 3 mrtvé a 3 zraněné. Jednalo se o poslední účast severokorejských speciálních sil během Tiché války.
Tichá válka neoficiálně skončila v roce 1969, kdy Severní Korea zastavila ofenzivní činnost. Tichá válka ovšem měla poměrně četné oběti. Američané za tři roky přišli o 70 vojáků a 111 bylo zraněno. Jihokorejské ztráty byly výrazně vyšší, 299 mrtvých a 550 zraněných. Severokorejské ztráty čítají 397 mrtvých, 12 zajatých a 33 přeběhlíků.
Pojďme se podívat ale na moderní Severokorejské speciální síly. Zpráva amerického ministerstva obrany z května 2013 uvádí, že severokorejské speciální síly patří mezi nejlépe vycvičené, dobře vybavené, nejlépe živené a vysoce motivované síly severokorejské armády, což je silný kontrast s regulérní armádou, kdy řadoví severokorejští vojáci jsou jsou naopak podvyživení, špatně vybavení a mají nízkou bojovou hodnotu. Je tedy jisté, že v případě otevřeného konfliktu se ofenzivních operací budou účastnit převážně příslušníci speciálních sil. Což se ale ukazuje jako velice špatná taktika, která z krátkodobého hlediska může přinést úspěchy, ovšem z dlouhodobého hlediska se jedná o velice špatnou taktiku. To jsme mohli vidět například v Afghánistánu, kdy afghánská armáda využívala pro boj s Talibanem výhradně jednotky speciálních sil, nebo nedávno během ruské invaze na Ukrajinu, kdy Ruská armáda využívala k útokům svých elitních výsadkářů, kteří sice dosáhli lokálních úspěchů, ovšem za cenu obrovských ztrát a Ruská armáda prakticky na několik měsíců přišla o celé své výsadkové vojsko. Speciální síly jsou dobře vycvičené, takže mají větší šanci uspět tam, kde jednotky regulérní armády neuspějí, ovšem ztráta operativců je velice bolestivá, výcvik nového operativce je totiž časově a finančně velice náročný.
Zajímavé také je, že Severní Korea o svých speciálních silách příliš neinformuje, ale mají několik propagandistických pojmenování. Severokorejské speciální síly se tamními médii označují jako „Lidská torpéda“, „Neporazitelní“, nebo „Lidské bomby chránící srdce revoluce“.
V současné době se nebude nejspíše jednat o speciální síly, jaké známe my. U nás se jedná o malé týmy určené k provádění speciálních operací za nepřátelskými liniemi. Severokorejské speciální síly jsou ovšem obrovské, jejich počet se podle jihokorejských a amerických odhadů pohybuje okolo 200 000 mužů! Ti se sdružují ve speciálních brigádách o 3000–5000 vojácích. V roce 2016 západní zpravodajské služby rozpoznaly 25 brigád organizovaných do 11. útočného sboru. Některé prapory speciálních sil jsou ovšem nezávisle přiřazeny k ostatním brigádám regulérní severokorejské armády.
Pojďme se nyní podívat na rozdělení speciálních sil. Nejpočetnější jednotkou je 12 brigád lehké pěchoty. Ty jsou přiřazeny ke standardním jednotkám severokorejské armády. S největší pravděpodobností se bude jednat o jednotky, které budou vést útoky a inspirovat tak regulérní severokorejské vojáky. To ukazuje na nízkou bojeschopnost regulérní severokorejské armády, kdy si velitelé jsou vědomi nízké bojeschopnosti a morálky.
Následují tři průzkumné brigády. Ty mají působit za nepřátelskými liniemi a provádět zde informační činnost, sabotáže, útoky na velitelství, obsazení velitelství a utvoření předmostí pro jednotky, které prorazí linii.
Speciální síly mají i tři výsadkové brigády. Ty ovšem fungují na stejném principu, jako za druhé světové války, tedy masivní výsadek za nepřátelskými liniemi, kde mají zastavit nepřátelské posily, obsadit a případně zničit logistické uzly a důležité přístupové cesty.
Zajímavostí jsou i tři brigády záškodníků. Záškodníci se mají infiltrovat mezi jihokorejské vojáky pomocí jihokorejských uniforem a útočit na velitelská stanoviště případě organizovat partyzány.
Stejným způsobem fungují i dvě brigády námořních a leteckých záškodníků, přičemž námořní záškodníci disponují rychlými čluny a mají provádět vyloďovací úkoly, letečtí záškodníci mají za úkol obsazení nepřátelských letišť.
Jelikož se Severní Korea silně izoluje, ani vybavení speciálních sil neodpovídá soudobému trendu. Například noční vidění bylo u severokorejských speciálních sil zpozorováno až v roce 2017, přičemž u nás se jednalo už o základní výbavu řadových vojáků. Ikonickým prvkem je pro severokorejské vojáky specifický šroubový zásobník pro útočné pušky, podobné válcovému zásobníku ruskému samopalu PP-19 Bizon s kapacitou 100–150 nábojů.
Na druhou stranu jsou specialisté cvičeni k využívání bojových plynů, které jsou mezinárodně zakázány. Prokazatelně víme, že pro vojenské účely Severní Korea produkuje Sarin, Yperit, Tabun, Fosgen, ale i biologické zbraně, jako Antrax, Cholera, ale dokonce i mor.
Severní Korea hostí obrovské speciální síly, je ovšem otázkou, na kolik se jedná skutečně o speciální síly, a ne pouze o lépe živenou a vybavenou armádu. Rozdíl mezi nimi by se dal přirovnat například jako rozdíl mezi branci a profesionálními vojáky.
Zdroj: Grey Dynamics, Odtajněné dokumenty Defence Inteligence Agency, International Crisis Group, Defense Technical Information Center
