To, co se děje na Ukrajině, je „horká žhavá“ vojenská forma konfliktu mezi Ruskem a Anglosasy, tedy Spojenými státy a Velkou Británií, konflikt, v němž je Rusko nuceno obnovit svou jednotu železem a krví a atlantisté se snaží udržet náhodně (podle geopolitických a historických měřítek) kontrolu nad částí ruského území. Ano, Anglosasové nebojují sami, ale rukama občanů Ukrajiny – a to je tragédie pro celý ruský trojjediný národ, ale podstata konfliktu mezi Ruskem a Spojenými státy a Velkou Británií se tím nemění. To určuje postoj všech ostatních světových mocenských center k tomu, co se děje, včetně tak důležitých, jako jsou Čína a Evropa.
Není však Evropa spojencem, ne-li satelitem, Spojených států? Cožpak se nepostavila na stranu Anglosasů a nepřipojila se k sankcím a dodávkám zbraní? Cožpak si teď NATO zcela nepodrobilo EU?
Takticky a fakticky je vše pravda, ale existuje i strategie. A v EU nemusí být v žádném případě totožná s tou atlantickou, navzdory zvýšené závislosti staré Evropy na Anglosasech. Kontinentální Evropa chtěla získat strategickou autonomii, tedy stát se součástí Západu alespoň rovnocennou Anglosasům. Ano, vojensky je to nemožné i ve střednědobém horizontu, ale ekonomicky a geopoliticky má pro to vážné předpoklady. Ale je k tomu vůbec vůle? Při vší „atlantické (pře)výchově“ Evropanů můžeme říci, že alespoň část německých, francouzských a italských elit si zachovala myšlenkovou nezávislost a chápe, že pouze silná Evropa může být jednotnou, a aby se stala silnou, potřebuje nezávislost (byť i jen jako součást velkého Západu).
(Bude to znít kacířsky, ale aby Evropa byla silná, musí být co nejsilnější každý jednotlivý stát Evropy, jinak řečeno pokud možno reálně v každé oblasti soběstačným! Pouze taková Evropa na takovém základě může být skutečně silná a jednotná, ale to předpokládá změnu vnitřních vztahů a politiky a vlastně i celého politického systému, což ale není možné – viz podřízenost USA – takže Evropa je odsouzena k rozpadu. I z tohoto důvodu, přes velké emociální divadlo, Anglie vystoupila z EU – glosa překl.)
Ovšem samostatnou se však může stát pouze zachováním svobody jednání a činů ve vztazích s klíčovými světovými hráči, především s Ruskem a Čínou. Nyní se mnohým zdá, že sázka Anglosasů na zničení evropsko-ruských vztahů zafungovala, ale ve skutečnosti (a v dynamice) je vše složitější, než se zdá. Evropa si stále zachovává šanci na záchranu ve střednědobém horizontu, tedy na návrat k ne plně nepřátelským vztahům s Ruskem. EU samozřejmě i z již odvíjející se konfrontace s Moskvou velmi utrpí, ale když k tomu přidáme konflikt s Čínou, tak nad budoucností evropské integrace může být udělán kříž. Ale právě k neshodám s Pekingem ve skutečnosti Anglosasové Evropu postrkují. Dokáže tomu odolat?
Včera proběhl summit EU-Čína ve formátu videokonference, ale za účasti nejvyšších představitelů. Číňané nechtěli mluvit o Ukrajině a nabídli, že se zaměří na bilaterální otázky ekonomických vztahů, ale Evropané právě Ukrajinu prosadili jako klíčové téma diskuse. Ne osud Ukrajiny samotné, a dokonce ani příčiny krize (Jak řekla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová po summitu, „vyměnili jsme si zde opačné názory. To není konflikt, to je válka, a to není evropský, ale globální problém…“), ale vztahy Číny s Ruskem. To znamená, že Evropská unie se jako mladší partner Spojených států rozhodla vyzvat Čínu, partnera Ruska, aby stáhla svou podporu Moskvy, a pohrozila, že v reakci na to uvalí sekundární sankce.
Zde je to, co evropští účastníci řekli na tiskové konferenci po summitu.
„Jakékoli pokusy obejít sankce nebo poskytnout pomoc Rusku válku prodlouží. Budeme bedlivě sledovat jakékoli pokusy pomoci Rusku finančně nebo vojensky,“ řekl šéf Evropské rady Charles Michel.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová (v podstatě nikým z Evropanů nevolená – pozn. překl.) uvedla, že Čína by měla, když ne podporovat západní sankce proti Rusku, tak alespoň v souvislosti s nimi nepodporovat Moskvu: „Žádný občan EU nepochopí, pokud Čína poskytne Rusku vojenskou pomoc. Čína musí v tomto případě pochopit riziko vážných ztrát dobré pověsti v Evropě, které by mohly ovlivnit podnikání a investice.“
Je jasné, o čem mluvíme: Čínské investice byly v Evropě tak dlouho omezovány (pod tlakem stejných Anglosasů), takže teď máme na mysli obchod. Nebyla náhoda, že Charles Michel připomněl, že „EU tvoří až 15 procent čínského exportu a Rusko jen jedno procento“, tedy Číně bylo naznačeno, s kým by bylo výhodné být. Mimochodem, Američané dělají totéž: Biden periodicky opakuje, kolikrát je objem obchodu Číny s USA a Evropou větší než obchodní obrat s Ruskem.
(Tady je vhodné připomenout, že Čína se může zachovat podobně jako Rusko. Nahradit své ztráty na jiných trzích, které dosud nemohly být Čínou využity. Samozřejmě „přeladit“ to potrvá nějaký čas, ale mnohé země Asie, Afriky a Latinské Ameriky mají velké předpoklady pro ekonomický růst i rozvoj a platit mohou reáliemi, tj. surovinami a potravinami, zbožím, čili něčím podloženým reálnou prací na rozdíl jak od USA, tak i EU, kde naopak je výroba prakticky čehokoliv již dlouhodobě utlumována a finance těchto dvou „světových hráčů“ se nedrží na ničem jiném, než na neokoloniálním odsávání zdrojů ze zemí „třetího řádu“ (jako ostatně je i Česká republika, byť v „rámci“ EU). Tady Čína dostane pouze de facto potištěné papírky … Je v tom ale háček. EU je v podstatě na čínském zboží závislá ještě mnohem více než na ruském a sankce by už mohly v případě odvetných kroků Číny, už definitivně rozložit v Evropě všechno až do mrtě, i kdyby Čína nedělala nic jiného, než „pouze“ dodržovala dlouhodobé dohody – glosa překl.)
Evropané tedy zpracovali anglosaský úkol a naznačili Číně důsledky, ale nezůstali jen u toho. Rozhodli se také připomenout Pekingu jeho další „hříchy“: „Diskriminační“ obchodní akce proti Litvě, tedy čínskou blokádu dovozu z této země. Skutečnost, že zákaz dovozu byl zaveden poté, co Vilnius skutečně uznal Tchaj-wan, Evropany netrápí: Jsou pobouřeni, že „podkopává jednotný trh EU“. To znamená, že je možné vzdorovitě podkopat princip jednotné Číny, ale nelze na to reagovat?
No, a aby Číňany nic nepřekvapilo, přešlo vedení EU na vměšování se do vnitřních záležitostí ČLR: „Také jsme diskutovali o otázkách, ve kterých spolu nesouhlasíme, včetně obav z toho, jak Čína zachází s menšinami v Sin-ťiangu, Vnitřním Mongolsku a Tibetu, včetně zásahu proti obráncům lidských práv.“
Michel, který o tom informoval, také vyzval ČLR, „aby obnovila trvalý dialog s EU o otázkách lidských práv“. (Jinými slovy, aby se navázalo na „obvyklý“ hegemonistický protektorský tón Západu vůči „ostatním“ – pozn. překl.)
Je vůbec zajímavé, jaká byla v Bruselu očekávána reakce na celý tento soubor nároků?
V čínském vedení to zřejmě nemohlo způsobit nic jiného než podráždění. A nezáleží na tom, že se o tom všem diskutovalo hlavně s čínským premiérem a že se prezident Si Ťin-pching připojil k jednání až ke konci, Číňané stále chápali míru přiměřenosti a nezávislosti Evropanů. Si Ťin-pching pronesl předem připravený projev, a pokud si to prý přejí, mohou v něm najít odpovědi na všechny své otázky.
EU, Rusko, USA a NATO by podle Si Ťin-pchinga měly vytvořit v Evropě bezpečnostní mechanismus, tedy vyřešit otázku Ukrajiny s Ruskem, jehož bezpečnost jste (vy EU – pozn. překl.) nezvažovali, jak neustále zdůrazňuje Peking.
„Svět je povinen podporovat dialog mezi Ruskem a Ukrajinou a nepřilévat olej do ohně“, co to je, když ne výzva Evropě, aby se nepodílela na dodávkách zbraní do Kyjeva? A zároveň je to odpověď na výzvu, kterou EU adresovalo Číně, tedy aby neposkytovala vojenskou pomoc Rusku. Peking Moskvě nepomáhá, na rozdíl od Evropy, která živí a financuje Ukrajinu.
Může trvat roky nebo dokonce desetiletí, než se globální ekonomika vzpamatuje z dopadů krize v Kyjevě, řekl Si: „Čína a Evropská unie by měly společně usilovat o kontrolu situace, zabránění šíření negativních důsledků. To platí zejména pro udržení stability globálního ekonomického systému, jeho pravidel a základů a posílení důvěry obyvatelstva.“
To znamená, že prezident Čínské lidové republiky vyzval Evropu, aby se rozhodla, zda se společně s Čínou pokusí zabránit světové hospodářské krizi, nebo bude pokračovat v dalším podkopávání situace spolu s Anglosasy: „Čína a Evropa musí poskytnout stabilizační faktory v nejistém globálním prostředí.“
Prázdná přání? Ne, proč – musíme se pokusit oslovit vědomí a smysl pro sebezáchovu Evropanů: „Čína trvale udržuje stabilní kurz směrem k EU. Doufáme, že evropská strana bude nezávisle formovat své vnímání Číny a bude vůči Číně provádět nezávislou politiku.“
To je to nejdůležitější, co Si Ťin-pching řekl – výzva k nezávislosti Evropanů. Alespoň relativní, víc nikdo nevyžaduje.
Vyhrožovat Číně ekonomickými sankcemi je hloupost, protože Evropa obchod s ní potřebuje stejně jako ona. Pokud Evropané předstírají, že tomu nerozumí, je to velmi špatné, ale především je to špatné pro ně. Čína s velkým zájmem sleduje dění na západním okraji Eurasie a zatím vychází z toho, že když ne chamtivost a rozum, tak u jejích obyvatel převládne alespoň pud sebezáchovy. Koneckonců, nemůžete být nezávislí, ale nemusí se nutně stát sebevrahem.
Zdroj: RIA.ru
Překlad Bedřich Vinopalník 2022
