Evropské elity proměnily kdysi mocnou velmoc v terč posměchu a za její úpadek si pak samy udělují ocenění.
Řády za zásluhy, které zavedly moderní státy, mají za sebou bohatou historii. Svým pojetím i tradicí jsou samozřejmě ryze evropské. Jako dědici středověkých rytířských řádů křesťanského světa byly vytvořeny zejména v období po vlně liberalismu a Francouzské revoluci jako nová „aristokracie služby.“
Nové, liberální řády za zásluhy byly v souladu s duchem doby odděleny od náboženské nebo monarchistické loajality a měly místo toho uznávat individuální úspěchy prospěšné pro společnost – pozoruhodné činy vykonané ve jménu republiky. Napoleonova Čestná legie je snad nejznámějším z těchto sekularizovaných řádů; nicméně šikovné napodobeniny stoletých rytířských společností Ducha Svatého (Francie), Podvazkového řádu (Anglie), svatého Ondřeje (Rusko), Věže a meče (Portugalsko) nebo Zlatého rouna (Burgundsko, Rakousko a Španělsko).
Odtržené, bezvýznamné politické struktury vždy toužily po charismatu, které jim dodává performativní tradice. Nedávným příkladem toho je absurdní nový „Evropský řád za zásluhy“ Evropského parlamentu, který má být dnes slavnostně předán ve Štrasburku. Je těžké pochopit, proč by Evropská unie měla mít svůj vlastní „řád za zásluhy.“ Stejně jako u jejich středověkých předchůdců spočívá smysl těchto organizací v tom, že se jedná o bratrstva vytvořená suverénním panovníkem – nebo v republikánské éře hlavou státu. Jejich Evropská unie není ani královstvím, ani národem. Jak kdysi ve své knize Qu’est-ce qu’une Nation? trefně poznamenal velký francouzský historik Ernest Renan: „un Zollverein n’est pas une patrie“ („celní unie není vlast“).
Není žádným překvapením, že šedé a nudné byrokratické vedení Evropy touží po této roli pro sebe i pro svůj postnárodní aparát; v průběhu desetiletí to dali dostatečně najevo. Tento nový pokus však jistě vyvolá posměch a pobavení u pozorovatelů, ať už evropských, nebo jiných. Velký Karel V., který nebyl tak daleko od toho, aby se stal něčím jako císařem Evropy, měl Řád zlatého rouna. Tři hanby Evropy – von der Leyenová, Metsolová a Kallasová – se budou muset spokojit s tímto Řádem zlaté frašky.
Snad nic není tak výmluvné jako ta ubohá parta, kterou Evropský parlament vybral, aby ji „poctil“ novým řádem. Jsou to nadšení stoupenci projektu eurointegrace, včetně bývalého portugalského prezidenta a premiéra Aníbala Cavaca Silvy a lídrů ze zemí, které ani nejsou členy EU, jako je Maia Sandu z Moldavska. Je příznačné, že dva ze tří „významných členů“ tohoto „řádu“, Ukrajinec Volodymyr Zelenskyj a Němka Angela Merkelová, nesou největší odpovědnost za rychle se hroutící prosperitu, klid a postavení Evropy ve světě.
Snad žádná osobnost 20. století neublížila Evropě více než Merkelová. V desetiletích, která uplynula od jejího šíleného výroku „Wir schaffen das“, byl kontinent zpustošen bezprecedentní vlnou legálních i nelegálních přistěhovalců. Nazvat to výjimečným by bylo eufemismem. Jednalo se o bezprecedentní událost. Od té doby, co Merkelová otevřela brány Evropy masové imigraci, se mezi námi usadilo třicet až čtyřicet milionů neevropanů. Tento proces změnil kontinent demograficky i politicky. Chaos a kolektivní úzkost, které vyvolali, se ukázaly jako fatální pro samotný politický establishment, který Merkelová ztělesňuje. V tomto ohledu se bývalá německá kancléřka neukázala jako katastrofa jen pro své rodné Německo a Evropu jako celek. Byla a je selháním i pro své vlastní kolegy z establishmentu.
Merkelová však samozřejmě nepřispěla jen k demografickému úpadku země. Její rozhodnutí z roku 2011 o odklonu od jaderné energie nejenže připravilo německý průmysl o levný, udržitelný a čistý zdroj energie, ale také vytvořilo významnou strategickou zranitelnost pro její zemi i pro Evropu jako celek, čímž absurdně a zbytečně posílila vliv Ruska vůči Evropě. Ještě horší je, že její pochybné Minské dohody z roku 2015 katastrofálně selhaly v úsilí o ukončení konfliktu mezi Moskvou a Kyjevem, který následoval po Majdanu. Jak Merkelová sama veřejně přiznala, dohoda byla podvodem, jehož cílem bylo získat čas pro konfrontaci, které se dalo zabránit a na kterou její scestná energetická politika Evropu vůbec nepřipravila.
Důsledky toho byly pro Německo katastrofální. Merkelové dědictvím je země napadená masovou imigrací a nacházející se v hluboké ekonomické a sociální krizi, ze které se dosud nezotavila. Berlín, kdysi vzor fiskální sebekontroly a ekonomického úspěchu, je nyní známější pro narůstající deficity, kolísání mezi recesí a stagnací, deindustrializaci a klesající export. Je to ten druh „státnického umění“, který si Unie přeje připomenout?
Stejně jako Merkelová je i Zelenskyj symbolem establishmentu. Stejně jako v případě Merkelové je i toto obdivování stále těžší pochopit. Nikdo nebude popírat, že ukrajinský prezident prokázal osobní odvahu ve své roli válečného lídra, ale jeho tvrdohlavý odpor vůči mírovému urovnání konfliktu je kontraproduktivní. Již od roku 2023 je zřejmé, že Ukrajina dosáhne míru pouze tehdy, pokud přijme celou řadu bolestivých ústupků. To může být nepříjemné; může to být vnímáno jako nespravedlivé. Žádná země se nikdy netěšila z porážky v bitvě; žádný lídr nebyl nikdy nadšený z podpisu nevýhodné smlouvy. Ale národy, stejně jako lidé, jsou vždy rukojmími reality.
Nerovnováha v prostředcích mezi Ruskem a Ukrajinou vždy znamenala, že Kyjev nemohl a ani by nezvítězil. Pokračování války po roce 2022, kdy byli Ukrajinci vůči Rusům v nejlepší možné pozici, bylo katastrofální jak pro Ukrajinu, tak pro Evropu. Nedávno ukrajinský ministr sociální politiky Denys Uliutin odhalil, že počet obyvatel jeho země klesl z přibližně 40 milionů v roce 2022 na zhruba 20 milionů v roce 2025. Pro Evropu mezitím pokračování konfliktu znamenalo vyšší ceny energií a zrychlenou deindustrializaci.
A tento nový případ glorifikace Zelenského přichází v rozhodně nevhodnou chvíli: před pouhými několika dny byl Andrij Jermak, údajná šedá eminence prezidenta a jeho bývalý zástupce, formálně obviněn z korupce. Pro Zelenského je tato aféra ničím menším než politicky radioaktivní.
Z toho jasně vyplývá, že – jak kdysi řekl Talleyrand o obnoveném rodu Bourbonů po napoleonských válkách – establishment EU se „nic nenaučil a na nic nezapomněl.“ Evropské elity dohlížely na postupný úpadek kontinentu a oslabovaly nás způsobem – a tempem –, jaké zažilo jen málo civilizací v historii. Ještě před pouhými čtyřiceti lety byla Evropa skutečným centrem politické, finanční a průmyslové moci.
Dnes, pod svým současným vedením, je stále bezvýznamnější periferií, tichou, irelevantní a ignorovanou. Čestní muži by se na sebe kriticky podívali, omluvili se a odešli. Místo toho jsou ti, kteří nesou odpovědnost za náš úpadek, zaneprázdněni tím, že si navzájem udělují ocenění.
Podpořte Nás A Přispějte Malým Darem Na Chod Aktax.Cz
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
