Sopwith Camel byl jedním z nejslavnějších a nejúspěšnějších britských stíhacích letounů první světové války. Přestože však byl v rukou zkušeného pilota účinným bojovým prostředkem, jeho letové vlastnosti byly natolik náročné, že velký počet pilotů zahynul jen při snaze udržet letoun pod kontrolou.
Přirozená stabilita, tedy tendence letadla k přímému a vodorovnému letu, pokud není do řízení nijak zasahováno, je u letadel žádoucí vlastností. U bojových letounů, kde je manévrovatelnost nezbytná, však může být ve skutečnosti nebezpečná. První britské letouny první světové války byly konstruovány tak, aby byly přirozeně stabilní, protože se předpokládalo, že to usnadní výcvik pilotů a umožní posádce soustředit se na úkoly, jako je průzkum a pozorování dělostřelectva, místo aby se starala o řízení letadla.
Foto: Sopwith Camel během Season Premiere Airshow 2018 | Airwolfhound, CC BY-SA 2.0
Typ Royal Aircraft Factory B.E.2 byl typickým příkladem britských konstrukcí z počátku války. První verze vzlétla v roce 1912, ale do vypuknutí první světové války v srpnu 1914 byl ve službě u Královského leteckého sboru letoun B.E.2c, který byl navržen tak, aby byl ze své podstaty stabilní. Typy letadel používané většinou států v počáteční části první světové války byly podobné v tom, že byly záměrně navrženy tak, aby byly snadno a bezpečně ovladatelné na úkor manévrovatelnosti.
S postupem války se však letecké souboje stávaly běžnějšími a všechna bojující letectva zavedla jednomístné průzkumné letouny, jejichž úkolem bylo ničit nepřátelská letadla. Tyto rané stíhačky byly obratnější než dvoumístné letouny, k jejichž ničení byly určeny, ale stále se jednalo o relativně stabilní letouny. Například Airco DH2 představený v únoru 1916 a Sopwith Pup, který dorazil na západní frontu v říjnu téhož roku, byly oba úspěšné, oba byly relativně snadno ovladatelné a neměly žádné větší nectnosti – ovšem současně s tím nedávaly svým pilotům žádnou zásadní výhodu nad protivníkem.
V době kdy Pup vstupoval do služby, Sopwith pracoval na další generaci britských stíhaček, které měly být obratnější než dřívější modely. Sopwith Biplane F.1 byl stejně jako Pup dvouplošník poháněný hvězdicovým motorem. Na rozdíl od Pupu byl nový dvouplošník ale nestabilní a velmi náročný na pilotáž. Nová konstrukce měla dvě křídla se stejným rozpětím a odstupňovanou šípovitostí, přičemž spodní křídlo mělo malý stupeň průhybu. Křídla byla na každé straně spojena jedním párem nosných vzpěr.
Tento letoun byl prvním britským stíhacím letounem, který byl vybaven dvojicí kulometů střílejících vpřed. Dva synchronizované kulomety typu Vickers ráže 7,7 mm střílely přes oblouk vrtule a charakteristický hrbatý kryt nad těmito zbraněmi dal letounu jméno, pod kterým se stal známým: Camel, Velbloud.
Konstrukce Camelu byla konvenční s dřevěnou kostrou z drátěných výztuh potaženou plátnem a s několika lehkými plechy nad příďovou částí. Radikální na nové konstrukci byla koncentrace hmotnosti směrem k přídi – motor, zbraně, munice, palivo, podvozek, pilot a ovládací prvky byly umístěny v prvních dvou metrech trupu. Toto uspořádání v kombinaci s výkonným devítiválcovým rotačním motorem Clerget o výkonu 130 koní a krátkým trupem způsobilo, že Camel měl pozoruhodné letové vlastnosti.
Především předsunuté těžiště znamenalo, že letoun byl „těžký na ocas“ a nebylo možné jej ve většině výšek upravit pro vodorovný let. K udržení vodorovného letu bylo třeba neustále tlačit na řídicí páku směrem dopředu. Motor měl tendenci se dusit a zastavovat, pokud nebyla správně nastavena směs, a pokud se tak stalo, mohla těžká ocasní plocha zaskočit nepozorné piloty a vést k přetažení a vývrtce. Vliv točivého momentu motoru na krátký trup a těžiště vpředu způsoboval, že výkrut byl náhlý, ostrý a v malé výšce potenciálně smrtelný.
Točivý moment motoru a předsunuté těžiště také znamenaly, že letoun měl tendenci stoupat při náklonu doleva a klesat při náklonu doprava. K udržení vodorovného letu potřeboval neustálé vytočení směrového kormidla doleva, které působilo proti točivému momentu motoru. Točivý moment motoru také znamenal, že letadlo se mnohem snadněji stáčelo doprava než doleva, což mohlo vést k vývrtce. Mnoho začínajících pilotů Camelů zahynulo, když brzy po startu prostě točili doprava. Při nízkých rychlostech a v malých výškách byl nečekaně prudký manévr často smrtící.
To vše dělalo z Camelu pro nové piloty nebezpečný nástroj, ale ta samá nestabilita poskytovala těm, kteří ji ovládli, obrovské možnosti a výhody v ostrém boji. Točivý moment motoru znamenal, že Camel mohl zatáčet doprava rychleji než jakýkoli jiný soudobý bojový letoun, čehož se dalo využít k setřesení sebeobratnějšího nepřátelského letounu. Díky výkonnému motoru dosahoval Camel také úctyhodné maximální rychlosti kolem 185 km/h a jeho dva kulomety mu poskytovaly vynikající palebnou sílu.
Sopwith Camel vstoupil do služby u Královského leteckého sboru v červnu 1917. Celkem bylo vyrobeno více než 5 000 kusů. Tomuto letounu se připisuje zničení většího počtu nepřátelských letadel než jakémukoli jinému britskému letounu první světové války, ale byl také zodpovědný za smrt velkého počtu svých pilotů. Oficiální údaje jsou strohé: 413 pilotů Camelu zahynulo v boji během první světové války, zatímco 385 jich zahynulo při nebojových nehodách.
Většina nehod se týkala nových pilotů, kteří se na Camelu učili létat, ale tato čísla nevypovídají o celé situaci. Nezohledňují nezkušené piloty, kteří zahynuli, když v chaosu boje jednoduše ztratili kontrolu nad svým nestabilním letounem. Pokud bychom je započítali, zdá se velmi pravděpodobné, že při nehodách Camelu zahynulo přinejmenším tolik vlastních pilotů, kolik jich bylo sestřeleno nepřítelem.
Počet smrtelných nehod Camelů se stal takovým problémem, že společnost Sopwith v roce 1918 představila dvoumístný cvičný Camel. Tato nová verze měla přídavný kokpit a dvojité ovládání. Bylo to poprvé, kdy nějaký britský výrobce vytvořil dvoumístnou cvičnou verzi jednomístného letounu, a byla to přímá reakce na počet smrtelných nehod letounů Camel. Typ představoval odvážnou změnu v konstrukci letadel. Jeho tvůrci se již nezabývali pouze výrobou poddajného a snadno ovladatelného letadla. Místo toho vytvořili něco, co bylo mimořádně náročné na ovládání, ale co zkušenému pilotovi poskytovalo jeden z nejlépe ovladatelných bojových letounů první světové války.
V moderní konstrukci bojových letounů je použití nestabilních letounů poměrně běžné. Například letoun F-16 byl od počátku konstruován tak, aby byl ze své podstaty aerodynamicky nestabilní. Tato nestabilita je řízena počítačovým systémem fly-by-wire, bez kterého by letoun nemohl létat, ale tato konstrukce mu dává vynikající manévrovací schopnosti. Již v počátcích bojového létání konstruktéři experimentovali s nestabilními letadly, aby jim zajistili extrémní manévrovatelnost. Jedním z výsledků byl Sopwith Camel, který však bez pomoci počítačů zajišťujících bezpečné létání poskytoval tak extrémní ovladatelnost, že mohl být pro piloty stejně nebezpečný jako útok nepřítele.
Zdroj: warhistoryonline.com
