Už víte, že s gustem prezentuji zajímavé texty z obou vysoce prestižních amerických publikací, respektovaných Bílým domem Foreign Affaires a Foreign Policy. Jakkoli pro oba tituly platí žulová zásada America first! A USA jsou vyvoleny vládnout světu, vůbec to neznamená, že v jejich redakcích sedí tupí zabedněnci typu českých žumpalistů druhu třeba Krupky z Deníků.cz nebo redakce Novinek.cz kd e věří, že kulometem lze sestřelovat rakety s plochou dráhou letu nebo, nebuďme skromní myslitele z Hradu a vší moudrosti futrála. Ne, oni přemýšlí. Prokazatelně. A nikoli tak, že si stanoví výsledek, k němuž se MUSÍ dopřemýšlet a všechno ostatní je tomu žádoucímu výsledku podřízeno. I nich si to nastavili přesně naopak. Jak velí soudný rozum. Ale dost mudrování. Tady je spešl kousek, zabývajícící se globálním Jihem a jeho nastavením vůči kolektivnímu Západu. Které je, viděno z našeho hlediska, hodně hodně problematické.
The Young and the Westless
podle překladače
Mladí a nezápadní
Vznikají nová mocenská centra, protože nová generace na globálním Jihu se dívá mimo Washington a bývalé evropské kolonizátory.
Přišli z odlišných koutů světa a setkali se poprvé. Pro dobro všech jsme doufali, že se domluví, než dorazí na naši akci. Protože pokud by se jejich země skutečně rozdělily, tato nesourodá dvojice by nás mohla posunout blíže ke třetí světové válce.
Byl červen 2022 a vztahy mezi USA a Čínou se propadly na nové minimum. Naši hosté se scházeli v Singapuru, Švýcarsku moderní éry: neutrálním místě k setkání v době napětí. Před dvěma lety jsem se přestěhoval do Singapuru, abych se připojil k malému týmu, který pořádal Shangri-La Dialogue, velký každoroční bezpečnostní summit. Po přestávce v diplomacii tváří v tvář způsobené pandemií jsme byli konečně v plném provozu.
Cynik by mohl říct, že tu není nic nového k vidění. Lidé si vždy stěžovali na západní země – včetně spousty lidí ze Západu – a přitom si užívali některé z jejich plodů a jiné odmítali, takže co se stalo nového? Učil jsem se jednoduše všudypřítomné pravdy tím, že jsem žil daleko od domova?
Do hry ale vstupovala i nová témata. V roce 2024 se země BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), což je zkratka vytvořená na počátku 21. století pro tyto rozvíjející se ekonomiky, rozšířily na BRICS+, protože Egypt, Etiopie, Írán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty přijaly jejich pozvání do klubu. Západní země ani nebyly pozvány na každoroční summity BRICS, kde čínští představitelé mluvili okázale o úsvitu nové éry.
Západní skeptici nad tím obraceli oči v sloup a tvrdili, že účelové sňatky zemí BRICS sotva konkurují hlubším svazkům Západu. Neodmítal bych vůbec tento vývoj jako selhávající módu. Významné části světa se již začaly chovat, jako by Západ přestal být dominantní silou, kterou kdysi byl.
Rychle opouštíme vrcholnou éru globální západní moci a vlivu. „Kolaps Západu“ je příliš senzacechtivý. Probíhá však přechod z éry nespoutaného západního globálního vlivu k období sporného západního vlivu.
To nemusí znamenat zkázu Západu. Přesto ke změnám dojde. I ti největší skeptici pokračujícího hospodářského vzestupu Číny nebo dlouhodobých vyhlídek Ruska jako imperiálního státu nebo životaschopnosti projektu BRICS+ musí připustit jednu věc. Aby si západní země v nadcházejících desetiletích udržely svou globální vedoucí roli, musí se přizpůsobit měnící se realitě. V demografii, podílu na globálním bohatství, kulturní prestiži a dalších kriticky důležitých ukazatelích civilizační síly probíhá velký přerod. I když zatím nedokážeme přesně předpovědět, kam směřuje, některá kontury jsou již jasnější.
Taktiky, které kdysi fungovaly pro západní země při udržování jejich vlivu, jako je spoléhání se na kombinovanou ekonomickou moc zemí G-7 při rozhodujícím ovlivňování světového dění nebo předpoklad, že západní země a jejich spojenci představují vrchol modernosti pro ostatní dnes na aspiraci na to, prostě za změněných okolností nestačí.
Svět čelí skutečné epochální změně, protože mimo dosah Západu se množí další centra smysluplné moci a vlivu. To zahrnuje rivaly, jako je Rusko a Čína, ale také zdánlivé západní partnery, jako je Indie, Turecko a Saúdská Arábie, o nichž nelze předpokládat, že zůstanou v područí západní moci. Západu nebude stačit pouze snášet tyto změny; potřebuje aktivně manévrovat, aby si zachoval svůj globální vliv.
Někteří lidé ze Západu by rádi čerpali inspiraci ze světových válek a studené války, kdy západní demokracie do úmoru bojovaly proti nepřátelským silám, než se staly vítěznými, ověřenými a rozšířenými. To jsou chabé analogie pro vyvíjející se éru bezzápadu, která čerpá své historické těžiště z problematických minulých vztahů mezi západními a nezápadními národy.
Postkoloniální zášť může v méně západní éře nabýt nových významů. Vznikly nejen ze vzpomínek na podmanění v minulých stoletích, ale také z toho, že po nezávislosti zastávaly ve světovém dění jen podružné postavení. Abychom uvedli konkrétní příklad, Francie se v posledních letech snažila udržet svůj vliv v západní Africe, přestože místní obyvatelé nadšeně vytlačovali bývalého kolonizátora v zemích jako Mali a Niger.
Obecněji řečeno, několik západních vlád muselo strpět globální kritiku za podporu Izraele během jeho války v Gaze po útocích Hamasu ze 7. října. Tato kritika někdy používala jazyk „odporujícího kolonialismu osadníků“ ke kritice Izraele a těch, kteří jej podporují ve Spojených státech a dalších západních státech.
Ti, kteří chtějí takovou kritiku umlčet, by měli být varováni. Různorodost hlasů, které utvářejí světové dění, se v budoucnu jen zvýší. Když Jižní Afrika podala žalobu proti vedení Izraele v této válce k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, čímž získala podporu mnoha dalších států, nahlédli jsme do budoucnosti uspořádávání světových záležitostí.
V Asii někdy geopolitika trumfuje postkoloniální zášť. Čínské námořní obtěžování filipínských plavidel v okolí druhé Thomasovy mělčiny povzbudilo Filipíny, aby posílily své bezpečnostní vazby se Spojenými státy. Potřeba chránit se před Čínou zastínila jakýkoli přetrvávající postkoloniální odpor na Filipínách vůči Washingtonu – alespoň prozatím.
Jsou události a pak jsou tu trendy ve světovém dění. Příliš mnoho pozorovatelů se zaměřuje na první; mít čas na zhodnocení toho druhého je stále důležitější.
Autor:
Samir Puri je autorem knihy Westlessness: The Great Global Rebalancing . Je spolupracovníkem v Chatham House a hostujícím lektorem válečných studií na King’s College London.
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Zcela jistě nic podobného se nedostane ani k hradnímu futrálovi vší moudrosti, ani principálovi Obludária, natož k takovému nedovzdělanému bakaláři z Černína. A nejspíš ani k Leyenové a dalším bruselským papalášům. Nikoli k jejich, nýbrž naší škodě.
Nicméně ve Washingtonu, v Bidenově okolí a snad i okruhu kolem Chechtaly Harrisové a na tamním ministerstvu zahraničí to určitě zaregistrovali. Zaregistrovat, neznamená pochopit a nějak rozumně implementovat. Bohužel. Ale v Evropě a především ve Fialalandu nebo Gumolandu, jak ctěná libost, nebude ani to přečtení. Tihle , co to u nás momentálně řídí, žijí někde v roce 1990 a malují si, že jsme součástí bloku, který když se na někoho zamračí, tak ten dotyčný nešťastník má okamžitě hnědé trenky a to opakovaně tak dlouho, dokud se na něj mračit budem. Ono, jak ukazuje článek, FP je to vlastně přesně naopak. Hnědé trenky a to natrvalo bychom měli mít my na kolektivním Západě. Ze zamračeného globálního Jihu!
