Také se vám moc nezdá, že by za násilnostmi dnešních dnů ve Francii stáli nespokojení středoškoláci, kteří by se rádi učili, ale nemohou, protože do škol teče a není dost toaletního papíru?
… Samozřejmě že nestojí.
A není to ani tak, že by se mezi ta zvídavá děcka, která mají, co se týče špatného stavu francouzského školství, vlastně pravdu, připletla hrstka levicových extremistů, kteří sympatický protest jinak hodných dětí kazí, což přerůstá v násilnosti, rabování a nepokoje, na které jsme popravdě už desetiletí z Francie zvyklí.
Vezmeme-li si výčet plápolajících vlajek, jde již o tradiční „protest“ osvědčené muslimsko-marxistické aliance v typicky zeleno-červených barvách.
Popis událostí ve Francii zkrátka nesedí: Nespokojení středoškoláci, znechuceni přeplněnými třídami, krysami na toaletách a zchátralými budovami, spontánně vyšli do ulic a odtud se nepokoje během několika dní spontánně rozšířily po celé zemi. Podíváme-li se ale podrobněji na záběry a fotografie na sociálních sítích, vidíme především ničení a násilí, které mají znatelné znaky organizovanosti.
Ze záběrů na „protestující“ rozpoznáváme především mladé muže tmavší pleti původem z Afriky a Blízkého východu. Stejně tak slyšíme marxistická hesla o antifašismu, vidíme palestinské vlajky, vlajky Antify a třeba v Marseille byly vidět i vlajky Hamásu. A jedná se tak vlastně (zčásti) i o etnické nepokoje.
Nikdo z těchto chuligánů nezpívá francouzskou hymnu a nikde nevlaje francouzská trikolora. A i vláda premiéra Sébastiena Lecornua zveřejnila, že za násilím stojí francouzští komunisté ze strany Nezlomená Francie (La France Insoumise – LFI) předáka Jeana-Luca Mélenchona. To je ale jen půl pravdy. Ve skutečnosti francouzští komunisté a muslimové testují svou sílu, cvičí a připravují se na celostátní volby v příštím roce.
Francie byla vždy střediskem střetů a názorových konfliktů Evropy. Na jedné straně je Francie kolébkou naší římskokatolické církve nebo také její nejstarší dcerou a na druhé straně je také po celém světě vyhlášeným vývojářským centrem nezměrného teroru. Francie byla obráncem křesťanství, ale také největším nepřítelem církve. Zkrátka francouzský národ je výkladní skříní lidství ve všech jeho podobách.
Francouzští komunisté společně s muslimy mají společného nepřítele. Tím jsou svobody, demokracie a křesťanství. Jsou samozřejmě témata, která je zásadně rozdělují, ale shoda je hlubší než to, co je rozděluje: chtějí zničit západní civilizaci a křesťanské základy, na kterých stojí.
Všimněme si neustálých ataků v podobě nejrůznějších kulturních výstřelků:
- podpora kritiky církve, u nás například v podobě lesbických husitských farářek, což má být asi jakási morbidní reakce na katolický celibát,
- relativizace manželství a rodičovství a oslabování tradiční rodiny obecně,
- podpora antikoncepce a potratů,
- legalizace drog,
- romantizace pedofilie, normalizace pornografie a rozvolňování sexuálních norem,
- podpora svobodomateřství,
- popularizace eutanazie,
- propagace transgenderismu a genderové ideologie,
- zpochybňování rozdílů mezi mužem a ženou atd.
To všechno jednotlivě vytváří nikdy nekončící debaty. A všechno dohromady působí na všechny a způsobuje relativizaci úplně všeho: od toho, kdo jsme, přes to, co je správné a co je zlo, až po to, co má být naším cílem. Vytváří to nepřeberné množství zmatku, pochybností a nestability. A to je účel.
A nejde dokonce ani o jednotlivosti, které ve vás na první dobrou vyvolávají různé souhlasné nebo nesouhlasné reakce. Říkáte si: tohle mi vadí, tohle mi nevadí a tohle mě nezajímá. Jde o ten křik okolo, o to nepohodlí, v němž se rozumná debata vést rozhodně nedá. Mnozí do toho ohlušujícího hluku přidávají své vlastní frustrace a pochybnosti a činí tak „veřejný prostor“ ještě více nesnesitelným. Je to jako u té střelené Jílkové, která asociuje ten tolik nepříjemný hluk sociálních sítí a na závěr se tváří, jako kdyby to hodinové překřikování k něčemu bylo…
Hluk + násilí = únava a rezignace. V takto triviální rovnici přišli o svou zemi Britové a přicházejí o ni i Francouzi. Muslimové a komunisté je zkrátka nakonec přeřvali.
Na obrázku ze soboty 26. září 2026 vidíme nadějný záběr z návštěvy papeže Lva XIV. ve Francii. Sloužil na Place de la Concorde v centru Paříže mši pod širým nebem pro asi 800 000 Francouzů. Francie, jak vidno, stále chce být definována svou katolickou vírou a jejím dědictvím.
Klíčovou otázkou ale zůstává, kolik z celkem asi 43 milionů oprávněných voličů skutečně vnímá vážnost situace a jak se jejich postoj projeví při volbách 18. dubna příštího roku, kdy si Francouzi zvolí svého nového prezidenta.
Ani ve Francii však nebude existovat pouze dobrá, nebo pouze špatná volba. I tam si lidé budou muset vybírat mezi tím, co budou v danou chvíli považovat za menší zlo. A zda to skutečně bude tím menším zlem, se mnozí dozvědí až mnohem později…
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
