Pozůstatkem po estonské legii, jejíž vznik německé vrchní velení schválilo v srpnu 1942, byl útvar později nazvaný Narwa, podle pohraničního města ležícího na estonsko-ruské (sovětské) hranici. Jednotka byla proti vůli mnohých estonských veteránů převedena pod velení Waffen-SS. Jako jakýsi ústupek hrdým Estoncům pak bylo nové formaci dovoleno, aby mužstvu veleli sami estonští poddůstojníci a důstojníci.
Foto: Estonští dobrovolníci v řadách Waffen-SS | Wikimedia Commons / Public domain
12. října 1942 se „estonská legie“ toho času skládající se z pouhých 188 mužů přesunula do výcvikového tábora Debica v okupovaném Polsku. Zde pod dočasným velením SS-Hauptsturmführera Georga Ahlemanna zahájila intenzivní bojovou přípravu přesně v duchu Waffen-SS. Do konce roku bylo v Debici cvičeno již celých šest pěší rot složených z estonských dobrovolníků a další přijížděli. Tento zpočátku bohatý přísun mužstva znamenal vznik dobrovolnického praporu tankových granátníků SS Narwa. Tvrdý výcvik pokračoval i přes zimu 1942–1943. Zvlášť cennou se ukázala přítomnost několika veteránů od 3. divize tankových granátníků SS Totenkopf, kteří byli přiděleni k estonským důstojníkům a poddůstojníkům.
Na začátku roku 1943 se v Debici nacházelo již na 1 000 Estonců. Ti zde na střelnicích lámali jeden střelecký rekord za druhým. Záhy bylo rozhodnuto převelet vycvičený plně motorizovaný prapor tankových granátníků SS Narwa konečně do boje, a to v sestavě elitní 5. divize tankových granátníků SS Wiking, přičemž Estonci v rámci divize nahradili finský prapor. V dubnu 1943 prapor Narwa, nyní zařazený do pluku Nordland převzal použitelné vybavení od odcházejících Finů a zamířil na frontu u ukrajinského Slovjansku. Zde byl umístěn jako divizní záloha.
Po krachu německé operace Citadela v kurském oblouku v červenci 1943 byla na hroutící se frontu u Charkova poslána i divize Wiking s praporem Narwa v sestavě. Prapor byl následně urychleně převelen do blízkosti města Izjum s úkolem nepustit Rudou armádu přes své pozice a čekat do doby, než bude vystřídán. Estonci nastupovali do pozic, které předtím bránili příslušníci 46. německé pěší divize a nemohli si nevšimnout, v jakém stavu se Němci nacházejí a jak těžké ztráty zde utrpěli.
Přivítání Estonců v podobě mocné sovětské kanonády bylo zahájeno ráno 17. července 1943. Když utichla děla, minomety a raketomety Rudé armády, vrhly se na Estonce masy sovětských tanků a pěchoty. Na mnoha místech byly estonské pozice smeteny z povrchu zemského, ale záloha v podobě šesti protitankových děl PaK 40 ráže 75 mm nakonec Sověty zastavila. Obsluhy děl zničily 10 nepřátelských tanků T-34, další již hořely poté, co je zničili sami tankoví granátníci svazky granátů a náložemi. Estonci dostali krátký čas na oddech, když se na ně vyřítila druhá vlna sovětských obrněnců, tvořená mj. i středními tanky M3 dodanými z USA v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Jenže ani tyto stroje estonskou obranu praporu Narwa neprolomily. Na konci dne stálo na bojišti 28 vraků sovětských tanků.
Těžké boje probíhaly i následující dny 18. a 19. července 1943, přičemž zvláště 18. došlo k zuřivým bojům muže proti muži. Těžké ztráty pěchoty vedly sovětské velení k tomu, že 19. července nasadilo do útoku pouze tanky, bez jakékoliv pěší podpory. Útok kupodivu zpočátku uspěl, když došlo k několika průlomům obrany estonských granátníků SS. Několik rot bylo odříznuto od velitelství praporu, ale sovětský úspěch nakonec zhatil velitel praporu SS-Hauptsturmführer Georg Eberhardt, který s příslušníky svého štábu osobně provedl protiútok a zlikvidoval sovětské jednotky, které prolomily obranu praporu. Jeho příchod povzbudil morálku Estonců, ale ještě téhož dne jejich velitel padl.
Frontu se však Estoncům podařilo stabilizovat. Celková bilance prvního boje dobrovolnického praporu tankových granátníků SS Narwa byla obdivuhodná. Ve třídenních bojích bylo ztraceno 600 mužů, z nich ale „jen“ 76 padlo. Rudá armáda pak přišla o 7 000 vojáků, kteří byli buď zraněni nebo padli. Zničeno bylo na 100 tanků, z nich 74 si na konto připsali Estonci. Celkově se však situace pro Osu nevyvíjela dobře a 5. divize tankových granátníků SS Wiking, včetně jejího praporu Narwa se musela dát na ústup. Na konci léta bojovala divize severozápadně od Charkova, kde se Estonci, nyní posílení na plné stavy, opět vyznamenali.
Na podzim 1943 prapor Narwa a celá divize SS Wiking bojovaly na západní Ukrajině. Na začátku roku 1944 se ale schylovalo k proslulému masakru v kotli u Čerkass ve kterém bylo lapeno na 60 000 příslušníků Wehrmachtu a Waffen-SS. Protože byla 5. divize tankových granátníků SS Wiking jedinou obklíčenou tankovou formací pokusila se o probití. To se jí sice povedlo, ale za těžkých ztrát jak mužstva, tak také techniky a dalšího materiálu. Estonci, příslušníci praporu Narwa, zde prakticky vykrváceli. Zbytky praporu byly následně převeleny do Estonska, kde se staly základem formované estonské 20. dobrovolnické granátnické divize SS.
Zdroj: britannica
