V listopadu 1944 vběhl do kanceláří organizace Dobrý pastýř v Budapešti kurýr. Malá holčička naléhavě potřebovala zachránit. Gábor Sztehlo nasedl s kolegou do auta a uháněl do židovského ghetta; v zadním bytě starého domu našel luteránský farář tříletou holčičku. Soused ho zahlédl a přiběhl. V sousedním domě prý je ještě jedna holčička – její rodiče uprchli z ghetta ještě předtím, než ho stačili uzavřít. Gábor ji vzal také. Než stačili odjet, dozvěděli se tito ustaraní muži o třetím dítěti, chlapci…
S třemi dětmi schoulenými pod dekami na podlaze auta se oba muži vydali zpět válkou zpustošeným městem a zoufale se snažili vyhnout hlídkám. Nikdo v autě to tehdy nevěděl, ale tento odvážný podnik byl začátkem mimořádné záchranné operace, která v posledních dnech druhé světové války zachránila na dva tisíce Židů – z nichž většinu tvořily děti. Celá operace trvala méně než rok.
° ° °
Gábor Szenczy (příjmení změněno na Sztehlo v roce 1938) se narodil 25. listopadu 1909 v maďarské Budapešti. Vystudoval teologii a v roce 1932 byl ordinován na luteránského pastora. Působil jako kaplan v Budapešti, Hatvanu a Nagytarcse, než v roce 1937 založil hnutí „Lidová vysoká škola“, které prosazovalo sociální reformy a vzdělávání mezi chudými rolníky. Neustále cestoval, vedl táborová setkání a konference a působil jako okresní pastor v nagytarcšském sboru.
Když vypukla druhá světová válka, Maďarsko v listopadu 1940 podepsalo Třístrannou smlouvu, stalo se spojencem nacistického Německa a zapojilo se do invaze do Sovětského svazu. Na počátku roku 1944, kdy se východní fronta hroutila, se maďarští vůdci pod vedením regenta Miklóse Horthyho snažili tajně vyjednávat se Spojenci a vystoupit z války. Hitler nařídil invazi do Maďarska, aby tomuto odchodu zabránil a zajistil si ropné zdroje země. 19. března 1944 obsadila německá armáda Budapešť. To byl začátek zběsilého, zoufalého roku plného krve a utrpení, ale i zázraků.
Až do té doby nebyl Gábor válkou nijak zvlášť zasažen, kromě toho, že lamentoval nad zákeřnými dopady nacistické propagandy na rolníky, s nimiž pracoval. Nezapojil se do odboje a znal pouze dva kolegy, kteří se v něm angažovali – faráře z jedné vesnice, který se odmítl dostavit k vojenské službě, protože válku považoval za nespravedlivou, a faráře, který pomáhal slovenským partyzánům a byl za to nacisty popraven před oltářem ve svém kostelem.
Téhož dne byl Gábor povolán do kanceláře svého biskupa a pověřen novou prací. Ode dneška bude sloužit jako nemocniční kaplan a pracovat pro organizaci zvanou Dobrý pastýř, jejímž úkolem bylo zachraňovat křesťanské děti židovského původu. Dostal jen málo informací, ještě méně rad a žádné finance. Nevěděl ani, kde má Dobrý pastýř sídlo, teprve biskupova sekretářka jej nasměrovala.
2é. března se Gábor setkal s Friedrichem Bornem, švýcarským humanitárním pracovníkem a delegátem Mezinárodního červeného kříže. Born mu bez obalu položil otázku: Co hodlá církev udělat pro Židy? Gábor byl zaskočen, hledal nějakou rozumnou a připomněl, že dva luteránští biskupové vystoupili v parlamentu na obranu Židů. Ale co teď? zeptal se Born. Nacisté jsou tady a je na spadnutí!
„Řekl jsem, co jsem v té době věděl, například jak všechny církve falšují registrační osvědčení a zapisují židovské spoluobčany pod falešnými údaji do svých matrik,“ napsal Gábor o šestnáct let později ve svých pamětech V rukou Božích. „Každá farnost či sbor byl připraven udělat alespoň toto, tím zachránili alespoň některé před nošením žluté hvězdy.“ To se však ukázalo jako již nedostatečné. Born to vyjádřil naprosto jasně: Nejprve žluté hvězdy, pak vyhlazovací tábory.
° ° °
Kanceláře organizace Dobrý pastýř – skromně zařízené, zato přeplněné chudými a zoufalými lidmi – se proměnily v krizové centrum. „Tuto adresu nezapomenu, dokud budu žít, a přál bych si, aby si ji zapamatovali i ostatní: Lazarova ulice 5, Budapešť,“ vzpomínal později Gábor. „Děly se tam Boží zázraky.“ Vedoucí centra – pastor Jozsef Elias, významný maďarský kalvinista Imre Kadar, Emil Hajos – denně riskovali život při hledání úkrytů a rozdávání jídla a oblečení.
Gábor začal hledat místa, kde by bylo možné ubytovat dětské uprchlíky. Nebylo to snadné, ve městě panovala nedůvěra a strach, často narazili na podvodníky nebo zrádce. Když se podařilo vyjednat pronájem jedné vily, majitel si peníze ponechal a začal vyhrožoval, že vše nahlásí úřadům. Druhý zprostředkovatel, spojený s maďarskou fašistickou stranou Šípové kříže, sliboval, že jim pomohou jeho úřední kontakty; ukázalo se však, že i on byl podvodník a hrozil, že je nechá deportovat spolu se Židy.
V červenci byly všechny pokusy zachránit Židy oficiálními cestami vyčerpány, kancelář Dobrého pastýře musela být vyklizena, nadále šlo postupovat pouze tajně, neoficiálně, nelegálně.
„Museli jsme nenápadně začít, bez vyjednávání, bez jakéhokoli oficiálního charakteru,“ napsal Gabor. „Bůh za nás jednal, my jsme jen museli poslouchat a být připraveni dotáhnout do konce to, co On započal.“
Ukázalo se, že zahraniční diplomatické organizace byly ochotné pomoci. Švýcarské a švédské velvyslanectví měly v té době obzvláště dobře organizované pomocné skupiny.
Obě velvyslanectví vydávala průvodní listy s fotografiemi, které jejich držitele stavěly pod ochranu příslušné diplomatické mise. Švýcarský konzul Carl Lutz a švédský chargé d’affaires Raoul Wallenberg vykonávali tuto práci s pozoruhodnou statečností. Několik lidí bylo vytrženo v poslední chvíli, přímo z železničních vagónů, v nichž byli posíláni na smrt. Stateční zachránci také následovali kolony Židů hnaných pěšky, a svými propustkami co nejdéle zdržovali odchod a mařili plány jejich věznitelů.
Wallenberg často předával své život zachraňující pasy do deportačních vlaků těsně před jejich odjezdem, strkal je skrz mříže, okna a dveře otevřených dobytčích vagónů přímo do rukou deportovaným. Poté neohroženě žádal vojáky, aby mu tyto „neprávem“ cizí občany předali do péče. Wallenberg s velkou pravděpodobností zachránil více než 30 000 Židů.
Carl Lutz, švýcarský vicekonzul, vydal tisíce pasů a ochranných dokladů; on a jeho žena Gertrud dokonce následovali nucené pochody smrti Židů až k rakouským hranicím, předávali strážím Šípového kříže švýcarské doklady a vytahovali lidi z té ponuré kolony. Staral se o 70 domů plných židovských uprchlíků pod oficiální švýcarskou ochranou a v jednu chvíli skočil do ledového Dunaje, aby zachránil zraněnou židovskou ženu, kterou ozbrojenci postřelili. Ohromeným střelcům řekl, že je „zahraniční občankou“, a naložil ji do svého auta. Zachránil přes 60 000 Židů.
° ° °
Švédský Červený kříž navázal spolupráci s maďarskými církvemi a práce začala naplno. Židovské děti byly umísťovány v domech duchovních, v internátních školách, dokonce i v některých vládních budovách či v kostelích. Celá jedna rodina byla ukryta pod kazatelněou kostela na náměstí Deák. Lidi v nouzi přechovávaly ženské kláštery, klášterní areály a benediktinské opatství. Církevní úřady vyráběly falešné rodné listy. Gábor ve svých pamětech píše, že všechny církve, bez vyjímky, byly ochotny a připraveny pomoci. Akty milosrdenství se odehrávaly i na venkově: venkovské ženy nosily jídlo těm, kteří měli být deportováni, a braly židovské děti k sobě domů.
V srpnu 1944 se Gábor opět setkal s Bornem. Bylo třeba zajistit domy pod záštitou a ochranou Červeného kříže. Gábor měl vést sekci B určenou pro židovské děti, které byly pokřtěny jako křesťané. Mezinárodní fond na záchranu dětí měl zajistit potřebné zásoby; Červený kříž měl poskytnout veškeré finanční prostředky. Gábor zajistil dům patřící jeho strýci na Gellertově kopci za Citadelou, který byl dostatečně velký pro 35 dětí. Byly zřízeny společné ložnice a najaty ošetřovatelky.
Byl to první z mnoha Domovů Dobrého pastýře. Panovaly obavy, že pro tolik hluboce traumatizovaných dětí z tak rozmanitých prostředí bude obtížné spolu v těsné blízkosti v klidu a nenápadně žít, ale zřejmě „Bůh učinil zázrak“ a „hříšnost a zlovolnost lidské přirozenosti byla prostě potlačena“ a děti spolu vycházely nad očekávání klidně a bez konfliktů.
V říjnu 1944 se začaly otevírat další domy. Lidé přicházeli za Gáborem do jeho kanceláře a žádali o úkryty pro děti i dospělé; někdy nabízeli byty, vily a další útočiště. Jedním z dárců byl bývalý primátor Budapešti, který Gáborovi poskytl celé přízemí své vily. Jiný nabídl zajištění falešných dokladů; brzy se tyto doklady začaly vyrábět ve velkém množství v kancelářích Dobrého pastýře i Mezinárodního Červeného kříže. Gáborův život se proměnil v každodenní shon spojený s hledáním zásob a úkrytů a péčí o 150 dětí a dospělých denně.
° ° °
15. října Němci podpořili převrat fanaticky antisemitské strany Šípové kříže, čímž nahradili vládu regenta Miklóše Horthyho a proměnili Maďarsko v nacistický loutkový stát. Navzdory tomu, že válka byla téměř prohraná, vyhlazování Židů bylo povýšeno na národní prioritu. Born si Gábora zavolal do kanceláře a bez obalu mu sdělil, že si bude muset vzít neplacené volno ze všech svých církevních povinností a začít pracovat na plný úvazek pro Červený kříž a soustředit se výhradně na záchrannou operaci.
Gábor později vzpomínal:
V posledních říjnových dnech dosáhlo pronásledování Židů svého vrcholu. Všichni chlapci a muži ve věku od deseti do šedesáti let byli prohlášeni za způsobilé k vojenské službě, mnozí byli odvezeni do táborů a domů Šípových křížů, naloženi do transportů a posláni na nucené práce. Naše kancelář byla plná zoufalých rodičů a opuštěných dětí. Delegát přestal váhat nad domy, které nám byly nabídnuty, a upustil i od finanční opatrnosti. Dal mi plnou pravomoc a podporoval mě ze všech sil. Celý personál delegace pracoval na plné obrátky a naše vlastní transporty byly neustále v pohybu a převážely postele, ložní prádlo a kuchyňské nádobí. Na přelomu října a listopadu jsme každý den vybavovali a otevírali dva až tři domy.
Abychom odradili gestapo, každý dům dostal dvě kopie úředního osvědčení – jednu na zahradní bránu a druhou na vchodové dveře, přičemž třetí byla zaslána na konzulární úřad ministerstva vnitra s tvrzením, že tyto obydlí spadají pod extrateritoriální práva Mezinárodního Červeného kříže a že všichni úředníci jsou povinni hájit práva jejich obyvatel. Každý uprchlík byl zapsán do dokumentu s hlavičkou Mezinárodního Červeného kříže. Byl to bluf, účelová lež. Mezinárodní Červený kříž nebyl diplomatickým sborem a neměl žádná extrateritoriální práva.
Nicméně fungovalo to. Když muži z Šípových křížů vtrhli do Gáborovy přeplněné kanceláře, rychle vycouvali, jakmile se dozvěděli, že je pod ochranou Červeného kříže. „Prožili jsme zkoušku nespoutaných vášní a Bůh nám zjevil svou lásku,“ vzpomínal Gábor. „Každý den byl pro nás znamením vedení, které nám odhalovalo, že člověk se musí vrátit ke svému Stvořiteli.“ Dalším zázrakem bylo, že v přeplněných domech uprchlíků panoval převážně klid. „Bůh umožnil těmto malým stvořením pocítit teplo lásky uprostřed chladné zimy plné násilí venku.“
V listopadu navštívili kancelář dva poslanci, aby nabídli jako útočiště sídlo odborového svazu železářů, a zanechali tam doklady: úřední dokumenty v maďarštině, angličtině a ruštině, potvrzující, že Gábor a jeho rodina byli součástí odboje, opatřené pečetěmi Maďarské národní fronty a Lidové fronty. Být přistižen s takovými dokumenty znamenalo okamžitou popravu! Bylo to však Boží prozřetelnost, protože když pak 30. do Budapešti dorazili Rusové, bylo všechno jinak a tyto dokumenty uchránily Gábora před sovětským zajateckým táborem.
V prosinci se zdálo, že už je situace neudržitelná, Němci zuřili, současně to ale vypadalo, že muži od Šípových křížů se připravují na útěk před blížící se frontou, proto se Gábor a jeho kolegové rozhodli hrát o čas: zaplavovali úřady diplomaticky znějícími dokumenty a požadovali, aby ministerstvo vnitra sestavilo komisi k prošetření této záležitosti. Konaly se schůze; velitelé Šípových křížů vydávali rozzlobené rozkazy; Gaborovi lidé si vše pečlivě zapisovali a slibovali – a nic nečinili. Když začalo sovětské obléhání, na rozkazy ohledně Židů všichni zapoměli.
Podprefekt župy Pešť poslal Gáborovi vzkaz: „Řekni tomu luteránskému faráři, že ho dobře znám. Řekni mu, ať přestane zachraňovat Židy, jinak mu na zádech zlomím svůj bič!“ Přišlo varování, že 18. prosince dojde k razii a tak Gábor se svými kolegy ještě zvýšili tempo – křestní listy, falešné školní doklady, cokoli, co by mohlo odvrátit nebezpečí. Vyděšené děti se musely učit nazpaměť nové identity a jména rodičů. Zátah se však už nikdy neuskutečnil.
„Stal se zázrak,“ napsal později Gábor. „Bůh opět zasáhl. Když je Bůh s námi, kdo se nám může postavit? V mém srdci se neustále ozývala tato myšlenka. Nemám hudební sluch ani hlas na zpěv, ale ten večer jsem si neustále broukal nebo nahlas zpíval: ‚Bůh je naše pevnost, naše paže a náš štít.‘ Nikdy předtím jsem necítil, že by Lutherova vyznavačská píseň byla tak pravdivá, jako té noci. Nikdy předtím jsem nebyl schopen vyslovit nebo se modlit tato slova s takovou vírou a přesvědčením. V těch dnech jsme prožili řadu zázraků.“
° ° °
Vánoce 1944 se slavily ve strachu a chvění a zachránci i zachránění se upínali k poselství andělů: „Nebojte se!“ Když se jejich vánoční setkání chýlilo ke konci, objevila se zoufalá žena s tříletou holčičkou. Gáborova žena ji hned vzala do náruče. „Nejkrásnější vánoční dárek: opuštěné dítě, které potřebuje lásku. Vzali jsme malou Evi domů.“ 26. prosince začalo sovětské obléhání Budapešti a všichni se schovali do sklepů, když se spustila vánice minometných granátů, bomb a kulometné palby.
4. ledna se stal další zázrak. Ředitelka jednoho z dětských domovů zaklepala na dveře sklepa, kde se Gáborova rodina ukrývala spolu s pěti dalšími rodinami. Gábora zachvátil strach – dostanou nás? Tak těsně před koncem? Ale ne – Němci ji doprovodili, aby Gáborovi sdělila, že děti je třeba přesunout do bezpečí, protože jim hrozí velké nebezpečí kvůli sovětské intenzivní palbě. Gábor vzpomínal:
První skupina brzy dorazila. Když jsem otevřel dveře, málem jsem vybuchl smíchem, když jsem uviděl německého vojáka s dítětem, které mělo výrazně semitské rysy, na ramenou, jak si to dítě ohřívá studené ruce o vojákův krk. Ten statný mladík s vážnou tváří dítě sundal a jemně mi ho podal. Měl jsem chuť se rozplakat. Co všechno Bůh neudělá, aby tyto děti zachránil! Tito drsní němečtí vojáci přicházeli jeden po druhém s automatickými pistolemi visícími přes rameno a s malými chlapci v náruči. Vůbec netušili, koho to nesou!
Rusové dorazili k jejich úkrytu 29. ledna 1945. Sovětští vojáci se chystali sklepy vyčistit plamenometem, ale jeden člen komunistického odboje, který Gábora znal, vykřikl rusky, že jde o dětský domov, a děti byly opět zachráněny; Gábor žasl, že jim Bůh poslal komunistu, aby jim zachránil život! Sověti je všechny násilím nahnali do služby a luteránský farář se ocitl v situaci, kdy tlačil po ulici ruská děla. Navzdory chaosu však všichni přežili.
2. února 1945 byl založen první sirotčinec. Většina dětí přišla o své rodiny, jen málokteré z nich se znovu setkalo se svými blízkými, i když došlo k několika zázračným shledáním; o rok později byly v sirotčinci nalezeny dvě děti, když se jejich matka vrátila z Bergen-Belsenu. Podle vlastních odhadů zorganizoval Gábor síť úkrytů pro více než 1 500 dětí a 500 dospělých.
Ještě stále existuje hrstka lidí, kteří si Gábora pamatují. Jedním z nich je přeživší holokaustu Bálint Füzeki. Bálintova rodina byla katolická, ale zároveň židovská. Když v roce 1944 přišli nacisté, byli nuceni nosit žlutou hvězdu. Jeho a jeho bratra Istvána ukryly jeptišky spolu s téměř sedmdesáti dalšími židovskými uprchlíky; přežila i jeho matka, ale otec zemřel na tyfus v Buchenwaldu. Po skončení války byl rodinný dům pryč a István nějakou dobu bydlel v jednom z domovů, které založil Gábor.
„Bydlel hned vedle nás,“ vyprávěl mi Bálint. Vzpomínal, že ploty kolem Gáborova ústavu pro děti „Pax“, který fungoval až do roku 1950, byly válkou zničeny. Nikdy je nenechal nahradit. V jeho společnosti „jsem poprvé v životě pocítil atmosféru svobody“. Velmi mu záleželo, jak řekl, aby si lidé tohoto úžasného muže pamatovali. „Bylo by pro mě velkou radostí, kdyby se Gáborova pověst rozšířila po celém světě!“
° ° °
„Dělal jsem to, co jsem musel, téměř bezděčně,“ vzpomínal Gábor. „Čelil jsem každodenním úkolům, které se hromadily ze dne na den, aniž bych měl jasnou představu o tom, co přinese pozítří.“
Byl to sen a zároveň realita, která se člověku vryla pod kůži. Dá se to nazvat i noční můrou: vidět, že na zemi může existovat tolik lidského utrpení a tolik lidské podlosti. Zároveň to však byl nádherný sen, cítit, jak nás ani tehdy neopustila hmatatelná Boží láska. Tento sen mi odhalil jak nezměrné rozměry hříchu, tak i nekonečnost Boží lásky, a právě tak jsem našel odpověď na trýznivé otázky spolutrpících… Rád bych tuto odpověď šířil mezi badateli a dalšími spřízněnými dušemi, které se zabývají historií.
Ve svých pamětech Gábor vzpomínal, že během války i po ní čelil mnoha otázkám, v nichž se ptal, kde byla v celé té hrůze božská spravedlnost. „Ten rok nás však naučil, že my, stvoření, bychom neměli obtěžovat svého Stvořitele zbytečnými otázkami, ale měli bychom činit to, co od nás chce,“ napsal. Veškeré zlo, které sužuje stvoření, nás podle jeho závěru má vést na jedno místo: ke kříži.
„Kdy si vezmeme k srdci tuto jedinou a nejdůležitější lekci, tuto dobrou zprávu? Rok je nepřetržitým tokem událostí v našich vlastních životech i v životě národa. Jediné důležité však je, abychom byli schopni se poučit a přijmout evangelium.“
° ° °
Gábor Sztehlo (1909–1974) byl maďarský luterský pastor, pedagog a humanitární pracovník, který během druhé světové války zachránil přibližně 1 600 až 2 000 lidí, převážně židovských dětí, před nacistickým pronásledováním a fašistickou Stranou Šípových křížů. Za své hrdinské činy byl v roce 1972 jako vůbec první Maďar oceněn titulem Spravedlivý mezi národy izraelským památníkem Yad Vashem.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
