Těmito slovy americký generál ocenil kvality filipínských vojáků bojujících za druhé světové války proti Japoncům. Při pohledu do historie je vidět, že Filipínci vždy bojovali s neuvěřitelnými projevy odvahy, bojové zdatnosti a bezohledného zápalu pro vítězství. Filipínští bojovníci se opakovaně dostávali do situací, kdy byla šance na vítězství malá, ale nevzdávali se. Jedním z takových vojáků byl Narciso Ortilano, který prokázal velkou odvahu a během bitvy o Bataan sám zabil jedenáct japonských vojáků.
Narciso Ortilano byl vojín první třídy 2. praporu 57. pěšího pluku filipínské divize americké armády. Brzy ráno 12. ledna 1942, po zahájení bitvy o Bataan, se v jednom ze sektorů, kde se Ortilano nacházel, začala ozývat dělostřelecká a záhy na to i kulometná palba. Připravil se na nejhorší scénář, napil se vody a odjistil kulomet Browning M1917. Šlo o starší, vodou chlazený typ kulometu, který stále nabízel velmi dobrý výkon. Střílel rychlostí 600 ran za minutu s účinným dostřelem přibližně 1 370 metrů.
Foto: Vítězní japonští vojáci po dobytí Filipín | Wikimedia Commons / Public domain
V té době už byli Ortilano i ostatní vojáci jednotky vyčerpaní nedostatkem spánku v důsledku systematických japonských útoků. Noc nepřinášela příležitost k odpočinku – naopak poskytovala útočníkům nejlepší podmínky pro další a další pokusy americké linie prorazit. Situaci ještě zhoršovalo vyčerpávající, teplé a suché filipínské období. Stojí za zmínku, že plnohodnotná japonská ofenziva v rámci bitvy o Bataan začala již o několik dní dříve, a to 7. ledna 1942. Asi 75 tisíc japonských vojáků s podporou námořnictva, dělostřelectva, tanků i letadel se vylodilo na pobřeží a narazilo na obranu vybudovanou filipínskými a americkými obránci. I přes vytrvalý odpor se japonským vojákům podařilo vnější obranu prolomit.
Při překonávání překážek, jako byl ostnatý drát, Japonci vlastní vojáky nešetřili. Při jednom nočním útoku nařídili první vlně vojáků, aby se vrhli na ostnatý drát. Vojáci za nimi přes ně přelezli a podařilo se jim vniknout do spojeneckých zákopů. Filipínský 57. pěší pluk po několik dní čelil téměř nepřetržitým bojům. Kromě fyzického vyčerpání se tváří v tvář japonské brutalitě a početní převaze dostavovalo i vyčerpání psychické.
Ortilano a jeho spolubojovník obsluhující kulomet byli převeleni na druhou obrannou linii, kde se připravovali k obraně. Když začala přestřelka mezi filipínskými obránci a Japonci, celý sektor ozářilo světlo vybuchujících granátů. Právě v jednom z těchto záblesků Ortilano spatřil bezvládné tělo svého asistenta, jak padá k zemi.
Jako by to nestačilo, od nedalekého pole s cukrovou třtinou zaslechl výstřely a hlasité výkřiky Banzai (což doslova znamená „deset tisíc let“) a uviděl blížící se japonské vojáky. Ortilano začal tím směrem střílet z kulometu a přitom vykřikoval různé druhy nadávek, aby si v napjaté situaci ulevil. Podařilo se mu zabít čtyři nepřátele, ale pak se kulomet zasekl. Ortilano se však nenechal odradit, ostatně neměl na výběr. Vytáhl pistoli ráže 45 a pokračoval v palbě. Vypálil sedm ran a zabil dalších pět Japonců. Jiní dva rozzuření útočníci prakticky současně skočili do zákopu a vrhli se na něj s napřaženými bajonety.
První japonský voják zaútočil, ale Ortilano uskočil a chytil protivníkovu zbraň. Voják puškou trhl do strany a ostrá hrana bajonetu odvážnému Filipínci usekla palec. To mu však nezabránilo v tom, aby se pokusil pušku nepříteli sebrat podruhé, což se mu podařilo. O několik okamžiků později Ortilana bodl do zad druhý protivník. Přes silnou bolest pokračoval v zápase a útočníka zabil bajonetem, kterého se zmocnil. Chladnokrevně zastřelil prvního Japonce jeho vlastní zbraní a vrátil se na pozici, aby uvedl svůj kulomet do střelbyschopného stavu.
To, co Ortilanův velitel po příchodu na pozici spatřil, byl osamělý voják v poli plném mrtvých těl. Velitel se zeptal, co se stalo, a Ortilano odpověděl: „Snažilo se mě vylekat jedenáct Japonců, ale už se jich nemusíme bát.“ Dílčí osobní úspěch nemohl celkově beznadějnou situaci zvrátit. Ortilano i ostatní přeživší byli zajati Japonci. Museli přetrpět 100 km dlouhý bataanský pochod smrti, během něhož byli zajatci nuceni jít několik dní bez jídla a vody. Navzdory utrpěným zraněním, která naštěstí nebyla vážná, patřil voják k těm, kteří pochod smrti přežili. Poté strávil dvanáct měsíců v zajetí v japonském zajateckém táboře. I to přežil, a mohl si tedy převzít prestižní ocenění osobně. Za svou statečnost v boji se Ortilano stal prvním Filipíncem, který byl vyznamenán Záslužným křížem (DSC). V citaci stojí:
„Prezident Spojených států amerických, zplnomocněný zákonem Kongresu z 9. července 1918, s potěšením uděluje Záslužný kříž vojínu první třídy Narciscu Ortilanovi (ASN: 6611329), Armáda Spojených států amerických, za mimořádné hrdinství v souvislosti s vojenskými operacemi proti ozbrojenému nepříteli, když sloužil u roty M 57. pěšího pluku filipínských skautů v akci proti nepřátelským silám u Barrie Mabatang, Abucay, Bataanu a Filipínských ostrovech, dne 11. ledna 1942. Při pokusu o průnik nepřátelských sil, který zahrnoval boční útok na pozice obsazené jeho rotou, se brzy rozvinul boj zblízka. Když jedenáct nepřátelských vojáků zaútočilo na kulometné hnízdo obsluhované vojínem první třídy Ortilanem, zastřelil čtyři z nich, než se jeho kulomet zasekl, což jej vyřadilo z provozu, načež se vojín spolehl na svou pistoli a zabil dalších pět nepřátel poboční zbraní, když se i ta zasekla. Beze zbraně a tváří v tvář dvěma zbývajícím nepřátelům, kteří k němu postupovali s nasazenými bajonety, se tento neohrožený voják zmocnil pušky prvního nepřátelského vojáka, když provedl úder, který stál vojína první třídy Ortilana ztrátu palce. Během krátkého boje byl zraněn do zad zbývajícím nepřátelským vojákem, kterého zabil bajonetem, který vyrval prvnímu. Otočil se, vystřelil na prvního ze dvou nepřátel, který mezitím utíkal, a zabil ho. Navzdory vážnému zranění se vojín první třídy Ortilano vrátil na své střelecké stanoviště, kde byl následně nalezen. Neohrožené činy vojína první třídy Ortilana, jeho osobní statečnost a horlivá oddanost službě jsou příkladem nejvyšších tradic ozbrojených sil Spojených států a odrážejí jeho zásluhy, zásluhy jednotky a filipínských průzkumníků.“
Po válce sloužil Ortilano u 3. praporu vojenské policie v Manille. V roce 1946 byl povýšen na podporučíka, ale v roce 1949 mu v rámci reorganizace vrátili poddůstojnickou hodnost. V 50. letech se účastnil války v Koreji a vylodění u Inčchonu. Službu v armádě ukončil v roce 1968 v hodnosti Master Sergeant.
Zdroj: warhistoryonline.com
