V roce 2008 došlo při pracích na železnici nedaleko antické Himéry k objevu masového hrobu více než deseti tisíc těl včetně spousty padlých mužů se zraněními z boje. Lze předpokládat, že minimálně část z nich padla na řecké straně v druhé bitvy u Himéry. Nález odhaluje překvapivé detaily o armádě o starověkého Řecka. Objev 2500 let starého hromadného hrobu v Himéře na Sicílii odhalil, že vojáci bránící Hímeru (Ἱμέρα) během bitvy 480 př.n.l. byli primárně žoldáci z různých vzdálených oblastí, což odporovalo tradičním názorům na řecké armády složené výhradně z hrdinných občanů. Analýza DNA ukázala, že tito vojáci pocházeli z oblastí jako je dnešní Ukrajina, Lotyšsko a Bulharsko. To zpochybňuje historické příběhy, které bagatelizovaly roli žoldáků a zdůrazňovaly řeckou jednotu a hrdinství. Studie zdůrazňuje významnou přítomnost žoldáků ve starověké řecké válce a složitost vojenského náboru a identity během této éry.
Bitva u Hímery patří mezi méně známé, ale o to zajímavější bitvy řeckých dějin. Odehrála se na Sicílii ve stejném roce, kdy státy domovského Řecka bojovaly proti Xerxovi o holou existenci. Původně hráli dominantní roli na tomto ostrově Kartaginci, kteří někdy v šestém století pravděpodobně byli schopni nakrátko ovládnout celý ostrov. Řekové se nicméně začali z původně slabší role zmáhat a prim zde hrály kolonie jako Syrakusy, Akragás a Rhégion. Sicilským Řekům ze jmenovaných měst se podařilo zatlačit jak domorodé kmeny Sikanů a Sikelů, tak i další řecká města. To vedlo k tomu, že dřívější kolonie, mezi nimi i zmíněná Hímera, začaly cítit větší ohrožení právě ze strany Řeků, než ze strany Kartága a spojili se s ním. Netrvalo dlouho a roku 480 př.n.l. se rozhořela válka, v níž se Kartaginci rozhodli znovu získat vládu nad Hímerou (který byla dříve obsazena) a pokud možno obsadit i celou Sicílii. Tažení vedl osobně Hamilkar Mago a jádrem jeho armády byli afričtí těžkooděnci, vybavení kopími a kulatými štíty a bojující ve formaci podobné falanze. Doplňovali je libyjští a iberští lehkooděnci nosící oštěpy a bojovníci ze Sardinie, Korsiky a Galie byli vybaveni dle svých domácích zvyklostí. Klenotem punské armády byla vždy africká jízda, doplněná o jezdce ze Sardinie a Galie. Z Afriky se měly přepravit také elitní válečné vozy. Řecká sicilská armáda byla tvořena kombinovanými silami tyranů (demokracie zůstala kdesi v pevninském Řecku) Théróna z Akragantu a Gelóna ze Syrakus. Právě Syrakusy byly v té době největším a nejbohatším městem řeckého západu a žilo zde asi 300 000 lidí. Spojená vojska obou tyranů představovala velkou sílu, schopnou se postavit kartaginské hrozbě. Oba tyrani disponovali klasickou řeckou skladbou vojska tvořenou občanskými silami vybavenými do boje dle svých možností a zvyklých bojovat ve falanze těžkooděnců. Sicilští vojáci byli zkušení a zvyklí trávit dobu na bojištích. Jejich řady vyztužili také námezdní vojáci z Řecka a Itálie, přičemž na provoz armády si oba tyrani museli půjčit.
Řekům velice pomohla bouře, která významně změnila strategické počty do nacházející bitvy – Kartaginci přišli o to nejlepší, o svoji jízdu a válečné vozy, které se prostě nepovedlo přepravit. Jestliže dosud byli Punové favoritem, po bouři se počty trochu změnily. Hamilkar Mago se však rozhodl pokračovat v tažení k Hímeře. Město bylo dobře opevněno a Thérón zde stihl umístit své vojáky. V prvním průzkumném střetu přesto zvítězili Hamilkarovi muži, kteří ovládli západní okolí města a donutili Řeky zazdít brány na této straně města. Nedlouho poté dorazil Gelón s jádrem řecké armády. Pomocí své jízdy vyčistil okolí města, což zlepšilo morálku obležených a záhy poté došlo k rozhodujícímu střetu války. Bitva trvala od úsvitu do soumraku a odehrávala se na západním břehu řeky Hímery, nedaleko od města. Bitva začala lehkými útoky řecké pěchoty na hlavní síly, které měly upoutat pozornost kartaginských velitelů na předpokládané místo střetu. Pomocí lsti se malé jednotce Řeků podařilo v přestrojení udeřit na překvapené Kartagince v polním táboře a způsobit zde obrovský chaos. Mnoho lodí bylo zapáleno a jednou z obětí se stal i vůdce kartaginského vojska Hamilkar Mago. Kartaginský vojevůdce byl mrtev a to byl pro každou starověkou armádu velký zlom. Řekům se na bojišti podařilo zlomit odpor kartaginských hlavních sil, díky čemuž se dostali do tábora nepřátel. To byl zlomový okamžik každé bitvy, protože řada armád se uchylovala k vykrádání kořisti. Iberská pěchota v punských službách se za táborem znovu zformovala a soustředěným útokem udeřila na tábor, kde loupícím Řekům způsobila velmi těžké ztráty. Celou situaci zachránilo Thérónovo vojsko, které vyrazilo z města a udeřilo do boků a týlu Iberů, kteří museli vzápětí ustoupit ke zbylým lodím. Co zůstalo z Kartaginské armády se opevnilo na kopci ve vnitrozemí, kde však nebyla voda a tak i oni museli kapitulovat. Zajatci překvapivě nebyli pobiti, ale stali se otroky a fungovali jako motor následného sicilského rozmachu. Bitva u Hímery se stala jednou z největších kartaginských porážek v dějinách. Na bojišti měla zůstat polovina celé armády včetně vrchního velitele, do hlubin klesla většina loďstva, přičemž řada zbylých lodí měla podlehnout další bouři při návratu do Afriky. Uplynulo nějakých sedm desítek let, než byli Kartaginci schopni znovu schopni podniknout ofenzivní akci na Sicílii – vedl ji pravnuk Hamilkara, Hannibal Mago.
Zdroj obrázku Flickr
