Je krize. Stojí mašina. Došel koks. Stavebníci berou zakázky jen tak ze zvyku. Za málo aspoň něco. Je to krize krizí a všichni se tváří, že svět je v pohodě. Nic se neděje. Venku je tornádo, povodeň, požár – a já? Já mám doma klid a mír! Mě se to netýká!
AI mění svět. Lidi ztrácejí vůli žít. Všichni mladí ztrácejí apetit se množit, nebo se o množení snažit. Je to jako v Čapkovi: proč se zdržovat souloží, když vše je již hotovo? K čemu je motivace? Kdo to udělá za mě? Lidé bez AI najednou připadají sami sobě zbyteční. Není důvod učit mladé – AI to zvládne! Mladí stejně mají telefony, chipy a sociální sítě. Jak se napojit na nové generace a nebýt za trapáka? Je vůbec co předat? Jsou relevantní data, která má smysl dnes předávat? Rodina? Hodnoty? Čest, nebo přizpůsobivost?
Proč si chytit holku, pane Průša? Proč chcete zkoušet soulož aspoň s tou blbou Růžou pod hrází? Máte podepsaný consent? Co na to Váš zaměstnavatel? Co když Vás něčím nakazí? Jak prokážete, že nejste otec? Kdy budete platit alimenty? Kam dáte svědomí? Co Váš soukromý život? Však musíte na tom Instagramu působit happy, jinak to nejde!
Odpověď pana Průši je dnes nepochopena. Nikdo z dnešní generace není ochoten přijmout jednoduchou a osvědčenou pravdu, která zní: „Prcat.“ To je slovo, které je dnes tabu. Není to cíl. Je to stigma. Kam se hrabe hentai. Fyzický kontakt mezi jedinci je dnes odpudivý. Quo vadis, Domine? Je to dnes ještě relevantní otázka? Nemělo by to být spíš korektně „Kam jdete, OSOBO?“ Čím se dnes cítíte? Je naděje, že budete alespoň rok vědomá OSOBA? Kdo vás osouloží? Koho osouložíte vy? Jde přece jen o přežití lidstva – řekl bych dnes, že to není důležité, ale kdy jindy, když ne dnes?
Před rokem jsem byl v Japonsku. Nechápal jsem tam lidi, kteří žijí jako Hikikomori. Nedávalo mi to smysl. Nemá přece směr žít doma a shnít! Kam to směřují ti Japonci? Nedalo mi to. Nechápal jsem to. Dnes díky AI to chápu. Sám jsem měl jako mladistvý problematické hledání kariéry, světonázoru a vůbec všeho kromě orientace. Tenkrát nebyla AI, nemohl jsem se na vše zeptat. Musel jsem si sám rozbít ústa a pak znovu, dokud mi to nedošlo. Díky Bohu, že nebyla AI. Ztratil bych motivaci snažit se o dosažení cílů. Ztratil bych vůli žít, neboť co mohu dokázat, když vše je jen na dosah kliknutí? Kam s maturitou? Když vzdělání je jen formálním důkazem, ochotou plnit formu, nikoliv obsah? Jsem tak rád, že nejsem Hikikomori. Přesto vím, že být o deset let mladší, stal bych se jím bez výhrad. Svět by mi nedával smysl, ani bych smysl světa nezískal, neboť můj aktivní život by nejprve rozmetal covid, aby jej pak dorazila AI.
Kam s takovou dobou? Je řešení? Znám jinou cestu pro moje děti? Kam je nasměruji jako rodič? Není odpovědí! Jsou jen otázky. Mám se zeptat AI? Jsem dobrým rodičem, když…? Kam s tím dojdu? Jak vychovám děti s AI? Jak to půjde bez ní? Stejně jako moji rodiče metodou pokus/omyl + kniha o výchově?
Je to všechno zlý sen? Lze se probudit jako v Matrixu díky kouzelné pilulce? Jak ji dostat? Jak se odpojit? Máme řešení? Kolik fórařů je třeba na výměnu žárovky? Má vůbec někdo v místnosti potřebu měnit tu žárovku?
Otázky se posouvají směrem k absolutnu a řešení směrem k nedohlednu. Filosof nestíhá, protože dnes položená otázka nemá řešení v daném čase, zřejmě ani v čase minulém, natož v čase budoucím. Jak to vyřešit? Kdo dnes najde odpověď na smysl žití, která přežije i dokazování od AI?
02.11.2026 Pan Krampus
10 známkování, průměr3,70
300x přečteno
