V roce 1517 přibil Martin Luther svých 95 tezí na dveře kostela v německém Wittenbergu. Zhruba o sto let později vypukla na evropském kontinentu třicetiletá válka mezi katolíky a protestanty. Jednalo se o jeden z nejkrvavějších konfliktů historie, neboť počet obyvatel klesl v Evropě o třetinu.
Dva pohledy na uspořádání světa
Třicetiletou válku ukončil v roce 1648 vestfálský mír, který měl podle některých historiků dalekosáhlé důsledky pro budoucnost Evropy. Do mezinárodních vztahů zavedl princip suverénních států.
To je princip, který je v naprostém protikladu chápání světa islámských radikálů. Podle nich je vyloučeno, aby byl stát východiskem mezinárodního systému, protože stát je sekulární a tedy nelegitimní. Nevměšování do vnitřních záležitostí cizích zemí se nemůže uplatnit jako princip vládnutí, protože loajalita k národu představuje odchylku od pravé víry. Hlavním principem pojetí světového řádu není stabilita, ale čistota náboženství.
Vestfálský mír
Evropa zdecimovaná dlouholetým náboženským konfliktem nalezla řešení ve vestfálských dohodách. Vestfálský mír je de facto souhrnem tří samostatných a vzájemně se doplňujících dohod, jež byly podepsány v různou dobu a na různých místech. Katolické mocnosti včetně 178 reprezentantů jednotlivých států, z nichž se skládala Svatá říše římská, se shromáždily v katolickému Münsteru, protestantské mocnosti se sešly v luteránsko-katolickém Osnabrücku.
Obě hlavní multilaterální smlouvy deklarovaly, že jejich cílem je „křesťanský, všeobecný, pravý a upřímný mír a přátelství” k Boží slávě a bezpečí křesťanstva. Hlavní články dohodnutého vyrovnání se nijak podstatně nelišily od ostatních dobových dokumentů. Naprosto bezprecedentní však byly mechanismy, jak se těchto výsledků mělo dosáhnout.
Všichni proti všem
Konflikt sice započal jako zápas katolíků s protestanty, ale zvláště po nástupu Francie proti katolické Svaté říši římské se změnil ve volnou arénu proměnlivých aliancí. Podobně jako v dnešních krvavých střetech na Blízkém východě zde často zaznívaly sektářské výzvy k solidaritě, avšak stejně často byly potlačeny z důvodu geopolitických zájmů. Každé válčící straně se v některou chvíli stalo, že ji přirození spojenci opustili. Nikdo nepodepisoval dohodnuté mírové smlouvy s iluzí, že by snad prováděl něco více než prosazování svého zájmu.
Paradoxně však právě všeobecné vyčerpání umožnilo nalézt obecnou koncepci světového uspořádání. V situaci, kdy desítky vyjednávajících stran usilovaly o zajištění perně vybojovaných zisků, byly dosavadní zásady hierarchického uspořádání a vzdávání úcty mlčky odsunuty stranou a byla nastolena rovnoprávnost států bez ohledu na to, jakou disponují mocí.
Rovnoprávnost států
Nově vzniklé velmoci jako Švédsko nebo Nizozemská republika obdržely z hlediska protokolu stejné zacházení jako etablované velmoci typu Francie nebo Anglie. Pro všechny panovníky se užívalo označení „Výsost” a všichni velvyslanci byli oslovováni „Excelence”.
Tato novota zašla tak daleko, že delegace v zájmu absolutní rovnosti vymyslely systém, kdy do vyjednávací místnosti vcházel každý panovník vlastním vchodem a přistupoval k sedadlům shodným tempem, aby nikdo nemusel strpět ponížení a čekat, až se dostaví ostatní. Kvůli novém protokolu bylo nutné vybourat mnoho nových dveří.
Bod obratu
Vestfálský mír se stal bodem obratu v dějinách. Za stavební blok evropského řádu byl vyhlášen stát, nikoli impérium, dynastie nebo náboženské vyznání. Vznikl pojem státní suverenity. Bylo deklarováno právo všech signatářů určit si bez jakékoli intervence vlastní domácí uspořádání i náboženskou orientaci.
Ke správě vzájemných vztahů a na podporu komunikace byly ustaveny diplomatické kanály včetně jmenování stálých zástupců se sídlem v hlavních městech cizích států. Jednací strany počítaly se zajištěním fóra, kde bude možno řešit spory předtím, než povedou ke konfliktu. Jednotlivé státy mohly uzavírat dohody s ostatními státy.
Koncept mocenské rovnováhy
Důvod rozšíření tohoto systému po celém světě tkvěl v tom, že kterýkoli stát přijme tyto základní požadavky, může být uznán jako člen mezinárodního společenství a uchovat si svou kulturu, politiku, náboženství a vnitropolitický režim. Ideál náboženské jednoty, na kterém historicky stálo uspořádání Evropy, předpokládal jedno mocenské centrum. Vestfálský mír akceptoval rozdílnost.
Vestfálský mír nepředepisoval žádná specifická spojenectví. V Evropě, ve které církev jako zdroj vrcholné legitimity padla a pozice římského císaře byla uznáním suverenity jednotlivých států fatálně oslabena, se ujala koncepce mocenské rovnováhy.
Koncept vestfálského míru je v rozporu s představou světového řádu podle některých škol islámské teorie svaté války.
