Vorvani obrovští mají největší mozek ze všech živočichů na planetě. Vzrostlý samec má mozek o průměrné hmotnosti 7 kg, ale známé jsou i kusy vážící přes 9 kg. Není tak těžké představit si, že rozumí tomu, co se kolem nich děje.
Zajímavostí je, že vorvani dokáží velmi pružně reagovat na hrozby a tyto zkušenosti si dokonce předávat. Vědci se nedávno zaměřili na studium lodních deníků velrybářů z 19. století (kdy se velrybí tuk používal prakticky jako dnes ropa a velryby tak byly téměř vyhubeny), které obsahují podrobnosti o lovu vorvaňů obrovských (Physeter catodon) v severním Tichém oceánu. Samotným lovcům připadalo, že zvířata v napadané skupině o hrozbě komunikují. Vorvani upustili od svých obvyklých obranných formací (kdy se proti kosatkách formují do kruhu s ocasy otočenými ven) a místo toho plavali proti směru větru, aby se dostali dál od loveckých lodí, které byly na větru závislé. Během několika málo let tak úspěšnost zásahů při použití velrybářských harpun klesla o 58 %.
Velryby daly člověku prakticky všechno, co potřeboval: využíval maso, kůži i orgány jako důležitý zdroj proteinů, tuků, minerálů i vitaminů. Kostice nacházely využití jako materiál pro košíky, luky a další předměty běžné potřeby – v teplejších oblastech se z nich dokonce dělaly střechy. A kosti fungovaly jako zdroj na nástroje i umělecké předměty. Na konci 18. století velryby prakticky spustily průmyslovou revoluci. Z jejich vytaveného tuku se vyráběl velrybí olej užíván jako mazadlo ve strojírenství a velmi unikátním materiálem byl Spermacetový olej – vyráběný z tukové tkáně, voskovité substance obsažené v hlavě vorvaně obrovského. Byl ceněn jako osvětlovací prostředek pro svůj jasný plamen bez zápachu a jako mazivo pro svou nízkou viskozitu a stabilitu. Koncem 19. století byl vytlačen levnějšími alternativami, jako je petrolej a maziva na bázi ropy. Právě ropa tak zachránila velryby před vyhubením a jejich populace mohla začít postupně růst.
Zdroj obrázku Picryl
