Proto jsou lidé, kteří se druhému smějí pro jeho věk, směšní a trapní. Vůbec nejde o roky, jde o to, jak je prožijete, jak se v požehnaném věku cítíte, jak vám to myslí a co od života ještě chcete.
Role „vyvrhele“
Být v době převratu za vyvrhele jen proto, že jsem to viděla jinak než jásající davy, bylo docela těžké. Dnes se tomu říká kritické myšlení, tehdy se nám dostávalo nadávek a opovržení. Bylo jasné, že ti, co měli razítka v roce 1988, je nevymění v šatně, ale promění je za akcie.
Zatímco vy jste cinkali, oni už věděli, komu bude patřit energetika. Tahle pravda pálí, ale pachuť z devadesátek v nás zůstává. Nemám strach říct nahlas, že král je nahý a v kapse má ukradenou peněženku. Netrpím nostalgií, jen analyzuji. Většina tehdy tleskala u televize, ale já si už tehdy říkala: „Holka, tohle je v prdeli.“
Prý trpím nostalgií po mládí, a proto pomlouvám tento režim
Je to strašná blbost. Stárnutí je normální a nikdo se mu nevyhne. Spíš jde o to, aby člověk na ty roky, co prožil, nezapomněl, měl možnost srovnávat a nezapomínal. Mně se vyčítá, že nezapomínám. Společnost, která zapomene, odkud se vzaly její elity, je odsouzená k tomu, že jí budou vládnout pořád ti samí, jen v jiných barvách.
Prý jsem černá ovce. Černá ovce je jediná v celém stádě, která vidí, kam ho bača vede. Ostatní jen koukají na zadek té ovce před sebou. Proč ovce? Neříkala jsem nikdy „sametová revoluce“, říkala jsem řízený převrat. Neříkala jsem těm na balkoně elity, ale zloději.
Takhle končil můj minulý článek a v pravdě se má pokračovat, tak to dělám. Nedávno mi jeden komentující řekl, že jsem „holčička za zenitem“. Zvláštní kombinace. Tak buď jsem holčička, nebo jsem za zenitem. Pán si hrál na inteligenta a zplodil hovadinu. Uvedu to na správnou míru: fakt nejsem holčička, a to už hodně dlouho. Jsem za zenitem? Tak to může vypadat v očích pana Karla, ale já se tak necítím. Dokud mi to myslí, dokud mám zájem o veřejné dění a dokud jsem naprosto soběstačná, tak i kdyby mi bylo sto let, nebudu za zenitem.
Život běží všem stejně a roky fakt neočůráte. Chcete tu být dlouho? Bezva, já taky, protože život na této úžasné planetě je nádherný. Jenže bez těch roků to prostě nedáte. Nikomu není navždy dvacet, padesát… nebo sto. Jednou ten konec přijde a je to tak správné. Proto jsou lidé, kteří se druhému smějí pro jeho věk, směšní a trapní. Vůbec nejde o roky, jde o to, jak je prožijete, jak se v požehnaném věku cítíte, jak vám to myslí a co od života ještě chcete.
Autor: Milena Doušková
