Kapitola šestá (část čtvrtá)
Klíčový faktor
NÁSLEDUJÍCÍHO TÝDNE pokračovalo natáčení televizních Sond v Hradci Králové, kde otcův technický tým dolaďoval práce na aparatuře. Sotva byla zakázka hotová, otec si pronajal náklaďák a nechal do něj rozebrané zařízení naložit. Hrdě chemickou stavebnici odeslal do Bolgorodného, zatímco on se svými zaměstnanci se do Moskvy chystal letadlem. Tam mělo natáčení dál pokračovat v režii sovětské televize, jejímž úkolem bylo zdokumentovat montáž a uvedení aparatury do provozu. Materiál natočený v Moskvě měl završit hodinovou reportáž pražských kolegů.
Hladina stresu se v naší domácnosti ve dnech před otcovým odletem vzdula jako tsunami hrozící navždy spláchnout naši rodinnou pohodu. Nemohly jsme se s máti dočkat, až si otec v polovině měsíce sbalí kufry a vyrazí na letiště. Jakmile byl pryč, přestaly vyzvánět telefony. Rozlehlý dům ztichnul a život se vrátil do dřívějších kolejí.
O dva dny později jsem v pátek ráno vložila do obálky fotku Marty s Maurem v náručí s úmyslem doručit Rudé kněžně slíbenou zásilku. V poledne jsem přešla Staromák směrem k Jungmannově ulici. S lehkým srdcem jsem vyběhla po schodech tmavého činžáku a stiskla tlačítko na dveřích s mosaznou špehýrkou. Kovové řinčení prořízlo mrtvolné ticho v domě. Dlouhou chvíli se nikdo za dveřmi neozýval. Jenom skřípnutí rezavých pantů o patro výš připomínalo zlomyslný smích. Cítila jsem na kůži pronikavý pohled. Jako by mě skrz špehýrku v babiččiných dveřích pozorovalo něčí nepřejícné oko.
„Haló! Je někdo doma?“ Zabouchala jsem na dřevo a snažila se přitom nepropadnout narůstajícímu pocitu úzkosti. „Teto Blaženko. Je babička v pořádku?“ Můj hlas se rozléhal schodištěm. Napadlo mě, jestli se Rudé kněžně náhodou neudělalo špatně a nebo jestli snad dokonce není v nemocnici. „Mám radši přijít někdy jindy?“
„Přesssstaň tady řvát. Nejssssešššš v lesssse.“ Z úzké štěrbiny ve dveřích se ozvalo syčení, podobné ďábelskému hlasu, co se čas od času vynořoval v mé hlavě. „Co od nássss zasssse chcešššš?“ Domyslela si, že rozčilený šepot v předsíni patří dědečkovi.
„Ahoj dědo.“ Udělala jsem krok dopředu a natáhla ke škvíře ruku s obálkou. „Babička mě prosila, abych vám přinesla fotku vašeho pravnuka.“
Štěrbina mezi futry se začala zužovat jako mořská mušle v hrozbě blížícího se nebezpečí. „Okamžitě ssss tím přesssstaň. Nemám žádný pravnuky.“ Dědeček zbaběle prskal z úkrytu jako ozvěna vlastních slov, která jsem od něj už jednou slyšela ve čtyřech letech. V polovině listopadu 1979 jsme s máti a s Martou nesměle zaťukaly na dveře ordinace v nemocnici Na Františku. Pan primář tenkrát pro změnu prohlásil, že nemá žádné vnučky, než nám prudce zabouchl dveře před nosem.
„Samozřejmě, že máš. Hele.“ Vytáhla jsem pohotově momentku z obálky. „Podívej dědo. Tohleto je Marta a tvůj pravnuk Mauro.“
„Nejssssem tvůj děda a žádnou Martu ani Maura nezzzznám!“
„Cože?“ Zaklínila jsem nohu do dveří, než je stačil přirazit. „Prosím tě, dědo. Nedělej to.“ Uvědomila jsem si, že jsem na sebe po deseti letech vzala mátinu roli. „Přestaň hrát tuhle nesmyslnou scénu!“ Prosila jsem ho. „Babička řekla, že mě má ráda. Otci je naprosto ukradený, jestli si potřebujete myslet, že je mrtvej. A máma by dala cokoli za to, aby se s váma usmířila.“ Tragická předtucha mi napnula hlasivky. „Tak v čem je sakra problém?“
Zrychlil se mi dech.
„Vidíšššš? Dějiny sssse zasssse opakujou.“ Moje mysl syčela jako natlakovaný papiňák před výbuchem. Už jsem nedokázala rozlišovat mezi Satanem a dědečkovým hlasem. „Nikdy sssse ti nepodaří překročit tenhle ossssudový práh!“
Cítila jsem narůstající bolest v nártu, zatímco se dědeček vší silou snažil zabouchnout dveře. Jakmile mu došlo, že se přes moji nohu nedostane, s nečekanou rázností naopak dveře otevřel dokořán, až jsem leknutím uskočila stranou.
„Nemysssslíšššš ssssi, že by to ssssnad už mohlo sssstačit?“ Zařval. „Nechceme fotky. Nechceme od tebe vůbec nic. Nech nássss na pokoji! Babička si tě nepřeje vidět. Rozumíšššš?“ Jeho bezkrvé rty ještě více zbělaly. Zažloutlá bělma, protkaná vlásečnicemi, se mu vypoulila z ďůlků, jako by se o něj pokoušela mrtvice. „Sssseber sssse a běž pryč a už se k nám nikdy nevracej!“ Jako v posledním tažení opakoval věty tragického scénáře, který se na spirále času odehrál o desatero závitů dřív. „V ničem žádnej problém nesssspočívá.“ Sípal a lapal přitom bolestně po dechu. „A i kdybych nějakej problém náhodou zatraceně měl, tak to není na tobě, abyssss ho řeššššila!“
„A na kom by to teda mělo bejt, jestli ne na mně?“ Zvolala jsem. „Já jsem přece tvoje budoucnost, dědo!“
Místo odpovědi mi před nosem práskly dveře. Na schodišti opět zavládlo nepřátelské ticho. Cítila jsem v hrudi prudkou bolest, jako by mě zasáhla kulka. Nemohla jsem se nadechnout. Krvácelo mi srdce. Momentálně jsem ztratila orientační smysl. Prostor a čas rázem přestaly existovat. Jako by se ke mně i zdi babiččina činžáku otočily zády. Vyklopýtala jsem na ulici a v horečnatém snu přešla na druhou stranu rušné křižovatky. Na rohu Spálenky se mi podařilo zabočit směrem k jazykovce, kde měla máti v pátek odpoledne kurz italštiny.
„Co se ti proboha stalo, Trumpetko?“ Zděsila se, když mě našla sedět uplakanou na chodbě před učebnou. „Proč nejsi ve škole?“
Zuby mi drkotaly bolestí. Nedokázala jsem nikterak artikulovat svůj bezedný žal. Místo odpovědi jsem zabořila obličej do mátina měkkého kabátu, abych skryla slzy před zvědavými studenty cizích jazyků.
„Bude asi lepší, když si najdeme nějaké klidnější místo.“ Máti mě opatrně vedla dolů po schodech. Prošly jsme kolem obchodního domu Máj na Národní třídu a přes Jungmannovo náměstí do Františkánské zahrady.
Našly jsme si volnou lavičku v koutku u zdi. Když jsem si byla jistá, že nás nikdo neslyší, propukla jsem v hořký pláč.
„Nikdy se nám nepodaří slepit naši rodinu.“ Vyprávěla jsem máti o střetu s dědečkem.
Kolem nás padalo na cestičku suché listí.
„To víš. Můj otec nikdy nedokázal přiznat svoje chyby. Nesmíš si ho tak brát, Trumpetko.“ Slova útěchy vycházela matce z úst společně s obláčky páry. Vypadala jako postava v kreslené knížce. „Možná ještě nenazrál čas usmíření.“ Řekla. „Nebo je naopak příliš pozdě.“ Obloha se zatáhla mraky. Podzimní vzduch voněl hnilobou. „Jo. To je život.“ Otřela mi uslzené tváře papírovým kapesníkem.
Její slova podtrhlo smutné klinkání zvonů Paní Marie Sněžné za zdí. Byly čtyři hodiny odpoledne.
„Tentokrát se děda nemá na co vymlouvat.“ Vzhlédla jsem žalostným zrakem k věžičce na kostelní lodi. „Za jeho nepřátelským postojem přece nestojí babička. Tak proč mě teda vyhnal, když mu vztah se mnou nikdo nezakazuje?“
„Bůh ví, co se děje mezi mými rodiči, když u toho nikdo není?“ Máti pokrčila rameny. „Nepřekvapilo by mě, kdyby se otec matce docela obyčejně mstil za to, že mu před léty zakázala, aby se s tebou stýkal. Najednou, když zjistila, jak moc tě miluje, tak jí styk s tebou pro změnu zakázal on.“
Mlčky jsem přemýšlela o mátině teorii, která sice nedávala žádný smysl, ale zdála se být dostatečně logická. Vyschly ve mně slzy. Cítila jsem se najednou prázdná. Po tváři mi sklouzla poslední kapka z řas a zůstala viset na bradě jako krápník. Pokukovala jsem po ní, dokud se neutrhla.
Rozprskla se na hladině louže pod lavičkou.
„Pojď, Trumpetko. Začíná být zima.“ Máti se postavila a dýchala si do zkřehlých dlaní . „Co kdybychom si zašly do kina a přišly na jiné myšlenky?“ Zatáhla mě do Světozoru a koupila u pokladny dva lístky na Vážení přátelé, ano. V čase zbývajícím do začátku filmu mě pozvala do cukrárny na ovocný pohár.
VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO byl poslední hit domácí kinematografie. Černá komedie plná politických narážek nastavovala socialistické společnosti nemilosrdné zrcadlo. Sál kina byl o půl sedmé večer narvaný. Publikum se takřka nepřetržitě otřásalo smíchy v reakci na humorně interpretované dialogy. Odvážný scénář dokazoval, že se ideologická svěrací kazajka cenzury začínala uvolňovat. Domácí černý humor se opět ukázal jako nejlepší lék na bolest zklamání. Podobně jako amaro léčí špatné zažívání, hořkosladká ironie Ladislava Pecháčka mě během dvouhodinové projekce zbavila nesnesitelného napětí v podbřišku. Smích mi uvolnil staženou bránici a nezapomenutelný Milan Lasica na plátně překryl neblahou vzpomínku na syčícího dědečka.
Viděla jsem teď život z tragikomické perspektivy.
Když jsem s máti vyšly ze Světozoru, studený vzduch na ulici byl nepříjemně navlhlý a zamračené nebe nad Prahou mělo temně fialovou barvu. Z nějakého důvodu nejezdily žádné tramvaje. Vydaly jsme se pěšky podél kolejí směrem na Karlovo náměstí, když se zdáli ozvalo naléhavé houkání policejních sirén. Podobalo se kvílení vdov na Blízkém východě. Na rohu Lazarské ulice a Spálenky kolem nás prosvištěla šňůra žlutobílých antonů, připomínajících roj rozzuřených vos. Z majáků na střeše jim šlehaly modré blesky, když s nebývalou naléhavostí ujížděly směrem k Národní třídě.
Napadlo mě, jestli nedošlo ke krádeži korunovačních klenotů, a přemlouvala jsem máti, abychom se šly podívat. Ta se však nenechala zviklat. Tvrdohlavě trvala na tom, abychom pokračovaly v chůzi k nedaleké stanici metra. Ze Smíchovského nádraží nám měl krátce poté odjíždět osobák.
Než jsme se doma od nádraží vyškrábaly do kopce, nebe nad kopci zčernalo jako asfalt. Už zdálky jsem slyšela, jak uvnitř našeho domu vztekle vyzvání telefon.
„Kde jste?“ Ze sluchátka vyštěkl otcův hlas. „Už hodinu se k vám snažím dovolat!“
„Prosím tě, co jsi tak napruženej, tati? Vždyť ještě ani není deset večer.“ Tón jeho hlasu mě iritoval. „Zašly jsme si s mámou v Praze do kina.“
„Vy jste neslyšely, co se stalo?“ V sluchátku začalo šustit, jako když mačká celofán.
„O čem to mluvíš?“
„Dej mi maminku!“
Obrátila jsem oči v sloup, ale uposlechla příkaz.
Máti si přitiskla k uchu plastikové držadlo a chvíli naslouchala štěkotu na druhé straně drátu. „Cože? Revoluce?“ Nevěřícně kroutila hlavou. „Jseš si tím jistej, Jirko? Zrovna jsme se vrátily z centra a nic jsme neviděly.“
Když zavěsila, šla zapnout Hlas Ameriky.
„Tatínek říká, že na Národní došlo ke krveprolití.“ Informovala mě. „Proto jsme viděly ty policejní antony.“
„Grrrr . . . huííííí . . . zásahové jednotky použily bezprecedentní násilí, když brutálně zbily studenty, kteří policistům podávali květiny za plastikové štíty.“ Komentátorův hlas se klepal potlačeným rozčilením. „Ještě jsme nestačili vyhodnotit poslední informace, ale podle našeho důvěryhodného zdroje jsou pražské nemocnice plné zraněných obětí policejního zákroku.“ Krákalo rádio. Mezi napadenými byly i nevinné ženy a dokonce děti. Policie se za účastníky demonstrace hnala dovnitř domů, kde se snažili ukrýt. „Mnozí studenti byli zatčeni. Jiní jsou nezvěstní a panují obavy o jejich život. Huííííííí.“
„Ty brďo!“ Zesílila jsem zvuk. „Škoda, že jsme tam nezašly. Když si pomyslím, že jsme od Národní byly pár stovek metrů!“
„Děláš si legraci?“ Zamračila se máti.
„Huíííí. Povolená manifestace u příležitosti oslav mezinárodního dne studentů se nečekaně zvrhla v divoký masakr, poté co dav demonstrantů, pochodujících z Albertova podél nábřeží Vltavy, nečekaně odbočil na Národní třídu.“ Pouhé minuty po konci zásahu Hlas Ameriky už vytruboval do éteru všechny detaily. Dozvěděly jsme se, že StB demonstrantům na Národní připravila past. Studenti se původně sešli pod Vyšehradem, aby si připomněli padesáté výročí zavření českých vysokých škol protektorátní vládou fašistického Německa. Po šesté večer se rozpuštěný dav dal do pohybu směrem k centru. Desetitisíce lidí se nahrnuly hrdlem úzkého bulváru u Zlaté kapličky, aby na křižovatce mezi Pernštýnem a Spálenkou narazily na zeď policejního kordónu. Uniformované sbory společně s estébáky předem neprodyšně zapečetili postranní ulice a všechny pasáže a policejní kordóny stlačili bezbranný dav mezi zdi činžáků. Jakmile byli účastníci pochodu namačkáni jeden na druhého, že se nemohli hýbat a málem ani dýchat, zásahové jednotky bez varování vyběhly z úkrytu a začaly mlátit pendrekem po hlavě každého, kdo se jim zrovna připletl do cesty, žaloval Hlas Ameriky.
Alternativní sdělovací prostředky potvrzovaly otcův názor, že plamen dlouho očekávané revoluce byl sedmnáctého listopadu definitivně zažehnut. Tu noc jsem nezamhouřila oko. Netrpělivě jsem se převalovala v posteli. Nemohla jsem se dočkat, až se ujmu vytoužené role v začínající revoltě. V sobotu už Svobodná Evropa předčítala jména národních a zasloužilých umělců, kteří veřejně odsoudili způsob, jakým se normalizační režim snažil umlčet oponenty. Přílivová vlna rozvášněných reakcí se každou hodinu vzdouvala výš. „Huíííííí . . . Nedovolíme bolševikům bít naše děti!“ Vřískala do mikrofónu televizní herečka. „Musíme přestat hrát podle jejich pravidel.“ Oznámila, že herecký soubor Národního divadla vyhlásil stávku. Populární osobnosti ze sebe soukaly jeden revoluční slogan za druhým a plamennými řečmi podpalovaly veřejné mínění. Karel Jezdinský o chvíli později suše konstatoval, že vysoké školy v celé zemi potvrdily účast na stávce. Večerní zpravodajství Svobodné Evropy už hovořilo o protestních pochodech ve všech krajských městech. Hlas Ameriky prorokoval, že narůstající odboj proti federální vládě udělá tečku za ostudnou kapitolou naší národní historie. Osvícená intelektuální rebelie v srdci Evropy by měla být měkká jako opona v Národním divadle, prohlásil do rádia duchovní otec revoluce, Václav Havel.
„Chtěl bych—uhm—apelovat na všechny patrioty a lidi dobré vůle . . . grrrr.“
Vzhledem k mimořádnosti situace jsme s máti porušily pravidla stolování a naladily Hlas Ameriky u nedělní snídaně.
„Juíííí . . . založením Občanského fórrra chceme dát lidem příležitost—uhm—k jejich osvobození.“ Havlův zajíkavý hlas nabádal posluchače. „Grrrr . . . teď a nebo nikdy, prrrotože oprrravdová demokrrracie se nikdy nestane—uhuh—rrrealitou . . . juíííí . . . dokud si ji poctivě nevybojujeme . . .“
Zdálo se, že korunovaný vůdce tolerantní revoluce trpí slovní zácpou. Hovořil jako člověk, snažící se vyprázdnit zacpaná střeva. Autorovi absurdních her dalo velkou práci, než ze sebe vysoukal revoluční poselství.
Doufala jsem, že rozvážná slova disidentské celebrity probudí náš národ ze stavu letargie. Pochopitelně jsem ihned zahořela touhou naskočit do vlaku a připojit se v Praze k revolučním davům. Podle Hlasu Ameriky se rozhořčení občané hlavního města shlukovali na náměstích, zatímco bolševická vláda se nacházela v chaosu. Zásahovým jednotkám prý došel dech a StB propadla zmatku, takže se o víkendu nezmohla na organizaci protiopatření. Svobodná Evropa popisovala situaci ve městě jako relativně bezpečnou. Přesto mi máti zakázala opustit rodné městečko. Otec také zaujal k mým úpěnlivým prosbám neoblomný postoj, když dopoledne telefonoval z Moskvy.
„Nepokoušej si hrát na hrdinku, Trumpetko!“ Osopil se na mě.
Podezřívala jsem ho, že mě na demonstraci nechce pustit, protože žárlí. Když nemohl demonstrovat on, tak já taky ne. Dokázala jsem si živě představit, co by na mém místě udělal on ve čtrnácti letech.
„Připadá mi to jako výsměch osudu, že ze všech míst na světě musím bejt dneska zrovna v Moskvě, když se u nás konečně začaly dít změny.“ Nadával. „Krucinál fagot. Jsem tu zašpérovanej nejmíň na dva tejdny.“
Ač jsem měla dost odvahy postavit se bolševickému režimu, zatím jsem ještě nedozrála k otevřené vzpouře proti rodičům. Místo abych navzdor jejich zákazu šla mávat vlajkou na barikádu, rozhodla jsem se učinit moudrý kompromis, a pomodlit se za demokratickou revoluci v místním kostele.
„Děkuju ti Panebože, že jsi dostál svým slibům.“ Zašeptala jsem, když jsem se u vchodu křižovala svěcenou vodou.
Páter Ondřej četl úryvek z Písma svatého, ve kterém Ježíš vrátí zrak slepci, tím že mu potře vyhaslé oči navlhčenou hlínou. Velebníček držel kázání skupince místních křesťanů, řídce rozsazených v lavicích. Voskovice se zimomřivě mihotaly na oltáři. Nevytopená kostelní loď rezonovala slovem božím.
„I ti z nás, kdo dobře vidí, jsou často slepí, protože máme vrozený sklon odvracet se v myšlenkách do tmy pozemské lži, místo k světlu boží pravdy.“ Velebníček se opřel o pulpit. „Není lehké přiznat si svoje chyby. Raději se před nimi všichni schováváme jako malé děti. Nezapomínejte však na to, že jsme povstali z prachu.“ Sundal si z nosu obroučky brýlí. „Prach, který Ježíš smísil se slinou a vetřel do zraků nevidomého, aby mu pomohl prohlédnout, je čirá esence našeho lidství, smysl pozemské pouti.“ Páter Ondřej přehlížel kongregaci a čistil si skla kapesníkem. „Ježíš nám ukazuje, že jediná cesta ke spáse spočívá v poctivém přístupu k sobě samotnému. Naše činy by měly zrcadlit naše přesvědčení.“ Nasadil si znovu brýle a vzhlédl k umučenému spasiteli na kříži. Vysvětlil svým ovečkám, že potření vyhaslých očí zeminou znázorňuje sílu křesťanské víry, vyvěrající z vědomí syrové reality. „Zaslíbená země je uvnitř každého z nás.“ Prohlásil. „Je to naše tělo, poskytující příbytek našim duším. Země, po které šlapeme, úrodná půda, která nám dává chléb a víno.“ Ozvěna jeho hlasu se odrážela od klenby stropu. „V tom se skrývá hloubka Ježíšova učení.“ Ujistil věřící, že nikdy nikdo nedosáhne blaženosti, dokud se nepřestane honit za vším, co nemá a nenaučí se vážit si každé maličkosti, kterou mu Pánbůh shůry nadělí. Teprve až se zbavíme falešných iluzí, které o sobě chováme, staneme se sami sebou. „Nikdy není pozdě na to, abychom si z tváře strhli závoj přetvářky. Navzdory politickým farizejům, kteří nám každý den hážou písek do očí, probuďme se už a vyjděme ze tmy. Amen.“
V PONDĚLÍ RÁNO se mnou máti nemusela třást, aby mě probudila. Byla jsem na nohou dlouho před svítáním. „Kde domov můj? Kde domov můj?“ Prozpěvovala jsem si vesele v pokoji a přebírala se ve skříních. Přemýšlela jsem, co si na sebe obléct, aby všichni viděli, že jsem dítě revoluce. František Škroup složil tklivou píseň pro roli slepého houslisty. Vybavilo si mi kázání pátera Ondřeje. V italštině se Čech vyslovuje stejně jako slepec. Připadalo mi zvláštní, že si evropský národ slepců zvolil za hymnu píseň nevidomého žebráka o tom, že nemůže najít zaslíbenou zem. To nemohla být náhoda. Houslista si v Tylově Fidlovačce naříkal na staletí Habsburské okupace. Kde by mohl být ten náš domov? Přece přímo pod našima nohama! Pomyslela jsem si, že by Češi především měli přestat fňukat. Nastal čas protřít si zraky vlhkou hlínou a vzít si zpátky, co nám právem náleželo.
Vlastenecké pocity mi zaplavily hruď. Vzpomněla jsem si, že otec měl kdesi v pracovně schovanou národní vlajku. Prohrabala jsem všechny šuplíky v jeho stole, až jsem z jednoho nakonec vytáhla trojbarevný hadr velikosti utěrky na nádobí. Omotala jsem si ho kolem rukávu kabátu a připevnila zapínacím špendlíkem.
„Ne, aby ses někde dostala do průšvihu, Trumpetko!“ Vystrašená máti mě doprovodila ke dveřím. „Nikde se nezastavuj a jdi rovnou do školy.“
„To se ví. Nedělej si starosti, mami.“ Odpověděla jsem přes rameno a rozběhla se dolů zablácenou ulicí. Uvnitř hrudi mi vzrušeně bušilo srdce. „Pche. Jaká škola?“ Myslela jsem si. „Všichni přece vyhlásili stávkovou pohotovost.“
Když jsem sbíhala k poště kluzkou uličkou, napadlo mě po vzoru Ježíše sebrat ze země špetku mokré hlíny. Přivoněla jsem k ní, ale raději jsem si nepotřela rozespalé oči, abych prohlédla. Vypadala bych víc jako Indiánka na válečné stezce, než jako revolucionářka. Stačilo, že se mi po cestě na nádraží nabalila tlustá vrstva bláta na podrážky. Zastavila jsem se na železničním přejezdu, abych si očistila boty o hranu kolejnice. Z nástupiště na mě civěl chór ospalých spolucestujících. Obyvatelé našeho městečka nejevili ani nejmenší ponětí o kvasící revoluci. Zachumlaní do límce kabátu, mžourali přivřenýma očima jako naštvaní krtci. Vlajka na mém rukávu jim očividně připadala směšná. Někdo dokonce pochybovačně zvedl obočí, jako by si myslel, že jsem blázen. Uvnitř narvaného vlaku a ani v metru jsem neviděla jediného revolucionáře. Když souprava podzemky se skřípotem zastavila na Karlově náměstí, začaly se do mého neohroženého srdce vkrádat pochybnosti. Vzdorovala jsem pokušení vlajku z rukávu sundat. Rozhodla jsem se vystoupit na Národní a zkusit vypátrat stopy pátečního krveprolití.
Tramvaje rachotily sem a tam prázdným bulvárem. Národní třída se v ranním světle jevila překvapivě banální. Úředníci na chodníku pospíchali do práce. Ve dveřích krámů zívající prodavačky zvedaly rolety. Okřídlená múza na střeše Národního divadla v kočáře, taženém vzpínajícími se koňmi, působila nezdravě zeleně. Zatažené nebe hrozilo deštěm. Bylo typické listopadové pondělí. Teprve v ponuré pasáži vedle Reduty jsem si na chodníku všimla louže zatuhlého vosku. Svazek povadlých karafiátů na dlažebních kostkách zřejmě připomínal oběti policejního násilí. Veřejný průchod po víkendu páchl močí a zblitky. Chytla jsem se za nos a ukončila pátrání.
Pondělní rozvrh herců začínal dvojhodinovkou klasického tance na Václavském náměstí. Vzhledem k trvalému nedostatku prostorů měla Konzervatoř pronajatý sál na dvoře hotelu Ambasador. Ráno tu herci cvičili základy baletu a odpoledne tento prostor sloužil tanečnicím nočního klubu Alhambra.
Nacvičovaly si nejspíš před zrcadlem sexy pohyby u tyče.
Vstup do tmavé pasáže zdobily plakáty s krasavicemi v stříbrných kozačkách a třpytivém spodním prádle. Podél obrubníku stála šňůra Volh, číhajících na západní cizince, kteří strávili divokou noc v náruči tanečnice. Někteří taxikáři uvnitř auta stoicky listovali Rudým právem. Ostatní si v nedalekém kiosku zakoupili kelímek s plzeňským a opečenou klobásu. Položili si papírový tácek na haubnu jako na stůl. Namáčeli maso do plnotučné hořčice a spokojeně přežvykovali, jako to dělali každé pondělí. O revoluci očividně neměli ponětí. Svatý Václav zachmuřeně shlížel z podstavce na liduprázdné náměstí. Hejno holubů kroužilo kolem hlavy českého patrona místo svatozáře. Jeden pták se mu dokonce drze usadil na helmě. V pasáži Ambasadoru se poflakoval hlouček opálených veksláků. Když jsem kolem nich procházela do tanečního sálu, začali na mě vyplazovat rozviklané jazyky jako varani a vzrušeně šeptali oplzlé nabídky. Pokud se zrovna nezabývali obchodováním na černém trhu, Arabové žijící v Praze se tenkrát bavili sváděním každé sukně, která kolem nich prošla. Poďobané obličeje, šklebící se z podloubí, připomínaly africké teroristy z moskevského hotelu Ostankino.
Averze, kterou jsem chovala k hodinám baletu, vinou arabských veksláků mnohonásobně vzrostla.
„Dneska ráno vynecháme rozcvičku a půjdeme rovnou trochu rozhýbat pánev.“ Vysoko posazený ženský hlas zmrazil moje kroky při vstupu do sálu. Zpoza hradby plechových skříněk jsem pozorovala úspěšnější adepty herectví, jak se poslušně převlékají do cvičebních úborů. „Pospěšte si, děti.“ Tleskala netrpělivě profesorka baletu.
Pedagožka, jež měla v pracovní náplni učit herce základům klasiky, byla asi pětatřicetiletá blondýna s koňským obličejem. Víčka hluboko zapadlých očí měla vždy natřená mastnými tyrkysovými stíny. Na tanečnici nočního klubu byla příliš buclatá, ale oblékala se, jako kdyby v Alhambře pracovala. Její výuka vzdáleně připomínala tanec o tyči, až na to, že tyč, po níž se úspěšnější uchazeči učili válet, měla horizontální polohu. Každé pondělí jsme strávili půlku dopoledne kroucením zadku a natřásáním údů.
„Hotovo. Jdeme na to, soudružko profesorko?“ Tucet nevyvinutých konzervatoristů se nedočkavě nahrnul dovnitř nevytopeného sálu. Pubertální těla se jala svíjet na parketu před zrcadlem jako žížaly po dešti.
„Co je s tebou, Mirando? Na co tady čekáš?“ Blondýna v minisukni mě spatřila za skříní. „Prosím tě. Jdi se hned převléct!“
„Promiňte, nemůžu.“ Hodila jsem odbojně školní tašku na lavici. „Nebudu se chovat jako stávkokaz!“
„Co se nebudeš?“ Profesorce baletu povolila úzká čelist. Vypadala jako nafukovací panna. „Proboha, Urbanová. O čem to mluvíš?“
„Vy jste neslyšela o Havlově revoluci?“ Rozhodla jsem se hájit revoluční právo na absenci z vyučování. Politická angažovanost stranou, pouhé pomyšlení na to, že bych se měla připojit k spolužákům na parketu ve mně vzbuzovalo nepřekonatelný odpor. Revoluce mi sloužila jako vznešená výmluva, abych se nemusela účastnit ponižujícího kroucení zadkem u tyče. „Starší kolegové z Národního divadla vyhlásili stávkovou pohotovost na protest proti brutálnímu krveprolití, které se odehrálo v pátek na Národní.“ S hraným sebevědomím jsem poučovala šokovanou profesorku. „Vysoký školy v celý zemi stávkujou za demokracii a vy nás nutíte vyhazovat do vzduchu nohy jako nějaký hopsalky v pařížským šantánu a nebo vojáci během přehlídky na Rudým náměstí?“
Ačkoli jsem se tvářila přesvědčivě, byla ve mně docela malá dušička. Obávala jsem se, že avizovaná revoluce je jenom nějaký mediální podvod. V takovém případě by mi za drzost a odmítnutí účasti na vyučování hrozila ředitelská důtka.
„Říkáš si o dvojku z chování, Urbanová!“ Profesorčin obličej zrudnul jako sovětská vlajka, s výjimkou tyrkysových očních víček. „O žádný revoluci jsem neslyšela a i kdyby nějaká byla, nechápu, proč by ti politika měla bránit v tom, aby ses naučila tancovat?“
„Já už jsem se naučila tancovat v baletní přípravce Národního divadla.“ Řekla jsem ostře. „Mimochodem, mým cílem je pracovat na jevišti jako divadelní umělkyně a ne si po nocích přivydělávat v klubu striptýzem!“
Výraz v tvářích přihlížejících spolužáků mi napověděl, že jsem zašla příliš daleko. Blonďatá profesorka zamrkala tyrkysovýma očima a vypadala tak zraněně, že jsem si skoro přála, abych surová slova mohla vzít zpátky.
„Jestli s námi nechceš pracovat, tak můžeš jít.“ Ukázala ke dveřím a snažila se přitom nerozbrečet. „Budu si na tvé chování stěžovat u soudružky zástupkyně.“ Bezmocně si druhou rukou popotahovala kraj minisukně, jako holčička, která zapomněla slova v půli odrecitované básničky. „Však ono tě to revolucionářství přejde.“ Přeskočil jí slabý hlas.
Vyrazila jsem na dvůr plná revolučního zápalu. Rázovala jsem pasáží na Václavák kolem překvapených veksláků, připravena rozdávat rány. Když snědí chlapíci viděli moje odhodlání, zastrčili jazyky zpátky do úst a stáhli se do stínu výklenků.
Nad Příkopy se vznášel opar podzimního smogu. Jen několik turistů a babek s nákupními taškami se motalo kolem výloh v Rytířské ulici. Zamířila jsem na Staromák v naději, že najdu revoluci.
„Co budu dělat?“ Začínala jsem si zoufat, když jsem na Uhelném trhu narazila na hordu gymnazistů, mávající vlajkami a ručně zhotovenými transparenty.
„My chceme svobodu!“ Skandovali. „Havel na hrad!“
„Jé, to jsem ráda, že nejsem sama.“ Vrhla jsem se prvnímu z nich kolem krku. „Vy taky stávkujete?“ Dotazovala jsem se s úlevou vyčouhlých puberťáků s trikolórou na klopě. „Hele. Takže revoluce žije?“
„To víš, že žije. Co bychom si jinak dneska počali?“ Nejhezčí z mladíků vystavil na obdiv rovnátka. „Dneska ráno jsme měli totiž psát čtvrletní písemku z matyky!“
„Ty bláho, vole.“ Zbytek demonstrantů zahučel v chóru. „To by bylo zase koulí!“
„Slyšelas?“ Zašklebil se na mě hrdě krasavec. „Takže Štěpánská prosím pěkně hlásí plnou stávkovou pohotovost.“ Srazil paty a zasalutoval. „To víš, je daleko lepší stávkovat, než psát zkurvenou písemku, nebo ne?“
„Do háje s matykou!“ Gymnazisti kolektivně jásali mocným hlasem. „My chceme svobodu. Havel na hrad!“
Průvod záškoláků zabočil do Perlovky a zmizel v bludišti první pasáže, jako kdyby mávl proutkem. Oddechla jsem si, že revoluce přece jenom existuje, a nemusím se obávat dvojky z chování.
Než kohout v deset ráno zakokrhal na orloji, mlhavý opar smogu se zvedl nad střechy staroměstských domů jako divadelní opona. Z oken věže mi dřevěnou rukou vlídně pokynulo dvanáct apoštolů. Když kostra smrtky zatáhla za šňůru zvonku, šedivé mraky nad Prahou se rozestoupily a paprsky slunce skropily slavné náměstí.
„Hurá! Hurá!“
Stovky studentek nedaleké ekonomky se vlévaly z postranní uličky na Staromák jako horský potok do jezera. Rozvášněné výkřiky se s ozvěnou odrážely od barokních fasád, zatímco středoškolačky tancovaly po křížích na dlažbě vedle orloje, kde urození vůdci vlasteneckého povstání v roce 1621 přišli o hlavu.
„Kdo, když ne my? Kde, když ne teď?“ Školou povinná mládež úspěšně remixovala mantry Pražského jara. Objevilo se i několik originálnějších hesel. „Už vám zvoní, soudruzi. To nás vůbec nemrzí.“ Nebo „Nechceme bejt bitý. Je konec totality.“ Jásali studenti elektrotechnické průmyslovky. „Havel na hrad!“
„Kdo to je ten Havel?“ Zeptal se někdo za mými zády.
„Nemám minimální tušení, vole. Asi ňákej borec, nejspíš.“ Vypískl vedle další pubertální revolucionář. „Má to bejt náš příští prezident.“
Chaotická oslava na Staromáku se víc podobala karnevalu než demonstraci. Do očí bijící absence sil veřejného pořádku posilovala sebevědomí protestujících. Chór mladistvých hlasů nezadržitelně narůstal společně s větrem, nadouvajícím tříbarevné vlajky a ručně zhotovené transparenty nad hlavou stávkujících.
Budovu hudebně-dramatického oddělení na nábřeží jsem našla vylidněnou. Komunistická zástupkyně se takticky stáhla domů. Tvrdé jádro pedagogického sboru se uchýlilo ke Sviním. Celebrity z řad starších spolužáků pokuřovali za výlohou v Depressu a probírali budoucí role v revoluci, mezitím co hrstka mladších herců bezcílně bloudila po chodbách školy. Vypadali dezorientovaně.
„Muzikanti plánujou pochod na Václavák.“ Dozvěděla jsem se od nich o revoluční schůzi v hlavní budově na Rejdišti. „Neměli bychom tam taky s nima jít?“ Plaší herci se nemohli rozhoupat k aktivní účasti na revolučním hnutí.
Nechtělo se mi na ně čekat. Přeběhla jsem přes křižovatku. „Ať žije Havlova revoluce!“ Pozdravila jsem dobrovolné strážce z řad vysokoškoláků, kteří v arkádě zajišťovali vstup do Filosofické fakulty.
„Tady máš. Dej to každýmu, koho potkáš.“ Budoucí filosofové mi vrazili do ruky balíček letáčků. „Buď opatrná.“ Varovali mě. „StB má oči všude!“
Vitráže vstupních dveří a sloupy kolem fakultní budovy byly polepené ručně malovanými plakáty, kam lidská ruka dosáhla. Našla jsem tam osobní vzkazy i oxeroxované fotografie demonstrace na Národní třídě s nápisem MÁME HOLÉ RUCE! Dívky, podávající květiny policajtům za plastikovými štíty.
„Jasně. Buďte bez starosti, lidičky.“ Pokračovala jsem s letáky v cestě podél oprýskané zdi židovského hřbitova.
V nenápadné uličce za Rudolfínem se už mlel dav rozcuchaných mladíků. Otáčecí dveře třípatrové budovy nebezpečně rotovaly kolem osy. Každý z muzikantů s sebou táhl futrál a hromadu otrhaných not v podpaží.
„V poledne musíme bejt na Václaváku!“ Jala jsem se všem rozdávat letáky. „Organizuje to Filosofická fakulta.“ Byla jsem štěstím bez sebe, že mě starší spolužáci vidí participovat na revolučním dění.
„Jasan. Spolehni se.“ Dechaři složili futrály na chodník a zapálili si před vchodem do školy cigaretu, což bylo za normálních okolností považováno za neodpustitelné porušení školních předpisů. „V auditoriu začala zakládající schůze stávkovýho výboru.“ Informoval mě někdo. „Zvolíme si revoluční vůdce!“
Zvědavost mi nedala. Proklouzla jsem mlýnem vstupních dveří a lokty se prodrala plnou chodbou do vydýchaného sálu. Ačkoli mi hradba cizích ramen bránila ve výhledu na řečníka, bezpečně jsem po hlase poznala profesora dějin. Soudruh Kaloš na pódiu plynule hovořil o demokratických hodnotách. Ve svém projevu přirovnal Čechy k antickému Řecku a postavil Václava Havla na podstavec vedle Sokrata a Platóna.
„Duch Atén musí zvítězit nad Spartou.“ Slyšela jsem ho prohlásit. „Opravdová revoluce neprolévá krev. Do boje proti ignoranci je nutno zapojit inteligenci. Václav Havel nás učí praktikovat toleranci ve vztahu k totalitním vládcům. Musíme je přesvědčit, že demokracie je mnohem lepší než diktatura. Jediný způsob, jak můžeme zachránit naši vlast před trvalým ekonomickým úpadkem a chaosem, je skrze konstruktivní racionální dialog.“ Vysvětloval nám sametovým hlasem.
Profesor Kaloš byl mezi studenty Konzervatoře vysoce populární, protože měl ve zvyku dostavovat se na hodinu s nejméně čtvrthodinovým zpožděním. Vhledem k tomu, že mu pak nezbýval dostatek času na probírání významných historických událostí, strávil zbytek hodiny vyprávěním nejnovějších politických vtipů. Choval se vždy podezřele přátelsky k chlapcům a vypadal na první pohled zženštile. Byl to typ bezstarostného cynika, který nikdy nic a nikoho nebral vážně, což mu propůjčovalo morální kredit k tomu, aby se pro nás stal intelektuální autoritou.
„Naší morální povinností je strhnout masku pokrytectví bolševické vládě, která totiž ve skutečnosti není vládou žádného lidu.“ Změkčilý tenor profesora Kaloše poklesl do hlubšího rejstříku ve vědomé snaze vyznít mužně. „Neměli jsme v minulosti na vybranou. Sověti nás okupovali hrubou silou. Museli jsme ty voly naoko volit.“ Dodal omluvně. „Ale teď si soudruzi musí uvědomit, že nebudeme pořád tancovat podle jejich muziky. Přestaňme se chovat jako zbabělé slepice!“
„Správně!“ Přeplněné auditorium vybuchlo pohrdlivým smíchem. Zezadu se vtipně ozvalo kdákání plechových nástrojů.
„Všichni jsou připraveni postavit se za svá práva?“ Profesor Kaloš se nezadržitelně blížil k řečnickému vrcholu.
„To se ví, že jsme!“ Muzikanti zvolali jako jeden muž.
„Jsem si jistej, že každej z vás umí zahrát lepší písničku, než ti neschopní dudáci nahoře na Hradě!“ Žertoval rozverně profesor dějin. „Pamatuje si někdo z vás na Kdyby tisíc klarinetů?“ Připomněl nám filmový muzikál Semaforu z doby Pražského jara, v němž se armádní zbraně proměnily v hudební nástroje. „Nejlepší způsob, jak můžete rozdmýchat plameny revoluce, je zabrnkat soudruhům na nervy!“
„Zahrajeme Jakešovi pohřební pochod!“ Vykřikl poďobaný hornista v stávkovém výboru. „Odtroubíme komunistický minulosti a pošleme chodící mrtvoly z Politbyra zpátky do hrobu!“
„Boží nápad, ty vole!“ Bubeníci začali udávat rytmus událostem. „Jdem na to!“
Revoluční orchestr studentů se vyhrnul ven na chodbu za doprovodu ohlušujícího rachotu převrácených židlí. „My chceme svobodu! Pryč s vládou jedný strany!“ Operní zpěváci volali vytrénovanými hlasy. „Politický mrtvoly patří na hřbitov. Nechte nás žít!“
„Hurá! Sláva.“ Umělecký výkvět národa se hnal tak rychle k východu, až jim hrozilo, že je roztočené dveře semelou.
První revoluční rozhodnutí stávkového výboru bylo dočasně odstranit dveře ze vstupu do budovy. Jakmile byla poslední překážka zdolána, nic nám nebránilo v pochodu na Václavské náměstí. „Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus.“ Dechaři zahodili nedopalky a chopili se futrálů. Většina konzervatoristů se ozbrojila nějakým instrumentem. Za zvuku studentské hymny jsme vyrazili do bitvy s bolševickým režimem.
„Radujte se ze života, dokud jste ještě mladí.“ Přidala jsem se k zpěvákům. „Po šťastném mládí, rozboleném stáří, vás spolkne zem.“
Cestou podél nábřeží po tramvajových kolejích jsme vyhrávali jednu písničku za druhou. Vpochodovali jsme na Národní třídu, zrovna když členové hereckého souboru Zlaté kapličky inscenovali první dějství mírumilovné revoluce. Z oken budovy zavlály vlajky a z balkónů se spustily transparenty s revolučními slogany. Mnohonásobní výherci divácké soutěže Týtý nám z výše ukazovali zdvižený palec.
„Když politici hrají divadlo, herci musí jít dělat politiku.“ Hlásala velká tiskací písmena. „Divadla jsou zavřená, ale Politbyro dál hraje komedii.“
Slavní kolegové nám vyjádřili solidaritu máváním rukou, ale nikdo z příslušníků divadelní aristokracie neopustil bezpečí pískovcového balkónu. Recyklované slogany Pražského jara nás provázely jícnem úzkého bulváru, kde policejní jednotky tři dny předtím zmasakrovaly dav neozbrojených studentů.
„JSME S VÁMI. BUĎTE S NÁMI.“
Prodavačky nesměle vykukovaly z dveří obchodů. Úředníci vyhlíželi z oken, schovaní za záclonou. Málokterý z dospělých měl odvahu veřejně zatleskat našemu protestnímu pochodu. Když jsme míjeli vjezd do ulice Karolíny Světlé, vedoucí k obávanému sídlu pražské policie v Bartolomějské, napůl jsem očekávala, že vyběhne ven zásahová jednotka a začne nás bít pendreky. Mým spolužákům šlo očividně hlavou to samé. Rytmus kolektivního kroku se nesmiřitelně rozešel s bubny. Plechy ztratily dech. Jako jediný herec na scéně, přijala jsem zodpovědný úkol posílit bojovou náladu konzervatoristů a dodat jim odvahu recitací původních revolučních sloganů.
„Nás nikdo nezastaví. My jsme tvrdohlaví. Probuďte se lidi hned. Poprvé a naposled. Ať žije revoluce!“ Vytrubovala jsem svoje verše za skomírajícího hudebního doprovodu.
Překvapilo mě, jak hlasitě se moje slova odrazila od zdí domů. Bylo to vzrušující a zároveň děsivé. Do hlavy se mi nahrnula krev. Opakovala jsem svoji sloku několikrát dokola, až jsem srovnala rytmus se studenty bicího oddělení. Postupně se ke mně přidali operní zpěváci. Na Jungmaňáku moje poesie otřásla okny. Vychutnávala jsem si nečekaný úspěch. Ačkoli moje autorství zůstalo většině spolužáků utajeno, vědomí kouzla, kterým jsem ovládla pochodující konzervatoristy, mě hřálo na srdci.
„Kdo má oči, ten ať se dívá. Kdo má srdce, ať s námi zpívá!“ Skandovala jsem s narůstajícím sebevědomím.
Trumpetisté naduli tváře a táhlým zvukem oznámili náš příchod na poloprázdný Václavák. Veksláci na Příkopech zvědavě vystrkovali nos z průchodu. Taxikáři u chodníku jako vždycky netečně pokuřovali a listovali si novinami. Kolem sochy svatého Václava se v dálce mačkal půltisícový dav školou povinné omladiny a důchodců. Někteří z přítomných mávali revolučními transparenty. Disidentský mluvčí neúnavně bublal do megafonu. „Nemůžeme vládě odpustit páteční krveprolití! Někdo u policie za to musí být pohnán k zodpovědnosti!“ Křivě napsaná písmena na kusech kartónu hlásala: STUDENTI JSOU VAŠE DĚTI! Nebo: JEDNOTA. SVOBODA. PRAVDA. Protestující drželi nad hlavou vztyčený ukazovák s prostředníkem na znamení víry ve Vítězství tolerantní revoluce. Někdo držel v ruce zapálenou svíčku. Jiní hořící zapalovač. Kluci s holkama se drželi za ramena a kolébali se spolu jako publikum rockového koncertu.
„Kde domov můj? Kde domoc můj?“
Falešný zpěv se nesl dolů náměstím, zatímco jsme spěchali do kopce, abychom zachránili hudební výkon méně nadaných revolucionářů. Klarinety a hoboje zaplakaly. Housle se tklivě rozezpívaly a bicí rozbušily všechna srdce.
„Voda hučí po lučinách. Bory šumí po skalinách.“ Do očí se mi nahrnuly slzy štěstí. „V sadě skví se z jara květ. Zemský ráj to napohled. A to je ta čeeeeská země, země čeeeeská, domov můůůůůj. Země čeeeeská, domov můůůůj!“
Zpívala jsem z plných plic po boku operních zpěváků. Podařilo se nám společně vyladit kolektivní intonaci mírumilovných revolucionářů a napravit dojem před hrstkou zahraničních novinářů. Zdálo se, že česká hymna v našem pojetí doletěla až do nebes. Sotva jsme spustili slovenskou, začalo se blýskat na lepší časy.
Kohosi pod koněm napadlo vytáhnout z kapsy svazek klíčů a zazvonit s nimi nad hlavou. Všichni ostatní se po něm začali opičit. Z očí tolerantních demonstrantů sršela naděje a láska. Kovový zvuk stovky chrastících klíčů se rozléhal náměstím, jako kdyby Pražané toužili dát Pánubohu najevo, že se chystají odemknout nebeskou bránu. Bez ohledu na rozdíl politických názorů, sexuální orientace nebo společenského postavení, všichni jsme se začali navzájem horoucně objímat a líbat. Nemohla jsem uvěřit, že obvykle upjatí Češi projevují své city tak spontánně. Považovala jsem to za zázrak! Nasávala jsem do sebe vibrace sdílené lásky každým pórem. Smála jsem se a zároveň plakala. Chrlila jsem ze sebe jeden revoluční slogan za druhým, dokud jsem si nepřekřikla hlas. Proudy školáků se nepřetržitě vlévaly na náměstí a dav kolem svatého Václava nabýval na šířce a houstl. Při svojí postavě jsem uprostřed moře vysokých těl pomalu nemohla ani dýchat. Na druhou stanu mě zase těsný fyzický kontakt s jásajícími demonstranty chránil před lezavým větrem.
Když jsem se toho večera vrátila vlakem domů, Hlas Ameriky nadšeně hlásil, že ve čtyři odpoledne bylo na Václaváku sto tisíc Pražanů. O něco skromnější demonstrace se podle alternativních mediálních zdrojů konaly i v ostatních velkých městech.
Bolševická televize typicky hovořila o mnohem nižších cifrách a šikovně prostříhala záběry z náměstí, takže vypadalo skoro liduprázdné. Vládní představitelé v rozhovorech na kameru opatrně uhýbali položeným otázkám a působili nesví, jako by se blížili nervovému zhroucení. Nikdo z bolševických ministrů nevěřil jedinému vlastnímu slovu, které vypouštěl u úst. Dovedla jsem si představit, že televizní diváci na tom byli podobně.
„Jaká byla dneska škola?“ Zpovídala mě nenápadně máti, když jsem u stolu hltala horkou polévku.
„Skvělá!“ Zvolala jsem nadšeně. „Lepší, než kdy předtím! Celá konzervatoř má stávkovou pohotovost.“ Přikousla jsem si z krajíce chleba a dodala s plnou pusou, že za jeden den na Václaváku jsem se naučila o divadle víc, než co jsme s profesorkou Hořkou probrali za trimestr hereckých lekcí! Pochlubila jsem se, kolik potlesku jsem sklidila recitací vlastních veršů před stotisícovým publikem. „A zejtra nás bude mnohem víc!“
Máti zjevně chápala, že by mě těžko dokázala odradit od úkolu, který jsem považovala za morální povinnost. Místo, aby mi vynadala, že jsem ji neposlechla, začala se mě na pondělní demonstraci vyptávat.
„A co estébáci?“ Chtěla vedět. „Měla jsi pocit, že vás někdo monitoruje?“
„Policajty v civilu tak dobře nepoznám, ale celou cestu na Václavák jsem neviděla jedinou uniformu. Vypadá to, že nehrozí žádný nebezpečí.“ Ujistila jsem ji. „Nechceš se k nám zejtra přidat?“
„To víš, že tě nenechám bojovat za svobodu samotnou, Trumpetko.“ Zasmála se. „Hlas Ameriky hlásil, že má mít Havel zítra odpoledne na Václaváku důležitej projev. Ráda bych si vyposlechla, co bude říkat.“
„Já jsem tak šťastná, že s náma taky půjdeš!“ Vrhla jsem se jí kolem krku. „Uvidíš, že se tahleta revoluce podobá Pražskýmu jaru. Až na to, že teď je zrovna podzim.“ Vyhrkla jsem plná nefalšovaného nadšení. „Nejseš ráda, že ses toho dožila?“
Než mi mohla odpovědět, na parapetu jídelny se vztekle rozezvonil stolní telefon. Vyskočila jsem hbitě na nohy a běžela zvednout sluchátko. Otec se potřeboval přesvědčit, že jsme ještě naživu. Když jsem mu hrdě hlásila, že máme s máti v plánu jít druhého dne demonstrovat na Václavák, v jeho hlase se ozvaly obavy.
„A co když tam budou policajti?“ Snažil se nám náš nápad vymluvit.
„Chápu, že nám závidíš, tati.“ Navrhla jsem mu, že na prostěradlo namaluju transparent a ponesu ho na Václavák, aby tam alespoň symbolicky byl s námi. „PRVNÍ KAPITALISTA V KOMUNISMU ZDRAVÍ DEMOKRATICKOU REVOLUCI! Jak se ti to líbí?“ Ptala jsem se ho. „Nebudeš tam chybět.“
V sluchátku nastalo podezřelé ticho.
„Pěkně děkuju, ale byl bych daleko radši, kdybys to nedělala, Trumpetko.“ Řekl posléze hlubokým hlasem otec. „Kdyby náhodou došlo k intervenci zásahových jednotek, udělalo by to z tebe nápadnej terč.“
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.
