Kapitola pátá (část šestá)
Zítra bude včera
S RADOSTÍ JSEM sovětské metropoli zamávala sbohem. Otec měl v plánu strávit dva dny v Petrohradě, aby projednal možnosti spolupráce s Pjotrem, dalším z perestrojkových ředitelů, kterým v Praze dělal medvědáře. Andrej a tovarišč Lyčenko nás tentokrát vyložili na jiném, vnitrostátním terminálu. Zatímco jsme na Domoděvovu ve frontě čekali na odbavení kufrů, rozhlížela jsem se po odletové hale. V porovnání s mezinárodním terminálem vypadala jako obyčejná stodola. Jakási venkovanka si nesla kachnu v proutěném košíku místo příručního zavazadla. Další cestující si vezl selátko uvnitř větrovky. Na vnitrostátním terminálu nebyly automatické dveře ani pohyblivé rampy. Vyšli jsme pěšky ven a po asfaltu následovali jakousi sofistikovanější verzi děžurné. Poslušní pasažéři ťapali v horku kolem letky zastaralých letadel. Boubelatá letuška se zastavila před nejopotřebovanějším z dlouhé řady strojů a poručila nám nastoupit dovnitř po schůdkách. Vypadalo to, jako by v zčernalých turbínách, visících z křídel, nedávno hořelo. Trup dvoumotorového letadla brázdily hluboké škrábance a ocas pokrývaly začouzené čmouhy.
Vnitřek stroje se jevil ještě vybydlenější. Bylo tam nacpáno nejmíň dvakrát tolik špinavých sedadel, než kolik jich obyčejně bylo na mezinárodních linkách, a všechna byla plně obsazena. Seděli jsme zhruba uprostřed, naproti přes uličku vedle majitele prasátka. Zezadu se ozývalo rozhořčené kejhání. Během přípravy k odletu letuška chvíli bojovala s neposlušnými dveřmi. Musela s nimi třikrát pořádně třísknout, než se uspokojila, že jsou uzamčené. Motory ze sebe vyrazily tuberkulózní kašel a letadlo bez otálení vyrazilo k startovací ploše.
„Hele tati. Tenhle Iljušin nejspíš nebyl nakreslenej v Americe?“ Držela jsem si rozbouřený žaludek.
„Tenhle asi ne, Trumpetko.“ Otec si před sebou chladnokrevně rozložil Pravdu. „Zůstaň v klidu. Hluboce dýchej a snaž se nekoukat z okýnka.“ Podvozek letadla hravě poskakoval po spárech mezi panely přibližovací dráhy. „Uvidíš, že to rychle uteče. Do Petěrburgu jsou to dvě hodiny.“
V předtuše katastrofy jsem se scvrkla v křesle. Oprávněně jsem se obávala, že se pro mě dvouhodinový let do kolébky revoluce stane tím nejdelším v životě. Příprava na start mě jen utvrdila v přesvědčení, že příští hodina bude zároveň i moje poslední.
Rozklepaný stroj se neochotně rozjel po hrbolaté dráze, jako bychom se nikdy neměli odlepit od země. Teprve několik metrů před koncem ranveje se čumák letadla prudce zvedl nahoru. Připadalo mi, že slyším jak se zatahující podvozek otírá o vrcholky křovisek. Jakmile se letadlo vzneslo, zaujalo takřka vertikální pozici. Pobledlá máti se chytla za klobouk. Otec bojoval s novinami nad hlavou. Kabina se s námi roztřásla jako raketoplán během průletu zemskou atmosférou. Trvalo to věčnost. Začínala jsem se obávat, že míříme na Měsíc, ale když jsme se prodrali mračny, pilot letadlo naštěstí vyrovnal.
Houpali jsme se na hladině bílé páry jako na bouřlivém moři. Místní cestující si vytáhli z příručních kufrů butylky s vodkou, což byl v SSSR nerozšířenější lék proti mořské nemoci. Zkušenost z předchozí noci mě ovšem naučila, že léčba alkoholem může mít i opačný efekt. Žaludek se mi obracel v břiše jako buben ždímající pračky. Slunce žhnulo skrz kulaté okýnko. Prasátko vyděšeně kvičelo v očekávání blížících se jatek. Hrčení turbín znělo jako elektrický kafemlejnek. Narůstající horko, v kombinaci se smradem zelných pšouků, se nedalo vydržet. Zalehlýma ušima jsem slyšela otce. „Nedivil bych se, kdyby se náš pilot vyučil lítat ve válce v Afghánistánu.“ Ušklíbl se. Bojový styl letu podezřele připomínal techniku řízení tryskových stíhaček.
„Možná je to převlečenej mudžahedín?“ Mínila máti.
Sluneční paprsky chvíli svítily z jedné strany a pak zase z protějšího okýnka, jako bychom ustavičně měnili směr. Často jsme se náhle propadli stovky metrů pod letovou hladinu a zas vystoupali nahoru. V žaludku mi leptala kyselina. Na čele se mi perlil pot. Polykala jsem sliny a mumlala otčenáš. Po určité době, která mi připadala jako věčnost, ječení tryskových motorů nečekaně ustalo. Začali jsme padat střemhlav k zemi. Z hlavy se mi odčerpala všechna krev. V přípravě na smrt jsem místo kuliček růžence v prstech hnětla perleťové knoflíky propínací vestičky. Plachtili jsme v tichu nad blýskavou hladinou Baltu. Těsně předtím, než se trup dotkl vrcholku zpěněných vln, turbíny letadla se smrtelným chroptěním naskočily. Pod koly našeho letadla se zjevil pruh přistávací dráhy.
Dosedli jsme tak tvrdě, že jsem obličejem vrazila do protějšího sedadla. Nikdo z pasažérů netleskal. Brzdící letadlo vybočilo z dráhy na vedlejší pruh. Náš pilot přitom vybral zatáčku tak rychle, že jsme málem zabrali křídlem o trávník. Jakmile jsme zastavili, letuška nacvičeným pohybem vykopla dveře. Dav cestujících se valil ven skrz středovou chodbičku. Jakýsi Rus se vypotácel dolů po rozviklaných mobilních schodech a začal zvracet. Další z cestujících nejspíš pocházel z některé ze sovětských muslimských republik. „Alla jar bolsin.“ Poklekl na zem a něžně ji políbil. „Budiž sláva Aláhu, že jsi nás zachoval při životě.“
Sotva jsem ucítila pevnou půdu pod nohama, rozklepala se mi kolena a ústní dutina se mi zaplavila slinami. Ohnula jsem se v pase a škytla. K mému překvapení mi z nozdry vystřelila červená kulička.
„Ježišimarja!“ Nedokázala jsem si vysvětlit, jak je možné, že se mi kaviár dostal do nosu a zachoval si přitom původní tvar. Měla jsem určitě štěstí, že mi jeseteří jikra vyšla z lebky ven. Pomyšlení, že se mi v mozkovně líhne ryba, se mi z hloubi duše příčilo.
POVĚSTNÉ BENÁTKY severu se ani v nejmenším nedaly srovnat s italským originálem, přesto však vypadaly jako tisíckrát krásnější než Moskva. V centru protkaném pavučinou kanálů vyrůstaly typicky evropské činžáky s pastelovou fasádou. Největší petrohradskou atrakcí byly pohyblivé mosty. Obdivovala jsem rozličné technologie, pomocí kterých se otevírala cesta proplouvajícím lodím. Některé mosty se rozdělovaly uprostřed a pak se po stranách zvedly nahoru. Zahlédla jsem jeden, který se otáčel stranou. Našly se i takové, co se zvedaly nahoru a dolů po pilířích. Ubytovali jsme se v mezinárodním hotelu nedaleko od hlavního kanálu. Otec mířil na jednání s vedením Pjotrovy fabriky, zatímco já s máti jsme měly na programu okružní jízdu po městě. Pjotr pověřil sympatickou medvědářku, aby nás doprovodila po Leningradě v továrním minibuse.
Klaudia byla asi čtyřicetiletá vysoká blondýna. Usadily jsme se s máti v první řadě sedadel a obdivovaly agresivní styl jízdy naší emancipované průvodkyně. Zatímco kličkovala v hustém provozu, dozvěděli jsme se od ní, že pochází ze staré ruské aristokratické rodiny. Většina jejích předků po Velké říjnové revoluci emigrovala do Švédska a žije ve Stockholmu, svěřila se nám. Leningradská medvědářka měla bledý, jemně tvarovaný obličej s vystouplými lícními kostmi. Klaudiiny modré oči připomínaly barvu arktické vody.
„Zůstali vám v Rusku nějací příbuzní?“ Zajímala se máti.
„K soželeniju.“ Klaudie smutně vrtěla hlavou. Její otec se nedožil konce války a matka, která jedinou dceru vychovávala v tvrdých poválečných podmínkách, umřela krátce po její promoci. Většina z rodinných příslušníků, kteří po revoluci zůstali v Rusku, buď zmizela v Gulagu, anebo pomřela během leningradské blokády, dodala Klaudie smířeně.
Noblesní Ruska bývala za mlada nepochybně velmi krásná. Překvapilo mě, když řekla, že žije sama. Neměla žádné děti.
„Koho bych si tady mohla vzít?“ Drsně se rozesmála, když mi na tváří vyčetla zklamání. „Většina místních chlapů jsou alkoholici. Musela bych bejt blázen, abych si takovýho člověka pustila do života.“ Její sametový alt zněl trochu odřeně, jako by v životě vykouřila příliš mnoho cigaret.
Petrohradská obloha měla perlový nádech. Všechno tu vypadalo tak smutně.
Zastavili jsme před katedrálou svatého Izáka, honosící se řadou žulových pilířů a sochaným korintským štítem. Neoklasickou stavbu v řeckém stylu korunovalo čtvero zvonic a obrovská kupole uprostřed střechy, která se nezdála o nic menší než její předloha na střeše florentského Dómu. Vstup do petrohradského chrámu, podobně jako ve Florencii, blokovalo shromáždění neodbytných žebráků.
„V Sovětském svaze je dovoleno žebrat?“ Chtěla jsem vědět, když jsme zvenčí obcházely turistickou atrakci.
„Koněčno nět. To se ví, že je to přísně zakázáno, ale nikdo to naštěstí nekontroluje.“ Odvětila s klidem Klaudie. „Co mají ti chudáci dělat? V Leningradě je sejčas velká bída. Spousta lidí tu nevystačí s penzí.“
„To je ovšem více než absurdní!“ Pohoršovala se máti po cestě zpátky k minibusu. „Když pomyslím na to, že Velká říjnová revoluce měla za úkol přinést lidem prosperitu.“
„Pro některý lidi se revoluce nepochybně stala zdrojem velký prosperity, jiný zase naopak zchudli.“ Klaudie nás pro změnu zavezla k Zimnímu paláci. „Nejsmutnější na tom je, že se každoročně na našich polích urodí víc, než jsme schopni sníst. Problém vězí ve zlodějství a špatné distribuci.“ Přišlo jí k smíchu, že je Marxův koncept komunistické společnosti založen na rovnosti tříd a spravedlivé distribuci majetku. „Mí bratranci ve Stockholmu mi vyprávěli, jak se švédská vláda stará o nemocné a chudé občany. Socialismus možná existuje ve Švédsku, ale v Sovětském svazu určitě ne.“
„Ja polnosťju soglasna.“ Podělila jsem se s Klaudií o zážitky z naší cesty na západ. „Představte si, že v Itálii mají síť komunistických supermarketů plných všeho, co si jen člověk může představit. Nemusí se tam ani platit. Stačí vlastnit magnetickou kartu, na kterou italský stát posílá peníze.“ Bájila jsem za jízdy. „V Sovětském svazu jsem nic takového neviděla.“
Medvědářka zaparkovala minibus na palácovém náměstí. Následovaly jsme ji skrze tepanou bránu k bohatě zdobené rokokové stavbě. Zimní palác se táhl do nedohledna podél břehu zvlněné Něvy. V bývalé carské zimní rezidenci nyní sídlila světoznámá Ermitáž. K mátině nepopsatelnému zklamání však nápis na dveřích oznamoval, že výstava obrazů byla z důvodu přestavby dočasně uzavřena.
„V Rusku je všechno v perestrojce.“ Nešťastně klapala na podpatcích zpátky přes rozlehlé prostranství.
„Mohli bychom místo toho navštívit památník blokády.“ Klaudie si zapálila a vyfoukla mračno modrého dýmu z delikátního nosu. Obdivovaly jsme právě kamenný monolit, který oslavoval vítězství Ruska nad Napoleonem. Na vrchu se vypínala socha anděla, třímajícího kříž. Kovová násada v napřažené ruce navozovala dojem smrtonosné zbraně. „Je to na náměstí Pobědy, kde se později máme sejít s Pjotrem a vašim manželem na večeři v hotelu Pulkovskaja.“ Medvědářka vytáhla z kapsy kalhot klíčky od minibusu.
Nastoupily jsme do prázdného vozidla a sledovali, jak se Klaudie drze proplétá ucpanými bulváry. Leningradští řidiči byli i na sovětské poměry mimořádně otrlí. Vypadalo to, že nemají strach z kolize. Soudě podle množství promáčknutých blatníků a otlučených kastlí pokrytých škrábanci byly dopravní nehody v revolučním městě na každodenním pořádku. Nikdo se ani nesnažil respektovat dopravní pravidla, až na jediné. Čím větší auto kdo řídil, tím větší měl přednost.
Obouchaný minibus nám zajišťoval relativně hladký průjezd.
U mostu přes kanál se vytvořila fronta nedisciplinovaných vozidel. Slyšela jsem varovný zvuk lodní sirény. Ocelová konstrukce se před našima očima rozpukla a vyklopila po stranách, aby umožnila průjezd elegantní plachetnici.
„Vyrůstala jste tady, Klaudie?“ Ptala se opatrně máti. „Vypadáte příliš mladá, než abyste si pamatovala blokádu.“
„Na konci války mi bylo necelých pět let.“ Štíhlá blondýna nostalgicky sála hořící cigaretu, zatímco jsme čekaly. „Nemůžu říct, že bych na blokádu měla nějaké konkrétní vzpomínky.“ Vydechla z hluboka kouř. „Raději jsem je pohřbila. Když se podívám zpátky, nemůžu uvěřit, že jsme to vydrželi.“
Sledovala jsem lodní příď, majestátně prořezávající stříbrnou hladinu kanálu. Klaudie zatím popisovala mráz a nedostatek potravin v obléhaném městě. Hromobití vybuchujících šrapnelů a spršky ocelových kulek. Zledovatělá těla se povalovala v závějích a stíny živých se plížily mezi hořícími ruinami v naději, že najdou ztracené blízké. „Hodně lidí tenkrát přišlo hlady o rozum.“ Klaudie zmínila případy kanibalismu v obklíčeném Leningradu. Její matka jí kdysi vyprávěla o těhotné sousedce, která v návalu hladu snědla potracený fetus.
Otřásla jsem se hrůzou. Před námi vítr nadul bílé plachty a loď se ladně rozjela směrem k otevřenému moři. Křídla mostu se vzápětí vrátila do původní pozice a Klaudia pokračovala v divoké jízdě na náměstí Pobědy.
Když jsme se blížily parkem k památníku obětí blokády, běhal mi po zádech mráz, ačkoli odpolední slunce nad hlavou silně připalovalo. Žulové stupně širokého schodiště připomínaly náhrobní kameny.
„Představte si tři a půl roku boje o přežití.“ Podle Klaudie teplota v zimě klesala pod třicet stupňů Celsia. Obyvatele Leningradu se za bílých nocí nemohli před německými odstřelovači schovat do tmy. S polární září nad hlavou, trpěli tak strašným hladem, že se neštítili jíst krysy a dokonce ani šváby.
„Je neuvěřitelné, kolik nadlidské odvahy obyvatelé Leningradu prokázali, když odmítli město vydat Wehrmachtu.“ Máti kroutila hlavou při pohledu na kruhovitý pomník. „Četla jsem v Solženicinovi, že obyvatelstvo na západní Ukrajině vítalo Hiterovy vojáky jako zachránce od nadvlády komunismu.“ Řekla Klaudii. „Nenávist Ukrajinců k Stalinovi byla silnější, než jejich nedůvěra v německé okupanty.“
„Da. Stalin byl možná mimořádně krutý vládce.“ Klaudie si projela dlouhými prsty blonďatou hřívu. „Když se vaše vlast stane obětí cizáckého útoku, nejpřirozenější reakce je sjednotit se kolem silného vůdce. I kdyby to byl sám satanáš.“ Povzdechla si. „Kromě toho, leningradští obránci stejně neměli na výběr.“ Cestou po schodech k památníku si zapálila další cigaretu a dodala, že se Němci netajili s plánem zotročit a vyhubit všechny Rusy. Stalin zase Leningraďanům dal najevo, tvrdila, že pokud by svůj domov neubránili, a Sověti by kolébku revoluce později znovu dobyli, celá populace mohla počítat s tím, že je po válce stihne trest. „Dějstvitělno. Měli jsme to prašť, jako uhoď.“
Památník blokádě se podobal amfiteátru vyhloubenému pod zemí. Vpředu se tyčil vysoký obelisk. Vstupní schodiště lemovalo několik bronzových sousoší, znázorňujících hrdé dělníky s nářadím v ruce a vojáky s puškami. Na černobílých fotkách uvnitř výstavní síně jsem spatřila vyzáblé kostry potažené kůží, plačící starce na sněhu, kojence s vyděšenýma očima, děvčátka s omrzlými údy, zabalená v hadrech. Potrhaný filmový snímek ukazoval záběry z Ladožského jezera, kde řidiči náklaďáků pod nepřátelskou palbou převáželi po ledu potravinovou pomoc z ruské pevniny. Nedokázala jsem zadržet slzy při pohledu na plátek suchého žitného chleba, představující celodenní příděl jídla ve finálním stadiu blokády. Došla jsem k poznání, že ruský patriotismus má i pozitivní stránky. Začínala jsem pociťovat obdiv k statečnému národu, který raději hladověl a mrzl, než by se pokorně sklonil před okupanty, jako to měli ve zvyku moji pragmatičtí krajané. Ruský idealismus se podobal síle větru, napadlo mě. Napřený do špatné ideologie jako do plachet na rozbouřeném moři, dovedl hnát polovinu světa na špičaté útesy. Zároveň ale pocit sounáležitosti a víra v nesmrtelnost národa propůjčovaly Rusům odvahu obětovat vlastní život.
Mlčky jsem vyšla z památníku s tíživým břemenem smutku na hrudi. Svědectví o hrdinství petrohradského lidu ve mně zanechalo hluboký dojem. Už jsem v Rusech neviděla pouhé okupanty, ale zároveň i oběti okupace. Začínala jsem k ruskému národu pociťovat potlačené sympatie.
Naproti přes bulvár se po naší pravé ruce vypínala prosklená krychle hotelu Puchalskaja. Vypadal jako typická západní budova, postavená ze spousty betonu, hliníku a kouřového skla. Právě jsme se s Klaudií chystaly přejít na druhou stranu rušné čtyřproudové silnice, když nám nečekaně zastoupila cestu skupina vysloužilých vojáků.
„Vy jste cizinky?“ Zajímal se jeden z nich. „Požalujsta. Můžete nám dát nějaký cigarety?“
„Koněčno.“ Klaudie se k nim chovala překvapivě vstřícně. Vytáhla z kapsy krabičku a dala každému z mužů po cigaretě.
„Spasibo.“ Veteráni chrastili plíšky na opraných uniformách. „Odkud jste?“
„Já jsem z Leningradu, ale moje společnice přijely z Prahy.“ Blonďatá Klaudie přimhouřila ledové oči, jako by se snažila číst v obličejích starců.
První z vysloužilců měl prázdný rukáv. Druhý se opíral o dřevěnou berlu. Třetí měl v očním důlku skleněnou kuličku a přes větrem ošlehaný obličej se mu táhla napříč hluboká rudá jizva. Poslední z nich byl nejspíš hluchý. Hlavu měl omotanou špinavým fáčem a očividně Klaudii odezíral ze rtů.
„Hlavní město Československa?“ Zvolal jednooký veterán. „V pětačtyřicátým jsem do Pragy dojel na tanku!“ Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Většina zubů mu buď chyběla, anebo byly zčernalé. „Nikdy jsem neviděl tak krásný město! Na každém kroku jsme potkávali davy mávajících Pražanů.“ Jediné oko se mu zalilo slzami, když vzpomínal na dny osvobození. „Přísahám Bohu, připadali jsme si, jako bychom vjeli do ráje.“ Popisoval nám vůni šeříků a rozesmáté krasavice, rozhazující květy z balkónů.
Veteránovo svědectví se shodovalo s obrazem závěrečných dnů války, který jsme se učili na základní škole. Nebyla to propaganda. Davy Čechů v roce 1945 opravdu jásaly při pohledu na sovětské tanky a pokrývaly děla osvoboditelů snítkami rozkvetlého šeříku. Věděla jsem, že spojenecká armáda by Hitlera asi těžko dokázala porazit bez přičinění Rudé armády. Dvacet miliónů Rusů zaplatilo životem za obranu evropského míru. Nespočet dalších válce obětovali zdraví. Polil mě stud při pohledu na zmrzačené veterány na chodníku. Styděla jsem se, že osvoboditelé Evropy musí na stará kolena žebrat o cigaretu.
„Co pro vás můžeme udělat?“ Mátin hlas se také chvěl dojetím. „Neurazíte se, když vám přispějeme trochou peněz?“
Otevřela hubenou peněženku a vytáhla z ní deset rublů.
Nevěřila jsem svým očím. Obvykle bývala více než šetrná.
„Bůh vám za to žehnej, paničko.“ Jednooký voják si klekl na zem a nedal jinak, než že musí políbit mátinu ruku. „Nemyslete, že je to pro nás jednoduchý žebrat o almužnu.“ Vtiskl horký polibek na bankovku a ukázal ji jako trofej kamarádům. „Rádi bychom si vystačili s penzí, ale bohužel nám na tabák nestačí.“ Důstojně si zastrčil darované rubly do náprsní kapsy chatrné uniformy.
Na druhé straně ulice mezitím vypukla hlasitá výměna názorů, která záhy přilákala naši pozornost. Uniformovaný vrátný mezinárodního hotelu vyháněl beznohého žebráka od dveří. Vyhazovač divoce gestikuloval a sprostě mrzákovi nadával. Za zády se mu přitom automaticky otevíraly a zavíraly skleněné dveře. „Koukej odsud zmizet mizero, nebo tě kopnu do tý tvojí beznohý prdele, až přeletíš přes cestu jako fotbalovej míč!“ Neurvalé výhrůžky se nesly přes hlučnou silnici.
„To je náš kamarád Ivan.“ Smáli se veteráni tváří v tvář našemu pobouření. „Je strašně tvrdohlavej.“ Nebylo to prý zdaleka poprvé, kdy vrátný Ivana vyháněl od vstupu do hotelu. „Koněčno. Pořád mu říkáme, ať s námi zůstane na naší straně ulice.“ Chromý voják dodal, že zaměstnanci Pulkovskaja byli zvlášť citliví na to, aby se po jejich chodníku nemotali obyčejní Rusové. „Nemáme jim dělat ostudu před západníma turistama.“
Když se vrátný pokusil do Ivana kopnout, mrzák se neochotně vzepřel na silných pažích a přehoupl trup připevněný k prkýnku přes obrubník chodníku. Překvapivě svižně doskákal k vyznačenému přechodu pro chodce. Někteří z řidičů se jali rozčileně troubit, ale nikoho nenapadlo zastavit. Hrůzou mi na chvilku přestalo tlouct srdce. Slyšela jsem ječení pneumatik. Náklaďáky a autobusy vyjížděly z dráhy, zatímco Ivanovy dlaně na zvláštním druhu dřevěných špalíčků skákaly po bílých pruzích zebry. Podobal se zmrzačenému cvrčkovi. Akrobatickými úskoky se vyhýbal rozjetým kolům, až se mu podařilo bezpečně přistát na našem chodníku.
„Chorošo moloděc!“ Vítala ho čtveřice kamarádů. „Škoda, že jsi se neuměl vyhejbat rozjetým vozidlům, dokud jsi měl nohy.“ Popadali se smíchy za břicho.
„Jolky zeljonyje! Jděte k čertu!“ Beznohého veterána jejich poznámka rozesmála. V bitvě o Smolensk mu tank rozdrtil nohy. „Dokud jsem měl nohy, byl jsem příliš hloupej, než abych zdrhnul.“ Vysvětlil nám, že Stalin ruským vojákům zakázal ústup. „Kdybychom ztratili metr dobytýho území, hrozilo nám nasazení do první linie.“ Mávl rukou. „Dneska je ten pes pod kytičkama a já tu pořád ještě straším.“
Obdivovala jsem jeho optimismus.
„Mohl byste reprezentovat Sovětský svaz na paralympijádě v Soulu.“ Napadlo mě.
„Tady máte svoji zlatou medaili.“ Klaudie beznohému Ivanovi podala krabičku se zbytkem cigaret. „Nechte si je všechny. Mám v autě další.“
„Bolšoje spasibo.“ Poklepal dno krabičky a sevřenými rty vytáhl vyčuhující cigaretu. „Sejčás smotritě.“ Zvolal jako principál v cirkusu. Dívala jsem se, jak z kapsy propocené košile vylovil krabičku sirek. Druhou dlaní se opřel o chodník. Pomocí pěti prstů dokázal krabičku otevřít. Vyndal ven sirku, vzpříčil ji v dlani a hned napoprvé zažehl plamen škrtnutím o drsnou hranu krabičky.
„Vy jste úplnej kouzelník!“ Zatleskaly jsme mu s máti.
Klaudie uznale sáhla do kabelky a odměnila ho dalšími pěti rubly.
„Možná bych to měl dělat častějc.“ Beznohý veterán si labužnicky zapálil a vdechl do plic aromatický kouř. „Kdybych se postavil tamhle před památník blokády, mohl bych z toho mít nadosmrti živnost.“
HUSTÝ PROVOZ na chvíli prořídl. Rozloučily jsme se s veterány a spěchaly přes ulici. Hotelový vrátný nás z dálky zpozoroval a uctivě zdravil. Dokonce nám v otevřených dveřích vysekl jakýsi náznak poklony.
„Privjet, vážené dámy.“ S podlézavým úsměvem nám pokynul, abychom neváhaly vstoupit dovnitř vzdušné haly.
„Spasibo.“ Skřípala jsem zuby.
Nejradši ze všeho bych mu vlepila facku.
Od Klaudie jsem věděla, že Pulkovskaja je nejluxusnější hotel ve městě. Postavili ho prý Finové. Zvenčí vypadal jako celkem banální betonová stavba, ale moderní interiéry působily vznešeně. Většině Rusů se ani nesnilo o tom, že by si mohli prohlédnout hotelovou výzdobu. Skleněné lustry visely nad nablýskaným schodištěm z bílého mramoru jako mýdlové bubliny. Kolem zdí se vinulo chromované zábradlí. Po stěně zastřešeného atria jezdily nahoru a dolů hydraulické výtahy. Průhledné kabinky pokaždé oznámily svůj příjezd do přízemí andělským cinknutím.
„Is this the grrround floorrrr?“ Dveře výtahu zívly dokořán a vestibul se naplnil angličtinou. Nevěřícně jsem vyvalila oči. Z několika kabin zároveň vyjel ven na invalidních vozících tucet ochrnutých a beznohých mužů. Disciplinovaně se sešikovali na vyblýskané podlaze a nechali se úslužným vrátným vyfotit. Pokřikovali jeden na druhého nosovým tónem, než ztuhli se slovem cheese na roztažených rtech.
Máti se s Klaudií překvapeně zarazily v chůzi. Ani jedna z nich si neuměla srovnat v hlavě nepravděpodobnost tohoto setkání.
„To jsou Američani?“ Zeptala jsem se jich.
„Řekla bych, že da.“ Zaposlouchala se aristokratická medvědářka. „Zněj hodně americky.“
Američtí vozíčkáři vypadali dostatečně staří na to, aby mohli bojovat v druhé světové válce. Jejich moderní křesla měla elektrický pohon. Umožňovala jim ladně kroužit po mramorové podlaze, nezávisle na cizí pomoci. Hotelová hala jim doslova patřila. Chovali se sebevědomě s bujarým veselím, jako kdyby ani nepostrádali dolní končetiny. Jeden z vozíčkářů dokonce předvedl jakýsi druh tance na kolečkovém křesle, k neskrývanému údivu hotelového personálu. Podařilo se mu udělat i piruetu. Ostatní postižení během spontánní exhibice pískali na prsty. Kamarádův výkon odměnili bouřlivým potleskem. Shlukli se kolem něj a chvíli si navzájem poplácávali opěrky vozíků. Potom nás předjeli a jako nedočkavé děti spěchali na večeři do restaurace v přízemí.
Při vstupu do prostorného sálu zalitého růžovým osvětlením Klaudie špitla. „Pjotr mi řekl, abych vás upozornila. Ten chlapík, co sedí vedle vašeho muže má určité konexe na . . . ehm strejčka Berju.“ Mrkla významně na matku a obrátila ledové oči v sloup. „Rozumíte, koho tím myslím?“ Jenom hlupák by nepochopil narážku na přítomnost agenta KGB u našeho stolu.
Když Klaudie viděla, že jsme se vpravily do rolí, na její oduševnělé tváři se rozprostřel profesionální úsměv.
„Vítejte v našem městě! Privjet.“ Pjotr se postavil v celé svojí výšce, aby nás srdečně objal. Vypadal víc jako dřevorubec než ředitel továrny. Pár poctivých šedých očí mu chytře jiskřil v dobromyslné tváři.
„Jak se daří?“ Klaudie si odtažitě potřásla rukou s nastrčeným špiclem.
Sporý chlapík sedící vedle mého otce mi připomínal Pinocchia. Měl dlouhý špičatý nos a neurotickou mluvu těla, jako by neviditelný loutkovodič trhal za nitky přivázané k jeho údům. Představil se nám jako soudruh Sutin.
Jakmile jsme se usadili, armáda číšníků oděných v bílém saku, začala před námi budovat pyramidu z talířů. Položili na stůl tolik vybraného jídla, že jsme přes něj na sebe skoro neviděli. Uzený losos ležel na pečeném úhoři. Široká nabídka zavařené zeleniny doprovázela masové pokrmy. Nescházely smažené šátečky nadité kořeněným masem a mísy s kaviárem všech barev. Slavnostní stůl se navíc prohýbal pod tuctem lahví s drahým pitím. Bývali bychom se mohli vykoupat ve vodce a ruském šampaňském. Vyvrcholením hostiny byla pečená sjomga. Tržní hodnota této ryby se prý blížila zlaté rybce ze známé ruské pohádky. Nejvzácnější ze všech vybraných jídel byl však pro mě obyčejný chléb.
Tentokrát ho bylo dost pro všechny.
Není zapotřebí zdůrazňovat, že pouhý pohled na jeseteří jikry ve mně okamžitě stimuloval dávivý reflex. Musela jsem se zhluboka nadechnout a na chvíli zavřít oči, abych se u stolu nepozvracela. Po celý zbytek večeře jsem se omezila na konzumaci suchého chleba. Každičké sousto jsem stokrát přežvýkala a zapila hltem čiré vody. Setkání s ruskými veterány mě tížilo v rozboleném žaludku a zároveň i na duši. Role milionářské dcerky mě velmi rychle omrzela. Opulentní hostina ve mně při pomyšlení na beznohého Ivana vyvolávala pocit viny. Američtí vozíčkáři vedle u stolu i při nejlepší vůli dokázali ochutnat jen zlomek pokrmů, které číšníci nepřestávali nosit z kuchyně a jež pak skoro nedotčené odnášeli zpět. Napadlo mě, co by si o perestrojkovém Sovětském svazu pomyslel Karl Marx.
Sovětský komunismus vypadal jako přesný opak toho, čím měl ve skutečnosti být.
„Polární záři můžete na leningradském nebi spatřit za bílých nocí.“ Dospělí vedli u stolu zašifrovanou konverzaci. „Podobně jako osvícená lidská duše. Aby ji člověk uviděl zářit, musí nejprve projít hustou tmou.“ Pjotr se poetickým obratem zjevně snažil vyjádřit nějaké skryté poselství. Nemusel hovořit ve verších. Pinocchio koncentroval veškerou pozornost na loupání krevet. Cpal si bezedná ústa mořskými plody a spokojeně přitom pomlaskával.
Nakonec si utřel hřbetem ruky mastnou bradu a namířil prst na zlatou sjomgu na podnose. „Budete to někdo jíst?“ Zajímal se. „Byl by to hřích, kdyby to odnesli. Stálo to určitě hotovej majlant.“ Jakmile si všichni ze vzácné ryby uždíbli kousek na ochutnání, soudruh Sutin vytáhl z tašky Pravdu a bleskově do ni sjomgu zabalil. Přesvědčil se, že se obsluha restaurace nedívá, a zastrčil mastný balíček do aktovky. „Dám to večer doma psovi.“ Považoval za nutné dodat na vysvětlenou.
„Ponjatno. To jistě.“ Klaudie ho odměnila sacharinovým úsměvem.
„To je on, ten jeho pes, žejo?“ Špitla jsem do ucha máti.
„Nepřekvapilo by mě to. Nesnáším pokrytectví přisluhovačů komunistický vládnoucí třídy!“ Vyjádřila se znechuceně polohlasem. „Nechápu, kde tihle primitivové berou drzost. Vůbec se neuměj chovat a myslej si o sobě bůhvíco.“
Naši konverzaci přerušil zvuk gongu. V skleněných bublinách na stropě se rázem ztlumilo osvětlení. Lesklé tapety na zdech ztmavly. Nadešel čas pasivní zábavy. Američtí mrzáci otočili vozíky ke kulatému parketu uprostřed jídelního sálu. Jejich bezelstné tváře zářily v očekávání avizovaného představení.
„Dámy a pánové, vítejte v našem revolučním městě.“ Malý tlusťoch s knírem prsknul do mikrofónu. „Připravili jsme pro vás večer plný překvapení.“ Slíbil, že se staneme svědky neuvěřitelné podívané. Spatříme leningradské interprety v akci a pronikneme do hloubi ruské kultury. „Do slova a do písmene,“ vykřikl ostrým hlasem jako cvičitel cirkusových medvědů, „přichází revoluční šou!“
Soubor leningradského baletu byl po celém světě známý jako líheň prvotřídních tanečníků. Hořela jsem zvědavostí, až je uvidím na jevišti. Avšak to, co následovalo, by se asi dalo nejlépe popsat jako choreografovaná přehlídka sexuálních otrokyň. Tucet polonahých ruských krasavic v třpytivém spodním prádle pochodovalo křížem krážem v různých formacích pod blikajícími reflektory. Natřásaly obnažené hýždě před americkými vozíčkáři a vykopávaly dlouhé nohy do jejich vytřeštěných obličejů.
Další výstup byl tradiční kozáček. Muzikanti v pytlovitých kalhotách a vyšívaných košilích se nahrnuli na jeviště s balalajkami. Jakmile začali brnkat, na scénu vyskočil blonďatý krasavec v kožených botách. Jal se vyskakovat vysoko do vzduchu s nohama roztaženýma do rozštěpu a podrážet si vlastní nohu v holínce.
„Ale to je přece Sergej Petrovič.“ Klaudie v nadaném tanečníkovi poznala bývalého sólistu leningradského baletu. „Byl to jeden z nejlepších princů v Labutím jezeře.“ Zdvořile potlačila zívnutí a zapálila si cigaretu. „Nu da. Tady si nejspíš za večer vydělá tolik jako v divadle za celý měsíc.“
Zatímco publikum těžkopádně tleskalo mimo rytmus, balalajky lkaly, jako by oplakávaly promrhaný talent mladého baleťáka.
„Sejčas mám tu čest uvést premiéru choreografie nazvané ‘Když rudé hvězdy tančí.’“ Kníratý moderátor se znovu objevil na osvíceném parketu. „Jak už její název naznačuje, tato netradiční umělecká produkce provede diváka napříč sedmdesáti lety sovětské historie od Velké říjnové revoluce až po Perestrojku.“ Uzavřel slavnostně.
Z reproduktorů se ozvala obehraná kompilace ruských klasických skladeb. Na scénu opět vkroužil bývalý sólista leningradského baletu, tentokrát v doprovodu dalších dvou tanečnic. Všichni byli oblečeni do vojenských uniforem. Jejich kostým z nějakého důvodu dotvářely kuželovité čapky s pěticípou hvězdou na špici.
Baletky začaly hrozit tanečníkovi pěstí a různými gesty vyjadřovaly nebezpečí narůstajícího konfliktu. Sápaly se na něj a pokoušely se ho škrtit. Mladý muž se hrdinně bránil a pokaždé rozlícenou násilnici vyhodil vysoko do vzduchu. Obě vždy dopadly na zem do dokonalého rozštěpu. Plazily se pak tanečníkovi kolem nohou. Tahaly ho za kalhoty a pokoušely se mu je stáhnout. Tanečník se rozverné dívky snažil zadupat jako plameny, ale nakonec z něj přece jen svlékly uniformu. Zůstaly mu jenom bílé trenýrky a špičatá čepice na hlavě. Vtom se i v něm probudila zvířecí vášeň. Pokoušel se taneční partnerky objímat a líbat, což mělo za následek žárlivou scénu mezi oběma dívkami. Vrhly se na sebe jako bojovné kočky a nastal lítý boj. Rozhořčený milenec musel rozparáděné konkurentky od sebe odtrhnout. Přitom trhal i jejich uniformy. Prsa baletek se vyklubala z rozedraných cárů, když si chtě nechtě podávaly ruce na znamení míru. Obnažené ženy se pak vyšplhaly polonahému sólistovi na rameno, každá z jiné strany jako opice. S nataženýma pažema a očima zdviženýma ke stropu, trojice interpretů náhle ztuhla v živé sousoší. Na závěr revoluční choreografie se rozsvítily hvězdy na čepicích baletek, zatímco rudá hvězda na hlavě baleťáka nepravidelně poblikávala ve tmě. Buď v ní byla rozbitá baterka, nebo se hotelový choreograf snažil divákům sdělit revoluční poselství prostřednictvím morseovky. Představení vyvrcholilo triumfálním vířením bubnů. Tvrdé bradavky mířily na americké vozíčkáře jako nabité pistole. Všimla jsem si, že invalidům spadla čelist. Vyměnili si rozpačité pohledy. Nebyli si očividně jisti, jestli se mají výstupu smát, anebo se naopak tvářit smrtelně vážně.
V jídelním sále se opět rozsvítily skleněné bubliny na stropě. Tanečnice seskočily z ramen svalnatého kolegy a cudně si přikryly ňadra dlaněmi. Trojice se poklonila za zvuku vlažného potlesku. Otec s máti se na sebe tázavě podívali přes stůl s ironicky zvednutým obočím. Jejich pohled prozrazoval znechucení.
Pjotr s Klaudií zčervenali studem.
„Bravo! Bylo to skvělé.“ Pinocchio vyskočil na nohy s hořící cigaretou v ruce a nadšeně se roztleskal. „Ať žije Perestrojka!“ Od rukou mu létal popel na ubrus. „Na glasnosť a na naše přátelství s americkým národem!“ Ukázal zámořským hostům na vozíčku zdvižený palec, aby vyjádřil svůj vstřícný postoj.
Otec se nenápadně pootočil k Pjotrovi.
„To má být nějaká provokace?“ Vyčetla jsem mu ze rtů.
Klaudie obrátila arktické oči v sloup a potichu utrousila. „Tohle je klasickej příklad vanutí nových větrů ze starých prdelí.“
Sfoukla si smítka spáleného tabáku z bílých kalhot.
„Co myslíš, tati?“ Snažila jsem se najít souvislost mezi předchozím výstupem a sovětskou historií. „Proč se ti tanečníci svlíkli, když znázorňovali Perestrojku?“
„Osobně to považuju za výraz ztráty důstojnosti a národní identity.“ Řekl česky otec, aby Pinocchio neslyšel. Přirovnal poselství revolučního představení k pohádce Hanse Christiana Andersena o císařových nových šatech. „Ubohá nahota symbolizuje totální krach pokrytecký politiky.“ Prohlásil. „Každá velmoc je odsouzena k pádu, když její vládci vyplýtvají zdroje na ideologický boj o světovládu a vykrvácí ekonomiku vlastní země vedením válek, které nikdy nemůžou vyhrát.“
ZPÁTKY DO PRAHY jsme letěli s Českými aerolinkami. Chyba v rezervaci našich letenek způsobila, že nám někdo zasedl místa. Nakonec jsme cestovali první třídou. Sametový závěs odděloval privilegovanou část letadla od zbytku cestujících. Seděli jsme proti sobě u stolku v hlubokých křeslech s měkkými opěradly.
„Pane jo. Není to mnohem lepší lítat s Čechama?“ Liboval si otec. „Ještě že jsme nepřijali Tamazovo pozvání do Tbilisi!“ Sledovala jsem ho, jak si nalévá vychlazený Pilsen Urquell do skleničky. Vzápětí pak spláchnul děsivou vizi mocným hltem. „Dovedete si představit přelet Kavkazu s ruskejma vnitrostátníma aerolinkama?“
„Ježišmarja!“ Otřásla se hrůzou máti. „To už bych se radši plavila v Noemově arše na horu Ararat.“ Z číše jí vyšplíchlo Martini.
Nervózně jsem se zavrtěla v polstrovaném křesle. Mořská hladina pod námi vypadala zvlněná.
„Prosím tě, Panebože.“ Modlila jsem se. „Dej, ať se vrátíme bezpečně domů a vyhneme se studený koupeli v Baltu. Amen.“ Ze zkušenosti jsem věděla, že moře u polských břehů bývá i uprostřed horkého léta ledové.
Usměvavá letuška protlačila vozík skrze roztaženou záclonu a připravovala se servírovat moravského vrabce. S vůní vepřového masa se v našich duších rozlil příjemný pocit domova. Zeleninovou oblohu jsem diskrétně odhrnula stranou. Maso a kynuté knedlíky jsem snědla, ale dušené zelí mi příliš připomínalo Moskvu.
„Uvědomujete si vůbec, co je dneska za den, děvčata?“ Zkoušel nás otec.
„Neděle přece.“
„To ano, ale všimly jste si dnešního data?“ Píchnul do vzduchu vidličkou.
Pohotově jsem vylovila z kapsy protějšího křesla přílohu sobotního vydání Rudého práva, datovanou 20. srpna 1988.
„Dneska slavíme dvacáté výročí okupace!“ Užasla máti.
Titulní stránku komunistického denníku zabírala fotografie kombajnů v širých lánech zlaté pšenice. Rozhovor s předsedou známého JZD se točil kolem tématu oddělování zrna od plev. Metaforicky viděno, o to přesně spřáteleným vojskům v roce 1968 šlo. Autor článku se marně pokoušel vytvořit dojem, že 21. srpen 1988 byl horký letní den jako každý jiný. Český čtenář, vycvičený k četbě mezi řádky, nepochybně vnímal ironii banálního textu. Kombajny přímo komicky připomínaly tanky. Normalizační propaganda se mohla snažit jak chtěla, aby zakryla vzpomínky znásilněného národa. Faleš se loupala z novinového papíru jako ledabyle nanesený nátěr akrylové barvy. Normalizační novináři se při psaní vylhaných příběhů podvědomě prozrazovali nihilistickým tónem.
„Pamatuješ, Alice, jak Rudá armáda nazývala vojenskou intervenci dočasným opatřením?“ Roztesknělý otec citoval slova Bédi Steina, který za invaze prorokoval, že Rusové zůstanou v Čechách minimálně dvacet let. „Nedělej si naděje, synku. Varoval mě tenkrát.“ Burácel otec. „Odmítal jsem tomu věřit.“
„Desetiletí nám v mládí připadalo jako století.“ Máti si otřela potřísněné rty ubrouskem. „Kdybychom tušili, co nás čeká, nejspíš bychom to nevydrželi.“
S návratem letušky se odmlčela. Jakmile půvabná Češka sklidila nádobí ze stolu a odtlačila nerezový vozík za závěs, otec otevřel aktovku a vytáhl z ní na světlo dokument sovětského ministerstva chemie.
„Dvacet let uplynulo rychleji, než jsme si mysleli.“ Nasadil si na nos brýle a studoval křivý podpis ministra Ivanova v spodní části papíru. „Naštěstí jsme neztratili čas čekáním s rukama založenýma v klíně.“ Znovu nahlas přeslabikoval strojopis v azbuce. „Tohle je naše letenka do světa kapitalismu.“ Rozehřál se. „Nemohl jsem si přát lepší satisfakci.“
Zasnila jsem se s očima obrácenýma do sebe. Představovala jsem si náš budoucí život v demokracii. Viděla jsem otce v dobře padnoucím obleku s peněženkou naditou bankovkami. Elegantní máti v pohodlných lodičkách a ledničku plnou jídla. Zapovězené pokoje v našem strašidelném domě se v kapitalistické budoucnosti navždy zbavily cihlového prachu a zaplnily se vkusným nábytkem. Zamčené dveře se zázračně otevřely a rozrytá zahrada pokryla zeleným trávníkem. Namísto míchání betonu jsme o víkendu na terase pořádali grilování s otcovými obchodními partnery. Už jsme nemuseli roztlačovat auto, ani přespávat ve všivých hotelech a cestovat na Západ jako cikáni.
Přivřela jsem blahem oči. Nemohla jsem se dočkat revoluce.
V mysli mi vytanul obrázek členů politbyra oblečených v černobíle pruhovaném mundúru. Nešťastně se šklebili za mřížemi. Do role prezidenta republiky jsem místo senilního Husáka dosadila disidentského spisovatele absurdních her. Viděla jsem ho mávat jásajícímu národu z balkónu. Socha českého patrona na Václavském náměstí se v mojí fantazii pokryla květy a vlastenci intonovali v chóru: „Kde domov můj!“ Vlajky se třepotaly ve větru. Vidina svobody chutnala sladce na jazyku, podobně jako Coca-Cola. Moje vize pokračovala scénou na jevišti evropských dějin poté, co se Železná opona s rachotem rozhrnula. Zaprášené kulisy zmizely v propadlišti. Sluneční paprsky prozářily zákulisí. Jeviště se záhy zalilo pestrou paletou barev. Bronzové sochy komunistických idolů se začaly klepat jako při zemětřesení. Bezbožný Marx s Leninem padli do orchestřiště jako podťaté stromy. Jejich prázdné podstavce připomínaly ztrouchnivělé pařezy.
Jásavý zvuk trumpety zahájil Poslední soud. Husovo proroctví se naplnilo. Pravda a láska zvítězily nad nenávistí.
„Myslíš si, Jirko, že nás teď estébáci nechají na pokoji, když za tebou stojí samotný ruský ministr?“ Mátin úzkostný hlas přerušil moje snění.
„Nevím.“ Připustil otec. „Všechno je ve hvězdách.“ Podrbal se za uchem. „Ale nejspíš tě překvapí, co mi předevčírem Torběnko řekl v Moskvě.“ Obezřetně ztlumil hlas. Všechno nasvědčovalo tomu, že se chystá odhalit důležité tajemství.
Otevřela jsem oči a nastražila uši.
Poté, co mě máti v hotelu Ukrajina odtáhla večer na pokoj, otec s Rusy ještě notnou chvíli popíjel. Měl už mírnou špičku, když si spolu s opilým náměstkem ministra odskočil na pánský záchod. „Čurali jsme vedle sebe do mušlí, když na mě Torběnko mrknul a přiznal, že si na ministerstvu prověřili moji minulost.“ Zašeptal vzrušeně. „Doslova mi řekl, že moje loajalita Dubčekově vládě sehrála klíčovou roli v ministrově rozhodnutí financovat nákup tří aparatur Voloďovým závodem. Není to úžasný?“ Jeho obličej se rozzářil jako neonový nápis na střeše italského Ipercoopu. „Znamená to, že si přečetli posudek, který o mě napsala KGB.“ Zakoulel významně očima. Soudruh Torběnko prý věděl, že otec zkřížil ruským okupantům vražedné plány se zbraní v ruce. „Považoval za nutný mi říct, že právě proto jsem si vysloužil ministrův respekt.“
Nečekaná turbulence zatřásla letadlem jako hadrem na smetáku a přinutila nás opřít se v křeslech.
„Takže Voloďa to o tobě celou dobu věděl?“ Vykřikla jsem rozrušeně, jakmile se vzdušné proudy utišily. „Tak kvůli tomu na tebe v Petrohradu KGB nasadila Pinocchia?“
„Ššššš Trumpetko!“ Vyděšeně se rozhlížela máti. „Uvědom si, kde jsme. Važ svoje slova.“ Napomenula mě.
„Aha. Promiň.“ Plácla jsem se do čela a přeskočila do kódované mluvy. „Zajímalo mě, jestli strýček Berja poslal svýho psa, aby vyčmuchal lanýže během naší návštěvy v Péťově zámku?“ Bavilo mě šifrovat politicky nekorektní sdělení. V totalitní společnosti i malé děti uměly mluvit v hádankách. „Potřeboval se ujistit, že nepytlačíš v jeho rajónu, nebo chtěl psa použít jako návnadu?“
Rodiče se na sebe podívali, jako by měli obavy o moje duševní zdraví.
„Řeknu ti to takhle.“ Otec si zapálil Spartu. „V Sovětském svazu je naprosto standardní přidělovat politicky korektní doprovod všem zahraničním návštěvníkům.“ Zabručel potichu. „Tovarišč Lyčenko nás monitoroval v Moskvě a, jak mu říkáš, Pinocchio? nás měl na starosti v Petěrburgu.“
„Cože?“ Vyhrkla jsem. „Továrišč Lyčenko byl taky pes?“
„Hm. Je to víc než pravděpodobný.“ Pokrčil lhostejně rameny. „Je sice zaměstnanej ve Voloďově fabrice, ovšem Voloďa je přesvědčenej, že melouchaří pro . . . pro strýčka Berju?“ Zakuckal se smíchy. „Kam na to chodíš? To je fakt vtipný!“
Nepochlubila jsem se mu, že to vymyslela Klaudie.
Cítila jsem se zklamaná. Tovarišč Lyčenko mi za čtyři dny v Moskvě přirostl k srdci. Měla jsem ho za dobrého člověka, i když napomáhal při okupaci naší země. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se v něm tolik spletla. Nebylo vůbec snadné rozlišovat lidský charakter podle vnějších atributů. „Myslíš, že náš medvědář strýčkovi Berjovi donesl zprávu o tom, jak jsme spolu tancovali v Ukrajině?“
„Nevím a je to celkem jedno.“ Rozesmál se otec. „Malých psů se nemusíš bát, Trumpetko.“ Ujistil mě. „V hierarchii psů jsou tihleti dva nanejvýš tak pudlíci. Nehledě na to, že se Berjova smečka nedávno rozpadla na dva soupeřící klany. Starý psiska jsou možná ještě zapřažený do strýčkových saní, ale mladší se mu utrhli z vodítka.“ Odkašlal si a vyfoukl z nosu štiplavý kouř. „Podle mě má teď strýček úplně jiný starosti, než honit hubenýho šakala s rodinou po svým nedohledným teritoriu.“
„Díky bohu za to, že jsme zpátky.“ Máti se otřásla a vyhlédla z kulatého okýnka. „Jen ať si Berijovi vlci vyjou na měsíc.“
Chuchvalce mraků se vznášely nad českou kotlinou jako kolečka kouře z dýmající fajfky pohádkového Pánaboha. Pestrobarevná tkanina přívětivé krajiny se pod námi rozprostírala po zvlněných kopcích, zarámovaná mezi zalesněnými horami, vyšívaná proudy potoků a řek a stužkami klikatících se alejí. Zahájili jsme klesání. V dálce se zjevilo panorama Hradčan, zalité odpoledním sluncem.
„Mami. Věříš na reinkarnaci?“ Napadlo mě.
„Jo. Proč se ptáš?“ Mátiny panenky se rozšířily a její duhovky se zdály průhledné jako pitná voda.
Motory se rozeřvaly a letadlo se připravovalo k přistání.
„Zdá se mi, že když člověk letí v letadle, je to jako by na chvíli opustil svět, aby na něj mohl nahlížet z vyšší perspektivy.“ Sledovala jsem, jak se puntíky a tečky pod námi nezadržitelně zvětšovaly do reálné podoby. „Pohled ze shora nám pomáhá začlenit úzký náhled do širšího rámce.“ Tenká čára pod námi se proměnila v široký pruh přistávací dráhy. „Potom se můžeme vrátit a pokusit se žít líp.“
