Kapitola čtvrtá, díl 1-2, Hořký Samet
Kapitola čtvrtá (část třetí)
Nejzelenější trávník
POULIČNÍ OSVĚTLENÍ ve stylu plynových lamp vrhalo žluté světlo na zasněženou kamennou dlažbu. Měsíční srpek plaval mezi roztrhanými mraky jako gondola a naše stíny se natahovaly až k hradní bráně. Sníh nám křupal pod nohama, když jsme míjeli pískovcové lvy a gladiátory, zápasící nad mříží tepaného plotu. Zastavili jsme se až na vyhlídce u Kajetánky a vydechovali sraženou páru. Pod námi se ježila stovka špičatých věží, pokrytých rozdrceným diamantovým prachem.
„Rád bych si s tebou něco pro jednou vyjasnil, Trumpetko.“ Zabručel otec poté, co se přesvedčil, že se široko daleko nenachází živá duše, která by nás poslouchala. „Dost možná jsem v životě natropil fůru blbostí, ale nikdy jsem nebyl podrazák. Máma by se se mnou okamžitě rozešla, kdybych jenom náznakem zradil svoje ideály.“ Zapálil si Spartu a zhluboka nasál kouř, dokud jeho plíce nevybuchly v záchvatu dráždivého kašle.
„Měl bys vážně přestat, nebo tě to zabije.“ Poznamenala jsem štiplavě.
„Hele, věříš na osud?“ Vysoukal ze sebe, když se mu konečně podařilo chytit dech. „Jsem přesvědčenej, že bez ohledu na to, nakolik v životě riskujeme, anebo se naopak snažíme vyhýbat nebezpečí, stejně nakonec každej umře, až když nám Pánbůh zazvoní zvonečkem. O nic dřív a o nic pozdějc.“ Odkašlal si a plivl na zasněžené dlažební kostky. „Co se ti chystám teď vyprávět, je nejlepší příklad zmíněný teorie.“ Podíval se mi pevně do očí. „Po tom, co už mám v životě za sebou, jedno cigáro navíc nemůže mít na mojí smrt žádnej vliv.“ Prohlásil ochraptěle. „A teď mi laskavě dovol, abych ti vysvětlil důvody, které vedly k mému krátkému zapojení do světa špionáže.“
„Tak jo.“ Opřela jsem se o zídku. „Povídej. Jsem jedno velký ucho.“
Otec nasál kouř a přimhouřil žluté oči, jako by navíjel filmový pásek vzpomínek na začátek špulky.
„Abys mohla dobře pochopit příběh, kterej ti budu vyprávět, musíme se vrátit zpátky do padesátých let, když mi bylo asi tak jako teďka tobě.“ Začal. „Bolševici sebrali tátovi firmu se zubníma potřebama a odsoudili mě k chudýmu dětství na špinavých ostravských ulicích. Do Stalinovy smrti zbývalo pět let. Většina národa žila ve strachu jako za války. Bolševická policie obnovila praxi nočního zatýkání. Od německý okupace se toho moc nezměnilo. Jenom srp a kladivo nahradily svastiku na vlajce.“
Příběh otcovy rané puberty jsem už slyšela víckrát. Stejně jako stovky dalších ostravských kluků, i otec se v dětství toužil stát členem místního skautského klubu. Po komunistickém puči vláda skauty zakázala a nahradila je pionýrem. Navzdory hrozbě exemplárních trestů se jeden skautský klub v Ostravě udržel a nadále tajně pokračoval v činnosti. Vědělo se, že operuje někde ve městě, jenže nikdo nevěděl kde. Klub mohl přežít jedině jako přísně výběrová, vysoce tajná společnost, něco jako dětská verze válečného odboje. Vůdce klubu, Karel Líba, svou neposlušností režimu riskoval tvrdé vězení, ale naštěstí se místní StB skauty nikdy nepodařilo vypátrat a ani ostravští uličníci nebyli o mnoho úspěšnější. Ať dělali, co dělali, utajenou klubovnu objevit nedokázali. Podle otce byla většina jeho vrstevníků připravena udělat cokoli pro to, aby se stali vybranými členy mýtického klubu.
„Tajně jsme sledovali každého, o kom jsme si jenom trochu mysleli, že klub navštěvuje. Ale skauti nás pokaždé dokázali setřást a nikdy nás ke klubu nikdo nezavedl.“ Vzpomínal si otec. Vyprávěl dojatě, jak ho jednoho dne nečekaně oslovil starší spolužák. Šli se pak spolu projít do parku, kde mu obezřetný chlapec o samotě prozradil, že ho skauti už nějakou dobu pozorují. Členové klubu se prý sjednotili v názoru, že můj otec oplývá chvályhodnými vlastnostmi a má pevný charakter, a pozvali ho na zkoušku do klubu.
Jeho vlčí oči na okamžik zvlhly, když mluvil o tom, jak se cítil hrdý, když vděčně přijímal nabízenou poctu. Byl to rozhodující moment v jeho životě, řekl. Díky skautingu z něj vyrostl týmový hráč. Naučil se stavět čelem každému protivenství a v boji o přežití spolupracovat s kamarády. Ve skautu poprvé zažil kouzlo věrného přátelství a všechny další důležité lidské hodnoty, o kterých do té doby četl jenom v knížkách.
„No jo. Mohl bych ti je vyjmenovat. Férovost. Odvaha. Věrnost. Poctivost.“ Otcovy rty se nakrabatily do ironického úsměvu. „Všechny ty krásný ideály, co chlapi v hloubi duše ctěj, dokud jsou ještě malí kluci, a který pak většinou v dospělosti z nějakýho důvodu zapomenou.“ Odhodil zamáčknutý nedopalek dolů přes zeď, až jiskry zasršely tmou.
„A co se stalo potom?“ Netrpělivě jsem se ošívala.
„Osm let poté mě bolševici poslali za trest kopat uhlí, když jsem se na gymplu projevil jako rebel.“ Otec si rozvážně zapálil další cigaretu. „Bylo to živoucí peklo.“ Řekl. „Chtěl jsem se odtamtud dostat na báňskou. Ale jediná cesta ven vedla skrze vstup do strany.“ Pokrčil rameny. „Bylo mi devatenáct let, když jsem bolševikovi podepsal přihlášku.“ Přiznal se provinile. „A kdo mě za to může soudit?“ Vydechl kouř. „Zoufale jsem toužil přežít. Jedině ten, kdo si odkroutil nějakej čas dole pod zemí, dobře ví, co to žere, aby se odtamtud člověk dostal živej.“
„Nic si z toho nedělej.“ Pohladila jsem ho po mohutné tlapě, abych mu ukázala, že mu jeho členství nezazlívám. „Stejně tě ze strany nakonec brzo vyhodili, ne?“
„Určitě jsem nebyl dobrej komunista.“ Rozesmál se na celé kolo. „Pro spoustu lidí jsem do dneška polepšeným hříšníkem.“ Jako důkaz uvedl, že když se mu na začátku šedesátých let podařilo přestoupit z ostravské báňské na VŠE do Prahy, pomáhal transformovat stranickou organizaci studentů v horké hnízdo kontrarevoluce. „Jednoho dne se o tom třeba dočteš v mý politický složce.“ Žertoval. „Všechno, co o mě potřebuješ vědět, je tam do puntíku zapsáno jako v Mikulášově knize pekelných hříchů.“
Zmíněný dokument prý mého otce popisoval jako nenapravitelného kontrarevolucionáře, spolupracujícího s reformními osobnostmi Pražského jara, jako byl například Ota Šik. Šířením heretických bludů o politické pluralitě a volném obchodu mezi spolužáky si neposlušný mladík nadělal nespočet nepřátel mezi konzervativními učiteli
„Stejně mám na tu dobu nejlepší vzpomínky.“ Nostalgicky se díval k úpatí Žizkova, kde se nacházel univerzitní kampus. „Byli jsme mladí. Měli jsme ještě naději a věřili jsme v globální revoluci, reprezentovanou třema K.“
„Jakýma třema K?“ Zamračila jsem se. „Máš snad na mysli Ku-klux-klan?“
„Ne. To opravdu nemám.“ Rozchechtal se otec. „Tři K pro nás tehdy byli John Kennedy, Martin Luther King a Castro.“
„Mluvíš o Fidelu Castrovi?“ Zůstala jsem jako opařená. „Nepíše se náhodou jeho jméno s C? Nehledě na to, že jsi o něm ještě nedávno mluvil jako o špatným člověku.“
„Takovej už je asi osud všech charizmatickejch vůdců.“ Připustil otec. „Buď umřou mladý, anebo se z nich později vyklubou nesnesitelný diktátoři.“ Poučil mě. „Před pětadvaceti lety byl Castro úplně jiná osobnost, než je dneska. A kdo ví, jak by dopadli samotnej Kennedy s Kingem, kdyby bejvali nebyli zavražděný?“
Všimla jsem si černé kočky putující přes štít střechy malostranského domku. Opatrně kladla packy na střešní tašky a zlehka našlapovala na zmrzlý sníh, než se stulila do klubíčka na vyhřáté střeše za kouřícím komínem.
„Vidíš támhletu nenápadnou budovu u Karlova mostu?“ Otec namířil prst dolů přes řeku. „Říkávali jsme jí Stará bouda.“ Upřesnil. „Tam jsem měl kancelář, když jsem se v roce 1966 kvalifikoval jako důstojník rozvědky.“
Stará bouda se skrývala v stínu mostecké věže. Nikdy by mě nenapadlo, že se uvnitř bloku šedivých zdí kují strategicky důležité pikle.
„Jak jsi k týhle práci, prosím tě, přišel?“ Zajímalo mě. „Předpokládám, že jsi neodpověděl na inzerát v novinách?“
Když byl otec na vojně, vysvětloval mi, jednoho dne ho z ničeho nic oslovili dva neznámí chlapíci, podobně jako kdysi ostravský hoch ze skautského klubu. Prý už ho taky nějaký čas pozorovali a došli k přesvědčení, že je mimořádně schopný, chytrý člověk, kterého by mohli potřebovat. Podstatný rozdíl mezi oběma situacemi však spočíval v tom, že zmínění chlapíci tentokrát nebyli skauti, ale špióni.
„Taky mi nabídli členství v jejich klubu.“ Zasmál se hořce otec a dodal, že už byl v té době šťastně ženatý. „Varoval jsem žoldnéře z rozvědky, že já i moje žena jsme vášnivými zastánci reformní politiky. Ale ujistili mě, že právě takové lidi hledají.“
Reformní rozvědka potřebovala mladé inteligentní chlapy, jako byl on, tvrdili mu, aby mohli nahradit neschopné nebo zkompromitované komunistické kádry z padesátých let. Nová krev otevírala vlastenecké rozvědce cestu k samostatnosti a nezávislosti na KGB. Reformní vedení zamýšlelo rozvíjet program průmyslové špionáže za účelem znovunabytí ztracené pozice naší středoevropské vlasti jako vývozce špičkových výrobků.
„Máma o tom věděla?“ Ptala jsem se.
„To si piš.“ Otec vypadal uraženě. „Byla to ona, kdo mi poradil, abych jejich nabídku přijal. Řekli jsme si, že si to na pár let vyzkouším a kdyby se mi ta práce nelíbila, mohl jsem vždycky podat výpověď. Oba jsme byli naprosto naivní.“
„Proč?“
„Podepsat smlouvu s tajnou službou je jako zapečetit krví pekelnou listinu.“ Šklebil se otec. Chvíli bojoval s krabičkou sirek, než si zapálil v pořadí třetí Spartu. „Týhle organizaci se upíšeš jenom jednou za život.“ Řekl ochraptěle. „Jedinej způsob, jak lze opustit svět tajných služeb, je buď nohama napřed anebo, jako v mým případě, přežít svoji vlastní popravu. Protože podle nepsanýho vojenskýho práva je nepřípustné dvakrát za sebou popravit stejnýho člověka.“
„Ale to jsi asi nevěděl, když jsi se rozhodl pracovat jako špión, viď?“
„Jak bych jenom mohl?“ Otcova tvář prozrazovala emoci, kterou jsem u něj předtím nikdy nezpozorovala. Jako by stál na mostě mezi svým starým já a člověkem, kterým se stal později. Zahalen v modrém cigaretovém kouři, zdálo se, že znovu prozírá svá mladická očekávání skrze chmurný filtr následných zklamání.
„Měli jsme s mámou romantické představy o životě.“ Otřásl se chladem a narovnal si límec kabátu. „Nemohli jsme tušit, co se stane. A je to tak nejspíš dobře. Bez naivní víry v lepší budoucnost bychom neměli odvahu utkat se s tak velkým protivenstvím.“
Zvuk kolísavých kroků v Nerudově ulici přerušil náš intimní hovor. Spatřila jsem pár stínů potácejících se z hospody u Slunců.
„Škoda lásky, kterou jsem tobě dala.“ Zpívali rozverně opilci. Opřeni jeden o druhého, klikem hákem se proplétali nahoru ulicí směrem na Strahov.
„Hele tati. Kde se vlastně studuje na špióna?“ Chtěla jsem vědět, sotva zmizeli za rohem.
„Ve škole samozřejmě.“ Odpověděl otec s cigaretou v ruce. „Ovšem musíš mít na to taky vrozený vlohy, jako na cokoli jinýho.“
„Jako co například?“
„Určitě je lepší, když to člověku rychle pálí, protože blbej špión je mrtvej špión.“ Křenil se rošťácky. „Výborný řidičský schopnosti a praktická znalost cizích jazyků jsou velký plus. Ale zdaleka nejdůležitější ze všeho je umění dobře lhát.“
Studovala jsem otcův obličej, jako bych ho viděla poprvé. „A ty teda máš všechny tyhle vlastnosti?“
„Ano i ne.“ Neunikl mi výsměšný podtón v jeho hlase. „Pravda. Baví mě vymýšlet si a hrát různý role. Vždycky jsem býval nadanej vypravěč.“ Odmlčel se ve snaze poctivě formulovat složitou odpověď. „Jednu věc jsem ale nedokázal jako ostatní.“ Řekl nakonec. „Neuměl jsem, anebo dost dobře možná ani nechtěl, nalhávat sám sobě věci, o kterých jsem věděl, že nejsou pravda.“ Zadíval se z hradeb k mostecké věži. „Úspěšněj špión musí znát role, který na sebe v životě lidi jeden na druhýho hrajou. Musí spolehlivě rozeznávat lež od pravdy, aby mohl postupovat podle scénáře, kterej má za úkol režírovat. Průšvih nastane, když si v týhle profesi člověk jednoho dne uvědomí, že i autor scénáře nestydatě lže a že celé představení, v kterém operující důstojník rozvědky denodenně nosí kůži na trh, slouží jenom jako ubohá zástěrka ideologické bezduchosti jeho tvůrců, kteří mnohdy ani vůbec netuší, o čem se na jevišti světa vlastně hraje.“
„Představení?“
„A co jinýho je politická scéna, než jeden velikej tyjátr?“
Sledovala jsem pohupující se světla na hladině řeky před Národním divadlem. Pískovcové divadlo na nábřeží mi připomínalo španělskou galeonu s přídí, ozdobenou sochami okřídlených pegasů.
„Jak to, že jsi byl ochotnej přijmout roli v takovým hloupým představení?“ Nakrabatila jsem obočí a v srdci jsem pocítila ostrou bolest. „Vždycky jsi přece odsuzoval lidi, co se tvářili jako kamarádi, a přitom na tebe donášeli StB. Tvrdil jsi mi, že lízt lidem do soukromí je špatná věc. Přitom jsi to dělal i ty.“
Odstoupila jsem od zídky, jako bych se chtěla od otce distancovat.
„Potíž je v tom, že podobně jako většina obyčejnejch lidí nevidíš rozdíl mezi rozvědkou a vnitrozemskou tajnou policií.“ Bránil se ukřivděně. „Nikdy bych pro kontrarozvědku nedělal!“ Odplivnul si na zem v gestu upřímného znechucení.
„Jak tomu mám rozumět?“ Byla jsem zmatená.
„Dovol mi, abych ti trochu vyjasnil pojmy.“ Trpělivě v sobě potlačil narůstající frustraci. „Rozvědka má za úkol bránit zemi před vnějšími hrozbami a informovat vládu o tom, co se doopravdy děje ve světě. Domácí větev tajné policie by měla správně bojovat s cizími rozvědkami, se zločinem a monitorovat rušivé živly v naší společnosti, ale daleko častěji se zabývá sběrem informací o obyčejných občanech, které pak snadno zneužívá ke kontrole celé populace a k manipulaci lidí prostřednictvím propagandy.“
Srozumitelné vysvětlení jsem přijala s vděkem. „Tak promiň, tati. Nechtěla jsem se tě dotknout.“ Provinile jsem se k němu znovu přiblížila.
„Ale čert to vem.“ Velkoryse mávl rukou. „Fůra lidí si to plete.“ Poplácal mě láskyplně po zádech. „Pochop, že jsem byl cvičenej hlavně k tomu, abych operoval v zahraničí. Měl jsem v pracovní náplni chránit naši republiku před nepřátelskýma aktivitama a zároveň budovat síť spojenců našeho národa.“ Otec zmáčkl dokouřenou Spartu podrážkou. „Poslouchat, co si lidi povídaj v noci v posteli, to je totálně pod mojí úroveň.“ Zamračil se a vyfoukl poslední oblak kouře.
„Takže…“ Raději jsem přehodila výhybku. „Vyučil jsi se na škole Bédi Steina?“
„Jo.“ Kývnul otec. „Nemohl jsem si přát lepšího mentora, ale ani on si nemohl přát lepšího žáka.“ Hrdě se načepýřil a nezapomenul zdůraznit, že po ukončení školy špiónů získal nejvyšší doporučení jejího ředitele, což způsobilo, že mu reformní rozvědka nabídla prestižní pracovní místo záviděné všemi ostatními spolužáky. Vzhledem k tomu, že otec mluvil dobře německy, náčelník první správy ho pověřil funkcí operativního důstojníka na německém odboru. Dal prý dokonce mladému operativci k dispozici malé dvoumotorové letadlo!
„Jsem rád, že můžu s čistým svědomím prohlásit, že jsem nikdy svých privilegií nezneužil jako někteří mí kolegové.“ Otec se mi zadíval hluboko do očí, aby mě utvrdil v svojí poctivosti. „Na sedmadvacetiletýho mladíka jsem měl tenkrát v ruce docela dost velkou moc.“ Nedokázal potlačit samolibý úsměv. „Dokonce i tvoje bolševická babička mě najednou začala respektovat.“
Připomněl mi, že se Rudá kněžna během reformního období dostala na stranu kritizované komunistické věrchušky. Začala se proto k nenáviděnému zeti chovat přátelsky v naději, že jí politicky zaštítí.
„Odmítl jsem dělat babiččina advokáta, ale ani jsem nevyužil nabízené příležitosti oplatit jí křivdy, kterých se na mně dopustila. Bejval bych jí tehdy mohl rozmáčknout, kdybych chtěl.“ Připustil otec. Dva roky společného života v bytě matčiných rodičů mu prý poskytly dostatek důvodů ke kruté pomstě. „Později jsem svojí dobroty litoval, když jsem zjistil, že moje tchyně patřila ke skupině zrádců národa, zodpovědných za pozvání sovětský armády do naší země.“ Povzdechl si.
„Brzy potom ale přišla invaze, ne?“ Počítala jsem roky na prstech.
„Nastoupil jsem na rozvědku na podzim 1966 a sovětský tanky přijely do Prahy o dva roky později, v srpnu 1968.“ Kývnul otec. „A byl jsem to já, komu se podařilo získat informace o plánované vojenské akci.“
„Jak to, ty?“ Začínala mi mrznout chodidla.
„Pojďme se projít, ať si trochu zahřejeme nohy.“ Otec si zavěsil mojí promrzlou ruku do vyhřátého podpaží. Po cestě hradním schodištěm mi odtajnil podrobnosti svého prvního a posledního rozvědného úkolu.
„Když jsem po škole nastoupil do zaměstnání, měl jsem hlavně na starosti monitorování rozvědné činnosti západoněmecké protistrany.“ Vysvětloval mi. „Osud však se mnou měl jiný úmysly.“ Zastavili jsme se na Malé straně. „Stal jsem se jediným československým špiónem komunistické éry, kterej dostal oficiálně za úkol špehovat sovětské spojence.“
Ironie osudu chtěla, že to byl právě Pechar, alias pan Kostka, kdo novopečeného kolegu upozornil na připravovaný studentský festival v bulharské Sofii. Vysvětlil prý novici, že podobná setkání na mezinárodní úrovni tradičně slouží jako výlovné rybníky rozvědných služeb, ve kterých různé země získávají nové agenty. Evropští studenti se v létě 1968 měli setkat v Sofii. Otec se rozhodl na tuto akci použít jako návnadu skupinku československých vysokoškoláků. Zamýšlel na ni chytit zapadoněmeckého kolegu, o němž se dalo předpokládat, že připlave do bulharských vod s úmyslem zaplést mladé východoevropské intelektuály do své agenturní sítě. Většinu roku se otec věnoval přípravě své první akce. Dal dohromady tým osmi agentů, které si pro plánovanou příležitost náležitě vycvičil. Museli se naučit role, které jim přidělil dle vyššího scénáře, jak mi prozradil cestou na Klárov. Na začátku června 1968 se vydal do bulharského hlavního města, aby si pečlivě prostudoval cizí jeviště, na němž se chytal sehrát připravenou komedii. Stačil ještě v Praze s máti podepsat reformní výzvu Dva tisíce slov, než odletěl do Sofie. Během pobytu v Bulharsku pak shodou okolností narazil na zdroj informací, podle kterého studentský festival sloužil jako zástěrka pro přísně tajnou konferenci rozvědných služeb zemí Varšavské smlouvy.
„Vzhledem k tomu, že naše rozvědka na zmíněnou akci nikdy nedostala žádnou pozvánku, rozhodl jsem se na vlastní pěst vypátrat detaily plánovaného setkání.“ Otec vypadal zároveň pobaveně i úzkostlivě, když mi popisoval svoje zážitky. „Hnedka jsem za touhle akcí čuchal zkaženou rybu.“ Prohlásil, zatímco jsme šli úzkou uličkou na náměstí. „Čím víc důkazů se mi dostalo do ruky, tím víc začínala smrdět.“
„Byla to velká ryba?“ Drkotala jsem zimomřivě zubama.
„Ó je. Byla to přímo velryba.“ Vyprskl smíchy. „A já si naivně myslel, že ji dokážu vylovit podběrákem.“
Obešli jsme svatého Mikuláše s velkou zelenou kopulí na střeše a zastavili se u kašny před barokní katedrálou, abychom chytili dech. Kromě zimomřivého hejna holubů schoulených v kostelní zvonici nebyla nikde živá duše, která by mohla naslouchat následující konverzaci.
„Když jsem se vrátil z Bulharska, šel jsem přímo k šéfovi rozvědky, abych ho informoval o probíhající konspiraci proti Dubčekově vládě.“
Otec mluvil o svém nadřízeném s respektem a skoro synovskou něhou. Byl to prý oddaný reformista a poctivý člověk. Nejenže vzal na vědomí varovné hlášení mladičkého rozvědčíka, naopak pověřil mého otce, aby se během další cesty do Sofie pod záminkou účasti na festivalu pokusil vypátrat konkrétní náplň setkání přátelských rozvědek v pozadí studentské akce.
„Co Míla Čech nevěděl, ale co ho správně mělo napadnout, bylo, že mu KGB napíchla kancelář.“ Otec obrátil žluté oči v sloup a dodal, že nahrávací pásek se záznamem přísně tajné konverzace je nejspíš dodnes uložen někde v moskevském archívu.
Sněhové vločky kolem nás vířily ve spirále. Malebná čtvrť se zdála prázdná a tichá. Cestou zpátky Nerudovou ulicí jsme s otcem probrali jeho druhou cestu do Sofie.
„Týdny, během kterých jsem investigoval zákulisí sovětské imperiální politiky, by vydaly na detektivní román.“ Otec odhalil žluté tesáky ve vlčím úsměvu, patřičně hrdý na svůj hrdinský výkon. „Přísahám bohu, že v srovnání s cvrkotem, kterej se kolem mě točil v Sofii, by se James Bond četl jako pohádka pro děti.“
„Povídej, tati.“ Nemohla jsem se dočkat, až se dozvím detaily.
„Kdepak.“ Oklepal si sníh z bot a zamířil zpátky na hrad. „Povím ti o tom někdy, až budeš velká.“
„A proč ne teď?“
„Protože to by to bylo dlouhé a složité vyprávění.“ Kroutil odmítavě hlavou. „Jediný, co ti o tom teď můžu říct je, že jsem se setkal s ďáblem a poslal jsem ho ke všem čertům, když se mě pokusil oloupit o duši.“ Zastavil na chodníku a vyklepal z krabičky poslední zkroucenou Spartu. „Nasadil jsem svůj život, abych včas zjistil všechny detaily plánu na invazi naší země, včetně konkrétních dat plánovaných akcí a jmen zrádců.“
Dívala jsem se, jak zklamaně škrtá sirkou.
Když potom s nasbíranými důkazy uháněl zpátky domů po jugoslávské dálnici, svěřil se mi, přestaly mu fungovat brzdy na služební Simce. Jel v tu chvíli kolem sto čtyřiceti kilometrů za hodinu. Dokázal ještě podřadit rychlost a zatáhnout ruční brzdu, než naboural do zadních kol náklaďáku. Pánbůh však ještě nezazvonil zvonkem. Otec i jeho kolega na sedadle spolujezdce vyvázli z nehody bez vážnějších zranění.
„Srbové se k nám zachovali naprosto skvěle a pomohli nám vrátit se domů bez jakéhokoli prodlení.“ Vzpomínal vděčně otec. „Uměli moji statečnost ocenit, na rozdíl od Dubčeka, kterej výsledky mýho pátrání odmítl vzít na vědomí, ačkoli mu je Míla Čech dal do ruky.“ Prohlásil zahořkle a dodal, že se všeobecně mělo za to, že Dubček nevěřil, že by se nás Sověti odvážili napadnout. „Je to naprostá hovadina.“ Rozčileně vyprskl. „Osobně jsem se postaral o to, aby představitelé reformní vlády znali sovětskej plán. Nemaj se na co vymlouvat. Byli to obyčejný srabi.“ Pohrdavě vyfoukl cigaretový kouř a zklamaně vzhlédl k prezidentskému paláci. „O dva týdny později nad hlavami překvapenýho národa v pět hodin ráno zazněl hukot sovětských bombardérů.“ Dodal rezignovaně.
„Ale to je přece strašný!“ Vykřikla jsem. „Riskoval jsi svůj život úplně zbytečně!“
„Tak. Tak. Trumpetko.“ Otec smutně pokyvoval hlavou. „Bejt v týhle zemi vlastencem je sakramentsky nevděčnej úkol. Boj za českej národ se nikdy nikomu nevyplatil. Aspoň, co se rozvědky týče, ale vztahuje se to nejspíš i na armádu. Když jsou členové vlády zbabělci a lháři, vůbec nezáleží na tom, jak moc je nějakej obyčejnej pěšák poctivej a chrabrej.“
„Vždycky jsem si myslela, že Dubček byl hrdina.“ Litovala jsem.
„Já taky.“ Otec pokrčil rameny.
Na Hradčanském náměstí jsme uzavřeli bludný kruh vyprávění a naposledy se pokochali kouzelným výhledem na zasněžené město.
„Doopravdy jsem věřil Pražskému jaru a Dubčekovu socialismu s lidskou tváří, dokud jsem našeho vůdce neviděl po návratu z Moskvy plakat v televizi a přesvědčovat národ, abychom se sklonili před sovětskými požadavky.“ Otcův hlas se zachvěl. „Tehdy mi došlo, že jsem se měl vykašlat na nějaký vlastenectví a zdrhnout s celou rodinou do Ameriky, dokud byly otevřený hranice. Jenže mezitím už sklapla past.“
„Proč jste vlastně s mámou neutekli jako spousta ostatních?“ Divila jsem se.
„To víš. Museli jsme zvážit řadu okolností.“ Otec se rozpačitě podrbal v husté kštici. „Zaprvé bych se musel dopustit vlastizrady a poskytnout CIA důvěrné informace o svých přátelích a spolupracovnících. Věděl jsem, že se nemůžeme schovat v Evropě, protože by za mnou tajná služba poslala partu zabijáků. Marta byla ještě batole. Neměl jsem chuť jít od jednoho ďábla k druhému.“
„Ale CIA by tě přece ochránila, ne?“
„Možná jo. Možná ne. Kdo ví, co se všechno mohlo stát?“ Zamžikal otec. „Hodně jsme o emigraci s mámou ve dnech těsně před invazí uvažovali, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat v Praze.“ Odmlčel se při pohledu na světélkující metropoli v údolí Vltavy. „Byl jsem odhodlanej položit život při obraně suverenity naší země.“ Poukázal na to, že kdyby se mi někdy náhodou dostala do ruky jeho politická složka, přečetla bych si, že v srpnu 1968 proti spřátelené armádě povstal se zbraní v ruce.
„Nevěděla jsem, že umíš střílet.“ Vzhlédla jsem k němu překvapeně.
„To si teda piš. Byl jsem přece na vojně. Kromě toho, kdybych dobrovolně nerezignoval na vysokou funkci v tajné službě, měl bych dodnes k dispozici zbrojní pas a osobní zbraň.“
Otcův obličej ve žlutém světle lampy prozrazoval únavu.
„Nakonec jsem ale střílet nemusel.“ Řekl mi.
Se zájmem jsem si vyslechla vyprávění o prvních dnech okupace, kdy český národ přelstil brutální sílu Rudé armády mírumilovnou partyzánskou válkou. Lidé prý v noci otáčeli dopravní značky opačným směrem ve snaze zmást vojenské transporty. Zaměstnanci českých drah zase přehazovali výhybky a odkláněli sovětské vlaky z hlavní trati na vedlejší uzavřené okruhy. Místní krasavice v minisukních demoralizovaly hladové vojáky, když jim podávaly na tanky květiny a vysvětlovaly, že v naší zemi nezuří kontrarevoluce. „Nepotřebujeme vaši přátelskou pomoc.“ Mluvily prý s Rusy jejich mateřštinou. „Vrať se domů, Ivane. Čeká tě Nataša.“
„Bezprecedentně kulturní úroveň našeho národního odboje vzala Brežněvovi vítr z plachet,“ vzpomínal s obdivem otec. Z materiálů, které získal v Sofii, prý vyplývalo, že Sověti původně plánovali postřílet tisíce rebelů a odvléct zastánce Pražského jara do koncentračních táborů na Sibiři.
„Byl bych asi jedním z prvních, koho by postavili ke zdi, kdyby invaze spřátelených zemí probíhala podle sovětských představ, ale morální síla celonárodní švejkovské vzpoury dokázala masové zatýkání odvrátit.“ Otec si povzdechl. „Zlomilo mi srdce, když se lidi nechali zblbnout zbabělými politiky, aby se přestali vzpouzet, a podvolili se novému řádu.“
Závan východního větru se opřel do prezidentské vlajky na střeše paláce. Připomínala mi tancujícího ducha.
„Pojď. Vraťme se zpátky do auta.“ Otec mě objal kolem ramen. „Máma na nás určitě čeká s večeří a bude už nejspíš pořádně rozzlobená. Správně jsme ji měli hned odpoledne od Borka zavolat a varovat jí, že se zdržíme, aby se o nás nemusela bát.“
ZPÁTKY VE ŠKODOVCE otec otočil klíčkem v zapalování a zapnul topení. Motor se poslušně rozeřval. Skrze ventilační mřížku mi do obličeje začal foukat teplý vzduch a pomalu rozehříval moje zmrzlé kosti. Připadala jsem si, jako bych se probouzela z hluboké hibernace. Otcovo šokující odhalení pro mě definitivně uzavřelo éru bezstarostného dětství.
„Slíbil jsi, že mi ještě povíš o svý popravě.“ Vzpomněla jsem si, když jsme sjížděli ostrými zatáčkami ze Strahova.
„To se stalo až o čtyři roky později.“ Otec nespouštěl oči z cesty a nepřestával přitom točit volantem. „Poté, co jsem dal výpověď na rozvědce, jsem od ledna 1969 krátce pracoval na Ekonomickém ústavu ČSAV, dokud mě při normalizačních prověrkách o rok později soudruzi definitivně nevyhodili.“ Vysvětlil mi, že jakmile se pravověrní bolševici ujistili, že není ochoten zradit svoje principy, exkomunikovali ho jak ze strany, tak i ze zaměstnání, což byla typická normalizační procedura. Někteří, zejména mladší reformní hříšníci, prý tehdy dostali od strany šanci, aby se káli za své nepřátelské postoje k sovětskému modelu marxistického náboženství a veřejným prohlášením odvrhli herezi socialismu s lidskou tváří. „Stačilo, abych jim podepsal, že Pražské jaro byla kontrarevoluce a že souhlasím se vstupem spřátelených vojsk, mohl jsem dál pokračovat v kariéře.“ Otec vtipně podotkl, že typická normalizační komise se vlastně podobala Mikuláši, který neposlušným reformistům četl jejich mladické prohřešky z posudku a přísně jim domlouval do duše, než jim dovolil papouškovat primitivní prorežimní odrhovačku s vyhlídkou odměny na pravidelnou výplatu a poukázku na dovolenou. „Většina z mých kolegů nakonec podepsala, co se po nich chtělo. Byl jsem jedním z mála, kdo se odmítl pokořit.“ Litoval otec. Bohužel tak nezbyl skoro nikdo, kdo by jeho hrdinství ocenil. Krátce po prověrkách se mu najednou začali kamarádi vyhýbat jako prašivému psovi. Když ho potkali na ulici, raději prý přecházeli na druhý chodník, aby se mu nemuseli podívat do očí.
„S politickým posudkem, kterej se za mnou vlekl jako smradlavá psí oháňka, jsem nemohl několik let zavadit o zaměstnání.“ Stěžoval si otec, když jsme přejížděli křižovatku na náměstí sovětských tankistů. „Soudruzi mě nenechali dělat ani popeláře.“
Projeli jsme kolem podstavce s hnědým tankem označeným červenou hvězdou, co prý jako první na konci války vjel do osvobozené Prahy. Na loupající se omítce rohového činžáku visel zaprášený rudý transparent. Oslavujeme 70 let od Velké říjnové revoluce, inzeroval povadle žlutým písmem.
„Všechno je to vina blbých Rusáků.“ Vařila se ve mně nenávist k osvoboditelům naší země. „Zničili ti život.“
Bez oficiálního zaměstnání se otec záhy ocitl mimo zákon. Pro byrokratický systém se stal hanebným příživníkem, což byl prý centrální bod normalizační strategie. Pokrytecký režim byl rafinovaný v tom, že nedal potrestaným reformistům příležitost vinit politický systém za svoje existenční problémy. Otci nehrozilo vězení za to, že se odmítal zříct svých politických názorů, nýbrž protože byl jako nezaměstnatelný kriminalizován.
„Nikoho nezajímalo, že kvůli svýmu morálnímu přesvědčení nemůžu uživit rodinu. Všichni přehlíželi důvody, pro které jsem nesměl být zaměstnán a přetvařovali se, že netuší, proč se mi nedaří, a dokonce mě snad i na oko litovali.“ Svěřil se mi znechuceně cestou na výpadovku. „Připadal jsem si jako blázen. To víš, mladej chlap bez práce je pro každýho opovrhovanej neschopňák.“ Cítila jsem v otci velkou bolest. „Zdálo se mi, jako by se kolem mě stahoval kruh stínů.“ Otřásl se při vzpomínce na léta bez práce. „Snažil jsem se zbavit pocitu blížícího se nebezpečí, který jsem nijak nedokázal uchopit, natož pojmenovat. Všude mě to pronásledovalo. Denně jsem dostával neviditelné kopance od skrytých soků, doprovázené omluvnými úsměvy. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil pražskou mentalitu. Kolik lidí tu je štěstím bez sebe, když můžou člověka bodnout kudlou do zad?“
Zastavili jsme na semaforu před budovou krajského národního výboru, když výraz otcova obličeje najednou znatelně ztvrdl.
„V roce 1972 jsem jednoho zimního večera nabral plnou nádrž v Opletalce a podobně jako dneska jel domů.“ Otec zařadil první rychlost, jako by se rozjíždějícím vozem nořil do prostoru dramatických vzpomínek. „Už u pumpy jsem si všiml, že se mi lepí na kufr pár velkých vozů.“ Otcův hlas zněl o poznání drsněji než obvykle.
Rozjeli jsme se ze Smíchova poloprázdnou výpadovkou.
„Podíval jsem se do zrcátka,“ otec mi demonstroval popisovanou situaci, „a napočítal jsem dohromady čtyři Volhy. Víš ty starý modely, co ještě měly kastle z masivní oceli.“ Doplnil pro přesnost. „Uvnitř byly plný pasažérů. Samý velký chlapi.“
„Ježíši Kriste.“ Celé tělo se mi pokrylo husí kůží. Otočila jsem se, abych si prohlédla vozidla jedoucí za námi. S výjimkou jediného taxíku, který mířil opačným směrem, jsem však naštěstí žádnou jinou Volhu nespatřila.
„Každej z těch vozů vážil nejmíň dvě tuny, zatímco já jsem seděl v duroplastový skořápce Trabantu. Snažil jsem se udržet na zledovatělém povrchu silnice a přitom jsem si vzpomněl na jednoho bývalého kolegu, co krátce předtím zemřel s hlavou v plynový troubě, ke který byl přivázanej šňurou na prádlo.“ Otec ironicky dodal, že kriminální policie došla k závěru, že se jednalo o sebevraždu. Přibrzdil opatrně pod barandovským mostem, aby mi ukázal, nakolik je zasněžený povrch silnice kluzký.
„Vidíš?“ Významně se na mě podíval. „Taky byla tenkrát tmavá mrazivá noc a Strakonická vypadala stejně jako dneska prázdná a byla navíc úplně zledovatělá jako sklínka.“ Vzpomínal si. „Zkusil jsem postupně zrychlovat, aniž bych riskoval, že se dostanu do smyku, a doufal jsem, že těm Volhám dokážu ujet. Ale ani na krok se ode mě neodlepily. Výhružně za mnou jely v řadě v těsným závěsu až k mostu Inteligence.“
Před námi se ze tmy vynořila strašidelná struktura, kterou v padesátých letech postavily trestní čety doktorů medicíny a inženýrů, odsouzených za příslušnost k buržoazní třídě. Základy pilířů, zakotvené v bývalém močálu, ovšem nevykazovaly potřebnou stabilitu, a přes most málokdy jezdívaly vlaky. Nenápadná benzínka se krčila pod jeho pochmurnou klenbou. Často jsme tam s otcem zastavovali, abychom načerpali palivo.
„Pumpa byla tenkrát zavřená, jako teď, nikde ani živáčka.“ Otec zpomalil a ukázal mi výjezd z benzinky po pravé straně před zastávkou autobusu. „Támhle stál u obrubníku sněžnej pluh se zhasnutýma světlama.“ Řekl mi. „Byl jsem od něj asi tak pět až deset metrů, když se stín náklaďáku najednou rozjel a zablokoval mi cestu.“
„Jo. Úplně to vidím.“ Začala jsem si kousat nehty.
Cestou k dostihovému závodišti mi otec vyprávěl, co se mu honilo hlavou, když se snažil nastalou situaci vyhodnotit. „Silnice byla ledovatá. Nebyl na ní skoro žádnej sníh, kterej by bylo zapotřebí odklízet.“ Nakrabatil čelo. „Masivní radlice na čele náklaďáku se mi vůbec nelíbila.“ Popisoval mi, jak ho Volhy zezadu oslňovaly dálkovými světly a tlačily se mu na kufr, aby ho donutily sněžný pluh předjet. „V tu chvíli mi došlo, že mi jde o krk.“ Otec se bál, že ho těžký náklaďák přimáčkne k svodidlům v dělícím pruhu. „Měl jsem plnou nádrž. Shořel bych jako fakule.“
„Ty bláho.“ Strakonická se proslavila vysokým počtem fatálních havárií. Zdálo se, že každá druhá lampa uprostřed jihozápadní výpadovky stojí jinak nakřivo, jako by v nedávné minulosti utrpěla čelní náraz. Po zádech mi běhal mráz.
„Nakonec jsem neměl na vybranou a musel jsem pluh předjet.“ Otec názorně cvrnknul do blinkru a akceleroval. „Dalo mi dost práce, aby se mi na ledu neprotáčela kola a abych na něm neuklouznul, ale dokázal jsem si zázračně udržet směr a dostat se před náklaďák. Jenže v tom okamžiku se do mě zezadu opřel pár reflektorů. Uslyšel jsem zvuk oceli skřípající proti mému nárazníku.“ Otci se zrychlil dech a na chvíli pustil volant. „Bylo mi, jako bych se v ořechové skořápce ocitl pod nohama rozzuřenýho obra.“ Tvrdil. „Každá vteřina mi připadala jako celý století. Řítil jsem se asi tak osmdesátkou pár centimetrů před svojí vlastní smrti. Doslova jsem balancoval celou svou existenci na tenounký vrstvě ledu.“ Mocné pohnutí se přelilo přes otcovy vyschlé rty. „A tehdy mě pánbůh zachránil.“
„Opravdu?“ Nervózně jsem se vrtěla na sedadle spolujezdce. Hodně se mi ulevilo, když otec položil ruce zpátky na volant. „A jak to prosím tě udělal?“
„Byl to skutečnej zázrak.“ Prohlásil přesvědčivě. „Úplně jasně jsem uvnitř svojí hlavy slyšel klidnej hlas, kterej mi poradil, co mám dělat.“ Ukázal před sebe směrem k prudké odbočce u dostihového závodiště. „Něco mi řeklo, abych nahodil blinkr, jako bych se tam právě chystal odbočit.“ Připomněl mi, že ho praxe automobilového závodníka naučila zmáčknout brzdový pedál tak, aby se vzadu rozsvítila červená světla, ale kola ve skutečnosti ještě nebrzdila.
„Takhle, vidíš?“ Názorně mi ukázal svůj trik. „Ale musíš si představit, že jsem přitom měl za sebou šest tun valící se oceli.“
Napětím jsem málem ani nedýchala.
„Místo, abych odbočil do Chuchle, přidal jsem naopak plyn a jel rovně.“ Pokračoval otec. Vykreslil mi, jak za ním sněžný pluh zpomalil a chystal se změnit směr, aby otcova Trabanta v zatáčce nabral radlicí a odhodil do pole. „Než moji vrazi dokázali zareagovat na změnu mojí taktiky, získal jsem na ně padesát metrů.“
V záři světlometů vířil padající sníh a motor Škodovky táhle vyl po cestě kolem závodiště, zatímco si otec znovu vychutnával triumf svého hrdinství.
„Estébáci si naštěstí nezjistili, že můj Trabant nebyl jenom tak nějaký obyčejný smraďoch, kterých po Praze jezdí tisíce, ale nejrychlejší Trabant na světě.“ Pobaveně se zasmál a zařadil nejvyšší rychlost.
Během let nezaměstnanosti si totiž se strýcem Milošem načerno přivydělával tím, že u nás v garáži opravovali auta. Dokud byl jeho bratr svobodný, měl prý k rodičům přátelský vztah. Motivován matčinou vynikající kuchyní, trávil s otcem fůru času. Jako správný nadšenec do automobilového závodění ho také posléze přesvědčil, aby s ním jezdil ralley. Dva bratři potom v garáži po nocích rozebírali motory vozů z druhé ruky. Ze dvou rozbitých Trabantů se jim podařilo sestrojit jedinečný super-duper model, něco jako Remarqueovo auto Karl z Černého obelisku.
„Zvenčí naše závodní auto vypadalo jako úplně normální Trabant. Dělalo pekelnej rámus a smrdělo, jako když se Lucifer nacpe fazolema.“ Hulákal otec v snaze překřičet burácející motor. „Uvnitř mělo ale naprosto nezničitelnej dvoutaktovej motor, kterej ze sebe dokázal vymáčknout přes sto čtyřicet kilometrů za hodinu.“ Chlubil se. „Lahovicema jsem víc proletěl než projel. Sněžnej pluh i zbytek sledovačky se asi nestačili divit, když se od nich moje koncový světla na rovince začala vzdalovat.“
Těsně před zbraslavským mostem otec zmáčkl blinkr a zařadil se do výjezdového pruhu směrem na Mrákotín.
„Neptej se mě, jak jsem mohl v plný rychlosti projet touhle zatáčkou, aniž bych se dostal do smyku a skončil na boudě.“ Kroutil hlavou i volantem. Tentokrát jsme však opatrně zpomalili v přípravě na výjezd z výpadovky. „Naštěstí jsem měl bohatý zkušenosti ze závodů.“ Liboval si otec při průjezdu ostrou odbočkou, když mi ve zpomalené verzi mi ukázal svoji závodnickou techniku. „Pravým předním kolem jsem se chytl za pruh štěrku na krajnici.“ Upřesnil, že zadek Trabanta je lehčí než předek, a proto hrozilo, že v kluzké zatáčce ujede na stranu a celé auto se následně převrátí. Dívala jsem se, jak škube volantem, ale místo, aby šlapal na brzdu, špičkou chodidla se dotýkal plynového pedálu. „Když to vypadá, že ve vysoký rychlosti uděláš hodiny, nesmíš brzdit, ale naopak jemně přidat plyn. Dívej se.“ Poučil mě zkušeně. „Jedině takhle se ti povede vyrovnat směr.“
Vystrašeně jsem zaryla nehty do polstrování předního sedadla. Cítila jsem, jak pod námi kola v zatáčce proklouzla, než se opět poslušně narovnala na vedlejší silnici.
„A co udělaly Volhy a sněžnej pluh?“ Obezřetně jsem se otočila, abych se ujistila, že za námi tentokrát nikdo nejede.
„Nejspíš asi minuly vyjížďku.“ Ucedil otec a také si nedokázal pomoct, aby se nepodíval do zpětného zrcátka. „Už jsem je pak neviděl. Nemohly to v tý rychlosti projet. Navíc si asi mí pronásledovatelé spočítali, že mě při takovým náskoku jen tak nedohoní, aniž by přitom taky riskovali život, což se jim určitě nechtělo.“
Zatímco jsme mlčky jeli přes pole do Mrákotína, otec z přihrádky ve dveřích vylovil novou krabičku Sparet, a jednou rukou z ní odstranil celofánový obal. Podařilo se mu za jízdy zapálit cigaretu a stáhnout okénko.
„Díky bohu jsem to přežil.“ Zdálo se, že v sobě našel mír.
Na závěr svého příběhu se mi přiznal, že na nic nečekal a upaloval rovnou domů. Jakmile zaparkoval před garáží, běžel se vyzvracet do koupelny.
„Kdyby se jim tě podařilo zabít, nikdy bych se asi nenarodila.“ Uvědomila jsem si své štěstí, zatímco jsme za Mrákotínem kodrcali přes vymletý železniční přejezd. Nemohla jsem se pořád vyrovnat se skutečností, že důvěrně známá místa, jimiž jsem za krátký život už tolikrát projela, vytvářela kulisy k inscenaci otcovy popravy. Nechtěla jsem si ani domýšlet, co by se bývalo stalo, kdyby se StB podařilo vražedný scénář úspěšně zrealizovat. „A pak už tě nechali na pokoji?“ Zajímala jsem se cestou kolem řeky domů.
„Nic jinýho jim nezbylo. Uzavřeli jsme spolu džentlmenskou dohodu.“ Otec se zdál na sebe pyšný, když mi vyprávěl, jak druhého dne po nezdařeném atentátu po ránu vtrhl do budovy kachlíkárny na Letné, a tak dlouho tam zuřil ve vrátnici, až vedení policie poslalo dolů dva zaměstnance pověřené ututláním skandálu.
Dva chlápci v civilu diskrétně odvedli běsnícího otce nahoru do jedné z kanceláří. Podle všeho pracovali pro šestou divizi, která měla za úkol ošetřovat citlivé vztahy s bývalými zaměstnanci a monitorovat jejich civilní aktivity.
„Nejprve se mi pokusili vyhrožovat zatčením a všemi pekelnými tresty, co si byli schopný vymyslet.“ Otec dokouřil cigaretu a zapnul mlhovky. „Vzhledem k tomu, že jsem jen o chlup unikl smrti, neměl jsem co ztratit. A tak jsem se jich nebál.“ Vysvětloval mi a přitom točil volantem v mlze. „Řekl jsem jim, že nemám čas na psychologický hry a chci jít rovnou k věci. Zeptal jsem se jich: Co po mně chcete? A oni odpověděli: Chceme po tobě, abys nás nechal na pokoji.“ Otec napodobil estébáckou dikci. „Tak teda dobře, hoši.“ Sklouznul zpátky do svého drsného hlasu. „Jsem pro.“
Než si s obouma estébákama potřásl rukou, oznámil jim svůj záměr požádat o taxikářskou licenci v mrákotínské komunální službě. „Pakliže by se, soudruzi, stalo, že by mi i tenhle papír z nějakýho důvodu úředníci komunálu odepřeli,“ varoval je prý, „počítejte s tím, že budu naši nepsanou dohodu považovat za neplatnou a postarám se o to, abych vašim šéfům pořádně znepříjemnil život.“
„Že se s tebou vůbec takhle bavili?“ Žasla jsem. „Co jsi jim prosím tě mohl udělat? Byl jsi nezaměstnanej příživník s rodinou. Mohli tě zbít anebo poslat za mříže, stejně jako to udělali s Jolaniným manželem a s dalšíma chartistama.“
„To by zase nebylo tak snadný.“ Otec sebejistě kroutil hlavou. Přejeli jsme koleje a odbočili nahoru do kopce. „Byl jsem připravenej svejm bejvalým kolegům zasadit citlivý rány a oni to samozřejmě dobře věděli.“ Spiklenecky na mě mrkl. „Nezapomínej, že jsem bejval jedním z nich. Měli jsme podobnej trénink, až na to, že ten můj byl o mnoho kvalitnější.“ Podtrhl svá slova podřazením rychlosti. Projeli jsme první ze zatáček do prudkého svahu a Škodovka souhlasně zaržála jako otcův věrný kůň. „Kromě toho jsem v ruce držel silný karty.“ Upřesnil u vjezdu do naší slepé ulice. Chystal se vedení místní KGB předat důkazy o tom, že někteří z překabátěných šéfů Československé rozvědky v minulosti úmyslně zatajili strategicky důležité informace před sovětským páníčkem.
Celá záležitost se konkrétně vztahovala k operaci pod falešnou vlajkou, kterou měla CIA uskutečnit v Jordánsku v roce 1970 a která se posléze vyvinula v takzvané Černé záři. Borek Reichert prý o plánovaném krveprolití na konci šedesátých let poslal z New Yorku varování. Dozvěděl se ze spolehlivého zdroje, že se jordánská armáda pod záminkou potlačení rebelie vyprovokované tajnými službami připravuje zavraždit tisíce Palestinců v jednom z uprchlických táborů. Závistiví kolegové na pražské centrále rozvědky z blíže nejasných důvodů Reichertovu zprávu nechali zmizet, aniž by ji předali nadřízeným do Moskvy. Otec si osobně myslel, že místní kancelářské krysy nechtěly slavnému špiónovi dopřát další profesionální pochvalu ze strany sovětských autorit.
„Byli to samozřejmě přesně ti stejný zrádci, co si po invazi převlíkli kabáty a přešli na stranu našich okupantů.“ Zasmál se sarkasticky, když zaparkoval před garáží.
Zůstali jsme spolu ještě chvíli sedět potmě uvnitř auta.
Otec mi ještě objasnil důvody, pro které by případné odhalení profesionálního selhání Československé rozvědky dokázalo KGB pořádně rozzuřit.
„Sověti odjakživa podporovali osvobozenecký boj palestinského národa a určitě by se jim nelíbilo, kdyby se domákli, že mohli tenkrát Jordáncům zabránit v masakru nepřátel Izraele; navíc posléze ještě zdůvodněným v Organizaci spojených národů falešným obviněním vlastních obětí z rozpoutání krvavýho násilí.“
Chvíli jsem přežvykovala složitý koncept, před který mě v raném věku otec tak nečekaně postavil.
Byl přesvědčen, že kdyby se zašifrovaná zpráva bývala dostala do povolaných rukou, nepochybně by KGB proti plánům CIA zaujala účinná protiopatření a zbytečné tragédii tak zabránila.
„Co tím chceš říct?“ Zhrozila jsem se. „Znamená to, že tisíce nevinných lidí přišly o život, protože si nějaký zapšklý špióni český rozvědky nepřáli, aby jejich slavnější kolega dostal další medaili?“
„Bohužel, Trumpetko. Je to přesně tak, jak říkáš.“ Potvrdil mou cynickou hypotézu otec. „Nevěřila bys tomu, ale obyčejná lidská hloupost a závist jsou nejčastějším důvodem velkých historických tragédií.“
Vystoupila jsem z auta jako v hypnóze a sledovala otce, jak v kapse kalhot nešikovně loví klíč od vstupních dveří.
„Tati? Vážně je to všechno čístá pravda?“ Točila se mi hlava po tom všem, co jsem toho dne viděla a slyšela. „Do jakýho děsnýho světa jsem se to vlastně narodila?“ Zoufala jsem si. „Jak je možný, že dva tisíce let po narození Krista jsou lidi na týhle planetě ještě zabíjený jako figurky v Člověče, nezlob se?“
„To víš. Říká se tomu realita.“ Otec mi dobromyslně zacuchal vlasy, když jsme vcházeli do domu. „Ale stejně nepřestávej věřit na pohádky a na to, že láska jednou zvítězí nad nenávistí. Nikomu nikdy nesmíš dovolit, aby ti vzal tvoje sny o lepší budoucnosti.“
Bitter Velvet Chapter FOUR Part 1-3
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.
