Kapitola pátá, díl 1-3, Hořký Samet
Kapitola pátá (část třetí)
Zítra bude včera
Z HLUBIN ODBAVOVACÍCH prostor se vynořil pár ošoupaných kufrů se stříbrnou přezkou. Otec se vrhl k pásu a svalnatýma rukama uchopil naše zavazadla jako orel, svírající v pařátech ulovenou kořist. Bez váhání vyrazil k východu. Cupitaly jsme za ním s máti jako poslušné gejši. Skleněná brána do příletové haly se před námi sama od sebe rozestoupila. Za zábradlím oddělujícím celní zónu od veřejného prostoru stála dvojice uniformovaných mužů. Kalašnikovy pověšené na širokých ramenou se jim nebezpečně leskly. Při pohledu na mátin extravagantní slamák se přimhouřené oči ozbrojenců doširoka otevřely a jejich hranaté čelisti znatelně ztuhly.
„Tovarišč Urban?“ Jakýsi suchý chlapík v khaki košili se vrhnul k otci, jako by se ho chystal zatknout. Na zápěstí nám nenasadil klepeta, ale místo toho si s námi vřele potřásl rukou. „Privjetstvujem vas jménem Bolgorodnogo chemičeskogo zavoda.“ Vystavil nám na odiv dvě řady nepravidelných zubů, z nichž nejméně polovina byla vyrobená ze stříbra. „Jmenuji se Ivan Gavrilovič Lyčenko.“ Hulákal. „Továrišč ředitel mi dal za úkol, abych vás doprovodil do naší továrny.“
Moskevský medvědář nedal jinak, než že nám ponese kufry. Cestou z letištní haly si hrubě vynutil volný průchod okounějícím davem pomocí ostrých loktů. Počínal si doslova jako by rozháněl stádo buvolů. Nikdo se neodvážil protestovat. Zdálo se, že v Rusku byli na neurvalé chování zvyklí. V očích lidí se zrcadlila směs rezignace a potlačené averze. Před prosklenou budovou příletové haly na nás čekalo auto s řidičem. Za volantem blátem pokryté Nivy seděl svalnatý mladík. Když nás uviděl na chodníku, vyskočil ze dveří a uctivě zasalutoval. Tovarišč Lyčenko nám ho představil. Dozvěděli jsme se, že se Andrej teprve nedávno vrátil z vojny. Blonďatý řidič zvedl naše zavazadla ze země jako dvě pírka a hodil je do otevřeného kufru terénního vozu. Vyzval rodiče, aby se společně se mnou usadili na zadním sedadle, zatímco medvědář Lyčenko zaujal vůdčí pozici v křesle spolujezdce.
„I čto? Máte snad v úmyslu vézt nás někam do tundry?“ Otec se napůl žertem podivoval robustnímu vozu. „To pro nás Voloďa taky mohl rovnou poslat opravdickej tank!“ Vyprskl. „Myslel jsem, že se Bolgorodný nachází kousek od Moskvy.“
„Bespokojtěs. Je to pro vaše pohodlí.“ Ujistil nás tovarišč Lyčenko. „Věřte mi.“
Jakmile Andrej odrazil od obrubníku, rázem jsem pochopila, co se nám medvědář snažil naznačit. Československá propaganda skutečně nepřeháněla, když hovořila o Sovětském svazu v superlativech. Všechny negativní jevy reálného socialismu se tu řádově znásobily. Cesta do Bolgorodného byla doslova dlážděná výmoly, plnými blátivé vody, které v porovnání s našimi obyčejnými dírami v Praze vypadaly jako sopečné krátery. Moskevští řidiči navíc projížděli hlubokými loužemi bez sebemenšího ohledu na kolemjdoucí soudruhy. Lidem na chodníku nezbývalo než pohotově uskakovat před gejzíry řídkého bláta.
„Nevím, jestli vám náš soudruh ředitel vysvětlil, že Bolgorodný je tak nazyvajemyj zakrytyj gorod.“ Medvědář Lyčenko se nám pokusil naznačit, co obnášela návštěva přísně utajeného města. „Poslyšte. U vjezdu do Bolgorodného obvykle stojí policejní patrola.“ Varoval opatrně otce. „Pochybuju, že nás budou otravovat, ale kdyby je náhodou napadlo nahlídnout dovnitř auta, zůstaňte v klidu a nechte všechno na mě. Ponjatno?“
Na strašidelném pozadí tovární čtvrti se tyčil cihlový komín s modrým plamenem na vrchu. Jemný popílek pokrýval listy okolních stromů a suchou trávu kolem silnice. Potrhané rudé transparenty, visící podél cesty, chválily úspěchy komunismu a ukazovaly řidičům cestu k lepší budoucnosti.
„Tati. Proč je to město utajený?“ Zašeptala jsem. Napadlo mě, že „zakrytyj gorod“ by mohlo znamenat, že tam má sídlo KGB.
„Kdepak Trumpetko. KGB určitě sídlí v centru Moskvy.“ Smál se otec. Řekl mi, že se v Bolgorodném vyrábí bojové helikoptéry. „Některý chemikálie, co produkuje Voloďova fabrika, se prej taky používaj k vojenským účelům,“ pravil. Což byl důvod, proč obyčejní smrtelníci do města neměli volný přístup. Klidně si zapálil cigaretu a vydechl oblak dýmu z otevřeného okýnka jakoby nic.
„Aha.“ Polkla jsem naprázdno.
Nemohla jsem pochopit, že otci nevadilo nabízet aparaturu továrně, o které se dalo předpokládat, že sofistikovanou technologii použije k výrobě zbraní. Asi mi četl myšlenky, protože následně dodal, že Voloďovým cílem byla změna výrobní strategie. Perestrojkový ředitel měl prý v úmyslu vyrábět chemikálie pro domácí použití, jako jsou prací a čistící prostředky, které zoufale scházely na sovětském trhu.
Provoz kolem zpomalil. Mohutný náklaďák naložený harampádím zablokoval celý pruh široké cesty. Zdálo se, že řidiči spadla na silnici část rezavého nákladu. Andrej několikrát netrpělivě zatroubil, než prudce vybočil do protějšího směru s úmyslem předjet nekonečnou frontu. Již podruhé za stejný den jsem zaryla okousané nehty do sedadla a zavřela oči v očekávání smrtící kolize. Když se notnou chvíli nic nedělo, podívala jsem se, co se stalo. Všechna vozidla jedoucí opačným směrem se automaticky přesunula ke kraji vozovky a umožnila nám volný průjezd. Nikoho z řidičů ani nenapadlo, že by se proti Andrejovu sebevražednému manévru mohl ohradit. Koncept rovnosti společenských tříd se pravidel automobilového provozu v Moskvě očividně netýkal. Trojice komínů u nedaleké skládky připomínala průmyslové minarety. Viděla jsem hejno černých ptáků, kroužících kolem hory zahnívajících odpadků. Z vrcholku skládky stoupal k nebi černý kouř. Igelitové pytlíky se vznášely v teplém vánku jako bílé medúzy. Z dálky jsem si všimla podivných postaviček, hemžících se po smetišti jako nějaký neznámý druh hmyzu. Teprve když jsme přijeli blíž, poznala jsem v nich lidské bytosti.
Překvapilo mě, že v zemi, kde zítra znamená již včera, je taková bída, že se lidé musí přehrabovat v odpadcích.
„Izvinitě etu vonju.“ Andrej bleskově zavřel okýnko. „Normálně to nebývá tak hrozné. Tenhle rok tu máme mimořádně sucho.“
„Ponjatno.“ Otec se ironicky usmál. Stejně jako já si při pohledu na hluboké louže nejspíš pomyslel, že v Moskvě nedávno pršelo.
„Co tam ti chudáci dělají?“ Ptala se naivně máti s prstem namířeným ke skládce.
Tovarišč Lyčenko se zjevně ocitl v úzkých a těžko hledal odpověď.
„Snad to nejsou žebráci?“ Přitlačila jsem ho. „Myslela jsem, že chudoba existuje jenom v kapitalismu.“
„Da. Je to značně trapná, nicméně přechodná situace.“ Medvědář si rozpačitě otřel pot z vypouleného čela kapesníkem. Až do začátku perestrojky prý byli sovětští občané vázáni k místu bydliště jako nevolníci, tvrdil. Nesměli se bez dovolení stěhovat. Teprve Gorbačov zavedl možnost svobodného pohybu pro obyčejné Rusy a zrušil zastaralá omezení. Jenže zkostnatělá administrativa se nedokázala včas přizpůsobit vzniklé situaci. Spousta Rusů teď hledala lepší život v Moskvě, řekl Lyčenko. A tak se stalo, že nejeden z venkovanů uvízl v byrokratickém bludném kruhu. Podle přetrvávajících zákonů si lidé nemohli v sovětské metropoli hledat práci, pokud v ní neměli bydliště. Bytový úřad však k žádosti o přidělení bydlení vyžadoval zaměstnaneckou smlouvu. „Tohle je bohužel stinná stránka Gorbačovovy politiky.“ Vyjádřil se kriticky náš průvodce. „V Moskvě jsou hezčí místa než Bolgorodnyj.“ Zapřísahal se.
Máti se diplomaticky rozhodla změnit téma.
„Vždycky jsem slýchala, že Kreml je jedním z divů světa.“ Pronesla lichotivě.
„Da. Ale Pražskému hradu se nevyrovná.“ Připustil Rus.
„Vy jste už jste u nás někdy byl?“ Zajímalo mě.
„Kaněčno.“ Ze medvědářových úst vysvitlo stříbro. „Na první pohled jsem se do Prahy zamiloval.“ Bájil nadšeně. „Máte tam nádhernou architekturu a ještě krásnější děvčata!“
„Houby!“ Zamračil se podezřívavě otec. „A kdy to bylo?“
„No, je to už dvacet let.“ Zasnil se Rus. „Byl jsem tenkrát ještě voják…“
Jeho obličej záhy zfialověl, když mu došlo, že se svým výrokem nepřímo přiznal, že do Československa přicestoval s Rudou armádou.
„K soželeniju. Byla to hrubá politická chyba.“ Koktal omluvně. „Brežněv našemu národu nalhal, že u vás zuří válka. Nevěděli jsme, co se opravdu děje. V televizi jsme viděli záběry amerických tanků v Praze. Přišli jsme vás osvobodit!“
„Éto pravda. Americký tanky v Praze byly.“ Souhlasil nečekaně otec. Vysvětlil Rusovi, že filmové studio Metro Goldwin Mayer krátce před invazí natáčelo v Davli u Prahy Most u Remagenu. Američané se rozhodli použít železniční lávku přes Vltavu jako filmovou kulisu, protože původní most přes Rýn, o který spojenci s Němci za války bojovali, se nakonec Wehrmachtu přece jen podařilo vyhodit do vzduchu.
„Tomu nerozumím.“ Tovarišč Lyčenko vyvalil oči. „Říkáte, že to byl film?“
„Da. Přesně tak.“ Otec se nemohl ubránit smíchu. „Přepadli jste svobodnou zem kvůli hollywoodskýmu trháku.“
Uvnitř terénního auta se rozhostilo rozpačité ticho. Andrej trhnul rychlostní pákou a zpomalil. Spatřila jsem před námi tlustou kovovou rouru, táhnoucí se napříč nedohlednou rovinou. Po obou stranách silnice byla ohnutá do pravého úhlu. Vytvářela rám vjezdu do Bolgorodného. Z nepřesně spojených svárů ucházela pára. Alarmující počet poškození na povrchu roury napovídal, že leckterý řidič náklaďáku při vjezdu do města přecenil svoji schopnost prostorového vidění. Kdosi proto vykopal širokou jámu v silnici, zřejmě jako praktické řešení dopravní situace. Vzdálenost mezi klenbou potrubí a tvrdým povrchem vozovky se tím úspěšně prohloubila. Déšť zaplavil amatérský výkop vodou, takže se zde vytvořila jakási sovětská obdoba pasti na slony.
Policejní patrola si nemohla vybrat lepší stanoviště.
Dvojice neoholených strážníků v kožených bundách se znuděně opírala o pilíř potrubí. Vypadali víc jako nebezpeční bandité, než jako ochránci veřejného pořádku. Jejich hlavní pracovní náplní se zdálo být balení tabáku do cigaretových papírků. Líně mhouřili oči v odpoledním slunci a snažili se moc nepotit. Z ramen jim na popruzích visely samopaly jako golfové hole.
„Privjet.“ Tovarišč Lyčenko spustil dolů okýnko.
„Vy kuda?“ Vyštěknul menší z policistů.
„No přece zpátky domů, tovarišč.“ Z úst našeho medvědáře neupřímně svítilo stříbro.
Zpocený policajt vyplivnul sliny smíchané s tabákem do louže a nedůvěřivě přistoupil k terénnímu vozu. Na jeho voskové tváři jsem neviděla ani náznak úsměvu. Když se naše pohledy setkaly, podvědomě jsem se otřásla.
„A co tam dělaj tyhleti?“ Ukázal hořící cigaretou k zadnímu sedadlu a vyfoukl našemu medvědáři kouř do obličeje. „Vypadaj jako cizinci. Máte na ně povolení?“
„Koněčno.“ Tovarišč Lyčenko příslušníkovi hlídky naznačil, aby se naklonil blíž k okýnku. Vytáhl pak láhev pálenky z příruční skříňky auta a bleskově ji zasunul dovnitř policistovy propocené bundy, jako kdyby to dělal každý den. „Nikoho jste neviděl, da?“
Policajt se nejprve ostražitě rozhlédl a posléze se v jeho očích jako na povel rozprostřel skelný pohled. Znovu se podíval našim směrem, ale tentokrát se tvářil, jako bychom v autě vůbec neseděli. „V porjadke.“ Z jeho dechu k nám dozadu zavanula nasládlá vůně alkoholu. „Můžete jet.“ Uskočil stranou, aby se vyhnul proudu špinavé vody, stříkající zpod tlustých penumatik Nivy.
Zaplavená jáma se ukázala překvapivě hluboká. Při vjezdu do Bolgorodného se haubna našeho auta skoro ponořila pod vodu a hladina hnědé louže nám vystoupala ke dveřím. Neohrožený Andrej pevnou rukou sevřel řadící páku a silný motor zaržál. Čtvero kol se roztočilo a jako zázrakem jsme vystřelili z hustého bahna na asfalt vozovky „Ccccccsssssss.“ Z děravého potrubí káravě syčela pára. Nad cestou se třepotal dlouhý pruh rudého plátna, napnutý mezi zrezavělými trubkami. Skvěl se na něm žlutý nápis v azbuce. Hrdě hlásal, že Bolgorodnyj je město hrdina a pionýr průmyslového pokroku.
Při pohledu na omšelý transparent mě napadlo, že se v mezerách mezi oslavnými slovy skrývá dvojsmyslný sarkasmus. Ze všech bran do pekla mi zrovna tahle připadala nejvíce pekelná.
Závoj toxických výparů halil liduprázdné ulice, lemované cihlovými domky a rozpadlými chalupami. Jako první mě uhodilo do očí, že většina plotů v Bolgorodném měla z nějakého důvodu tyrkysovou barvu. Všechno kam dosáhla lidská ruka, se zdálo natřeno křiklavou bleděmodrou. Okenní rámy, římsy, okapy, psí boudy, shnilá prkna kůlen, omítky garáží a dokonce i některé plechové střechy měly v zakrytom gorodě barvu oblohy v animovaném seriálu.
„Co se tu proboha stalo?“ Podivoval se otec. „Neříkal jste snad, že tohle město podléhá vysokému stupni vojenského utajení?“ Obrátil se na našeho medvědáře. „Takhle křiklavou kamufláž jsem ještě v životě neviděl.“ Snažil se nezakuckat smíchy. „Americký satelity vás nejspíš maj pěkně na dlani.“ Dodal kousavě. „Možná si kladou otázku, jestli tady sovětský šmoulové náhodou nevyráběj atomový bomby.“
Město hrdina vypadalo jako by ho někdo nasprejoval roztokem modré skalice. Máti se neubránila otázce, jestli ve Voloďově chemičce nedošlo k výbuchu.
„Kdepak. Uspokojtěs.“ Tovarišč Lyčenko neváhal vyvrátit její teorii.
Vysvětlil nám, že jeho fabrika před časem obdržela dlouho očekávanou zásilku barvy na opravu venkovních zdí. „Pochopitelně jsme objednávali méně nápadný odstín, ale výrobce nakonec poslal cisternu barvy, které měl přebytek.“ Připustil nešťastně. „Než jsme ji stačili použít, někdo nám ji ukradl.“
„Čto?“ Vyhrkla jsem. „Celou cisternu?“
„Nět. Jenom její náplň.“
„Děláte si legraci.“ Vyprskl otec. „Všichni, kdo bydlí v domě s tyrkysovým plotem, jsou zloději?“
„Da. Da. Už je to tak.“ Tovarišč Lyčenko zdrceně kýval hlavou. „Vám to možná připadá směšný, protože tu nežijete.“
Andrejův kamenný obličej rovněž neprozrazoval nejmenší známku pobavení. Zdálo se naopak, že se mladý řidič za místní pionýry pokroku stydí.
„To by mě teda zajímalo, co by na to řekl Lenin, kdyby byl dneska ještě naživu.“ Máti spekulovala česky. „Když jsou si všichni lidé rovni jako zloději, tak se ze zlodějství stává kolektivní způsob distribuce bohatství.“ Chichotala se. „Abychom mohli dosáhnout stavu ideálního komunismu, musíme si nejdříve navzájem rozkrást všechen majetek, až nakonec nikomu z nás nic nezůstane.“
„To jsi řekla moc hezky, Alice.“ Rozesmál se nakažlivě otec. „Škoda, že už neděláš na ekonomičáku. Mohla jsi o tom napsat doktorát.“
KOLEM BOLGORODSKÉ chemičky se vinul ostnatý plot. Připomínal víc nacistický koncentrák než komunistickou továrnu. Kousek vedle přísně hlídané vstupní brány však v oplocení zela vystřižená díra. Každou chvíli prolezl ven a nebo dovnitř nějaký člověk v montérkách. Andrej několikrát netrpělivě zatroubil, aby přivábil pozornost ospalé ostrahy v kontrolní budce. Muž v pomačkané uniformě si kolem boků připjal pouzdro s pistolí a vrávoravě vyšel ven, aby nám zvedl závoru.
Obrovský pozemek fabriky se rozkládal na lukách u břehu řeky. S výjimkou třípatrové cihlové budovy, kde sídlila administrativa závodu, tvořily zbytek zástavby betonové haly a dřevěné kůlny připomínající kasárna. Ze zkorodovaných strojů odkapával olej. Jedovaté výpary unikaly ze rezavého potrubí. Na vozovce, vinoucí se kolem výrobních budov, mrkala kyselá oka toxických louží. Po zemi se válely rozbité nástroje a odpadky. Vzduchem se nesl zápach shnilých brambor.
Ulevilo se mi, když jsem viděla Vladimíra vyjít z budovy ředitelství, aby se s námi vřele pozdravil. Obklopen družinou věrných pomocníků, pohyboval se důstojně jako středověký panovník. Prošedivělý ředitel byl menšího vzrůstu jako otec. Inteligentní oči mu žhnuly za brýlemi jako uhlíky. Hranaté obroučky hyzdily jeho mužný obličej a špatně střižený oblek plandal na jeho svalnatém těle.
„Privjet Alice.“ Otcův obchodní partner galantně vtisknul máti do ruky kytici růží. „Jirka moloděc!“ Otevřel doširoka náruč a objal se s otcem. „Jsem šťastný, že jste tady!“ Chvíli se poplácávali po zádech jako nejlepší kamarádi.
„Jak se ti daří, princezno?“ Mocný Rus mi posléze vtisknul letmý polibek na tvář. „Vítej v našem království.“ Nezapomněl mě představit svým mužům jako slavnou baletku z obalu tekutého Anelu. „I čto Mirando, jak se ti líbí v Sovětském svazu?“ Vlídně se mě zeptal. Vladařským gestem doširoka roztáhl paže, aby zdůraznil, že všechno, co kolem sebe vidím, podléhá jeho svrchované moci.
„No…“ Nadechla jsem se.
Ramenatí inženýři tvořící Voloďův doprovod se kolektivně usmáli v očekávání kladné odpovědi. Připomínali loupeživé rytíře. Stejně jako tovarišč Lyčenko, který postával v uctivé vzdálenosti vedle terénního auta, většina z nich měla na sobě zpocené košile a z jejich úst prosvítal vzácný kov. Tváře půltuctu mladých Rusů bez výjimky vyzařovaly nefalšovanou srdečnost.
Žádný z nich nevypadal jako darebák.
„Návštěva SSSR je pro mě hodně zajímavá.“ Opatrně jsem vážila slova ve snaze nastolit rovnováhu mezi upřímnou odpovědí a diplomatickou lží. „Přečetla jsem fůru románů od velkých ruských autorů a taky se mi vždycky líbily vaše pohádky. Beru to jako příležitost porovnat literární obraz Ruska se současnou životní realitou.“
„Da. Naše pohádky jsou moc krásný.“ Rusové propukli v bujarý smích, jako by se mi podařilo udělat vtip. „Nádherný způsob, jak označit propagandu!“
Máti mě pochvalně pohladila po hlavě.
„Nu čto? Nepůjdeme se trochu projít po mé pohádkové říši?“ Ředitel nám blahosklonně pokynul, abychom ho následovali přes silnici do nedaleké haly. „Vidíš? Tady má svoji sluj Bolgorodskej drak.“ Spiklenecky na mě mrknul.
Svraštila jsem čelo při pohledu na modrý kouř, vycházející z brány baráku. Když jsme vstoupili dovnitř, spatřila jsem hlouček chlapíků v montérkách, stojící kolem prošoupaného kulečníkového stolu. Dva dělníci se střídali ve hře, zatímco ostatní přihlíželi a mlčky dýmali cigarety bez filtru. Svého šéfa si málem ani nevšimli. Až potom někdo z hráčů zamumlal neslyšitelný pozdrav. Nikdo se nesnažil tvářit, že má v úmyslu dokončit rozdělanou práci. „Tohle je opravářská dílna na údržbu továrních zařízení.“ Jeden z mladých inženýrů nám posmutněle ukázal zastaralé přístroje na pracovních stolech.
Vladimír mezitím prohodil k otci. „Vidíš, jak si žije vládnoucí dělnická třída v Rusku?“ Sarkasticky zkřivil inteligentní tvář. „Odborové předpisy zaručují mým zaměstnancům časté přestávky, ačkoli já tu se svými inženýry musím nepřetržitě makat patnáct hodin denně, abychom tuhle fabriku udrželi v provozu.“
Neušlo mi, že zelený plyš na kulečníkovém stolu byl skrz naskrz opotřebovaný. Rezavé soustruhy na ponku naopak vypadaly, jako by se jich už dlouho nikdo nedotkl. Když nás Vladimír vyvedl z dračí sluje ven, dozvěděli jsme se od něj, že se na každém pracovišti v Sovětském svazu povinně vyskytovala sauna a biliár. Mladí inženýři potvrdili ředitelova neuvěřitelná slova. Stěžovali si, že místní dělníci vinou komunismu ztratili i poslední zbytky disciplíny a navíc si zvykli popíjet v práci.
„Kdybych dostal šanci nahradit živé zaměstnance automatizovanou technologií, byl bych nejšťastnější člověk na světě.“ Ředitel chemičky spojil dlaně jako v modlitbě a vzhlédl k šedivému nebi. „Co jsem komu udělal, že musím nést zodpovědnost za tenhle bordel?“ Prohlásil napůl žertem. „Už tomu rozumíš, Jirko, proč tu máme zájem o aparaturu?“
Družina věrných pobočníků horlivě přitakávala.
Během prohlídky továrního komplexu jsme před výrobní halou narazili na dvojici žen v montérkách. Zdálo se, že se společnými silami pokouší opravit starý náklaďák. Na zemi pod hřmotným podvozkem leželo drobné tělíčko. Druhá dělnice svírala v rukách groteskně velké kladivo a tloukla s ním do zarezlých šroubů na kolech. Na druhé straně prašného prostranství se hubená zaměstnankyně snažila vytlačit kolečko na příkrou rampu dřevěné budovy skladu. Nevážila víc než padesát kilo a její bílá tvář v šátku uvázaném na bábušku vypadala předčasně odkvetlá. Pomyslela jsem si, jestli tohle je emancipace sovětských žen, o které komunistická propaganda pěla v televizi.
„Naše fabrika v podstatě funguje jenom díky ženským.“ Vysvětloval Vladimír. Dělnice bývaly obvykle střízlivé a pracovaly spolehlivě. Tovární odborovou organizaci však tvořili výhradně muži. Zuby nehty se bránili dorovnání platu sedřeným zaměstnankyním na úroveň svých příjmů.
„Bez ženských by Rusko dávno zahynulo.“ Prohlásil Voloďa na konci prohlídky. Bylo prakticky nemožné donutit místní chlapy, aby se namáhali. Málokterý národ prý uměl pod hrozbou napadení mobilizovat síly jako Rusové. Pokud však nad sebou lidé neměli bič a postrádali reálný důvod k hrdinským výkonům, nejraději utápěli svůj světobol ve vodce. „Rusové maj zkátka mentalitu volů.“ Uzavřel svůj projev Vladimír cestou po schodech do ředitelské kanceláře. „Kdysi se na voly používala taková hůl se zahnutým hákem na konci.“ Svěřil se otci, sotva se za naší privilegovanou skupinkou zavřely vstupní dveře. „Když vůl sedlákovi odmítnul táhnout pluh, tak mu tu hůl sedlák hezky vrazil do řitě a pořádně s ní zakroutil. A vůl zase chvilku šel.“
Voloďův doprovod se ředitelově metafoře ze srdce zasmál.
„Da. Da. Tak takhle to tady chodí, Jirko moloděc.“ Pokrčil rameny ředitel a provedl nás vestibulem do prostorů vyhrazených vedení továrny.
Blonďatá sekretářka pro nás připravila občerstvení v konferenční místnosti. Zaujaly jsme s máti místo v křeslech u lakovaného stolku, zatímco pánská společnost si zapálila cigarety. Diskuse na téma implementace ideálů perestrojky do reality života v SSSR pokračovala u neodmyslitelného šálku čaje.
„Nejhorší ze všeho je, že svoje zaměstnance za současné situace nemůžu motivovat ani penězi.“ Sympatický ředitel si nasypal cukr do hrnečku. „V prázdných obchodech za ně totiž není co koupit.“ Nebylo prý výjimkou, že Rusové utratili polovinu výdělku za vodku nebo v loterii za losy.
„A co když jejich los vyhraje další peníze, který nemaj žádnou cenu?“ Otec si kleštičkami nabral z cukřenky bílou kostku.
„Nemám nejmenší tušení.“ Vladimír posunul tác se žloutkovými sušenkami mým směrem. „Nejspíš si za ně asi koupěj další losy.“
Ředitelova pravá ruka byl mladý Burjat s širokým obličejem a šikmýma očima, původem z bajkalské části Sovětského svazu. Jmenoval se Kolja. Během Černobylské katastrofy se vyznamenal jako dobrovolný zachránce. Pomáhal prý postavit betonový sarkofág kolem vyhořelého reaktoru.
„Kdybych tak měl více zaměstnanců, jako je on!“ Voloďa uznale objal kolem ramen statečného pobočníka. Prozradil nám, že mladý Burjat vinou přímého radiaktivního ozáření onemocněl leukemií. Nedlouho po návratu z Ukrajiny se musel podrobil chemoterapii, ale přesto se dál snažil chodit do práce. Kolja byl přesvědčen, že jeho povinností je pomáhat Gorbačovovi přestavět zpustošenou zem.
„Komunismus nám sliboval lepší život, ale uvrhl nás do neštěstí.“ Koljova zažloutlá pleť visela na vystouplých lícních kostech. Na první pohled bylo zřejmé, že mladému inženýrovi opadávaly z hlavy chumáče vlasů. „Lidi se cítí opuštění.“ Povzdechl si, že sovětská populace zabředla do deprese a hluboké apatie. „My se tady sice dřeme od rána do večera, abychom vyřešili stávající situaci. Jenže když většina lidí ztratí víru v existenci dobra, jejich jedinou motivací se stane strach z bolesti.“
Voloďa se přiznal, že v továrně zaměstnává válečné veterány z Afghánistánu. Profesionální zabijáci měli za úkol dohlížet na zloděje z řad zaměstnanců a v případě potřeby pacifikovat agresivní opilce.
„Tak to vidíš, Jirko? Než mě na tohle místo ministr Ivanov dosadil, býval jsem zapřisáhlý humanista.“ Vladimír usrkával čaj a přikusoval k němu sušenku. „K soželeniju. Od doby, co řediteluju tady v Bolgorodu, jsem se musel uchýlit k hrubému násilí. Jinak by zaměstnanci chemičky náš zakrytyj gorod už dávno vyhodili do vzduchu.“
Voloďova slova ve mně probudila nutkání prchnout někam hodně daleko. Bolgorodská chemička připomínala tikající bombu. Na pozemku továrny se nacházely desítky cisteren, označených lebkou a zkříženými kostmi. Každá z nich obsahovala vysoce jedovaté a třaskavé chemikálie. Prehistorická teplárna uprostřed zástavby vztekle funěla horkou páru. Spousta zaměstnanců se při chůzi viditelně motala.
Vypadalo to skoro jako zázrak, že Voloďova fabrika ještě nevybuchla.
„Náš závod je vlastně takový miniaturní model Ruska.“ Vladimír Rusy vinil z toho, že odjakživa mrhali obrovským potenciálem. V SSSR podle něj panovala hloupost, lenost a všeobecná neochota naučit se něčemu novému. „To je to, co nás nejvíc ničí, a proč měl Karel Marx pravdu, když prohlásil, že poslední země na světě, kde by se dalo experimentovat s komunismem, je Rusko.“ Uzavřel progresivní ředitel.
Překvapilo mě, když se otci přiznal, že najatým veteránům z Afgánské války neoficiálně doporučil, aby zpřeráželi kosti každému, kdo by svým chováním ohrožoval bezpečnostní pravidla výroby. Jeho inženýři nám zasmušile potvrdili, že sovětské odborové organizace operovaly jako mafiánské gangy. Odboráři se prý neštítili ani krvavé vraždy, když šlo o to odstranit nepohodlný management.
V duchu jsem si vybavila drsné chlapíky, potloukající se po továrenských pozemcích s rukama v kapsách, jako by jim tady všechno patřilo. Vzpomněla jsem si na díru v plotě a zaměstnance vybíhající dovnitř a ven jako myši. Na mysli mi pak vytanul upřený pohled příslušníka bezpečnostních složek, kterého jsme potkali během obchůzky. Chladné zraky bývalého žoldáka, přejíždějící z jedné tváře na druhou jako čočka telekamery podřízená ředitelově autoritě.
Začínalo se schylovat ke konci odpoledne. Voloďa navrhl, abychom v přátelské debatě pokračovali v soukromí jeho bytu. Cestou ze dveří nás Vladimírova družina obklopila jako bodyguardi. Napadlo mě, jak by asi bylo nebezpečné procházet se po Bolgorodném bez aury jejich ochrany.
Otec se nemýlil.
Zítřejší Moskva byla jako středověká Praha.
JAKMILE NÁS tovarišč Lyčenko spatřil kráčet po chodníku, servilně vyskočil ven ze zaparkovaného auta, kde celou dobu s Andrejem čekal, a přenechal řediteli továrny místo spolujezdce.
„Spasibo, Ivan. Dneska už tě nebudem potřebovat. Vem si volno.“ Vladimír se usadil na sedadle a zamával na burjatského pobočníka. „Myslíš, že se dokážeš vmáčknout na zadní sedadlo, Koljo?“ Choval se k němu více jako přítel, než jako nadřízený.
Sedla jsem si máti na kolena, abych nemocnému inženýrovi udělala místo. Vladimír pak poručil Andrejovi, ať nás zaveze k němu domů.
Tovarišč Lyčenko se na chodníku poslušně postavil do řady se zbytkem manažmentu a s kovovým úsměvem nám mával na rozloučenou. Když Andrej sešlápl plyn, roztočená kola zvířila neproniknutelnou clonu prachu.
…VNOU PŘÍLEŽITOST PRO VŠECHNY PRACUJÍCÍ. Velká písmena azbuky se vyjímala nad ostnatým drátem, který korunoval výjezd z továrny. Začátek sloganu chyběl. Napadlo mě, jestli ho některý zaměstnanec náhodou neukradl.
„Poslyš Voloďo. Vážně si myslíš, že se vám v Rusku podaří prosadit demokracii pomocí mafiánských metod?“ Ptal se otec, zatímco jsme projížděli branou továrního areálu.
„Kdepak, Jirko. Tady nikdy žádná demokracie nebude fungovat.“ Voloďa se otočil na předním sedadle a jeho ústa se zkroutila do výrazu sarkastického pobavení, smíšeného s upřímnou lítostí. „Musíš si uvědomit, že tahle velká země potřebuje vládu pevný ruky.“ Nezávisle na politickém systému a ideologii na sebe ruští vládci brali roli cara, Gorbačeva nevyjímaje. „Ať už jsou hodní, anebo zlí, vždycky se musej chovat jako diktátoři. Ponimaješ?“ Zdůraznil. „Takhle to tu chodilo po staletí a nejmíň pár století to bude ještě trvat, než se to změní.“
„Připadám si jako v Gogolově povídce.“ Máti pronesla česky. „Nechtěla bych tu žít, ani kdybych byla carevnou.“
„Znáte Gogola?“ Vladimír nastražil uši. Od krásných žen nejspíš neočekával, že by byly sečtělé. „Je to můj nejoblíbenější autor, ale kdo se v téhle zemi nenarodil, nemůže nikdy porozumět hloubce Gogolova díla.“ Naklonil se dozadu, aby si ověřil naši reakci na jeho blahosklonný výrok. S očima přimhouřenýma za tlustými skly brýlí připomínal tak trochu moudrou sovu. „Co cizinci považují za směšnou absurditu, je pro nás všední realita.“ Dodal autoritativně.
Překvapená máti se podívala na otce, který také nenacházel odpověď. Aby zakryla silné rozpaky, přívětivě se usmála na mladého Burjata.
„Uvědomoval jste si tenkrát, co riskujete, když jste se hlásil jako dobrovolný zachránce v Černobylu?“ Změnila téma debaty. „Na světě není mnoho lidí, ochotných obětovat vlastní zdraví pro záchranu druhých.“
„Da. Ponjal. Věděl jsem, že je to nebezpečný.“ Přitakal skromně Kolja. Cestou přes tyrkysové město jsme naslouchali jeho autentickým vzpomínkám na nukleární katastrofu. „Někdo to udělat musel.“ Popisoval nám, jak v plynové masce odklízel obyčejnou lopatou radioaktivní trosky v blízkosti elektrárny. „Jinak by z reaktoru dál unikaly smrtící páry do atmosféry a celá evropská populace by byla ohrožená.“ Neušlo mi, že Burjatovi během řeči poskakoval v hrdle ohryzek. Z tichého hlasu vyznívalo potlačené pohnutí. „Všichni jednou umřeme. To už je holt život.“ Usmál se odevzdaně a kolem šikmých očí se mu rozprostřely vějíře jemných vrásek. „I když se nejspíš nedožiju stáří, moje děti tu za mě budou žít dál.“ Statečný Kolja uzavřel svoje vyprávění tvrzením, že na rozdíl od miliónů lidí, kteří v SSSR v minulosti zahynuli úplně zbytečně, on svým činem dal svojí smrti hlubší smysl.
„Klobouk dolů, chlapi.“ Vykřikl uznale otec. „Vy, perestojkoví Rusové, jste hrdinové dnešní doby, ačkoli svět nezná vaše jména.“ Těžkou rukou sevřel Koljovo vyhublé rameno. „Náš klidnej spánek je vykoupenej vaším bděním. Havarijní stav sovětského průmyslu představuje smrtelnou hrozbu pro globální životní prostředí. A to nemluvím o vaší armádě. Dovedu si představit, co se tam nejspíš děje.“
„Nět, Jirka. Ujišťuju tě, že nemáš nejmenší ponětí o tom, jak to chodí v naší armádě.“ Voloďův hurónský smích málem rozhoupal celé auto. „Ani v nejhorší noční můře by tě to nenapadlo.“
Prošedivělý Rus si posléze utřel oči za brýlemi a obrátil se k mladíkovi za volantem.
„Davaj, Andrej, moloděc. Pověz nám tu příhodu o tom, jak jste na vojně jeli střílet rakety středního doletu.“
Blonďatý řidič se začervenal, polichocen zájmem šéfa. Aniž by odtrhl pomněnkové oči z hrbolatého povrchu cesty, pustil se chutě do vyprávění.
Andrejova jednotka prý měla na starosti speciální vlak, určený k přepravě strategických nukleárních raket. Zvenčí se přísně utajený transport podobal normálnímu nákladnímu vlaku. Zvláštní na něm bylo jen to, že se nepřetržitě pohyboval po kolejích. Nikdy se nezastavil. Donekonečna objížděl rozlehlé území SSSR ve snaze zabránit americkým satelitům, aby jej identifikovaly jako vojenský cíl.
Jednoho dne Andrejův velitel obdržel rozkaz generálního štábu, že se má jeho jednotka zúčastnit vojenského cvičení v oblasti Nikolajevska. Bylo to něco jako divadelní zkouška na atomovou válku.
„Dostali jsme instrukce zastavit vlak na přesně určeném místě a vystřelit cvičné rakety.“ Andrej považoval za nutné specifikovat, že tyto konkrétní rakety neměly atomové hlavice. „Museli jsme je před cvičením odmontovat.“ Ujistil nás. „Na každej z vozů se vešly dvě balistický střely.“ Jednou rukou točil volantem a šikovně kličkoval mezi hlubokými dírami v asfaltu, zatímco druhou hbitě přeřazoval rychlost. Barvitě nám popsal, jak vojáci odkryli střechu vagónu v přípravě na koordinovanou střelbu. S úděsem poté zjistili, že se nemůžou spojit s veliteli cvičení, protože jim nefungovala vysílačka. Stanoviště vlakové jednotky se nacházelo v radiovém stínu.
„Ježišmarja!“ Zavyl otec a obrátil oči v sloup. „Nejsem si jistej, jestli chci tuhle příhodu vyslechnout až do konce.“
„Nět. Nět. Jenom hezky poslouchej.“ Voloďa kuckal smíchy. „Teď to teprve začně bejt sranda.“
S narůstající vzdáleností od fabriky vybledaly tyrkysové nátěry a fasády venku na ulici. Z matčina klínu jsem skrze okno viděla pobíhat místní děti po pustém staveništi. Hubené holčičky s mašlemi ve vlasech skákaly přes nataženou gumu stejně, jako to dělávaly moje mrákotínské spolužačky. Chlapečci si tu také hráli na válku jako většina uličníků na světě. Předstírali, že na sebe střílí dřevěnými klacky. Opilí zedníci se opalovali na hromadě písku, zatímco se jakási Ruska marně snažila vytlačit kočárek přes čerstvě vybetonovaný chodník. Baldachýn vzrostlých bříz stínil travnaté prostranství před futuristickým sídlištěm, kde měl ředitel továrny domov. Na hranatých panelácích se vyjímaly křivé balkóny a kulatá okna. Původně pestrá fasáda nezdravě zešedla pod nánosem prachu. Neudržovaný trávník kolem budov zežloutl horkem. Z moderního sídliště vyzařoval smutek a negativní vibrace.
Andrej zastavil u chodníku vedle řady kontejnerů přetékajících odpadky.
„Podle plánu cvičení jsme po příjezdu do cíle měli prostřednictvím zašifrované vysílačky informovat velitele cvičení o naší pozici a požádat ho o přesné zaměřovací údaje.“ Pokračoval ve vyprávění. Vzhledem k tomu, že se z vysílačky nic neozývalo, velitel vlaku vyslal svého pobočníka, aby doběhl pěšky k nejbližšímu hradlu, a pokusil se tam s velením armády spojit prostřednictvím drážního telefonu.
Zůstali jsme tiše sedět v zaparkovaném autě, dokud Andrej nedokončil svoje svědectví o realitě vojenské služby v Rusku.
Železničář sloužící na hradlu u sebe neměl nic, čím by se dalo psát. Dost možná to ani neuměl, ušklíbl se Andrej. Mladému poručíkovi se sice úspěšně podařilo spojit s armádním štábem a získat koordináty pro cvičnou střelbu raket, ale vzhledem k absenci psacího náčiní, nezbylo mu nic jiného, než si složité kombinace čísel vrýt hluboko do paměti. Na naléhání osamělého železničáře se posel ještě náležitě posilnil vodkou, než se vydal na zpáteční běh k několik kilometrů vzdálenému transportu. S vyplazeným jazykem se těsně před polednem dobelhal k cíli. Jakmile veliteli jednotky předal potřebné informace, vyčerpaně se svalil na travnatý remízek vedle kolejí.
Neprobudil ho ani rachot odpalovaných raket.
„Vystřelili jsme asi tucet raket přibližně směrem, o němž jsme si mysleli, že by mohl být správný.“ Provinile nakrčil ramena Andrej a dodal, že se o pár dní později doslechl o městě v Kazachstánu, které kdosi nešťastnou náhodou srovnal se zemí. „Fůra lidí tam prej zařvala. Ženy, děti a tak. Ponjatno.“ Prudce zatáhl ruční brzdu. „Nikoho v armádě samozřejmě nikdy nenapadlo něco vyšetřovat.“
Zatímco jsme s rodiči lapali po dechu, tragický závěr Andrejova vyprávění naše hostitele bouřlivě rozesmál.
„Znaješ Jirka, život jednoho člověka v týhle obrovský zemi nemá žádnou hodnotu.“ Ve Vladimírově smíchu se ozýval bezedný smutek. Jako by uvnitř jeho hrdla klokotal pramen spolykaných slzí. „Kdo dokáže dohlídnout hloubky cynismu, se kterým se tu každej den setkáváme?“ Hořce zkřivil rty a trhl klikou ve dveřích auta. „Jenže kdybychom se poddali zoufalství a vykašlali se na nápravu beznadějný situace, ve který jsme se octli, všechno by se okamžitě zhroutilo.“ Vystoupil a protáhl si údy v záři slunce. „Pojďme se napít!“
Poslušně jsme ho následovali k nejbližšímu z omšelých věžáků.
„To je ale hrozný úděl!“ Máti vypadala zdrceně. Cestou kolem popelnic si držela široký slamák, aby jí v odpoledním vánku neuletěl z hlavy. „Kde berete sílu, abyste to ve zdraví vydrželi?“
„Kdo ví?“ Vladimír se zastavil před vchodem do domu. Sundal si z nosu černé brýle a zahleděl se směrem k nebi. „Rusko je země absolutních extrémů. Buď poníženě padáme do bahna, nebo se pyšně vypínáme ke hvězdám. Nekonečný vesmír nás přitahuje. Nedokážeme odolat jeho volání.“ Chvíli si mnul kořen nosu ve snaze zformulovat pravdivou odpověď. „Neustále se snažíme zbavit okovů gravitační síly, ale naše snaha nás s každým neúspěchem nevyhnutelně vrhá hloub a hloub do propasti opilecké sebelítosti a beznaděje.“ Unaveně se pousmál. „Da. Koněčno. „Jsme bezbožní idealisté, toužící přepsat přírodní zákony stanovené Stvořitelem. Ale koho z nás prožitá bolest nezabije, ten se zase vyhrabe ze sraček posílen o novou zkušenost.“
POZDNÍ SLUNCE žhnulo na znečištěném nebi a rozpalovalo střechy paneláků pobité plechem. Vrásčité stařeny posedávaly na lavičce uprostřed sídliště s klubíčky vlny v košíku a pletacími jehlami v roztřesených rukách. Děti si v prachu hřiště kopaly píchlou merunou. Kolem popelnic neúnavně vířily vosy.
Vladimír nás zavedl dovnitř domu skrz dlouhou tmavou chodbu, zasmrádlou zkaženým zelím. Nasládlý pach mi připomínal větry vypuštěné ze střev.
„Já sám se za extrémistu nepovažuju.“ Filosofoval náš hostitel, zatímco Andrej vytrvale mačkal knoflík výtahu. „Věřím totiž na rovnováhu.“ Voloďův hlas se mísil se srdceryvným nářkem výtahové kladky. „Peklo i ráj jsou v nás. Tady na zemi.“ Řekl. „Záleží jenom na nás, kterým směrem se rozhodneme jít.“
Kabinka se se skřípotem spustila do přízemí.
„Promiňte. V jakém patře bydlíte?“ Nesměle jsem přerušila tok Vladimírových myšlenek.
„Ve třetím.“ Galantně mi přidržel otevřená dvířka. „Proč se ptáš?“
„Bolšoje spasibo.“ Vyměnily jsme si s máti zděšené pohledy. „Díky. Radši půjdeme pěšky.“ Zamířily jsme ke špinavému schodišti.
V každém podlaží se ve zdi chodby nacházel špatně přiléhající kulatý poklop, kterým se sypaly odpadky do externí roury, ústící dole v kontejneru. Linul se z ní tak odporný smrad hniloby, že jsme si s máti cestou nahoru musely zacpat nos, abychom se nepozvracely. V mezerách mezi jednotlivými panely se krčili švábi. Podezřelé šustění v odpadové rouře naznačovalo přítomnost krys. Lepkavá špína pokrývala otlučené dlaždičky na křivé podlaze. Dorazily jsme s máti do třetího patra dřív než skřípající výtah. Ulevilo se mi, když všichni bezpečně vystoupili z chatrné kabiny. Jedny ze dveří na chodbě se otevřely a vyběhl z nich tříbarevný pes. S veselým štěkotem se hnal k Voloďovi a zuřivě kolem sebe švihal tenkým ocasem.
„To je náš Bes.“ Jeho páníček podrbal mladého bígla za ušima a představil nám štíhlou brunetu s chlapeckým účesem, která zvědavě vykoukla z bytu. „Poznakomtěs s mojí ženou Natašou.“ Vyzval nás.
„Požalujlsta. Prochoditě sjuda.“ Srdečne nás pozvala dovnitř ředitelova manželka.
Byt našich hostitelů byl maličký, ale dokonale čistý jako klícka. Zuli jsme si boty a úzkou předsíní se protlačili do obýváku, kde jsme se seznámili s Voloďovou starou matkou, která k synovi přijela na návštěvu z Běloruska. Poznala jsem také Vovku juniora, asi desetiletého cvalíka s dobromyslnou tváří. Bes se všem přitom celou dobu pletl mezi nohy a vzrušeně poštěkával. V nábytkem zaplněné místnosti nebylo dostatek místa pro devět lidí. Kolja s Andrejem přenechali hostům křesla a židle u kávového stolku a sami se usadili na koberci. Stříbrný samovar dominoval ručně malované truhle. Zlatá ortodoxní ikona visela na zdi. Vladimír vytáhl skleničky z lakované skříňky a jal se rozlévat vychlazenou vodku. Ženy hned přinesly tácy s domácími koblihami a pirohy plněné kořeněným masem. Věděla jsem, že je v ruských obchodech nedostatek jídla a počínala si zpočátku zdrženlivě. Naši hostitelé však naléhali, abychom odhodili zábrany a dosyta se s nimi najedli.
„Jezte, jestli nechcete urazit naši pohostinnost.“ Pobízela nás Nataša.
Voloďova matka pokryla stůl miskami s podomácku vyrobenou malinovou marmeládou. Ujistila nás, že rodina jejího syna zdaleka netrpí hlady. Pravidelně je zásobovala plody svojí zahrádky, usmála se vědoucně jako dobrá víla. Žila na vesnici nedaleko Gomelu a uměla zavařovat nejlepší okurky na světě.
„Ponimaju.“ Mlsně jsem pokukovala po hříbcích naložených v octu, co stará paní přivezla z Gomelu. Vágně jsem si běloruské město vybavila na politické mapě SSSR. Nacházelo se nebezpečně blízko Černobylu.
„Dej si.“ Povzbuzovala mě stařena. „Jsou to samé praváky. Nasbírala jsem je minulé léto.“
Nedokázala jsem odolat pokušení. Zavařené hříbky byly možná trochu radioaktivní, ale chutnaly výborně!
„Na zdorovje!“ Rusové pozvedli broušené sklenky.
„Na zdraví.“ Odpověděli jsme jim ozvěnou.
„Není to legrační, že si u nás i u vás připíjíme stejnými slovy?“ Poznamenal Vladimír. „Podoba našich jazyků by měla naše národy spojovat a ne rozdělovat! Navrhuji, abychom si připili na ducha lidské pospolitosti.“
Atmosféra v slunci vyhřátém obýváku byla uvolněná a vřele přátelská. Rusové se k nám chovali s nehranou srdečností. Venku na obloze se sluneční kotouč překulil mezi kouřícími komíny a prodíral se ostrými paprsky skrze příklop průmyslového smogu.
Muži vyprázdnili do dna sklenky a Voloďa se jal rozlévat druhou várku. Neušlo mi, že se blonďatý Andrej nezdráhal popíjet vodku, ačkoli nás měl později za úkol odvézt do hotelu. Uvolněný smích se tvrdě odrážel od betonových zdí. Ruské hlasy se melodicky proplétaly. Slyšela jsem kohosi nad námi na balkóně nesměle brnkat na kytaru. Malý Vovka a Bes se kočkovali se za gaučem jako liščata v noře.
Bylo to k nevíře, ale náš pobyt v Rusku se mi začínal líbit.
„Jestlipak víte, co způsobilo, že jsem ve Vladimírovi objevil kamaráda, s kterým jsem se rozhodl pustit do dobrodružnýho podnikání v Rusku?“ Otec nepropásl příležitost k nastolení rétorické otázky. „Jak to, že jsem k neznámému Rusovi už první den naší známosti pojal hlubokou důvěru?“
Když si byl otec jistý, že mu Rusové se zaujetím naslouchají, přiznal svoji nechuť dělat medvědáře. Podařilo se mu napodobit dunivý bas soudruha Gromka a vyjmenovat všechny argumenty, které sovětský komisař použil, aby otce přiměl sovětské návštěvníky provést po Praze. Jeho smysl pro nadsázku naše hostitele spolehlivě rozesmál. Nebál se přiznat, že k perestrojkovým ředitelům od začátku zaujal ambivatentní vztah. Rutinně je prý provedl po Karlově mostě, ukázal jim apoštoly na orloji a doprovodil je na Václavské náměstí. Nevrlí Pražané se nepřátelsky dívali na rusky hovořící turisty. Otec se prý nemohl dočkat, až Rusy odveze do hotelu a pojede domů na oběd. Když si Voloďa prohlédl sochu českého patrona v sedle bronzového koně, vyjádřil přání navštívit Národní muzeum. „Šli jsme zrovna po chodníku, kde se dvacet let předtím na protest proti sovětské okupaci upálil český student filosofie, Jan Palach.“ Řekl otec. Napadlo ho ukázat ruským návštěvníkům díry ve fasádě honosné budovy muzea. „Tady máte příklad, jak ruský patrioti projevujou svůj postoj ke kulturám jiných zemí.“ Prohlásil drsně.
Nato se dramaticky odmlčel a dopil skleničku.
Publikum perestrojkových Rusů provinile sklopilo oči a podvědomě se přikrčilo, jako ve strachu z rány.
„A víte, co mi tenkrát Vladimír odpověděl?“ Otec pobídl ředitele chemičky, aby příhodu dokončil.
„Nu čto? Řekl jsem, že invazi z hloubi duše odsuzuju.“ Navázal sebevědomě Vladimír. „Palacha považuju za politického mučedníka, stejně jako jeho jmenovce mistra Jana Husa, kterýho v roce 1415 římská církev upálila v Kostnici.“
„Bravo. Moloděc!“ Otec Voloďu popadl za ramena a chvíli s ním cloumal. „Nemohl jsem uvěřit, že se nějakej Rus natolik zajímá o historii mojí země, že mu nebylo zatěžko přečíst si dopředu pár knížek a vrýt si do paměti nejdůležitější data.“ Vykřikl. „Rázem jsem věděl, že Vladimír je můj člověk. Kdyby tak všichni Rusové byli takoví jako jsi ty, kamaráde!“ Objal ředitele s nefalšovanou bezprostředností.
Naši hostitelé se s úlevou rozesmáli. Zjevně si cenili toho, že se otec odhodlal dotknout bolestivého tématu okupace Československa, aniž je osobně vinil za naše utrpení. Voloďa pohotově dorovnal hladinu vodky v sklenkách. Oči mužů jiskřily alkoholem a vzájemnou sympatií. Cinkání a objímání pak nemělo konce.
„Ty houby v octu jsou opravdu moc dobrý!“ Pochválila jsem starou paní. „Nechcete si trochu nabrat, než je všechny sním?“
„Spasibo. Nět.“ Odmítla zdvořile Vladimírova matka. Ačkoli hříbky prý ráda sbírala a zavařovala, její žaludek je nemohl vůbec strávit. „Možná je to proto, že mi navozují hořké vzpomínky.“ Zaslzela nečekaně dojetím.
Nataša nám vysvětlila, že její tchýně vyrůstala na běloruském venkově v době stalinismu. V létě 1932 v SSSR zuřil hladomor a zemědělci museli povinně odevzdávat větší část úrody. Místní lidé si kompenzovali nedostatek zabavených potravin sběrem lesních plodů. Jednoho rána se Voloďova desetiletá matka vydala s ostatními dětmi do lesa na houby. Když se večer děti vrátily domů s košíky plnými hřibů, našly všechny dospělé vesničany zastřelené. Oba Vladimírovi prarodiče i dospívající strýcové leželi na dvoře statku s kulkou v hlavě, zatímco hladový dobytek bučel v chlívě.
„Někdo nás nejspíš označil jako kulaky.“ Babiččiny černé oči plavaly v slzách, když si vzpomněla na tragický den svého života. „V době vlády Stalina lidi umírali jako mouchy.“ Povzdechla si. Útrpný úsměv zvrásčil její laskavou tvář, ale její hlas si zachoval kvalitu dobře zralého vína. Zněl tak trochu kysele a zároveň sladce. „Jsem jediná, kdo přežil z celé mojí rodiny.“
Slunce se mezitím za oknem skutálelo k mokřinám na břehu řeky. Stará žena se trochu vzpamatovala ze svého rozčilení a rozpovídala se o životě bezprizorných dětí. Nějaký čas se protloukala po běloruském venkově s ostatními sirotky. Policie nakonec všechny děti během třeskuté zimy odchytila. Voloďova matka vyrůstala v ústavu a snila o tom, že až bude velká, půjde studovat medicínu.
„Když v roce 1941 Hitler napadl Sovětský svaz,“ řekla, „vstoupila jsem dobrovolně do armády jako zdravotní sestra.“ Navzdory hrůzám, které Stalin způsobil její rodině, cítila se povinna bojovat pod jeho velením za osvobození SSSR od fašismu. „V armádě jsem potom potkala svého muže.“
Nataša celou dobu stála za křeslem, v kterém seděla její tchýně, a držela starou paní kolem ramen, jako kdyby sama prožívala její osud.
„Ruské ženy se rodí, aby se obětovaly.“ Vyjádřila se nakonec. „Přestože jsou ruští muži hlavním důvodem našeho věčného utrpení, přece bychom je nikdy nenechali vykrvácet na bojišti.“ Upřeně se podívala na svého muže, než vzápětí dojemně sklopila velké hnědé oči raněné laně.
Vladimírova manželka působila dívčím dojmem. Dokonale zvládla roli oddané životní družky a milující matky. Na rozdíl od mé intelektuální máti se k Voloďovi nechovala jako k rovnocennému partnerovi, ale skoro s nábožnou úctou. Její bledá pleť nenesla ani stopu líčidel. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděla, že pracuje jako profesorka matematiky na Lomonosovově univerzitě.
„Musíte být šťastná, že se vám narodila dcera.“ Nataša pokračovala v konverzaci s máti. „Bývala bych taky ještě měla alespoň jednu holčičku, ale Vladimír už druhé dítě nechtěl. Opakoval mi pořád, že by to byl hřích přivést další ubožátko na tenhle zkaženej svět.“ Odevzdaně si položila sedřené ruce do klína. „Já si naopak myslím, že jestli se má náš svět změnit, tak to udělá jedině mladá generace.“ Na škole se setkává se spoustou mimořádně nadaných studentů. „Možná pochází z chudých rodin,“ řekla, ale jejich hlad po vědění mnohonásobně překonal touhu nacpat si žaludek.
Za soumraku Voloďova matka zapálila tři svíčky pod ikonou. Zasmušilí svatí s korunou svatozáře na nás vlídně shlíželi ze zdi. V očích Rusů se třpytila naděje. Plameny se mihotaly. Večerní vánek roztancoval záclony v oknech. Kolja zanotoval táhlou melodii a Nataša se k němu přidala. Na ruské písničky jsem obvykle měla alergii. Tahle se ale nijak nepodobala revolučním melodiím, které nás nutili zpívat ve škole. Zněla starobyle a trochu povědomě. Připomínala mi oblíbené pasáže z Labutího jezera. Při poslechu tklivých hlasů mě bolestně sevřelo u srdce. Oči se mi zalily slzami. Dolehla na mě tíživá myšlenka, že opravdový život málokdy končívá happy endem, jako to bývá v pohádkách. Pokud se ale člověk poddá zlu, všechno nevyhnutelně špatně skončí. V hloubi duše jsem začínala chápat, že štěstí nemá nic společného s nehybností. Štěstí totiž plyne v pohybu. Bývala bych mohla naslouchat ruským písničkám až do skonání světa.
„Bravo!“ Zatleskal otec, když Nataša s Koljou dozpívali. „Bolšoje spasibo za koncert, ale myslím, že je na čase uložit Mirandu do postele.“ Zvedl se k odchodu. Dlouho se srdečně objímal s novými kamarády a děkoval Nataše za štědrou pohostinnost. „Dokud v Sovětským svaze žijou dobrý duše jako jste vy, máme naději na záchranu!“
„Da. Naděje vždycky umírá naposled.“ Vladimír nás doprovodil ke dveřím. Cestou skrz úzkou předsíň jsem zaslechla, jak otci říká, že ačkoli síly temna v Rusku znatelně zeslábly, neustále hrozilo nebezpečí nepříznivého zvratu událostí. „Den co den tu bojujeme o život ve studené civilní válce.“ Přiznal s výrazem skrývané obavy. KGB se prý rozpadla na dvě silné soupeřící frakce. Reformní Rusové jako on nevěděli dne a hodiny, kdy nastane nová Noc dlouhých nožů.
Voloďova slova narážela na krvavou vnitrostranickou čistku, jež se v roce 1934 odehrála v nacistickém Německu. O noci dlouhých nožů jsem četla v románu Nikolaje Tolstoje na schodech našeho domu. Vybavila jsem si atmosféru povolební euforie příznivců Hitlera. Ozbrojeni ocelí a pocitem beztrestnosti, vydali se jedné noci do ulic vychutnat pomstu na příslušnících politické opozice.
Vladimírova matka si zimomřivě přikryla ramena pleteným šálem a otřásla se představou hrozícího násilí. Andrej nakrabatil hladké čelo a Kolja zaťal zuby. Nataša si pevně přitáhla Vovku k prsům. Malý chlapec si naštěstí neuvědomoval závažnost výroku svého otce, ale strakatý Bes se choval zaraženě, jako by vycítil, že jde do tuhého.
„Co jiného nám zbývá, než odehrát svoje role až do konce. Da?“ Vladimír poškábal posmutnělého psa za nastraženýma ušima. „Do svidanija druzja. Hezky se v noci vyspěte a na shledanou zítra odpoledne.“
Naši hostitelé nás posléze jednoho po druhém horoucně zulíbali, jako bychom se nikdy neměli znovu vidět.
Bitter Velvet Chapter Five Part 1-4
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.
