Franta se opírá o pult a naráží na Pepu u vedlejšího stolu.
Franta: „Hele, Pepo, víš, kolik nás stojí tahle sranda s Ukrajinou? 22 miliard korun! Za rok! To si spočítej, kolik je to piv, chlape!“
Pepa odloží sklenici a nasadí zamyšlený výraz.
Pepa: „Piv? To bys měl na sudovej bazén, kamaráde. A to Slováci platěj jen půlku, protože maj míň lidí. Jak to, že my musíme furt platit nejvíc?“
Do hovoru se přidá Karel, co sedí u automatu.
Karel: „Jo, a víte, kolik do toho sype celá EU? 17 tisíc miliard eur! To je tolik, že kdyby se to přepočítalo na chleba, mohli bysme tím krmit celou planetu, dokud by nám všem nelezl ven ušima!“
Franta bouchne do stolu.
Franta: „A Trump, ten aspoň má rozum. Už řek’, že jim nedá ani cent. A my? My se tady můžem pást! Vláda by radši poslala celý rozpočet do Kyjeva, než aby nám tady snížili ceny piva.“
Pepa: „No jo, ale když oni jsou naši kamarádi, ne? Aspoň to říkaj. Jenom nevím, kdo je kamarád náš…“
Karel zakroutí hlavou.
Karel: „Kamarádi? Čert nám je byl dlužnej! Měli by se mazat domů a spravit si tam ten bordel, co způsobili. A naši politici by mohli jet s nima, když je tak milujou.“
Franta zdvihne sklenici a kývne směrem k Pepovi a Karlovi.
Franta: „Tak na to! Až tahle válka skončí, budem mít aspoň klid a snad i prachy na něco užitečnýho. Třeba na novou pípu!“
