Andrej Rajevský, Sergej Duchanov
7. 7. 2017 Zdroj
Troufnu si předpokládat, že občanská válka v Sýrii je z větší části ukončena. Není to pouze můj závěr, ale názor stále rostoucího počtu analytiků. S pádem Aleppa a nyní nedávnými akcemi Sýrie, Hizballáhu a Ruska, zaměřenými na odříznutí sil, které jsou pod kontrolou Spojených států, od jejich plánovaného přesunu směrem k irácké hranici, vypadají vyhlídky teroristů velmi bledě. Do osvobozených oblastí se postupně vrací normální život a Rusové poskytují regionům pod kontrolou legitimní vlády masivní pomoc s potravinami, zdravotnickým materiálem, odminováním, výstavbou. Když bylo Aleppo v rukou džihádistů, bylo středem pozornosti západních médií, ale nyní, po jeho osvobození o něm nikdo nechce ani slyšet – co když se všichni dovědí o velkém úspěchu Ruska.
„Jednoduché srovnání o tom, jak Američané zradili Mubaraka a jak se Rusové postavili za Asada, se stalo mocným poselstvím regionálních lídrů: je lepší mít na své straně Rusy“.
Ještě působivější je obraz přítomnost ruských sil v Tartusu a Hmeymime. Je jasné, že ruské základny zůstanou v Sýrii po dlouhou dobu a že je prakticky dokončeno budování infrastruktury k doplňování jejich zásob. Rusové se zde zakopali bezpečně, ale co je ještě důležitější – disponují nyní prostředky přepravy početných sil a těžké techniky ve velmi krátkých termínech.
Předběžný závěr je, že Rusové se upevnili, Asad zůstane u moci, džihádisté jsou vyhnáni, občanská válka je u konce. Íránci, Hizballáh a Rusové zvítězili. To znamená, že USA, stejně jako Království Saúdské Arábie, Katar, Izrael, Francie, Velká Británie a všichni ostatní „přátelé Sýrie“, válku prohrály.
Nejdůležitějším výsledkem toho všeho je, že Rusko se vrátilo na Blízký východ. A nevrátilo se jen tak, ale v plné své síle. A i když Írán přispěl k záchraně Sýrie víc, ruská intervence, jež byla méně rozsáhlá než íránská, byla viditelnější, a vypadá to tak, že Rusko zachránilo Asada. I když je to zjednodušené, ale právě tak to mnozí vidí. Úspěch Ruska byl obzvláště překvapivý ve srovnání s nekonečným sledem porážek USA – v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jemenu, Libyi, Pákistánu, a nyní také v katastrofální blokádě Kataru Saúdy. Jednoduché srovnání toho, že Američané zradili Husního Mubaraka, a toho, jak se Rusové postavili za Asada, se stalo mocným poselstvím všem regionálním vůdcům: je lepší mít na své straně Rusy než Američany.
Turecko – nepřítel-spojenec
Říct, že Turecko je důležitým spojencem USA a životně důležitým členem NATO, znamená neříct nic. Za prvé, má druhou největší armádu v NATO. V jeho rukou jsou klíče od Středozemního moře, jižního křídla NATO a severní části Blízkého východu. Turecko má společnou hranici s Íránem a námořní hranici s Ruskem po Černém moři.
Když Turecko sestřelilo za účasti USA ruský letoun Su-24, napětí se zvýšilo tak, že mnozí pozorovatelé se obávali rozsáhlé války. Zpočátku, když se nic nedálo, Turci zaujali tvrdý postoj, ale ihned po pokusu o převrat proti Erdoganovi náhle otočili o 180 stupňů a žádali Rusko o pomoc.
Nikdy se nedovíme, jakou roli skutečně sehráli Rusové při záchraně Erdogana, ale dokonce i z jeho vlastních slov vyplývá, že Putin udělal něco naprosto zásadního. Je známa pouze skutečnost, že Erdogan se náhle odvrátil od USA, NATO a EU a otočil se k Rusům, kteří okamžitě využili spojení Turků s islámskými radikály, aby je odstranili z Aleppa. Pak pozvali Turecko a Írán k účasti v tripartitních jednáních na vypracování dohod o ukončení občanské války. S Američany se to dokonce ani nekonzultovalo.
Případ Turecka je dokonalým příkladem toho, jak Rusové mění nepřátele na neutrály, neutrály na přátele a přátele na spojence. Samozřejmě že Erdogan je nepředvídatelná osoba, Američané a NATO jsou stále ještě v Turecku a Rusové nikdy nezapomenou na podporu džihádistů v Čečensku, na Krymu a v Sýrii Turky, stejně jako nezapomenou na zrádný útok na Su-24. Stejně jako v případě Izraele, žádná oslava lásky mezi Ruskem a Tureckem nebude, ale všechny strany se budou chovat maximálně pragmaticky a na tvářích budou úsměvy.
Je to důležité proto, že to ukazuje, jak zkušení jsou Rusové, jak místo toho, aby použili vojenské síly jako odplatu za svůj Su-24, tiše, ale s velkou rozhodností a důrazem udělali všechno, co potřebovali. Po tureckém útoku Putin upozornil, že Turecko „se nevykroutí jenom nějakými rajčaty“. Méně než o rok později byly turecké ozbrojené síly a bezpečnostní služby téměř úplně zbaveny svých tesáků v důsledku čistek, které následovaly po pokusu o převrat. A samotný Erdogan letěl do Moskvy a žádal Kreml, aby ho přijal jako přítele a spojence.
Čečenský zázrak
Mnozí pozorovatelé komentovali s obdivem zázrak, který provedli s Čečenskem Putin a Ramzan Kadyrov. Poté, co byl region ve dvou zuřivých válkách zcela zničen a stal se „černou dírou“ pro různé druhy teroristů a prostě banditů, byla republika změněna v jednu z nejklidnějších a nejbezpečnějších částí Ruska.
Zastavím se pouze na jednom aspektu „čečenského modelu“, o němž se na Západě často mlčí. Čečensko se stalo regionem velmi přísného a tradičního sunnitského islámu. Ale kromě toho zde byli zcela poraženi nejen samotní wahhábité, ale také jejich ideologie. Jinými slovy, Čečensko je dnes jedinečné v tom, že představuje kulturu sunnitského islámu, ale neobsahuje absolutně žádné riziko, že bude znovu napadeno virem wahhábismu.
Teď jeho příklad přitahuje velkou pozornost muslimského světa. Dokonce i Saúdové, kteří z velké části financovali v Čečensku povstání a hrozili Rusku teroristickým útokem v Soči v době olympijských her, se chovají velmi uctivě k Ramzanu Kadyrovi. Vždyť „čečenský model“ představuje pro Saúdy přímou hrozbu a dokazuje to, co kategoricky popírají: tradiční a striktní islám vůbec nemusí být radikální.
Největší hrozbou pro Saúdy je Írán se svou mocnou, úspěšnou a dynamickou Islámskou republikou. Avšak Írán je alespoň šíitský. To je v očích mnoha sunnitů vážné kacířství, téměř odpadlictví. Ale Čečenci jsou mnohem nebezpečnější pro saúdskou ideologii – jsou to antiwahhábité. Čas od času Ramzan Kadyrov a mnozí další čečenští vůdcové a velitelé opakují, že jsou ochotni za Rusko bojovat kdekoliv na planetě. Nasadili své jednotky v Gruzii, Libanonu a v Novorossii, nyní bojují v Sýrii. A pokaždé s ohromující efektivitou. Jsou to skuteční muslimští hrdinové, uznávaní jako takoví dokonce ruskými nemuslimy. A nechtějí mít nic společného s wahhábity, které vášnivě nenávidí. V důsledku toho stále více lidí v muslimském světě vyjadřuje svůj obdiv k „čečenskému modelu“.
Vášnivě je diskutován i uvnitř Ruska. Ruští liberálové jej nenávidí a stejně jako jejich západní kurátoři obviňují Kadyrova z nejrůznějších trestných činů. Jejich nejnovějším objevem je to, že homosexuálové v Čečensku jsou umísťováni do vězení a že je čečenské bezpečnostní složky mučí. Historky tohoto druhu mohou být brány vážně v San Francisku nebo Key Westu, ale u ruské veřejnosti mají nulovou odezvu.
Čečensko má ideální polohu k tomu, aby ovlivňovalo nejen Kavkaz, ale i další muslimské regiony Ruska a dokonce Střední Asie. Značná část Čečenců v ruských silách pro speciální operace je velmi viditelná v ruských médiích. To vše přispívá k rostoucí popularitě živého tradičního sunnitského modelu a je v ostrém kontrastu s tím, co se děje v Evropské unii.
V Evropě jsou celkově muslimové považováni ostatním obyvatelstvem za cizince, přistěhovalce a za potenciální teroristy. Jsou vnímáni jako ničitelé tradiční evropské kultury, marginálové a povaleči, kteří žijí výhradně ze státních dávek. Současní Čečenci jsou v Rusku vnímáni jako místní, jako nositelé konzervativní kultury, jako pracovití a šikovní podnikatelé, ale co je nejdůležitější – jako nejloajálnější obránci země před hrozbou terorismu. Kontrast v tendencích je evidentní: kurz Evropské unie na střet s islámským světem a ruský model toho, jak může křesťanská společnost koexistovat s muslimskou ku prospěchu obou komunit. Rusko je také jedinečným příkladem toho, jak mohou dvě velmi odlišná náboženství přispívat k rozvoji jednotného modelu civilizace.
Na straně islámu
Rusko má obrovský potenciál k tomu, aby se stalo silou, která bude účinně čelit moci Saúdů v muslimském světě. Znamená to, že Rusko je nyní nesporným lídrem v boji proti mezinárodnímu terorismu, který Trump chybně nazývá „islámským fundamentalismem“.
Nyní máme co do činění s ostudnou a hloupou propagandou, namířenou proti muslimům a islámu, jako by z jejich strany vůbec existovala reálná hrozba. Skutečností přece je, že všichni ti muslimové, kteří ve skutečnosti představují hrozbu pro lidi na Západě, jsou vždy spojeni se západními bezpečnostními službami. A drtivá většina teroristických útoků, uskutečněných po 11. září, byly „operace pod cizí vlajkou“. Zřejmě tam bylo několik „skutečných“ útoků, neorganizovaných západními zpravodajskými službami, počet obětí těchto vyloženě amatérských útoků byl minimální, ale samotné akce získaly velkou pozornost západního tisku.
Západ a Rusko zaujímají dva radikálně odlišné přístupy k té výzvě, kterou je stále rostoucí vliv islámu. V této souvislosti je nejzajímavější, že Rusko se stává jedním z nejvýznamnějších hráčů v muslimském světě. Muslimů je v Rusku jenom mezi 10 až 15 procenty – asi 10 milionů. Většina muslimských zemí je mnohem větší. Nicméně, když vezmeme v úvahu úlohu, kterou ruští muslimové hrají v ruské politice na Kavkaze, ve Střední Asii a na Blízkém východě, když vezmeme v úvahu skutečnost, že ruští muslimové jsou převážně sunniti, kteří jsou dobře chráněni proti viru wahhábismu, a připomeneme si, že tradiční sunnitský islám má plnou podporu ruského státu, uvědomíme si jedinečnou kombinaci faktorů, které poskytují ruským muslimům vliv, jenž výrazně překračuje jejich relativně skromný počet.
Možná právě proto, že Rusko není převážně muslimskou zemí, může být ideálním místem pro obnovu nedenominačního islámu, toho, kterému postačuje být pouze islámem, který se nepotřebuje dělit na soutěžící, někdy dokonce nepřátelské podskupiny.
V Organizaci islámské spolupráce má Rusko, které není zemí s dominantní muslimskou populací, pouze status pozorovatele. Rusko je však členem Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS), do níž patří i Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Indie a Pákistán. Můžeme spočítat přibližný počet muslimů v těchto zemích, ve výsledku to bude 471 milion. Přidejme 75 milionů muslimů v Íránu, který se připojí k ŠOS v blízké budoucnosti, a uvidíme ostrý kontrast: zatímco Západ v podstatě vyhlásil válku 1,8 miliardy muslimů, Rusko v tichosti vykovalo spojenectví s více než půl miliardou stoupenců islámu.
Již nyní vidíme dlouhodobý proces a dlouhodobý cíl Ruska: přímo se podílet na boji za budoucnost islámu.
Islámský svět čelí té nejsilnější výzvě, která ohrožuje jeho vlastní identitu a jeho samotnou budoucnost, kterou je wahhábitská ideologie. Tato ideologie svou podstatou představuje smrtelné nebezpečí pro jakoukoli jinou formu islámu a také, mimochodem, pro celé lidstvo, včetně Ruska. Dokonce i když budeme předpokládat, že Západ chce vážně bojovat proti terorismu, je zřejmé, že Evropa nemá v tomto boji žádné výsledky, a USA, které jsou chráněny oceány, nejsou vystaveny stejnému nebezpečí, jako je tomu u států euroasijského kontinentu. Proto Rusko musí jednat samostatně a s velmi přesvědčivou sílou.
Není to boj, jehož výsledek je určován vojenskými prostředky, je nutno zvítězit nad nepřátelskou ideologií. A v tom budou hrát ruští muslimové klíčovou roli. Pokud dvě čečenské války něco ukázaly, tak to, že i v těch nejhorších podmínkách na jakékoli pokusy o vytvoření wahábistického státu v Rusku nebo v sousedství s ním Rusové vždy odpoví velmi silným úderem. Prezident Putin řekl, že Rusko poslalo své ozbrojené síly do Sýrie bojovat nejen proto, aby zachránilo Sýrii, ale také aby se zabránilo návratu domů ruských občanů, bojujících pod vlajkami DAEŠ. Je lepší s nimi bojovat tam než tady. Ale to znamená, že Rusko bude muset přesunout ideologický boj na celý ostatní islámský svět a využít svůj vliv k podpoře sil, bojujících proti DAEŠ po celém světě. Budoucnost Ruska a muslimského světa je pevně propletena. To je dobré pro všechny, zvláště vezmeme-li v úvahu aktuální katastrofickou dynamiku vývoje vztahů mezi Západem a muslimským světem. Rusko bude s to stát se místem, kde budou rozptýleny islamofobní mýty a kde vznikne jiný, skutečně multikulturní, mnohokonfesní a polyetnický model civilizace. A ten bude předložen jako alternativa k monolitické hegemonii, která dnes ovládá svět.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
