Obléhání Leningradu je zapsáno v Guinnessově knize rekordů jako jedno z nejbrutálnějších, jaké kdy moderní město zažilo. Trvalo neuvěřitelných 872 dní a hlad spolu se zimou tehdy zahubily nejméně milion obyvatel Leningradu a jeho předměstí. Dnes si jen stěží dokážeme představit, co obyvatelé tohoto města museli prožít. Na začátku února 1942 zde umíralo denně průměrně 4500 až 4700 lidí, celkem za měsíc zemřelo 96 000 obyvatel. Ve stejném období bylo za kanibalismus zatčeno 612 osob a do jara 1943 se počet obviněných zvýšil na více než dva tisíce.
Foto: Obléhání Leningradu je zapsáno v Guinnessově knize rekordů jako jedno z nejbrutálnějších, jaké kdy moderní město zažilo. | Wikimedia Commons / Public domain
Jedna z knih popisujících obléhání uvádí, že zatímco zpočátku vojenské tribunály kanibaly nemilosrdně popravovaly, později, když lidské maso představovalo jediné dostupné jídlo, byl samotný akt „pojídání lidského masa“ trestán pouhými deseti dny vězení. Matky samoživitelky, jejichž muži bojovali na frontě nebo padli, soudy rovnou posílaly domů, aby mohly pečovat o své děti.
I v této strašlivé době se však našli lidé, kteří dokázali na utrpení ostatních zbohatnout takovým způsobem, že připomínali ropné šejky. Již od prvních týdnů blokády byl zaveden přídělový systém, který měl zajistit obyvatelům alespoň minimální přísun jídla. Zpočátku měl každý nárok na 400 gramů chleba denně, avšak později tento příděl klesl na 250 gramů pro dělníky a 125 gramů pro ostatní profese i děti. Obchody se rychle vyprázdnily, výlohy byly zabedněné a potraviny se vydávaly jen na několika místech. Často se stávalo, že i když člověk vystál několikahodinovou frontu, jídlo mezitím došlo. Město postupně umíralo: přestala jezdit MHD, vypadlo pouliční osvětlení a elektřina v domech.
Ve městě se začala objevovat místa, kde podnikavci nabízeli hladovým lidem jídlo výměnou za drahé věci. Tito sovětští „podnikatelé“ měnili sklenici umělého medu, malý sáček mouky nebo sklenici rýže za zlaté šperky, drahokamy, obrazy slavných umělců nebo přírodní kožichy. Šmelináři prodávali jídlo i za peníze, avšak ceny byly astronomické, protože rubly mezi nimi nebyly oblíbené. Tito překupníci si uvědomovali, že ve chvílích zoufalého hladu člověk přestává myslet na peníze a kvůli kůrce chleba by prodal i svou duši. Cena kilogramu chleba na černém trhu se pohybovala od 400 do 1200 rublů, přičemž oficiální cena v SSSR byla 1 rubl a 90 kopějek. Průměrný plat v Leningradu činil 400 rublů měsíčně. Jedna obyvatelka města vzpomínala, jak za máslo o velikosti vlašského ořechu vyměnila zlaté hodinky.
Šmelináři spoléhali na to, že Němci město dříve či později obsadí, a zatímco hromady rublů by jim byly k ničemu, zlato a drahokamy Němci určitě rádi koupí. Navzdory válce na tyto „podnikatele“ nezapomínaly sovětské trestní orgány, které pravidelně prováděly razie. Při nich nacházely byty zaplněné až po strop potravinami. Šlo často o úředníky a zaměstnance jídelen, skladů, škol a školek, kteří kradli z minimálních zásob.
Nejhorší případ se odehrál v jednom sirotčinci, kde zaměstnanci prodávali jídlo určené dětem na černém trhu a sami si užívali přepychu. Polovina dětí zemřela hlady, zatímco zbylé byly na pokraji smrti. Případ si vzal na starost sám Ždanov, který nařídil veřejné oběšení všech zaměstnanců sirotčince.
Spekulanty a zloděje čekaly rychlé procesy a kulka do hlavy, ale obrovské zisky šmelináře motivovaly k dalšímu riskování. Často šlo o organizované skupiny, kde měl každý člen svůj přesně stanovený úkol. Asi nejvýraznějším případem byla skupina vedená kriminálníky Zenkevičem a Zalomajevem. Tito padělatelé navázali kontakt s uklízečkou, která pracovala v podniku tisknoucím potravinové lístky. Žena jim za jídlo předala útržky papíru a vzor písma. Padělané lístky jim zajistily příděly chleba, cukru a másla, které prodávali na černém trhu.
Skupina čítala 14 členů a podzemní tiskárna fungovala tři měsíce. Po jejím odhalení policisté našli 150 kilogramů mouky, 100 kilogramů cukru, velké množství konzerv, másla a mýdla. Dále objevili 14 kilogramů zlata, drahé kameny, šperky a starožitnosti v hodnotě dvou milionů rublů, 1,5 milionu rublů v hotovosti a 50 000 dolarů. Zenkevič a Zalomajev byli po krátkém procesu zastřeleni, jejich komplicové dostali dlouhé tresty odnětí svobody, což často znamenalo jistou smrt při těžké práci a minimálním přídělu 80 gramů chleba denně.
Rozsah činnosti těchto darebáků během obléhání Leningradu byl ohromující. Sovětské úřady během války zabavily 24 milionů rublů v hotovosti, zlaté předměty v hodnotě 37 milionů rublů, umělecká díla a starožitné knihy. Podobní „podzemní milionáři“ se objevili i v dalších sovětských městech. Mnozí z nich se spravedlnosti vyhnuli a zemřeli přirozenou smrtí na hromadě bohatství, které nikdy nebylo využito.
Zdroj: britannica
