Jak vítězný hospodářský systém začal požírat vlastní budoucnost.
Západní kapitalismus má nepochybně řadu historických úspěchů. Dokázal vytvořit mimořádné výrobní kapacity, technický pokrok, materiální blahobyt a životní úroveň, o které se předchozím generacím ani nesnilo. Jeho největším triumfem však možná nebyli miliardáři, nadnárodní korporace ani burzovní indexy. Byla jím prosperující střední třída. Miliony obyčejných lidí, kteří si vlastní prací dokázali zajistit bydlení, založit rodinu, vychovat děti, něco ušetřit a ještě si dovolit žít jinak než pouhým obstaráváním každodenní existence.
Právě touto střední třídou se západní kapitalismus po desetiletí legitimoval vůči svému socialistickému konkurentovi. Zatímco obyvatelé sovětského bloku stáli fronty na spotřební zboží a podléhali nejrůznějším omezením politické i hospodářské svobody, západní zaměstnanec si mohl pořizovat automobil, vlastní dům, jezdit na dovolenou a plánovat budoucnost svých dětí. Tak alespoň vypadal ideální obraz systémové konkurence. A přestože ani západní společnost nebyla tak bezstarostná, jak ji někdy prezentovala propaganda, materiální vzestup širokých vrstev obyvatelstva byl zcela reálný.
Jenže při oslavách vítězství kapitalismu nad socialismem zůstala poněkud stranou jedna nepříjemná otázka. Co když značná část západní sociální prosperity nebyla pouze výsledkem přirozené dobročinnosti kapitalistického hospodářství, ale také důsledkem existence jeho socialistického konkurenta?
Co když Západ potřeboval prosperující střední třídu nejen jako spotřebitele a pracovní sílu, ale také jako živý důkaz vlastní civilizační převahy?
To není tak absurdní úvaha, jak by se mohlo zdát. Poválečný západní kapitalismus nevznikal ve vzduchoprázdnu. Existovaly silné odbory, socialistické a komunistické strany, vzpomínka na hospodářskou krizi třicátých let, zkušenost světové války a především konkurenční blok, který navzdory svým hospodářským nedostatkům sliboval pracujícím alternativní společenské uspořádání. Západní elity proto nemohly donekonečna vysvětlovat chudému dělníkovi, že kapitalismus je nejlepší systém na světě, aniž by mu současně poskytovaly přesvědčivou možnost podílet se na jeho prosperitě.
Vytvoření sociálního státu, široce dostupného vzdělávání, veřejného zdravotnictví, důchodového zabezpečení a relativně silného postavení zaměstnanců mělo samozřejmě řadu domácích politických a hospodářských příčin. Přesto je rozumné předpokládat, že systémová konkurence tyto procesy posilovala. Historický výzkum ostatně potvrzuje, že soupeření obou bloků skutečně přispívalo k rozvoji sociálního státu na obou stranách železné opony.
Zvláštní historickou ironií tak může být skutečnost, že také hospodářsky méně úspěšný socialismus pomáhal nepřímo vytvářet sociálně úspěšnější kapitalismus.
Podívejme se třeba na poválečnou Británii. Její společnost prošla významnou proměnou životní úrovně, vznikl rozsáhlý systém sociálního zabezpečení, veřejného zdravotnictví a možností materiálního vzestupu. Střední třída se postupně rozšiřovala a životní standard, který býval výsadou menšiny, se stával dostupným mnohem širším vrstvám obyvatelstva. Jenže tento vývoj probíhal právě v době, kdy na druhé straně Evropy existoval socialistický blok.
Představme si na okamžik kontrafaktuální situaci. Žádný Sovětský svaz, žádný konkurenční socialismus, žádné politicky významné komunistické hnutí. Měly by tehdejší hospodářské elity stejnou motivaci k rozsáhlým sociálním kompromisům? Poskytovaly by zaměstnancům stejný podíl na výsledcích rostoucí produktivity? Měly by vlády stejně naléhavou potřebu dokazovat, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků je slučitelné s masovou prosperitou?
Nevíme. Historie nám nedovoluje spolehlivě rekonstruovat svět, který nikdy neexistoval. Ale rozhodně stojí za pozornost, že kapitalismus po značnou část dvacátého století nežil pouze v tržní konkurenci. Žil také v konkurenci samotných společenských systémů.
A právě taková konkurence mohla představovat jednu z nejúčinnějších pojistek proti jeho vlastnímu sociálnímu zvlčení.
Vítězství, které odstranilo protiváhu
Často se uvádí rok 1989 jako zásadní přelom evropských dějin. A právem. Jenže z hlediska západního hospodářství by bylo nepřesné tvrdit, že právě tehdy začalo postupné oslabování sociálního kompromisu. V Británii nastoupila Margaret Thatcherová už roku 1979, ve Spojených státech Ronald Reagan o dva roky později a proměna hospodářské politiky začala ještě dříve. Deregulace, finanční liberalizace, oslabování odborů a přesouvání výroby do levnějších oblastí světa nejsou vynálezy devadesátých let.
To ovšem naši hypotézu nevyvrací. Spíše ji zpřesňuje.
Socialistický blok totiž postupně ztrácel svou hospodářskou přitažlivost dávno před vlastním rozpadem. Zatímco západní kapitalismus získával sebevědomí, jeho ideologický soupeř hospodářsky stagnoval a stále obtížněji obhajoval vlastní společenské uspořádání. S ubývající věrohodností socialistické alternativy mohl slábnout také tlak, který její existence vytvářela na západní hospodářské elity.
Rok 1989 pak nebyl nutně počátkem změny, ale jejím symbolickým završením. Kapitalismus definitivně zvítězil. A spolu se svým protivníkem přišel také o jednu z historických sil, které jej nutily brát vážně vlastní společenskou legitimitu.
Proč by se nadále musel obávat socialismu? Proč by musel přistupovat na rozsáhlé sociální kompromisy kvůli soupeři, který už prakticky neexistoval? Proč by měl být společensky odpovědnější, než jej nutí jeho vlastní instituce, voliči a hospodářské poměry?
Nelze samozřejmě tvrdit, že se západní kapitál jednoho dne sešel a rozhodl se zlikvidovat střední třídu. Takové spiknutí není vůbec zapotřebí. Stačí soubor individuálně racionálních rozhodnutí, které ve svém souhrnu začnou působit proti dlouhodobým zájmům společnosti.
A právě zde se dostáváme k současnému rentiérskému kapitalismu.
Když vydělávání nahradí vytváření
Kapitalismus bývá obhajován jako hospodářské uspořádání, v němž soukromá iniciativa, soutěž a možnost zisku podporují produkci, inovace a efektivní využívání zdrojů. Člověk investuje, podniká, riskuje, vytváří hodnoty a za úspěšnou činnost získává odměnu. Proti takovému principu není nutné nic namítat.
Jenže co se stane, jestliže stále významnější část ekonomického výnosu začne plynout nikoliv z vytváření nových hodnot, ale z kontroly přístupu k hodnotám již existujícím?
Vlastnictví nemovitostí, pozemků, monopolních infrastruktur, finančních nároků a dalších nedostatkových aktiv může svým držitelům umožňovat vybírat ekonomickou rentu bez odpovídajícího rozšiřování produktivních schopností společnosti. Samotný nájem nebo úrok samozřejmě ještě není důkazem parazitismu. Pronajímatel může poskytovat skutečnou službu, investor nést riziko a banka financovat potřebné podnikání. Rozhodující je, zda výnos odpovídá poskytované hodnotě, nebo především mocenskému postavení vlastníka.
Podstatný problém nastává tehdy, když se přístup k základním podmínkám života stává stále dražší a jejich vlastnictví stále výnosnějším. Hodnota nemovitostí roste, ale vlastní bydlení se vzdaluje mladým rodinám. Finanční sektor prosperuje, ale produktivní podnikání může být svazováno rostoucími náklady. Koncentrace vlastnictví zvyšuje příjmy držitelů aktiv, zatímco velká část společnosti musí stále více vydělávat jen proto, aby si udržela dosavadní životní úroveň.
Formálně je přitom všechno v pořádku. Každý může podnikat. Každý může investovat. Každý může zbohatnout. Každý si smí koupit dům, pokud na něj má peníze.
A pokud je nemá, může si na něj třicet let vydělávat prostřednictvím banky.
Taková svoboda samozřejmě není totožná s politickou nesvobodou někdejších socialistických režimů. Jenže z toho ještě neplyne, že je také dostatečnou svobodou hospodářskou.
Člověk totiž nemusí být podřízen příkazům politbyra, aby podstatnou část svého života fakticky podřizoval institucím a vlastníkům, na jejichž rozhodování nemá téměř žádný vliv. Může svobodně uzavírat smlouvy, jejichž podmínky nemá reálnou možnost výrazně ovlivnit. Může formálně disponovat všemi občanskými právy, ale materiální nezávislost, která mu umožňuje tato práva skutečně využívat, může postupně ztrácet.
A pokud takto začne fungovat hospodářství celé společnosti, máme problém.
Kapitalismus, který požírá vlastní zákazníky
Silná střední třída není pro kapitalismus pouhou sociální ozdobou. Představuje jeho rozsáhlý spotřebitelský trh, zdroj kvalifikované práce, podnikatelských iniciativ, daňových příjmů a společenské stability. Její prosperita vytváří hospodářské prostředí, v němž mohou dlouhodobě prosperovat také soukromé podniky.
Jenže jednotlivý vlastník nemusí být zainteresován na životaschopnosti celého systému. Jeho bezprostředním zájmem může být co nejvyšší výnos z vlastněného aktiva. Pronajímatel chce co nejvyšší nájemné, monopolní dodavatel co nejvyšší marži, finanční investor co nejvýhodnější návratnost kapitálu. Každé z těchto rozhodnutí může být z hlediska jednotlivého aktéra dokonale racionální.
Jejich souhrnný výsledek už tak racionální být nemusí.
Představme si společnost, v níž se stále větší část příjmů produktivně pracujícího obyvatelstva přesouvá k držitelům ekonomických rent. Domácnosti obtížně vytvářejí rezervy, mladí lidé odkládají zakládání rodin, drobní podnikatelé mají omezené možnosti růstu a kapitál se místo rozšiřování výroby stále ochotněji přesouvá do aktiv slibujících pohodlný výnos.
Ekonomika přitom může nadále vykazovat růst finančního bohatství. Nemovitosti zdražují, hodnoty investičních portfolií rostou a statistiky vykazují ohromující množství peněz.
Jenže výsledkem nemusí být odpovídající růst skutečné společenské životaschopnosti.
Tento rozpor už není pouze záležitostí radikálních kritiků kapitalismu. Organizace OECD ve své zprávě o střední třídě z roku 2019 upozornila na dlouhodobý tlak na její příjmy, rostoucí náklady na bydlení, zadlužení a zhoršující se možnosti společenského vzestupu. Podíl obyvatel domácností se středními příjmy ve sledovaných zemích OECD klesl mezi polovinou osmdesátých a polovinou desátých let z přibližně 64 na 61 procent. Neznamená to všeobecné zbídačení Západu, ale rozhodně to nepotvrzuje pohádku o automaticky a rovnoměrně sdílené prosperitě.
Naše společnost tak může být svědkem zvláštního procesu. Kapitalismus, který historicky umožnil rozšíření materiální nezávislosti, ji v některých oblastech postupně nahrazuje novou hospodářskou závislostí. A systém, který měl mobilizovat kapitál k produktivní činnosti, může stále více odměňovat pouhé vlastnictví výnosných pozic.
Přitom nemusí jít o selhání konkrétního podnikatele. Může jít o selhání pravidel, podle kterých podnikatelé a investoři jednají.
Nejde o socialismus. Jde o přežití kapitalismu.
Bylo by snadné označit tuto kritiku za socialistickou nostalgii. Jenže taková nálepka by míjela podstatu problému.
Nejde o požadavek zrušení soukromého vlastnictví, podnikání nebo hospodářské soutěže. Právě naopak. Jde o otázku, zda se současné hospodářské uspořádání nezačíná vzdalovat produktivním principům, kterými tradičně obhajuje vlastní existenci.
Kapitalismus, který odměňuje vytváření hodnot, je něco jiného než kapitalismus, který stále ochotněji odměňuje kontrolu nad jejich distribucí. A hospodářství, jehož základním cílem je dlouhodobá prosperita společnosti, se nemusí shodovat s hospodářstvím, které maximalizuje krátkodobé výnosy vlastníků aktiv.
Pokud někdejší socialistická konkurence skutečně pomáhala západnímu kapitalismu udržovat sociální odpovědnost, pak by bylo nerozumné požadovat její obnovení jen proto, abychom kapitálu znovu nahnali strach. Rozumnější by bylo vytvořit v rámci demokratického uspořádání takové instituce, které budou produktivní podnikání podporovat a současně bránit přeměně hospodářství v systém monopolních a rentiérských privilegií.
Tedy nikoli návrat ke státnímu socialismu, ale návrat k hospodářství, jehož prosperita stojí na skutečné produktivitě a jejíž výsledky umožňují prosperovat také lidem, kteří ji svou prací vytvářejí.
Jinak se totiž může stát, že kapitalismus postupně zlikviduje právě tu společenskou základnu, na jejíž prosperitě vyrostl.
A tady se otevírá ještě zásadnější problém. Co když ekonomika nebude pouze sociálně nespravedlivá, ale také existenčně nebezpečná? Co když rostoucí finanční bohatství začne zakrývat úbytek výrobních schopností, strategických rezerv a schopnosti společnosti překonat skutečnou krizi?
Pak už nepůjde jen o výši mezd, důchodů nebo cen bydlení. Půjde o samotnou budoucnost civilizace.
Kapitalismus totiž nemusí zničit jeho socialistický protivník. Může se stát, že jej začne zevnitř rozkládat jeho vlastní rentiérská podoba. Ta, která zamění tvorbu bohatství za jeho přerozdělování směrem k vlastníkům ekonomických privilegií a zapomene, že peníze mají sloužit hospodářství, nikoli hospodářství penězům.
Civilizace nemusí zbankrotovat proto, že přestala vydělávat peníze. Může zbankrotovat proto, že vydělávání peněz povýšila nad samotný smysl hospodářství.
30.10.2026 Heresiar
3 známkování, průměr1,00
171x přečteno
