Tato minivzpoura pražského dopravního podniku mě fakt potěšila. Kdo si události nevšiml, nechť laskavě klikne například na tento článek Iděsu.
Ve zkratce jde tedy o to, že jakýsi zaměstnanec marketingového oddělení DPP s životními hodnotami podloženými tisíciletou zkušeností si lehce udělal prdel z přecitlivělé a naprosto zoufalé skupinky marodů, kteří mají být v blázinci, pod psychofarmaky, ale rozhodně ne v médiích. Presstituti živení různými fondy a z našich daní se na pražském dopravním podniku pěkně vyřádili, jejich klávesnice neznaly slitování a mnozí pisálkové si při psaní rozhořčených stanovisek nechali vychladnout latté. A to jen proto, že přišli o jednu ze základních lidských vlastností, která se nazývá Smysl pro humor.
Kdysi dávno jsem tu psal článek o homosexuálním kolegovi, který sám sebe nebral zas až tak vážně. Respektoval jsem ho nejen pro jeho jazykové schopnosti a snahu proniknout do podstaty problémů, ale především pro jeho smysl pro humor. (A možná taky proto, že si nedovolil v práci po nikom „vyjet.“) Ale jak mám proboha respektovat individua, která se hroutí před pomalovaným autobusem? To už se nebudu moct kvůli takovým pacientům už ani uprdnout, jen abych někoho neurazil? Tak to tedy ne, soudruzi.
Dovoluji si citovat z výše odkazovaného článku:
„Útoky ale nesměřují jen proti trans a nebinárním lidem. Jde o širší snahu zdiskreditovat celou mladší generaci, která se zabývá svou identitou a odmítá se nechat zatlačit do předem připravených škatulek, jež pro ni vytyčili rodiče nebo společnost“
Ještě před deseti lety by mohl něco takového vypustit jen klient bohnické léčebny mezi dvěma dávkami neurolu. Dnes se taková slova považují za společenský status, a to mě děsí.
Jsem rád, že jsem své mládí prožil v době, kdy ženy chtěly být dobývány a my muži se snažili tyto pevnosti dobývat. Některým z nás šla tato aktivita lépe, jiným hůře, ale ta hra měla vždy jen dva póly a dvě vyústění. Žádná z dam si po pěti či více letech nerozmyslela, že romantický večer byl vlastně znásilnění a nežebrala soudně o opožděnou finanční náhradu za sex. Mělo to ještě jednu velkou výhodu: nemuseli jsme před cizími lidmi u soudu vykládat, jak, kde a kolikrát jsme šukali a co všechno jsme při tom dělali.
Za svůj boomerský pohled na svět se nestydím, a díky tomu mám vzpomínky na divoké mejdany, romantické noci a samozřejmě i zklamání. Ale vždy jsme si na naše duchovno vystačili sami, nepotřebovali jsme armádu psychologů hrazených z veřejného pojištění, se kterými bychom rozebírali naše pocity a pohlavní identitu. Většinou stačil kamarád, který se plácal v něčem podobném, a tak nám prakticky vždy došlo, že nejsme jediní na světě se svými problémy, a právě díky tomu jsme si otužili svoje nitro. Lituju současnou generaci dospívajících, kteří žijí pod kuratelou neziskovek majících jediný cíl – rozbít přirozenou rodinu a vytvořit hnědou, lehce ovladatelnou masu poslušných otroků. Rodina s tradičními hodnotami je pro tyto novodobé mocipány totiž ten největší nepřítel.
Trošku mi celá situace připomíná starý vtip o lordovi, který hovoří se svým sluhou:
– Co je to za hluk, Jean?
– To jsou homosexuálové, pane.
– A proč tak strašně křičí?
– Bojují za svá práva, pane.
– A on jim je někdo bere?
– Ne, pane.
– No tak proč tak strašně křičí?
– Jsou to buzeranti, pane.
21.06.2026 Pako
Související články:
860x přečteno
