Jsme opět na konci roku. Opět bouřlivého roku, opět nabitého roku mnoha podstatnými událostmi, a mnohé z nich nejde zařadit jen tak ledabyle mezi běžné, každodenní dění, protože to jsou často jevy, které mohou naše životy ovlivnit na dlouhou dobu do budoucnosti. Jak se vyrovnat s nejistotou a hrozbami, které se na nás valí? Ale především a na prvním místě, jak se zklidnit a usebrat, abychom se mohli soustředit na to podstatné a nejdůležitější, a neztráceli drahocenný čas. A hned na to se nabízí otázka, jak to podstatné rozeznat. To je námět na mnoho rozhovorů. Stejně jako se zbavit nemocí, jakými jsou závist, nenávist, pýcha a iluzorní hra na sebevědomí a moc, které v našich životech dostávají tolik prostoru prostřednictvím sociálních sítí. Jak tedy v sobě probudit to nejdůležitější, tedy dobrou vůli, lásku a porozumění? Na toto téma – nebo spíše témata – si budu dnes povídat s režisérem, dokumentaristou, který založil úspěšnou internetovou televizi Gosha. Igor Chaun je mým milým hostem. Buď vítán.
Igor Chaun: Děkuji moc za pozvání, a jsem tady moc rád.
Martina: Igore, blíží se nám Vánoce, řekni mi, jak na tebe působí tento čas? Jaký jsi v předvánočním čase? Jsi rozjímavý, trávíš dobu tak, jak všichni pořád deklarujeme, a málokdo děláme?
Igor Chaun: Vypadá to jako jednoduchá otázka, ale odpověď tak jednoduchá není. Ještě ke tvému úvodnímu slovu o tom, jak se orientovat, jak poznat, co je důležité, podstatné, a to méně podstatné. Musím říct, že v mém životě se střídají vlny – vlny, to je dobré slovo, takže jsou chvíle, kdy člověk vidí duchovní podstatu, a samozřejmě, že to teď před Vánocemi přihořívá. Ale jednoduše řečeno: „Když nevíš, tak zjednoduš. Když nevíš, tak to rozděl na podstatné a nepodstatné, a to i fakticky ve výkonu dne, ve výkonu úkolů, a prostě si připomeň existenci Boží, existenci duchovního světa, existenci jisté ohraničenosti, danosti a pomíjivosti tohoto našeho 3D hmotného světa.“ Říkám to proto, že mně osobně to velice pomáhá, já se prostě zklidním, a mám pánaboha jako svého nejlepšího terapeuta, a to celkem stačí, když mluvím jen já.
Martina: Igore, ale myslím, že v tom si hned na začátku narazil na jádro problému, protože si myslím, že technologický rozvoj, který zažíváme, nám umožňuje myslet si, že se vyvíjíme, protože technologie, technika se skutečně rozvíjejí. Jenomže po duchovní a duševní stránce jsme pravděpodobně na velkém sešupu. A navíc jsme už po desetiletí v situaci, kdy slovo „duchovní“ patří do kategorie nějakého podivného „ezo“. A jak v této skrumáži chceš hledat, co je podstatné a nepodstatné, co patří ke skutečnému vítání Vánoc a k adventu, který oslavuje příchod naděje?
Igor Chaun: Děkuji. Řeknu možná překvapivé slovo – „pozornost“. Moje osobní zkušenost je, že duchovní svět s námi neustále hovoří, že oni neustále vysílají, vysílá skrytá vitální podstata vesmíru. Když je pro někoho příliš slovo „Bůh“, tak můžeme použít „vyšší přírodní zákony“, které jsme zatím nerozklíčovali, ale stačí vlastně být pozorný. Já jsem třeba teď udělal rozhovor se dvěma bezdomovci u Vltavy, u Holešovické tržnice, protože jsem byl pozorný, a lidi to ocenili a říkali, že to jsou vlastně nejlepší rozhovory. Nebo mě oslovil autista, mladý kluk, před kostelem svatého Antonína Paduánského u nás na Strossmayerově náměstí, a já jsem říkal: „Ty mluvíš, chlapče, tak krásně, mohl bych to, prosím tě, natočit?“ No, a lidi byli dojatý z čistoty tohoto člověka, který vysvětloval: „Já musím pořád mluvit, já totiž zapomenu, co jsem říkal“, on tryskal jako studánka. A to mluvím jenom o dvou setkáních na ulici.
A ještě, nevím proč, jak jsem se teď na tebe zadíval, tak mi ještě přichází: Být pevný ve výběru lidí, kterými se – a teď to nemyslím drsně na tebe, ale spíše cítím inspiraci říci – kterými se obklopuju, komu dávám energii. Dobře, budou Vánoce – já to řeknu natvrdo: Z mého pohledu probíhá neustálá komunikace mezi každou lidskou bytostí a mezi duchovní podstatou vesmíru, a opravdu můžeme říct, že Stvořitelem. A teď záleží jenom na nás. Je to, jako kdybys jela po silnici, nebo nevynášela odpadky z bytu, a buď si prostor zaneřádíme, a pak netrefíme. Anebo tak nějak říkáme: „Dobře, tak zvolíme klidnější cestu, ale čistou, a budeme pozorný, a budeme si hlídat energii, a čemu ji dáváme.“ A teď to opravdu znamená, třeba od televizních zpráv, až po nějaké negativní lidi ve svém okolí. A já osobně mám zkušenost, že když tohle začnu dělat vědomě, tak cítím, jak se čistím, jak rostu, jak je mi lépe, a to dokonce nejen psychicky, ale fyzicky. Protože je to propojeno, a tělo se okamžitě léčí, čistí. Je to srozumitelný?
Martina: Mně je to naprosto srozumitelné, a snažím se, aby to bylo srozumitelné i pro posluchače, kteří právě teď přiběhli z práce, protože na konci roku je nejvíce práce, a všichni si vzpomněli, že potřebují všechno uzavřít. A mezitím museli stihnout pár nákupů, vymyslet dárky, protlačit se nákupními centry, vyřešit, jak zaparkují, a jak pak vyjedou z podzemních garáží, a podobně. Zkrátka spousta věcí, které nás v životě provázejí – nebudeme se nad ně povyšovat – ve výsledku úplně přehluší vše ostatní.
Igor Chaun: Pokud nemáme pozornost.
Martina: Před rokem jsi na začátku prosince natočil poselství lidem, a napsal jsi, že je možné Vánoce nejen protrpět, ale naopak se podílet na bohatství těchto svátků. Ono to vypadá, když mluvíš, že už máš některé věci promyšlené. Ale přicházejí různé zkoušky, jsme v různých etapách, tak jak se podílet na bohatství těchto svátků?
Igor Chaun: Tys mi připomněla, že ne vždy pro mě byly Vánoce dobou radostnou. Já pamatuju – a to myslím nebylo minulý rok – že byly doby, kdy se opravdu asi dvakrát stalo, že jsem se zavřel sám doma s několika lahvemi červeného vína, a čekal jsem, až to přejde. Ale i tyto výstřelky nakonec z nadhledu, nebo spíše z odstupu, na tuto cestu patří, patří to do poznání. Ty se mi hezky snažíš připomenout méně vyrovnaná období, ale já asi teď opravdu mám vyrovnanější období, protože už to všechno vidím víc z odstupu.
Ono to souvisí i s tím – a teď před Vánoci nebudeme hovořit o politice – s jemným doprohlédnutím společenské scény. Po mě bylo – když se ještě vrátíme k volbě amerického prezidenta – nesmírně cenné pozorovat, jak se chovají čeští politici, jak se chovají česká média, a člověk si tak doskládal poslední kamínky do mozaiky, která tedy není vůbec moc hezká, ale je pravdivá. A když si přiznáš věci, jak jsou, tak si řekneš: „Nakolik se s nimi chci identifikovat? Kolik se nechám ničit, zaneřádit svůj život?“ Takže možná, že před Vánocemi udělat i takovýto vnitřní úklid. Nejen hospodyňky, nebo milé dámy, milé posluchačky a posluchači – ať to nenazýváme prvorepublikovými termíny – kteří nakoupili, zaparkovali, vařili, a teď myjí okna, Martino, myjí hospodyně okna před Vánocemi pořád?
Bůh nám dal orgasmus, abychom zachovali lidský rod, a nevymřeli mu. Věděl, že jsme líní a že plodit jenom plácáním se o sebe by se lidem nechtělo. A my jsme si to účelově uzmuli sami pro sebe.
Martina: Já si myslím, že ano.
Igor Chaun: Ano. Tak prostě umejt okna i v sobě. Uklidit i v sobě. Ale zase – dělat to pořád.
Martina: Když je člověk bdělý, a – jak jsi říkal – pozorný, tak si vzpomínám, že, tuším, otec Reinsberg říkal, že úklid má v sobě určitou symboliku – i ten vnějškový – protože přichází novorozeně – děťátko.
Igor Chaun: Hezky.
Martina: A to se muselo vždycky, i v těch nejchudších rodinách uklidit, protože i oni tušili, že toto děťátko musí přijít do čista. Ale problém je, když člověk zůstane napůl cesty. Ty jsi ve svém vánočním poselství mluvil na napojení na nekonečnou univerzální lásku a moudrost, a když toto slyší člověk v kalupu, tak řekne: „Prosím vás, mohli byste mě toho ušetřit? Jak se mám napojit na univerzální lásku a moudrost? To je jako, když přijdu k doktorovi, a on mi řekne: Musíte se vyvarovat stresu.“
Igor Chaun: Martinko, tvá schopnost konfrontovat mě s rok starými výroky mi nádherně, a v plné nahotě odhaluje pomíjivost času, proměnu člověka. Já jsem dneska před těmito Vánocemi v úplně jiné náladě, v takové zklidněné, zpokornělé, ale realistické. Já bych možná nepoužil – jak si to říkala?
Martina: Napojení na nekonečnou univerzální lásku a moudrost.
Igor Chaun: To je samozřejmě pravda, ale kdybys mi to teď nepřipomněla, tak bych to asi teď takhle neřekl. V podstatě jsem to všechno vyjádřil – z mého pohledu, jak já to cítím – slovem „pozornost“. Dneska bych – v tuto chvíli, ale zítra by to mohlo být jinak – v tuhle chvíli necítím potřebu tady žonglovat těmito největšími slovy, ale chci jenom říct: „Buďme pozorní. Dívejme se, co nám život ve skutečnosti nese, s kým, a s čím nás konfrontuje.“
Ale čím pro nás jsou tyto svátky? Chci se zničit? Chci se uspěchat? Chci se uhnat? Anebo si tam najdu chvilinku? Já jsem měl různé přítelkyně, poznal jsem v životě mnoho žen, a mnoho lidí obecně na to, abych tyto dvě kategorie nerozlišoval. A vlastně vím, že spousta žen to má tak, že má obrovské množství úkolů – postarat se, navařit, napéct, stromeček, a když jsou tam dorůstající děti, tak donutit děti alespoň v minimální podobě k jakési vánoční kooperaci v bytě na úklidu – a pak vlastně mají tu chvilku. Pak jsou dárky, před tím je večeře, nikdo nesmí vstát od stolu, dokud se nedojí, abychom se všichni znovu sešli, jak říká hezká lidová pověra…
Martina: Tradice.
Igor Chaun: Tradice. A pak jsou dárky, a pak na první Hod vánoční spousta žen konečně vypne, spadne k televizi, a jede jednu pohádku za druhou, které ale znají všechny zpaměti. A pozor, já si z toho vůbec nedělám legraci. Ale možná, nevím, je možné jít se do přírody podívat, jak se v tu chvíli tváří – teď budu romantický – jinovatka na větvi, rampouch na střeše…
Martina: Déšť na kapuci.
Igor Chaun: Déšť na kapotě, bláto na pneumatice, ale i ptactvo, jestli zamrznul místní rybník, nebo místní vodní hladina, nebo jestli teče Vltava. Já jsem měl v životě několik vjemů, kdy jsem skutečně viděl, že to božské, nebo, jak jsi říkala, univerzální, nádherná, všeoživující kosmická síla, je absolutně ve všem. Je tady v tomto hrnečku se zeleným čajem přede mnou – děkuju za milé občerstvení – je ve sklenici vody, je v tobě, je ve mně, je v panu mikrofonistovi za mnou, v panu zvukařovi. Jenže my lidé jsme vytvoření tak zvláštně, že jsme naprogramovaní primárně na výkon života, na množení. Někdy v legraci říkám: Abychom zachovali lidský rod, aby to pokračovalo. V legraci někdy říkám – to se předvánočně hodí – že pánbůh nám dal orgasmus, abychom mu nevymřeli, protože věděl, že jsme líní a že plodit jenom plácáním se o sebe, by asi možná s lidskou rasou nevyšlo. Tak nám dal nádherný dáreček, který jsme si trošku poněkud účelově uzmuli sami pro sebe. A tímto způsobem lidská rasa pokračuje. Ve vesmíru je pravděpodobně hodně ras, velké množství civilizací, ale my jsme specifická civilizace – jak jsem to viděl při rituálech a obřadech v brazilské Amazonii v rámci křesťanské církve Santo Daime, která používá domorodou ayahuasku, a nádherně to kombinuje – protože my, lidské bytosti, jsme na jednu stranu bioroboti, trošku lepší zvířátka. Bez jakékoli urážky, zvířátka jsou krásná, ale máme prostě navíc, máme v sobě jakousi zvláštní jiskru.
A teď musím říct, Martino – a to, co teď řeknu, mě velmi dojímá – že tato boží jiskra, tento proud stříbrozlaté nitky, která vede do srdce každého člověka – je největší svátost. A je to zvláštní dar, který nás činí v rámci života na planetě Zemi jedinečnými a který nám říká, se budeme soustředit, a zase použiju slovo „pozornost“ – být vedeni, napojit se na nějaký vyšší zdroj, který nám jednoznačně říká, co je dobré, co je špatné, a tak dále. Už bych kázal.
O svou duchovní proměnu jsem usiloval, musel jsem, protože mě bolel život
Martina: Já si uvědomuju, když tě tak poslouchám, že jsem se zapomněla ptát, když vyprávíš o tom, jak jsi prošel duchovní proměnou, o kterou jsi se snažil – ty jsi o ni usiloval.
Igor Chaun: Musel jsem. Bolel mě život.
Martina: Ano, ty jsi o ni usiloval, léta ses věnoval léta buddhismu, procestoval jsi země, které jsou jím prodchnuty, a pak jsi, jak jsi sám zmínil, jel do brazilské Amazonie, protože to nějak nestačilo. A teď se chci zeptat, vlastně i směrem k Vánocům, i směrem k tomu, že mnohé bolí život, nebo prostě jenom najednou cítí v sobě potřebu změny: A jak mají usilovat?
Igor Chaun: Dovnitř. Dovnitř do sebe. My jsme zpívali v jedné písni portugalskou, respektive brazilskou portugalštinou ve smyslu, že hledáme velké tajemství, ale jakože toto velké tajemství bylo vloženo přímo do podstaty lidství. Prostě, rozfoukat jiskru v sobě. Já nevím, ale já to řeknu: Mně pomohlo těch sto padesát rituálů s ayuhuaskou.
Martina: Au, au, tolik?
Igor Chaun: No, za osmnáct let různě po světě. V Holandsku, tam je slavná církev Santo Daime, jsem dva velké pobyty.
Martina: Když tady byl psycholog Maroš Vago…
Igor Chaun: Úžasnej člověk. Měli jste výborný rozhovor.
Martina: Děkuji. A on říkal, protože asistoval při ayahuaskových obřadech, že stačí jednou. Jednou.
Igor Chaun: Lidi jsou různí, to zaprvé. A zadruhé, on byl v jiné linii. On byl v linii curanderos, nevím, jestli peruánských, ale v linií šamanů. Ale tohle je křesťanská církev, která má užívání ajahuasky – oni tomu říkají Santo daime, svaté dej mi – jako trvalý prostředek pro udržování kontaktu s duchovním světem. Teď sis třeba sáhla na oko, protože v okamžiku, když jsem hovořil o tom kontaktu, tak se mi vyměnila aura. Já jsem si prostě sáhl pro kontakt nahoru, a ono to způsobí, že člověka zašimrá pohled. Mě to naučila ayahuaska, pardon – řekl jsem pardon, protože mi Martina ukazovala, že jsem si cvrnknul do mikrofonu – mně tohle ukázala ája, že kolem nás je neuvěřitelně hustá síť informací, různých – a mě baví, když já si sáhnu nahoru, a tebe to zašimrá v oku. Proto se dřív nesmělo, Martinko, koukat na krále. Proto ještě v Sedmi letech v Tibetu je Brad Pitt instruován, jak smí k mladému dalajlámovi přijít, že musí být se skloněnou hlavou, a nesmí se podívat. To bylo z dob, kdy vládci měli velmi vysoké vibrace, a už pouhý pohled nevědomého by něco uloupl – podobně, jako dotek prstu šupinku zlata ze zlaté sošky. Všechno, co je v duchovním světě, má ekvivalent ve hmotném světě, takže to dokonce myslím doslovně. Pohled nevědomého – vidíš to, už se zase chytám. Já tato témata nesmírně miluji.
Martina: Já musím říct, že mě nesmírně baví, jakým způsobem k tomu přistupuješ, protože v té šíři, kdy jsi dal dohromady vlastně i politiku – přestože jsme si říkali, že dnes ne, ale patří to k životu – a do toho mě teď, řeknu to ironicky, chceš přesvědčit, že Tři králové přinesli kromě zlata, myrhy a kadidla ještě i dózu s ayahuaskou. Někdo ji nedoporučuje, někdo říká, že se podíváte někam, na co ještě nejste připraveni, a může to způsobit velmi špatné věci – ale ty jsi sám řekl, lidé jsou různí. Ale teď, když tě někdo poslouchá, tak si říká: „Aura, vyšší světy, nekonečné množství dalších civilizací. Prosím vás, já jsem ateista, já na tyto věci nevěřím. Teď jsou Vánoce, a přesto se cítím trochu naměkko, a přesto nejsem spokojený, a bolí mě život.
Igor Chaun: A já mu řeknu, ať dobře poslouchá. Ať dobře poslouchá. Dneska už Igor nepotřebuje nikoho přesvědčovat. Já už nemám víru, já mám jistotu o duchovním světě, a o existenci Stvořitele. A když tohle získáš, tak máš určitou hlubokou vnitřní potřebu – křesťané tomu dokonce říkají „svědčit“ – já mám prostě potřebu o tom mluvit, protože to je to nejkrásnější, největší, nejsilnější, co mě v životě potkalo, a to jsem zažil mnoho krásných věcí. Takže bych dokonce řekl, že já jsem zkoumal, co je ateismus. A ateismus je takový kovový plíšek, vložený někam do mozku, mezi člověka a vnímání božského. Ateista je člověk, který je ve vývojovém stupni poznání Boha, na němž se domnívá, že Bůh neexistuje – a to myslím vážně – a je to v pořádku. Je to naprosto v pořádku. Dokonce existuje popírání Boha, hádání se s Bohem, vztek s Bohem. Vždyť je to zase – promiň – analogie: Co má dítě s rodičem? Obdiv, touhu, odpor, a my lidský bytosti ne nadarmo říkáme: Otec, Otec, Otec. Věčný Otec. Stvořitel. Ostatně, Ježíš mluvil o Otci. Dokonce mně už je jedno, jestli se takový člověk bude dneska smát, protože on se nesměje mně. Ne, Bohu se nelze smát.
Boha, boží jiskru, lásku máme v sobě všichni
Martina: A čím myslíš, že sis zasloužil to, čemu se říká dar víry?
Igor Chaun: Dvěma základníma věcma: Zaprvé bezpochyby velkým úsilím po mnoho životů, což jsem střídal s loupeživými, dobyvačnými, rytířskými, bojovými, a ne úplně nejlepšími životy. Ale já jsem to tam zkoumal. Pardon, já jsem si teď sáhl na minulý životy a koupil jsem ji, je to totéž, jako elektřina, a prostě když ji koupíš, tak ji koupíš. Ale já budu v klidu. Ale lidé si myslí, že toto hraji.
Martina: Milí posluchači, možná teď chceme moc: Křesťanství, minulé životy, věci, které jsou zdánlivě v rozporu, a do toho to já pořád nahazuji na Vánoce.
Igor Chaun: Martino, co kdybychom neuvažovali za křesťany, nebo ne za křesťany, ale za posluchače? Tak to prostě nechme plynout. Ty se ptáš, já dávám nabídku, ale budu se pokoušet být co možná nejuzemněnější, což jsem jistě doposud dokázal těmi pár odpověďmi. Víš, nechtějme – teď to fakt nemyslím špatně – jako moderátoři České televize vstupovat mezi. A klidně to pak vystřihni, když se ti to nebude líbit.
Martina: Ne, ne. To je cenné.
Igor Chaun: Jo.
Martina: To je cenné.
Igor Chaun: A já to říkám i sám sobě, protože taky vedu rozhovory.
Martina: To předjímání…
Igor Chaun: A pořád to malinko předkousneme, aby… Všechno, co já říkám, řeklo tisíce lidí na duchovní cestě. Neříkám tady nic revolučního, ale naopak k tomu přidávám osobní poznatek. A teď jde o to – já to jenom dokončím, a je to moc krásná otázka – co mě k tomu poznání navedlo? Velká touha duše. A pak taky bolest života. A proto moje první duchovní cesta byla buddhistická, protože tady po listopadu 89 začaly vycházet buddhistické knížky, a když jsem to poznal, tak jsem byl fascinovaný, že tu relativitu, iluzornost života, kterou cítím odmala, pojmenoval jakýsi Buddha Gautama před dvaapůtisíci lety. Takže já byl deset let poctivý – no – buddhista, podle svých schopností poctivý. S meditací, udělal jsem si meditační místnost, natočil jsem Cesta do Indie, Tibet, Dalajláma, Poselství, Nepál, Thajsko, Srí Lanka, Indie. Ale nemohu se srovnávat s cestovatelstvím Viliama Poltikoviče, ten byl naopak mým učitelem a vzorem, že lze i z malé středoevropské země vyjet, a udělat krásný duchovní cestopis. Pro mě nade vše vyniká osmidílná Viliamova Duše východu. (Je to i na internetu, na YouTube). Takže je to cesta.
Další věc, kterou jsem si uvědomil při meditacích, rituálech, že my, lidské bytosti, vypadáme stejně – máme těla, nohy, obličeje, uši, prsty – ale nejsme stejní. Opravdu sem přicházejí bytosti, které jsou takzvaně mladé duše. Pozor, to neznamená lepší, nebo horší, ale mladé duše, které si přicházejí třeba odžít některé základní věci, jako rodina, práce, poznání, hmota, výdělek, úspěch, neúspěch, zrada, bolest – základní lekce lidského rodu. A pak zase přicházejí bytosti, které – a zase, neříkám lepší, horší, prostě další jiné bytosti – které už to tady mají do jisté míry odžité. U mě je to třeba bohatství. Já jsem v tomto životě relativně rezignoval na vydělávání velkých peněz, a teď jsem v situaci, kdy si říkám, že jsem to mohl obhospodařovat o něco lépe, ale vlastně jsem preferoval práci, umění, tvorbu, a duchovní poznání.
Martina: Mě na tom zaujalo, co jsi říkal na začátku své odpovědi k ateismu, že jsi to nazval izolací.
Igor Chaun: Autoizolace.
Martina: Jakou si člověk vytvoří před svou fantazií, před poznáváním něčeho, co nelze uchopit.
Igor Chaun: Co je obtížné uchopit.
Martina: Co je obtížné uchopit.
Igor Chaun: Boha mají totiž v sobě úplně všichni.
Martina: Ano. A tím pádem mají v sobě úplně všichni…
Igor Chaun: Jiskru…
Martina: Jiskru, a lásku.
Igor Chaun: Jasně. A víš, co zabíjí lásku? Strach. Strach.
Martina: A strach je rodnou sestrou nevědomosti.
Igor Chaun: To je krásně řečeno.
Po rituálech v Amazonii mě začaly olizovat plaménky mesianismu. Říkal jsem si, že všechno vím, a budu prezidentem. Musel jsem v sobě nalézt nejhlubší pokoru, abych to zvládl.
Martina: To, co nás může spolehlivě odradit od toho, abychom hledali, abychom se snažili poznávat sebe – především sebe – ale i vnější svět – je nalhávání si o sobě, že jsme už někam došli.
Igor Chaun: Vau, výborné téma.
Martina: To je věc, která, bych řekla, provází – nechci mluvit za ostatní – prakticky každého z nás.
Igor Chaun: Jistě.
Martina: Vždycky máme pocit, že v sobě máme lásku, porozumění, dobrou vůli, pochopení, a že to s ostatními myslíme dobře. Jakým způsobem jsi ty zápolil s tím, že je potřeba nejprve rozmetat tyto konstrukce o své vlastní dobrotě, a teprve potom se člověk může začít rozhlížet?
Igor Chaun: Dramatickým způsobem. Když se mi začaly objevovat informace, když jsem zjistil, že toho – a to zdůrazňuju – co mě naučila ayahuaska, jsem teď schopen bez jakýchkoli podpůrných prostředků, a že mám někdy vhledy, někdy mám náznaky diagnostických schopností. Všichni to máme, akorát, že ve mně se to nějakým způsobem probudilo.
A jak zněla otázka? Jakým způsobem? Prosím tě, zejména při prvním pobytu v Brazílii, v amazonským pralese, se mi začaly objevovat možnosti jakéhokoli tázání a jakýchkoli odpovědí, a viděl jsem opravdu šíři duchovního světa, množství bytostí, viděl jsem, jakým přirozeným způsobem jsou propojeny bytosti pralesa – které také byly v některých písních a modlitbách vzývány – s nejvyššími bytostmi křesťanství, samozřejmě s Ježíšem Kristem, pannou Marií. A v této Santo Daime linii mají velmi silnou linii Jana Křtitele. A viděl jsem, jak toto rozdělení existuje pouze v hlavách lidí, ale z hlediska stvoření je to, jako kdybys tady chtěla jít městem, a řekla sis, že existují jenom zelené budovy, nebo modré, nebo šedivé, a odmítala jsi existenci dalších budov. Ale ve skutečnosti je to město, je to kompaktní, proorganizovaný a provázaný útvar. A takhle je to v duchovním světě.
A Martino, odpověď je, že mě začaly olizovat plaménky mesianismu – a to je velký nebezpečí. A od té doby mám pochopení pro každého, komu takzvaně cvakne z duchovního poznání. Už jsem o tom i hovořil – a přiznám to – bylo to už před více než dvaceti lety, kdy jsem si řekl: „Tak, až já přijedu zpátky do Prahy, tak na mě to bude muset bejt vidět, že všechno vím, že všechno vidím. A tak co s tebou? Tak budeš prezidentem, vždyť to je přeci jasný. Když karavana hledá vodu, tak nezvolí toho, kdo nejlíp kecá a podvádí, ale toho, kdo umí najít vodu. A to budeš ty.“ A teď jsem musel, Martino, v sobě skutečně nalézt jakoby nejhlubší pokoru, abych si uvědomil – může se před Vánocema říct slovo „pičus“?
Martina: Myslím, že pokud je to slovo na místě, tak se může, a musí říkat.
Igor Chaun: Jinak. Že jsem prostě – zmíněné slovo, kterej v sobě jenom objevil to, co mají v sobě úplně všechny lidský bytosti, že mám jenom děkovat Stvořiteli a že se mám vrátit na základní linii, na horskou dráhu života Igora, kterej je divokej, kterej je samozřejmě pacholek – zažil jsem různý věci – a jenom ho postupně kultivovat.
Martina: Mně to zapadlo do informace, kterou jsem dostala v listopadu, když jsem moderovala K smrti dobrý festival, jehož patronem byl Alan Lowen, muž, který byl x let žákem Osha, a já jsem se ho ptala, jakou dostal nejcennější radu? A myslela jsem si, jak bude dlouho přemýšlet, a on okamžitě vytřeštil oči, a říká: „To vím naprosto přesně. Jednou, po jednom obřadu, si mě vzal takhle učitel bokem a řekl mi: Nejsi tak skvělý, jak si o sobě myslíš.“
Igor Chaun: To je naprosto přesný.
Martina: A prosím tě, aby člověk dokázal toto nazřít, tak se musí podívat na sebe z nadhledu. A ty jsi použil i v začátku svých odpovědí slovo „z odstupu“. Jak se dostat do nadhledu? Jak se dostat do odstupu, nadhledu vůči sobě, do odstupu k sobě?
Igor Chaun: Zase tě překvapím jedním jediným slovem, odpovědí – humorem. Dělat si ze sebe prču. Já se sebou někdy mluvím. Třeba někomu vyprávím nějaký duchovní věci, a řeku si nahlas: „Dobře, Igorečku, klídek, dobrý, a teď běž, a napiš emaily,“ prostě si ze sebe dělat srandu, nebrat se tak vážně. Dokonce jsem se málem přeřekl, a řekl jsem: Nebát se nebrat tak vážně.“
Hele, já to nemám pořád, ale možná ještě posluchačům řeknu, že Martina – a já ti za to děkuju, Martinko – že máš opravdu zvláštní, krásnou schopnost vytvářet určitou pozitivní atmosféru, moc rád poslouchám tvé rozhovory, a vlastně cítím sám na sobě, jak otvíráš lidi. A samozřejmě je v tom i práce Ládi Henka, ale prostě, vy se ptáte krásně. A umíte – a já se o to snažím ve svých videích, ve své práci dělat taky – otvírat lidi, dostávat z lidí to dobrý, pozitivní. A pak má naše práce smysl. Tak tím chci jenom říct, že se tady u tebe cítím hezky a že jsem sem šel s úplně prázdnou hlavou, a řekl jsem si: „Důvěřuj, ono to poteče.“ A tak jsem ti chtěl poděkovat. Takhle mi to přišlo.
Shůry se ozvalo: Už dva tisíce let se dojímáte pouze mým jedním ukřižováním. Kdybyste věděli, kolikrát jsem vstoupil do vašeho a jiných světů, docenili byste mou skutečnou úlohu ve vesmíru.
Martina: Já tobě také, a jsem ráda, že tady můžeme trávit my dva, s Láďou Henkem, s našimi posluchači, předvánoční čas. Ale ještě několik důležitých otázek: Dar víry – není to samozřejmé, a ty jsi říkal, že to bylo velké usilování. A člověk má někdy pocit, že tyto věci přijdou samy, ale jediného, čeho docílí, když neusiluje v tomto smyslu slova, je padání dolů, protože tady je přitažlivost zemská. A proto asi v tomto snažení člověk musí hledat, pídit se, pátrat, a zároveň to s usilováním nesmí přehnat, protože pak se dostáváme k Sidhártovi, a k tomu, jak všichni pořád chtěli docílit osvícení…
Igor Chaun: Martinko, to je jako když jedeš autem. Chvíli šlapeš na plyn, chvíli brzdíš, a chvíli stojíš. A někdy je taky červená, a pak někdy zelená, a ty nejedeš, tak na tebe zatroubí. Já si myslím, že to je odpověď. A ohledně činění-nečinění, tak pokud se nemýlím, existuje čínský historický filozofický směr Wu-wej – nečinění, kde to byla vlastně cesta.
Martina: Neusilováním.
Igor Chaun: Neusilování, nečinění. Takže další tajemství – už jsem to říkal – na jednu stranu nevypadáme rozdílně, vypadáme stejně, ale jsme rozdílní, z hlediska nějakého duchovního vývoje. A na druhou stranu… Teď jsem se do toho zapletl, tak nebudu pokračovat.
Martina: Myslím, že jsme to řekli, takže už nemusíme, a nahodím to zpátky na Vánoce, jako zvědavý invalida Karásek.
Igor Chaun: Kdo byl invalida Karásek?
Martina: To je postavička z Cimrmana. Vždycky, když začali hrát jinou hru, tak přijel, a nahodil to zpátky. Tak, Igore, Vánoce – máš nějaká rituál? Na co se nejvíc těšíš?
Igor Chaun: I rozhostilo se ve studiu dlouhé ticho. Na co se těším? Já nevím. Je to taky odpověď?
Martina: Určitě.
Igor Chaun: Na co se těším? Tak já jsem rozhodně životní solitér. I když jsou kolem mě lidi, tak mi nebylo dáno založit rodinu, být obklopen dětmi, vnuky, dneska už by to asi i věkově bylo. A na co se těším? Dobře, tak to řeknu: Těším se, až nastane ten posvátný čas, kdy vlastně shůry byl poslán avatar, další velký avatar – pro křesťany největší a jedinečný, z mého pohledu jeden v řadě, i když jeden z naprosto největších – a vlastně podobně jako u Dušiček, se otevírá a sbližuje svět lidí se světem božským, se světem duchovním. Je to, jako kdybys měla u domu studánku, a vždycky, kolem 24. prosince, se v ní objevila voda, čistá voda, takže můžeš jít, můžeš nabrat, můžeš u této studánky sedět, můžeš se napít. Možná tohle jsou pro mě Vánoce, ale už dávno ne shánění dárků.
Já se dokonce omlouvám, a říkám: „Já tě mám rád, ale dárky nějak ne.“ Ale když mám někoho hodně rád, tak se přemůžu – a to já zase umím – a fakt to vymyslím, a hezky nazvětšuju třeba nějakou hezkou fotku, o které vím, že se mu líbila, a zarámuju, a zabalím. A lidé vědí, že já moc dárky nedávám, takže jsou pak překvapeni, a má to double efekt. Ale jasně, že to je přítomnost Ježíše Krista. Jasně, že to je připomínka. Já jsem hodně dlouho přemýšlel, co Ježíš Kristus přinesl. A teď zase možná budu trochu překvapený, ale já jsem teď znovu poslouchal, četl ze Starého zákona, a mám pocit, že ve Starém zákoně se hovoří o různých bozích – možná vysokých mimozemských bytostech – které pomáhaly lidskému rodu. Ale protože byli žárliví, řevniví, tak stavěli kmeny, třeba židovské, proti sobě. Je tam hodně zajímavých věcí – dávali válečné rady, kolikrát mají obejít Jericho, jak mají zadout, Davidovi, nebo komu, dokonce řekli, kolik má vzít bojovníků, jak má v noci přepadnout nepřítele – musel bych si to osvěžit. Ale ve Starém zákoně jsou opravdu takovéhle technické záležitosti. Boj, bojové rady, to evidentně nejsou rady od největšího milujícího Otce.
A já vnímám Ježíše Krista jako bytost, jako ducha, jako nejvyššího Ducha – jak říkají křesťané – po pravici nebeského Otce, který byl poslán, aby přinesl lidstvu novou zprávu. Novou zprávu univerzální lásky – a teď důležité slovo – nový horizont – aby nás vysvobodil od dílčích řevnivých bohů a aby nám už ukázal, jako když se dítěti řekne: „A teď ti přiznám, že ježíška kupuje maminka, nebo tatínek. Nebo ti přiznám – stejně ti to bylo divný, že tenhle Mikuláš měl tatínkovy lakýrky – že ano, ve skutečnosti je to tatínek.“ A Ježíš řekl: „Já přicházím s novou zprávou. Ve skutečnosti je to tatínek, je to náš nebeský Otec, se kterým já hovořím, který hovoří přese mě, a on vás neuvěřitelně miluje, takže se k němu, k nejvyššímu Bohu, můžete kdykoli upnout.“ A proto mají křesťané pravdu, že to je jedna z největších postav lidských dějin. Ale my neznáme celé lidské dějiny, a pokora mi velí neurčovat, kdo byl největší. Byly tady mnohé zaniklé civilizace. Pravděpodobně je linie lidstva mnohem delší, a opakuje se v jakýchsi cyklech.
A můžu ještě jednu věc? Ta je silná. Navedlo mě to na připomínku, jak jsem si jednou ve změněném stavu vědomí – a dokonce to bylo při oslavě Vánoc, které se v dřevěném srubu v Amazonii velmi slaví zpěvem, tancem, výzdobou – říkal, v duchu jsem vedl monolog: „Ježíši Kriste, já ti tak děkuju za tu oběť, kterou jsi pro lidstvo udělal.“ A teď jsem cítil, jak ho při jeho zcitlivění, při jeho duchovním vývoji, nesmírně bolela zrada lidí, to, že nemohl svou misi dokončit, že vlastně součástí této mise bylo ukřižování, i když tím příběh nekončí, protože potom příběh vrcholí nanebevstoupením. A tak jsem takhle mluvil k pánu Ježíšovi, a najednou – v uvozovkách – se ozvalo shůry: „A to se vy, lidstvo, dojímáte už dva tisíce let pouze jedním mým ukřižováním. Pouze jednou mou bolestí, Kdybyste věděli, kolikrát jsem z vůle mého Otce vstoupil do vašeho světa, a dokonce do jiných světů, a opakoval svou misi, misi bolesti, misi oběti, ve jménu vašeho poznání, pak byste poprvé docenili mou skutečnou úlohu ve vesmíru, v rámci vesmírného kosmického řádu.“ A já jsem užasl.
Dobře, bobře, chtěla jsi k Vánocům. A ještě řeknu jednu věc, a to je dobrý. Říkal jsem: „Ježíšku, prosím tě, a seš hlavně jako pro planetu Zemi a pro lidi, nebo seš i pro jiný světy?“ A on říkal: „Já jsem pro všechny světy, pro každé vědomí, které se ke mně upře, ale pro vás, pro lidské bytosti na planetě Zemi jsem tak trochu zvláštně, speciálně pro vás.“
Martina: A Igore, já jsem se chtěla ještě zeptat na tvé přání směrem k Vánocům, ale myslím, že jsi ho řekl v úvodu své odpovědi, kdy jsi hovořil o studánce. Zkrátka najít odvahu se napít.
Igor Chaun: Odvahu se napít.
Martina: Řekla jsem to správně? Ano?
Igor Chaun: Ano. K tomu potřebujeme pozornost, humor, a odvahu.
Martina: Igore, moc ti děkuji za toto tvé otevřené, a vánoční rozjímání, respektive předvánoční rozjímání. Děkuji ti za to, že jsi byl takto upřímný.
Igor Chaun: Já taky moc děkuji, a pookřávám tady s tebou. Díky. A zdravím posluchače. Krásný Vánoce přeji.
Martina: Já se přidávám.
Text
Přehrát
Text
Přehrát
