Podvakrát jsme si povídali s Igorem Chaunem v minulém roce o naší duši, o neobyčejně obyčejném člověčenství, a o tom, jak se vypořádat s mnohými protivenstvími, které se na nás valí, a to jak na jednotlivce, tak i na celou zemi, nebo celou civilizaci. O tom, že bez práce to nepůjde, jsme už mluvili, jenže některé tyto jednotlivé události mohou naše životy nejen ovlivnit, ale třeba i obrátit úplně naruby. Jak jim čelit? Jak se jim postavit? Prvním krokem asi je pojmenovat je. Co se na nás hrne, a vůči čemu bychom měli být v příštím roce určitě ostražití? Igore, vítám tě do třetice, a to v novém roce 2025.
Martina: Byl jsi jednou z nejviditelnějších tváří sametové revoluce, já ještě připomenu, že jsi režisér, dokumentarista, zakladatel úspěšného internetového kanálu Gosha, který je zaměřený na duchovní poznání. Ale začala jsem sametovou revolucí, protože vím, že tvůj pohled, pokud se podíváme na to, jaký byl uplynulý rok, je nejen osobní, ale také celospolečenský. Prostě je to tvůj úkol už léta. Řekni mi, jaký byl tedy pro tebe minulý rok?
Igor Chaun: Zvláštní, minulý rok byl zvláštní, a prolínalo se tam několik věcí. Já jsem na začátku roku měl možnost být skoro měsíc v Karibiku na ostrově Martinik, to bylo nádherné. Ale aby mi byla připomenuta – jak bych řekl – realita ve všech svých valérech, tak jsem před odletem onemocněl, asi přes komára, horečkou dengue, a musím říct, se vyplatil trénink z covidu – měl jsem dobrého koviďáka, takového hustého – a já už jsem byl v té době sám, a ležel jsem týden v posteli. Z horečky dengue se údajně léčí měsíc, já jsem to zvládl za týden. Ale opravdu jsem ležel, a koukal směrem k moři – byly tam palmy – nemohl jsem se hýbat, byl problém jít se vyčůrat, a strašně tě bolí hlava a celý tělo, jako malý covid. A já jsem pozoroval ptáčky, jak skáčou a zobou na terásce, a pak jsem zjistil, že mi ji posrali. A když jsem se dal ze dne na den dohromady, tak jsem se před odletem stačil ještě vykoupat, a měl jsem začátek roku takový krásně karibický.
Martina: Po všech směrech.
Igor Chaun: Po všech směrech.
Martina: Se vším, co Karibik může nabídnout.
Igor Chaun: Ano. Pak jsem nějak dojel, a pak to začalo neuvěřitelně svištět: Dělali jsme goschárny, léto, prostě jsme prožívali Ukrajinu, do toho se stala ta strašná věc v Izraeli, a pak už se blížily americké volby, pak jsme slavili listopad 89, a teďko, kde v tom všem jsi? Máš ke všemu zaujímat stanoviska? Máš všechno prožívat?
Plukovník Otakar Foltýn je plutovník podle planety Pluto. Došlo mi, že o svobodu musíme bojovat, protože po nás tady skutečně někdo jde.
Martina: Ne, ale můžeš to celé vidět jako fresku takovou.
Igor Chaun: To právě tím chci říct. Člověk si hledá stanovisko, stanoviště, jestli budeš toho pozorovatelem, jestli toho budeš spoluproživatelem. Ale myslím, že to byl hodně silný rok. A možná bych řekl, že mně osobně – a možná mnoha lidem – zase ještě něco došlo, o společnosti, o svobodě: Byl etablován ten plukovník – plutovník, podle planety Pluto – plutovník Otakar Foltýn. To je vysloveně plutovník.
Martina: A co ti došlo?
Igor Chaun: Došlo mi, je to ve společnosti. Že o svobodu musíme bojovat, že tady skutečně po nás někdo jde. Já nemám rád konspirační teorie, ale existuje opravdu Deep State? Opravdu jsou tady depopulační tendence?
Martina: A jak sis na to odpověděl? Protože já sama si někdy kladu otázku, jestli tyto změny, turbulence jsou proto, že je to určitý cyklus, který dojíždí, a nese to s sebou, řekněme, skoro téměř přirozeně…
Igor Chaun: Civilizační debilitu.
To, co se děje dává smysl, jen když připustíme, že to je jako v loutkovém divadle, kde vidíme jenom loutky, ale víme, že někdo tahá za nitky – loutkovodiči
Martina: Ano. Nebo zdali je to záměr?
Igor Chaun: To jsem právě minulý rok pozoroval, a hodně to ve mně uzrálo. Podívej se, když nevíš, tak použij selský rozum. A teď najednou vidíš, že je to natolik provázaný, že oni vědí, co mají říkat – podivný Lipavský – takže najednou vidíš, že by to totiž jinak nedávalo smysl. Podívej se, řekněme, že jsme v loutkovém divadle, a vidíme jenom loutky, a ty jsou ze dřeva, jsou hezky pomalovaný, ale ony dělají gesta, pantáta Pandrhola, nebo Kašpárek…
Martina: Zvedá tlapičky.
Igor Chaun: Hlasuje pacičkami. Pamatuju si, jak ho tam loutkář házel seshora, takže jsem na to jako malý kluk koukal, hrálo se u nás ve sklepě na Zahradním Městě v panelovém sídlišti, a pan Fencl krásně dělal čerta. Jenže pak člověk věděl – při výkonu hry na to zapomněl – že oni tam vzadu byli. A při pozorování politiky a chování západního světa, a podivného souboje mezi progresivistickou, a libtardí, a neoconní a nevím, jakými všemi epitafy ozdobenou Demokratickou stranu USA, a republikánů reprezentovaných narcistním, egomanickým, avšak ze své podstaty intuitivně normálním Donaldem Trumpem, tak si říkáš: „Tak ale musí něco být. Tam přece evidentně vedou nějaká vlákna“. A teď ještě pozor, některý loutky se utrhly: Jedna se jmenuje Orbán, a jedna se jmenuje Kalupika – vlastně ne – Fico, a oni na ně střílejí, a oba to zázrakem přežili. Fico – pět ran do břicha, a Trumpovi málem ustřelili v Americe ucho, a kdyby se nepodíval doprava, tak se úplně změnil osud.
Martina: A kde vidíš toho pána – jak se jmenoval ten váš loutkovodič?
Igor Chaun: Pan Fencl.
Martina: Ano, ano. Pana Fencla?
Igor Chaun: Pan Fencl byl fajn.
Martina: Já vím, ale kdo myslíš…
Igor Chaun: My se bavíme o obecném loutkovodiči.
Martina: Ano. Protože jsou vlákna, která pravděpodobně vedou k vládě, kterou jsi nazval, že to jsou místodržící. Ale pak jsou možná vlákna, která máme u ručiček a očiček přivázány i my.
Igor Chaun: To je hezká myšlenka. Musí být takzvaný vedoucí loutkovodič, nebo nějaká síla – to není jeden člověk. A teď nevíš, jestli jsou to nějaké démonické síly, které bojují, jestli je to obecný svár dobra a zla, kdy se Satan vysmívá Bohu, a chce se mu pomstít tím, že svádí lidské bytosti. Nebo jestli je to nějaká úzká skupinka, označovaná jako Deep State, údajně spojená třeba se zednářskými lóžemi, nebo s nějakými tajnými organizacemi. A teď já upozorňuji, že nemám rád konspirační teorie, a myslím, že většinou lze najít jednoduchá vysvětlení, i třeba co se týče 17. listopadu 89. Ale když to dlouhodobě pozoruješ, už od migrace, přes covid, přes současný věci, tak si říkáš: „Tady něco smrdí.“
A mě to bolí, protože jsem dlouho byl nevidoucí, prodemokratický zvedač ruky. Já těm ideálům věřím pořád, ale něco je v západní společnosti špatně. Ale moře má odliv a příliv, a já věřím, že v tomto roce 25 se tyto věci začnou lámat. Už jsme viděli první kroky Donalda Trumpa, teď v lednu bude inaugurace. A už jeho první kroky byly velice zajímavé. A teď si všimněte, jak média začínají měnit rétoriku, jak už najedou pro generála, prezidenta Pavla Pávka není Donald Trump odpudivou bytostí. To už prý neplatí, protože to řekl, když ještě nebyl prezident.
Martina: Je vlastně smutně komické pozorovat, jak jim to ani není takzvaně blbé.
Igor Chaun: Ano.
Martina: Ty jsi řekl, že jsi byl prodemokratický zvedač ruky…
Igor Chaun: No, byl.
Korespondenční volby jsou naprosto deviantní, a velmi snadno zneužitelné
Martina: To je hezká retrospekce sama sebe. Ale myslím, že my pořád chceme zvedat ruku pro demokracii, problém je, že to není demokracie jako taková, ale že lidovou demokracii vystřídala liberální demokracie. Ale přesto všechno ty jsi se zvedáním ruky přece jen svým způsobem potíž měl, protože vezměme rok 89, kdy jsi zvedl výrazně ruku poprvé, ale za pár let jsi zase stál na náměstí s výzvou „Děkujeme, odejděte“, a za další desetiletí jsi proslul svými nekonformními postoji za covidu, snahou o hlubší vhled na události na Ukrajině, kritikou současné vlády, takže se nedá říci, že by ses nechal…
Igor Chaun: Že bych jenom zvedal ruku.
Martina: Ano. Že by ses nechal plavit s proudem. Před pár lety jsi řekl, že zatím svobodu máme, ale že o ni máš strach. V jakém bodě jsme teď, z tvého úhlu pohledu?
Igor Chaun: To právě není úplně zřejmé. Pro velkou část obyvatelstva jsou lidé jako my strašáci, kteří si neváží toho, co mají, co máme: „Narušují naše prozápadní směřování a nahrávají zločinným režimům na východě.“ Další část lidí se probouzí, otvírá oči. A pak je tady skupina obyvatelstva, která to vidí jasně.
Co se děje? Já bych chtěl říct, že díky osobnímu prožitku, osobnímu procesu velmi dobře vím, jak je těžké si přiznat, že věci nejsou v pořádku, že se s námi nehraje úplně čistá hra. Já to vidím na sociálních sítích, já to vidím na Facebooku, vidím to někdy v komentářích. Pravdou je, že se to hýbe, že se to posouvá, že už je nenávistných komentářů méně, že se lidem otvírají oči. Ale mám pochopení pro člověka, který to prostě nevidí, nebo nechce vidět. Ale jakmile vejdeš na cestu, tak vidíš zákazy, vidíš, co se děje. Že už jsou zase dneska lidé vyhazováni z práce za své názory. Komerční banka na základě seznamu ministerstva vnitra nevytvořila účet Viktorovi Barošovi ze Svědomí národa – oni to zveřejnili na You Tube. Tady se dějí věci, které jsme v 70. letech nazývali plíživou normalizací, kdy tady byla přítomnost sovětských okupačních vojsk, a byli dosazeni místodržící, kteří tehdy drželi takzvaný socialistický režim. A uvidí se u voleb, co se bude dít. Ale mám velkou obavu, pokud jde o takzvané korespondenční volby. To je v rámci voleb naprosto deviantní, ale velmi snadno zneužitelný.
Martina: Ty jsi v jednom z říjnových videí atakoval vládu, jak už jsem zmínila, že jsou to místodržící, kteří slouží někomu úplně jinému, a proto jsme jim ukradení. Ale když si tedy tvé video, které jsem poslouchala, převyprávím po svém, tak my vlastně pro ně nejsme partnery do diskuse. A vzhledem k tomu, že si volby pojišťují právě zmíněnou korespondenční volbou, tak už nás vlastně potřebují jenom k tomu, abychom pracovali a platili.
Igor Chaun: Řekla jsi to správně. V zahraničí je údajně kapacita asi až 600 000 hlasů, přitom dříve hlasovalo na těch zastupitelstvích 60 000 lidí. A tam existuje nikoli obtížná možnost tyto hlasy vyplnit, a takzvaně je nacpat do systému. Je tady rozumový argument proti, tedy proč má o věcech u nás rozhodovat někdo, kdo tady třeba desetiletí nežije, kdo tady neplatí daně? Takový člověk pak může být infikován jednoduchým sloganem: „Chceme Západ, chceme svobodu“, a tak to hodí nějakým takovýmhle mluvkům, ale nežije tady naší denní realitu. Takže i z hlediska neužitelnosti, ale i z hlediska racionality, nedává korespondenční volba pro Čechy v zahraničí smysl. A tím nikomu neupírám právo volit.
Martina: Ty jsi ve zmíněném videu mluvil i o tom, že bys moc rád, kdyby lidé pochopili, jaká habaďura se tady s námi hraje. To má samozřejmě mnoho vrstev.
Igor Chaun: Martino, já teď nejsem tak rozhořčen, takže bych se musel uvést do stavu rozhořčení. Já jsem teďka v mnohem klidnějším rozpoložení. Tehdy se to odehrálo v souvislosti s pseudokauzou prezidenta, jak si stěžoval, že má jenom 700 000 korun a že tam chybí peníze na první dámu, a pak klasicky otočil a řekl, že on chtěl, aby se to dávalo z jeho peněz. Ale to není pravda, ze začátku to nebylo postaveno takto. A to jsem to ještě špatně spočítal, protože jsem zapomněl, že mají vojenský výsluhy, a tak dále. Takže samozřejmě člověka napadlo, proč tedy, když to chce ze svého, jí ty prachy nedá. To ani paní Gottwaldová neměla takovýto plat.
Martina: K jednomu účtu vydají dvě karty.
Igor Chaun: Dají dvě karty, ano. Když nejsi na černém seznamu.
Martina: Když nejsi Viktor Baroš.
Igor Chaun: Ano. Ale Viktor – raději budeme hovořit o Svědomí národa. Oni taky dělají – podobně jako vy tady na Svobodném universu – úžasnou práci. A já jsem si právě na tomto příkladu uvědomil, jak jsou nám předhazovány umělé kauzy. Například se tehdy velice řešilo zátkovné.
Martina: Zálohování PET lahví?
Igor Chaun: Prostě v zemi, která má téměř tříprocentní nárůst inflace, kde vláda za poslední čtyři roky vlastně okradla inflací občany zhruba o třetinu jejich peněz, kde opravdu si energobaroni nabrali obrovské zisky na úkor lidí – mě to taky na Vysočině energeticky sejmulo – nám předhodí zásadních problémy, jako je plat první dámy, nebo vracení PET lahví. Když se o to člověk zajímá, tak samozřejmě zjistí, že ministr Hladík už má zase domluvený nějaký kšefty s nějakými novými výrobci mašin, nebo něco takového jsem četl.
Takže vlastně zjistíš, že na Slovensku politici, jako třeba Pellegrini, Fico a další, mluví z hlavy a autenticky ke svému národu, takže tam vidím skutečné politiky. Třeba u Fica můžu s něčím nesouhlasit – nevím, jestli jsou nějaká obvinění Fica oprávněná – ale vidím autentického politika, který se bere za svou zemi a chce vymést všechno, co tam vzniklo za Čaputové, Ódora a šíleného Matoviče. Totéž Viktor Orbán, který promluvil v Evropském parlamentu takovým způsobem, že tam lidem spadla čelist – i šílená von Leyen se začerněnejma SMSkama s Pfizerem. Toho se nádherně chytli slovenský europoslanci, a Orbána podpořili, přitom je historický spor mezi Slovenskem a Maďarskem. Ale dneska Maďaři hlídají vzdušný prostor Slovenska, protože za minulé vlády všechno letectvo, a všechny zbraně poslali na Ukrajinu. A toto, když vidíš, tak si říkáš: „Tak teď to porovnej s naší vládou.“ Teď já jsem četl, hned po… já vím, já jsem se zase rozmluvil. Tys mě chtěla rozhořčit.
Naše vláda jsou neuchopitelní lidé, jako když foukneš do hromádky peří. Je to kombinace degenerace politiky, negativního výběru osobností a podvolení se nečeským zájmům.
Martina: My jsme se před tím bavili, a já tě upozorňovala na tvůj krásný okamžik, kdy ve svém videu opravdu rozhořčeně říkáš: „Protože jim někdo – píše noty.“ A pak se zarazíš a říkáš: „Protože jim – někdo píše noty.“
Igor Chaun: Noty. Protože vidíš, že oni v některých věcech nevědí, co mají říkat, ale někdy – třeba naše vláda – asi druhý den po útoku Ruska měla naprosto jasno co a jak, a už z nich byli největší váleční štváči. Dneska vidíš – po volbě Trumpa – na našich politicích, jak oni nechtějí ukončit válku na Ukrajině, to znamená, že jsou na tom nějakým způsobem zainteresováni. Anebo jsou místodržícími těch, kteří jsou na této válce zainteresováni. A pak si říkáš: „No, tak v jaký to žiju zemi? Jsou toto ty ideály? Je toto skutečná výměna názorů?“ Jak tady může být jakýsi plukovník Foltýn, který zveřejňuje šibenice – a to už tahám věci ještě z minulého roku – nebo řekne, že oponenti jsou svině.
Martina: A jak si to vysvětluješ? Protože to jsou věci, které asi ještě před, řekněme patnácti, možná deseti lety, úplně možné nebyly. Nebylo možné mluvit o tom, že kolem nějakých skupin našich spoluobčanů, kteří můžou být pomýlení, nebo jenom mají jiný názor, se budou hloubit příkopy.
Igor Chaun: Martino, upřímná odpověď je, že moc nevím. A myslím si, že, jako obvykle v takových případech, se nejedná o jeden důvod, ale o kombinaci, o průsečík mnoha podivností, typu nekvalitních charakterů těchto lidí, nekvalitních lidských osobnostech, který nejsou schopný se za něco postavit tak, jako Orbán v Maďarsku – omlouvám se, že ho zase musím jmenovat – a Fico a Pellegrini na Slovensku. Předtím tím to byla polská vláda, ale Donald Tusk je hodně proevropský, ale aspoň hájí obranu a integritu Polska. Ale tato naše vláda, vždyť to je jako když foukneš do hromádky peří. To jsou neuchopitelní lidé. A jak si to vysvětluji? Myslím, že to je kombinace postupné degenerace politiky, negativního výběru osobností, a podvolení se nečeským, západním, bruselským a americkým zájmům. A to říkám jako člověk, který Ameriku vždycky miloval.
Martina: A teď je otázka, kdo píše noty, jak říkáš. A kdo, a jak je bude psát teď? Kdybychom si zkusili představit, že se možná některé notové osnovy vyplňují třeba v Americe, tak co se bude dít teď, když je tam Donald Trump, a jedna z prvních věcí, které prohlásil, je, že pravděpodobně odstoupí od Pařížských dohod, to znamená, že si s Green Dealem tady v Evropě budeme muset poradit sami, a pravděpodobně se obětovat pro celý svět.
Igor Chaun: Což ale nedává smysl. Pokud Asie, Čína a Amerika odstoupí, což už víceméně udělaly, tak my se tady obětujeme, ničíme si ekonomiku. Ale chci říct, že my to točíme ještě o něco dříve, ale teď mě napadla bizarní věc – a fakt si to nepřeji – aby byl Donald Trump ještě naživu v okamžiku, kdy my toto vysíláme. Kdo ví, co se ještě do té doby stane, takže bych nerad, aby naše úvahy byly zpozdilé.
Podívej se, demokracie není ve volbách, demokracie je v srdci, a demokratem, člověkem, který má rád svobodu, zároveň nějaký systém, který umožňuje svobodný střetávání myšlenek a názorů, a z nich vybírá nejlepší myšlenky, a nejlepší lidi, nejlepší představitele. To je demokracie. A jakékoli oklešťování tohoto procesu, jakékoli oblbování společnosti, a vytyčování jednoho názoru, je autoritářské a je přípravou totality. A co máme udělat my? My oba máme stále pocit, že jsme velmi mladí – já tento pocit mám – pořád mám takový pocit, neuvědomuji si svůj věk, Martinko. A ty, ty zejména vypadáš neustále mladě, a tak dále.
Ale na druhou stranu už jsme něco zažili. Vlastně i my jsme dneska generace, která zodpovídá za to, jak tato země bude vypadat. Mám třeba kamarádku, fajn žena, která říká: „Já se vůbec nestarám o politiku a plním si své zaměstnání.“ A já, jak jsem říkal, že na zahradě někdy mluvím, komunikuji sám se sebou, tak jsem s ní v duchu komunikoval, a říkal jsem si: „Co když za tebou za patnáct let přijde tvůj syn, a řekne: Matko, cos to dopustila? Podívej, to byla doba, kdy se o tom rozhodovalo. Koho jsi tehdy volila? Jak ses zajímala o politiku? Podívej se dneska, kam došla společnost – já už se nemůžu svobodně uplatnit.“
Martina: Cos udělal proti tomu, abych já nebyl zatížený dluhy, které jste nadělali vy?
Igor Chaun: V lepším případě dluhy. V horším případě dokonce cenzuru a nesvobodu.
Martina: A to ještě tvoje kamarádka, a celá armáda lidí, kteří nás obklopují, se alespoň nebijí v prsa, a nevolají po větší cenzuře, a po větším potlačování názorů, se kterými oni nesouhlasí, protože přijali nějakou jinou doktrínu. Řekni mi, je to nějaký virus, který se tak rozšířil? Protože ještě před zmíněnými deseti lety tady taková iniciativa a vášnivost – proti tomu, co říkáš třeba ty, co říkám já, co říkají jiní lidé, kteří k tomu mají jisté zkušenostní a třeba vzdělanostní pouvoir – nebyla.
Igor Chaun: Je to zase průsečík několika různých důvodů. Zaprvé je tady určitá debilizace a zpohodlnění západní civilizace – to je fakt – je to tak trochu pád Říše římské v přímém přenosu. Ale není nepodstatné, že je to velice mistrovsky řízený způsob rozdělování společnosti, a zasévání nenávisti. U nás to začalo u prezidentských voleb, kdy se ukázalo, že nebylo úplně šťastné, aby byl prezident volen lidovým hlasováním, protože tam došlo poprvé k totálnímu rozdělování v rodinách, nenávisti, a tak dále. Vždyť si vzpomeňme, že jsme žili relativně, v dobrém slova smyslu v konzervativní společnosti. Takže to začalo volbou prezidenta. Pak se objevila migrace, a teď byli vítači, a pak zase byli kritici, a těm se říkalo – tyto nálepky tak rychle tečou – odpírači byli ti, kteří se nechtěli nechat vakcinovat.
Martina: To byli popírači covidu, odpírači, antivaxeři. Ale co vlastně byli ti, kteří říkali: „Prosím vás, migrace ano, ale ne nelegální.“ To byli…?
Igor Chaun: Měli nějaký fobie – a taky byli na paletě. Pak samozřejmě šílená etapa covidu – taky průser, o kterém se nemluví. Teďko Nejvyšší soud v Americe rozhodl, a uvedl další, jiný pohled na vakcíny, že to bylo násilné a že to není skutečná vakcína. Už je soudní rozhodnutí, že to není vakcína – to se tady nesmělo říct. A to všechno se promítalo do společnosti. Oni vyvolávají strach. Já si vzpomínám na cyklisty, kteří jeli s nasazenou rouškou osamocenou lesní cestou. Vzpomínám si, jak lidé téměř fyzicky napadli člověka, který v dopravním prostředku, nebo v samoobsluze, neměl roušku. Já jsem to zažil.
Baťovství pořád v lidech je, ale škrtí ho moloch byrokracie, moloch blbosti a moloch malosti
Martina: Myslíš, že tam se to takzvaně odzátkovalo?
Igor Chaun: Je to jako fašismus, je to jako komunismus. Staré indiánské přísloví: „Zlé zvíře, hodné zvíře v člověku. Koho krmíš, ten naroste.“ Proto byl Havel dobrý v tom, že aspoň říkal důležité ideály, myšlenky. On sám taky neuměl v životě všechno naplnit, aby taky jo, byl to člověk. Ale dnes se začalo krmit zlé zvíře. Proč v totalitních režimech vyrostou bonzáci? Oni nevznikli, byli v lidech: Udavači, nenávistníci, to všechno ve společnosti je. Pokud seshora, a třeba od krále, od prezidenta, a od vlády, z hlavních médií, teče určitý světelný proud, tak je v lidech posilováno dobré zvíře. Ale pokud se hraje programově na nejnižší, hrubé struny, v lidech se ozývá zvíře nenávisti. To není urážka člověka, to je realita nás lidí. A proto je důležitý si toto uvědomovat, a hlídat zvíře v sobě. Ale spousta lidí je nevědomých, a to ne ve smyslu urážky, ale mají absolutně zaplněnou hlavu obstaráním základních životních potřeb, uživením se, a konzumují rozsévání nenávisti. A pro tyto lidi je pohodlnější uvěřit, že Svobodné universum, nebo…
Martina: Rádio Universum.
Igor Chaun: Omlouvám se, Rádio Universum, nebo Svědomí národa, Otevřete svou mysl, a další – naštěstí je tady pořád ještě spousta nějakých prostorů. Ale lidé, než aby studovali, přemýšleli, dali tomu prostor, zamysleli se, postavili se tomu, tak to papouškují.
Martina: Je to pohodlné.
Igor Chaun: Je to pohodlné. A to je to nebezpečí. A v tom žijeme. V tom žijeme, paní Kociánová.
Martina: Pane Chaune, co s tím? Ty jsi věčný optimista, a říkáš: „Pořád máme šanci mít silnou, krásnou a prosperující zemi.“ A tohle je věc, kterou v sobě musíme posilovat, je to vědomé rozhodnutí k tomu tyto věci hledat.
Igor Chaun: Někdy i sebeklam je…
Martina: Ano, jsem ráda, že to říkáš. Říká se tomu práškový optimismus, ale je nám potřeba. Věříš tomu aspoň trochu?
Igor Chaun: Tak samozřejmě, že tomu věřím. Já jsem třeba měl opravdu zajímavou práci, že jsem sedmnáct let pro agenturu Ernst&Young, později zkráceně EY, jezdil po republice a vždycky začátkem roku jsem pro finále pořadu Podnikatel roku – ostatně, tam jsme se setkali, ty jsi některé ročníky na Žofíně moderovala – objížděl po republice nejúspěšnější české podnikatele, a točil jejich krátké medailonky, kdy říkali své krédo, na co v životě přišli, proč jsou úspěšní, proč mají rádi tuto zemi. To byla, Martino, neuvěřitelně pozitivní práce, a já jsem viděl jiné Česko. Já jsem neviděl Česko korupce, lobbingu, podvádění – protože tam byla velmi přísná přihlašovací kritéria, tam se nedostali lidé, kteří by měli vachrlaté podnikání – ale viděl jsem prosperující Česko, chlapi, kteří začínali někde v garáži na ponku, nyní vyvážejí třeba pro kanadskou armádu, do největších zemí světa. A viděl jsem tam, že baťovství pořád v lidech je, ale škrtí to moloch byrokracie, moloch blbosti a moloch malosti.
Martina: A já zase budu za škarohlída, protože Igore, připomenu: To už je dávno.
Igor Chaun: Taky už mě vyhodili.
Martina: A když jsem mluvila třeba se Stanislavem Bernardem, tak na otázku, zda by byli schopni vybudovat pivovar Bernard dnes, jednoznačně odpovídal – nebyli.
Igor Chaun: Absolutně. Pan Bernard je jeden z těchto úžasných lidí. Já jsem u něj točil minimálně dvakrát, provázeli mě celým pivovarem. On je autorem úžasného, inteligentně dehonestujícího termínu „europivo“, čímž označuje univerzální evropské značky. Tito lidé jsou trochu egomani. Vezmi si Bernarda, pan Březina z Bestu – betonová dlažba, pan Juříček – Brano, zavírá samo…
Martina: Frolík.
Igor Chaun: Frolík. Nemocniční postele Linet vyváží do celého světa. Jsou to egomani, ale to musí na této pozici být. Ale jsou to formáty. Jsou to osobnosti.
Martina: Mají vizi.
Igor Chaun: Mají vizi. Jo.
Nepoddávat se lži, manipulaci a klamu, nechat si čisté vnímání, nenechat si zotročit mysl, nenechat se zhypnotizovat. Uvědomovat si, kdy už mi zase někdo kecá.
Martina: A ty říkáš: Škrtí je byrokratický moloch. Na prahu nového roku má člověk vždycky vervu do toho vlítnout, až budou takzvaně chlupy lítat, a něco s tím udělat. Co s tím udělat?
Igor Chaun: Nepoddávat se lži, manipulaci a klamu, nechat si čisté vnímání. Uvědomovat si, kdy už mi zase někdo kecá. Teď jsem v jednom článku četl nádherné přirovnání, že naše vláda jsou Muži v černém, kteří mají blikadlo na ztrátu paměti. A jak jsem si to přečetl, tak jsem si uvědomil, že já už mám tendenci se před volbami domnívat, sám sebe ukecávat, že i za Babiše to bylo lepší. Nebylo. To je taky Muž v černém, taky prostě blikli. Máme tendenci zapomenout – možná ne všichni, nebudu mluvit za všechny posluchače, jen za sebe, za lidi kolem sebe. Díky zklamání z chování této vlády už by člověk bliknul. Ale oni si dávají pozor, aby se tam nedostali noví lidé. Já nevím, Martino, jak z toho ven. Ale jde o to, držet si pevnost, čistou mysl, nenechat si zotročit mysl, nenechat se zhypnotizovat. To je základ. Souhlasíš se mnou?
Martina: Naprosto. Naprosto.
Igor Chaun: Nebo, jak bys to doplnila?
Martina: Naprosto. Já vlastně odmítám přejímat nálepky, a tím říkám, co můžu, a co hodlám, dokud to půjde, dělat já. Mým jediným pochybením je pochybnost.
Igor Chaun: Oúú, to je krásné.
Martina: A tu si chci podržet.
Igor Chaun: Mě teď napadlo, že jsme nějaký posmutnělí, pochmurní. Trošku. Ale co si budeme povídat o realitě České republiky, o evropské a světové realitě začátku roku 25.
Martina: Skutečná pochmurnost by byla – to vzdát.
Igor Chaun: Souhlas.
Martina: A to v sobě nemáme.
Igor Chaun: Absolutně.
Martina: Tak jdeme do nového roku se vším, co přinese.
Igor Chaun: Já si jenom znovu dovolím připomenout, že i kdyby se vnější svět začal skutečně hroutit, tak tady pořád ještě je bohatství vnitřního světa. Mě vždycky bavily, nebo fascinovaly případy a příběhy lidí z koncentráků, nebo lidí, kteří i v nejtěžších životních situacích – v Jáchymově – nejenže vydrželi, ale ještě dokázali pozvedat ostatní. Možná, že nás to čeká.
Když jsem točil s Václavem Havlem pro Největšího Čecha, tak jsem říkal takové to: „Václave, Vy.“ A ptal jsem se: „Václave, jak to vlastně jako vzniklo, že jste si uvědomil, že se dostáváte do opozice proti Husákovu režimu?“ A on – na začátku zaráčkuji: „No, Igore, to není, že seš rebelem z rozhodnutí.“ A pak pokračoval: „To je tak, že se držíš nějakého svého vidění světa.“ Já to teď říkám volně, svými slovy: „Že se držíš nějaký své cesty. Nějaké vize. Nějaké pravdy, kterou máš v sobě, a hájíš ji. A mezitím se mění okolí, a ty najednou zjistíš, že jsi rebel a disident. Ale ty jsi jenom neuhnul z cesty.“ Takže já bych možná řekl, i v tomhle roce 2025 neuhnout z cesty, ani ve vnějším světě, ani ve vnitřním světě – duchovním a lidským uvnitř.
Martina: Igore, k tomu se už nedá nic dodat. Snad jenom: Držme se, neuhýbejme z cesty, a nebuďme na to sami.
Igor Chaun: A něco pro to dělejme.
Martina: Díky, že jsi tady, Igore.
Igor Chaun: Já ti moc děkuji.
Martina: Požehnaný nový rok tobě i posluchačům.
Igor Chaun: A posluchačům taky, a zdravím. Děkuji.
